Říkáte o sobě, že jste velice introvertní a citlivá, přitom jste vydala už tři knihy. Jak se vám povedlo svou křehkost zpracovat?
Všechny tři knihy, Mému miminku, Moje rudá knížka a Cíťa, byly nejprve mou osobní terapií, díky které jsem se vyrovnávala s určitými událostmi ve svém životě. Už od malička jsem ráda kreslila, oba rodiče byli výtvarníci a podporovali mě. Zároveň jsem ale za komunismu chodila na klasickou šedivou základku, kde jsem si připadala divně a nezařaditelně. Teď před pár dny jsme měli shodou okolností sraz se spolužáky ze základní školy a já vždy znovu žasnu, jak jsou skvělí. Ale tenkrát to prostředí bylo nepříjemné a já se hodně uzavírala do sebe. Tehdy se s tím nijak nepracovalo a doma jsem spíš viděla model, kdy se těžkosti musely nějak přežít a raději se o nich nemluvilo.
Tehdy se vaši rodiče rozvedli a pro vás to podobně jako pro většinu dětí byla velká rána. Jak jste to prožívala?
Doposud je to pro mě jedna z nejtěžších událostí, které mě v životě hodně ovlivnily. Navenek jsem asi nepůsobila, že rozvod na mě zanechal hluboké následky, byla jsem dál hodná holčička, ale ještě víc jsem se uzavřela do sebe. Máma rozvod těžce nesla, táta se odstěhoval, takže tam nebylo moc prostoru pro moje pocity.
V tu dobu jste také onemocněla…
Postupem času jsem pochopila, že jsem tehdy somatizovala. Když se k rozvodu rodičů přidalo dospívání a jeho obvyklé potíže, projevilo se to u mě tak, že mě začala hodně bolet záda. Táta mě vodil po doktorech, kde nakonec zjistili onemocnění páteře a doporučili mi klidový režim na lůžku. Dál jsem chodila do školy, ale byla jsem osvobozena od tělocviku, většinu volného času jsem strávila ležící před televizí, kterou jsem příliš nevnímala.
Lenka Blažejová si vždy připadala divná a v pubertě velmi osamělá.
Vykreslit se z bolesti
Bylo vám 14 let, když váš otec zemřel. To muselo být velice těžké zvlášť ve vaší situaci?
Rok byl nemocný, hospitalizovaný s vodou na srdci, pak jej propustili a všichni jsme si mysleli, že už má vyhráno. Namísto toho během Palachova týdne v roce 1989 zemřel, nedožil se ani sametové revoluce. Právě on mě přivedl ke knihám, nejvíc mě podporoval, abych četla a kreslila. Učil na Střední grafické škole v Hellichově ulici, kam jsem tehdy nastoupila, ale jeho jsem už za katedrou nezažila. Na Hellichovce se mi hodně ulevilo, dělala jsem, co jsem chtěla, byla jsem v prostředí podobně smýšlejících a citlivých lidí a ve druháku proběhla sametová revoluce. Bylo to z druhé strany hezké období, rozvod rodičů byl pro mě těžší než odchod táty.
Kdy jste přišla na to, že se ze smutku, bolesti a úzkosti můžete vypsat a vykreslit?
Jsem jedináček a vždy jsem toužila mít velkou rodinu. Narodila se nám s mužem dcera a vše bylo v pořádku, pak jsem otěhotněla podruhé a čekala rovnou dvojčata. V šestém měsíci mi náhle začala odcházet plodová voda a předčasně jsem porodila dva chlapečky. Před 13 lety platil ještě zákon, že by se stali nemocničním odpadem, kdybychom neřekli, že je chceme zkusit zachránit. Měli jsme hodinu na rozhodnutí. Převezli nás na neonatologii, což byl obrovský rozdíl. Zatímco gynekologové a gynekoložky byli necitliví, neuměli s námi komunikovat, personál na neonatologii v nemocnici U Apolináře byl opravdu podporující. Po třech dnech zemřel první chlapeček Čestmír. Bylo to pro mě nejbližší setkání se smrtí, když jsem jej držela v náručí. Den nato zemřel také Vilém.
Co vám tehdy pomohlo?
To, že jsme se mohli rozloučit a že jsem o smrti dvojčat mohla mluvit. Už tehdy mě napadlo, že bych svou zkušenost chtěla nějak zpracovat, některé z hloupých řečí gynekologů jsem nezapomněla dodnes, ale brzy jsem znovu otěhotněla a těšila se na další miminko. Bylo to ale bohužel zamlklé těhotenství, když mi gynekolog na ultrazvuku řekl, že nezaznamenal žádnou srdeční činnost, vše se mi zase zhroutilo. Jeli jsme s mužem na další vyšetření do nemocnice a tam jsem potkala velmi empatickou mladou lékařku, která mě utěšovala a říkala, že ani druhé nedonošené těhotenství neznamená, že nemůžu mít další děti. Za tři měsíce jsem znovu otěhotněla a narodil se nám zdravý syn.
A tehdy jste začala vytvářet Průvodce po ztrátě miminka?
Chodila jsem po druhé ztrátě k psychogynekoložce Heleně Máslové, která o mně věděla, že jsem grafička, a doporučila mi, ať to, co se mi stalo, co prožívám, začnu kreslit. Tvořila jsem velkoformátové kresby, četla příběhy o ženách a jejich síle a bolest začala odcházet a ulevilo se mi. Zbavila jsem se tehdy i bloku z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kterou jsem vystudovala. Měla jsem tam spolužáky, kteří opravdu skvěle kreslili, a hodně jsem se s nimi srovnávala, až jsem přestala kreslit úplně. Spíš jsem se po škole věnovala grafickému designu. A najednou mi to po letech bylo jedno, umlčela jsem svého vnitřního kritika a zase jsem kreslila. Když děti povyrostly, stala jsem se nejprve laickou poradkyní projektu Prázdná kolébka organizace Dlouhá cesta.
Co vám přináší pomoc rodičům, kteří přišli o dítě?
Pomáhá mi a věřím, že i ostatním s podobnou zkušeností, o tom mluvit. Je to úlevné, když se těžké téma otevře a přestává být zapouzdřenou ranou. Pro mě se nakonec stalo zdrojem vnitřní síly. Po chvíli setkání s rodiči s podobnou zkušeností pociťuji velkou blízkost. Často říkají, že už se o tom jejich blízcí s nimi nechtějí bavit, nemají na naslouchání kapacitu, a jsou mi velmi vděční, že s nimi o jejich bolesti komunikuju. Takto jsme byli s mužem pozváni, abychom o své zkušenosti mluvili před zdravotníky, tam mi jedna zdravotní sestra přinesla publikaci americké duly, která se věnovala právě ztrátě miminka.
Na nápad vykreslit se z bolesti nad ztrátou dětí přivedla Lenku Blažejovou její psychogynekoložka. (Foto: Archiv L. Blažejové)
Jedná se čistě o váš deník, nebo jsou tam zážitky i jiných lidí?
V interaktivní knize Mému miminku jsem zachytila svou zkušenost, ale také mého muže a dalších rodičů, kteří si prošli ztrátou. Přestože prožívání smutku je individuální, existují určité průsečíky, takže jsou tam také různá doporučení a je tam prostor pro vytvoření vlastní vzpomínky na miminko. Ženám se často říkalo, aby rychle zapomněly, přitom je pak těžší se se ztrátou vyrovnat. Kniha by měla pomoci (nejen) ženám, aby nechaly smutek projít, uctily své miminko a mohly jít dál.
Úspěch zranitelnosti
Na všechny své knížky jste vybrala finance v crowdfundingové kampani. Tato byla první z nich. Čekala jste, že vzbudí takový ohlas?
Ne. Stanovila jsem si úmyslně nejnižší možnou částku 30 000 korun, kterou můžete v kampani na Startovači získat, a ta se vybrala za čtyři dny. Nakonec jsem získala na vydání knihy více než 100 000 korun. Byl to pro mě životní paradox. Celý život jsem se snažila zapadnout, předělávat se, být jiná, a když jsem poprvé ukázala svou zranitelnost, vyprávěla o těžkém „divném“ tématu, mělo to obrovský ohlas. Velmi mě toto zjištění posílilo.
Sběr informací, jejich analýza a v neposlední řadě umlčování vnitřního kritika jsou zároveň charakteristikami citlivého introverta, které zmiňujete ve své poslední knížce Cíťa. Jaké jsou ty další?
Forma crowdfundingové kampaně je pro mě jako pro citlivého introverta ideální. Když pracuji na svých volných věcech, kdy nad sebou nemám deadline, často je odkládám. Tady nemůžu nedodat knížku stovkám lidí, kteří si ji předplatili, a vše dotáhnu. Také jsem perfekcionistka, což je další znak citlivého introverta, jak jsem sem dočetla v nejrůznějších zdrojích.
Když si vše pojmenujete, racionalizujete, znamená to také, že to překonáte?
Pořád se sebou vnitřně bojuju, ale díky tomu, že se více znám, jsem schopna s tím lépe pracovat. Při tvorbě Cíti, když mě zaplavily pochybnosti, mi pomáhala kamarádka-redaktorka. Ta mi opakovala, že to dělám dobře, ať pokračuju, a v poslední fázi, kdy jsem se obávala pustit knihu do tisku, mi jednoduše říkala, že ta kniha nikdy nebude zcela dokonalá, a nemá smysl ji proto nevydat.
Poslední kniha Lenky Blažejové s výmluvným názvem Cíťa se nachází na hranici komiksu a ilustrované příručky.
Moje rudá knížka a Cíťa ještě mnohem více jsou populárně-naučné knihy na hranici komiksu a ilustrace. Je to forma, která vám přijde nejsdělnější?
Jako grafička mám schopnost informace redukovat, vizualizovat a odlehčit, a díky tomu je snad dostávat k většímu množství lidí. Důležité je pro mě vtáhnout a zapojit čtenáře. Už na vejšce jsem jako diplomku dělala interaktivní hru o hledání sebe sama. Mně samotné kreativita pomáhá, proto vybízím také čtenáře, aby se zkusili tímto způsobem vyjádřit. Je to pro mě terapie, ale chci pomoci i dalším lidem, ať už v pochopení sebe sama nebo svých blízkých. U Cíti mi třeba psala babička, že díky této knize pochopila chování své vnučky, z toho mám velkou radost. Zároveň vím, že Cíťu čte hodně mladých lidí, teenagerů a jejich rodičů.
Bylo pro vás právě období puberty nejhorší z pohledu sebepřijetí?
Určitě, jak je člověk navíc uzavřený, introvertní, nedokáže nahlédnout, že ostatní prožívají něco podobného. Pubertu mám spojenou s velkou samotou a zpětně mi přijde, že to bylo nejtěžší období mého života.
Naopak Moje rudá knížka působí mezi trojlístkem vašich knih odlehčeně až radostně. Tvořila se vám jinak?
Přečetla jsem si knihu Ženství jako dar od Veroniky Lančaričové, která je takovou encyklopedií menstruace, a chtěla jsem získané vědomosti předat dál. Když mi bylo 11 let, dostala jsem od mámy příručku Děvčátka, na slovíčko, později jsem zjistila, že k ní táta dělal obálku. Tenkrát se mi líbila, teď, když jsem ji otevřela, přišla mi strašná – jen suchý lékařský popis s důrazem na hygienu. Proto jsem si řekla, že chci toto téma zpracovat s radostí a odlehčením. Jedná se o tělesný proces, který ženy provází velkou část života, a nechtěla jsem se na něj dívat jako na nějaké fuj, jak jsem jej viděla v pubertě.
Jaké téma vás zajímá teď?
Chtěla bych udělat knihu a interaktivní sešit pro děti, jejichž rodiče se rozvádějí. Přijde mi, že rozvod je podobnou ztrátou jako smrt někoho blízkého a že je dobře projít si za něj truchlením. Zatím je to námět, jsem ve fázi přemýšlení, dělám si skici a hledám.
Foto: Pavel Ovsík