Sousedský klub Vršovice vznikl na rohu Vršovické a Minské ulice v době covidu, kdy sloužil jako bezkontaktní výdejna potravin a drogerie pro ty, koho pandemie uvrhla do náročné situace. Pak ale přišla válka na Ukrajině, energetická krize a klub stále nemá o klienty nouzi. Patří mezi ně především senioři, samoživitelky a také ukrajinské uprchlice. V pátek je výdejní den pro potraviny, ve středu si klienti mohou do jiného prostoru přijít pro secondhandové oblečení a drogerii. V ostatní dny týdne klienti využívají individuální právní, psychologickou nebo sociální pomoc. Dnes Sousedský klub obsluhuje 220 dospělých a podobný počet jejich dětí. Od listopadu se zapojil do naší sítě HateFree zón.
Dříve jste potřebným rozvážela potraviny přímo domů, díky covidu jste otevřela výdejnu. Jak těžké bylo se tady ve Vršovicích etablovat?
Jako věčná optimistka si Klubem potvrzuji, že lidi jsou hodní. Máme velkou výlohu a jakmile lidé vidí, že jsme uvnitř, přicházejí nás žádat o pomoc nebo nám ji nabídnout. Je to úplně automatická věc. Typicky k nám chodí lidé mezi 30 a 40 lety, kteří nám nabízejí pračky, ledničky, prostě funkční věci, za které by ještě mohli utržit peníze, ale oni se rozhodnou darovat je někomu, kdo to potřebuje. A my je téměř okamžitě udáváme dál. Funguje to fantasticky a pořád se to rozvíjí.
Teď například máme v týmu Marušku. Chtěla u nás dělat dobrovolnici, ale bohužel nemá čas zrovna v pátek, kdy pomoc potřebujeme nejvíc, protože klientům vydáváme tunu potravin. A tak Maruška řekla, že nám bude aspoň péct. Každý pátek přijde v osm ráno a přinese tři bábovky. Může to vypadat jako maličkost, ale velmi to zlepšuje náladu. Stejně jako kafe zdarma, které u nás lidé dostanou, takže se chvíli zdrží a popovídají si s ostatními. Když jste chudý, posezení v kavárně si nedopřejete. Přitom mezilidský kontakt potěší na duši. Díky kávě a něčemu na zub se nám daří, že se lidé mezi sebou spřátelují.
Lidé u vás tedy dostanou víc než jen bednu s potravinami? Můžou si říct i o konkrétní pomoc?
Rádi nasloucháme potřebám lidí, a ne aby oni se přizpůsobovali tomu, co my nabízíme. Teď se třeba stalo, že jedné z klientek zemřel syn a ona neměla na pohřeb. Při sociálním pohřbu, který zaplatí obec, ale pozůstalý nedostane urnu. A tu si ona velmi přála. Vyzvali jsme veřejnost ke sbírce a během dvou hodin se sešlo asi 60 000 Kč. Nejen že tedy pohřeb syna zaplatili úplně cizí lidé, ale ještě se o její situaci dozvěděly ostatní dámy v jejím věku a automaticky ji začaly utěšovat a psychicky podporovat.
Dnes k nám přišla nová paní, která je po onkologické léčbě, muž od ní odešel po 40 letech. První setkání bývá pro naše klienty vždy těžké, protože cítí, že dopadli špatně. Říct si o pomoc v naší společnosti pořád nese stigma žebroty. To my jim ale rychle vyvracíme, takže paní nakonec odcházela pozitivně nabitá a věřím, že se její vnímání celé situace promění. Lidé se u nás rychle stabilizují. Jedna věc je, že si od nás odnesou jídlo, ale díky pomoci dobrovolníků si s nimi stihneme dát i to kafe, posedět, poskytnout psychosociální podporu. V praxi to znamená člověka vyslechnout, pohladit ho.
To stíháte v pátek během toho frmolu při rozdávání jídla?
Stíháme. Naše klienty už dobře známe. Vím, co rádi jedí, jaký mají příběh, jestli mají bezlepkovou dietu atd. To je moje role – kolegové říkají, že oni pracují a já se chodím třpytit. (smích). Jedna dobrovolnice dělá příchozím kávu a už přitom si všímá, jestli je nějaký problém. Tu náladu člověka totiž hned vycítíte. Nové klienty si nejdřív hlídáme, trávíme s každým víc času, třeba pokaždé půl hodiny. U stálých klientů už máme vybudovanou důvěru a ti se už nestydí se na nás obrátit, když se něco děje a něco potřebují. Vždyť někteří z nich k nám chodí už dva roky.
Je Sousedský klub oficiální spolek, nebo spontánní komunitní aktivita?
Jsme zapsaný spolek, máme zaměstnance, účet na sbírku potravin, transparentní účet. Já mám ale raději neformální, neorganizované struktury a tento styl se při práci s klienty snažím udržet. To, co je totiž na naší službě tak cenné, je právě individuální přístup. Že jsem schopná si pamatovat, co má paní Vonásková ráda za kafe, a k tomu znám její příběh. Můžu to realizovat díky zaměstnancům, které máme z projektu EU, díky dobrovolníkům, podpoře městské části a spoustě dárců. Považuji za důležité, abychom kromě materiální pomoci zvládali dávat i vřelé slovo. A to nemůžete rozdávat za letu, někomu, o kom nic nevíte. Jsem čím dál víc přesvědčená, že to dělá 50 % té služby. V klientském dotazníku nám lidi uvádějí, že se k nám těší, mají díky nám strukturovaný týden a zjišťují u nás, že v těžké situaci nejsou sami.
Od covidu se snažíme hlavně o to, abychom klienty dostali z domu. Spousta z nich by totiž ráda doma zůstala, ale pomoc vozíme jen pěti nejstarším lidem, kteří se opravdu nemůžou hýbat – tam si dáme kávu s nimi doma. Ale jinak se snažíme, aby lidi přišli k nám, protože je to pro ně příležitost obléknout se, namalovat a tady si popovídat s ostatními. Kafe se stalo nedosažitelnou věcí, když hrnek v kavárně stojí 60 Kč, a tím lidé přicházejí o příležitosti, jak se zapojit do společnosti. Matka samoživitelka má kontakt alespoň ve školách a školkách svých dětí. Senior je z komunity úplně vytlačený. Lidé přitom chtějí žít v sousedských tlupách, dělá nám to všem moc dobře.
Jak se lidé o Sousedském klubu dozvědí? Jen tak, že jdou kolem, nebo klienty cíleně vyhledáváte?
Ze začátku jsme je vyhledávali, protože jsme měli pocit, že máme málo těch nejstarších seniorů. Věděli jsme, že tu jsou a že se k nám ostýchají přijít. Lovili jsme je na ulicích tak, že jsme rozdávali řezané kytky – byl to způsob, jak navázat konverzaci a pozvat je k nám. Teď už je ale naše kapacita plná. Už bychom neměli další klienty přijímat, ale já nemám to srdce někoho odmítnout. Takže jsme se s kolegy domluvili, že seniory mi ještě povolí, ale matky samoživitelky se snažím už nebrat, pokud to není nějaká opravdu krizová situace.
Nabízí se plán otevřít ještě jednu pobočku v centru Prahy, kde vím, že tito senioři jsou a sedí sami doma. Nepotřebujeme k tomu nic, jen prostor, za který nebudeme platit závratnou sumu. Mám ještě cíl na příští rok – získat food truck, který bude generovat zisk, a ten použijeme na naše aktivity. Systém dotací a příspěvků je totiž nastaven velmi rigidně – v praxi napíšu v září grant, v únoru se dozvím, jestli ho dostanu a v jaké výši, a v červnu mi přijdou peníze na účet. Cashflow a plánování aktivit je v podstatě nemožné a frustrující. Ve svém soukromém životě jsem ráda svobodná a tu svobodu bych chtěla přenést i do profesního života. Navíc vím, že bychom zvládli zpeněžit nějaké naše služby a o to míň bychom mohli zatížit stát. Zároveň bychom food truck využili i pro distribuci kávy a palačinek pro seniory zdarma v jiných částech Prahy, protože i na vysokoškolsky vzdělaných seniorech vidím, že na tu kávičku prostě nemají. Přitom ji potřebují k sociálnímu životu. Když vám po zaplacení nájmu zbyde 2000 Kč na měsíc, škrtáte všechno.
Děláte i nějaké komunitní aktivity? Jak u vás proběhnou Vánoce?
Jedna firma nám už třetím rokem nakoupí dárky podobně jako v projektu Ježíškova vnoučata. Jinak děláme zdobení perníčků, navlékání korálků, ale lidi víc než nějakou aktivitu ocení obyčejné sdílení. Chtějí spolu pobýt, seznámit se. Popovídat si s někým mladším, nebýt jen uzavřeni v té homogenní skupině seniorů. Proto chystáme společné vaření, už teď dochází k výměně receptů. Některé matky samoživitelky neumí moc vařit nebo neumí zpracovat to, co je sezónně k dostání. Starší generace může nabídnout svoje know-how a mladší se moc ráda něco naučí.
Jak dlouho myslíte, že v tomto vysokém pracovním nasazení vydržíte?
Moje zodpovědnost vůči klientům je sama nevyhořet a zářit. Když jste dole, potřebujete někoho, kdo se třpytí a kdo vám dá povzbuzení. A není to vždycky ve slovech. Když budu do Klubu chodit vyčerpaná, budu se sice na lidi smát, ale nebude to mít nikdy ten efekt. Když někomu řeknete, že to bude dobrý, musíte tomu sama věřit. Musí to jít od srdce.
Proto jezdím často na dovolenou. K relaxaci potřebuji vodu. Samozřejmě se přizpůsobuji situaci – když byly za covidu zavřené sauny, chodila jsem plavat do Vltavy. Používám to, co je. Skoro každý víkend jezdím na chatu, příroda je pro mě obrovská nabíječka. A energii mi dodává slunce – jezdím několikrát za rok na týden k moři. Inspirovala jsem se od Věry Doušové, ředitelky Potravinové banky, která relaxuje tímto způsobem. Já bych si to totiž sama nedovolila, protože aby holka z neziskovky jezdila 4x ročně k moři, to je nějaký divný, ne? Věrka mi vysvětlila, že na to mám, protože si nekupuju věci. A peněz na cestování nepotřebuju tolik, mám nízký standard. Nejsem orientovaná na peníze, ale na zážitky.
Foto: Archiv Sousedského klubu Vršovice
