Považuješ sám sebe za integrovaného uprchlíka?
Naše rodina opustila domov celkem dvakrát a pokaždé to bylo těžké rozhodnutí. Mohu říct, že kdyby rodiče mohli, pokaždé by zůstali. Nedokázali si ale představit kompromis mezi tím, co chtějí pro své děti, a tím, co nás v dané zemi čekalo. Odcházeli v obou případech z vlastní vůle, takže by se dalo říct, že šli za lepším: za svobodou, mírem a čistým svědomím. Základními věcmi. To vše jsme nalezli až v Čechách. Rodiče a tři sourozenci. Všichni se snažíme být platnými členy společnosti a my nejmladší jsme, myslím, přijali za svou i českou mentalitu. Považuji se proto samozřejmě za člověka, který se integroval. Jen to slovo uprchlík přišlo do mého života v plné intenzitě až z televizních obrazovek po arabském jaru. Na rozdíl od mnohých mě život totiž nikdy nekonfrontoval s nutností spojit si slovo uprchlík s vlastním příběhem.
Jaký je příběh tvého příchodu do českých luhů a hájů?
Poprvé si rodiče sbalili věci v polovině devadesátých let a vydali se do Čech, aby unikli starým strukturám a organizovanému zločinu, realitě popřevratové Ukrajiny. Můj otec je sochař a s takovým povoláním neměl moc na výběr než odejít tam, kde mají lidé zájem i o jiné umění než jen o dozvuky socialistického realismu. Můj pradědeček z matčiny strany se jmenoval Křivánek, pocházel odtud. Vydali jsme se proto do Prahy, jenže jako věřící židé chtěli rodiče poznat Izrael, kam se brzy se mnou i starší sestrou přestěhovali. O pár let později se do Čech vrátili, s třetím dítětem a po válce. Moje mladší sestra se narodila, když jsme žili v osadě na palestinském území. Začít na takovém místě nebylo ze strany rodičů žádné politické gesto. Byla to jen opuštěná pevnost v poušti, kterou obývala komunita umělců především z bývalého SSSR a tvořili tam to, co jinde nemohli. Pak přišla intifáda, Palestinci povstali a naše vesnice se jednoho dne ocitla v obležení. Myslím, že z té doby pocházejí moje první jasné vzpomínky a jsou radostné, nepříliš zatížené vědomím války. Normálně jsme si hráli, chodili jsme se sestrou sbírat nábojnice podél cesty a věděli jsme, že když zazní siréna, musíme se dostat do úkrytu spolu. Nic víc. Ale rodiče tehdy spali s improvizovanými zbraněmi pod polštářem, očekávali pogromy, jaké se děly v okolních vesnicích. Za nějakou dobu došlo jídlo, a tak nám ho začal potají nosit jeden Palestinec. Určitě věděl, že kdyby ho chytili vlastní lidé, tvrdě by ho potrestali. Když se nám podařilo dostat ven, rodiče už byli rozčarováni politikou státu vůči arabskému obyvatelstvu, oboustrannou nenávistí, zároveň jsem vážně onemocněl ze suchého vzduchu. Tak jsme se vrátili a usadili se v severních Čechách, kde jsem šel podruhé do první třídy, abych se naučil česky.
Co pro tebe tvůj ukrajinský původ znamená?
Kdysi jsem u někoho četl myšlenku, že národnost se podobá páteři. Zdravý člověk o své páteři ví, ale příliš ji nepociťuje. Problémy nastávají, až když přichází nemoc. Takhle jsem našel odpověď na ten cirkus v hlavě z toho, že jsem se narodil na Ukrajině do rusky mluvící židovské rodiny. Nikdy by mě nenapadlo cokoli z toho tajit či se za to stydět. Ne vždy to bylo jednoduché. Ve svém životě a tvorbě čerpám z vědomí svých kořenů. Obvykle si ale netroufám cítit hrdost na něco, co není moje zásluha. Občas se to stejně stane. Když slyším českou hospodu zpívat židovské písně, mám upřímnou radost. Když jsem hltal Sienkiewiczův román o divokých ukrajinských kozácích a šlechetných polských husarech, držel jsem palce kozákům. Můj původ je moje historie, nikdy ne identita.
Co říkáš na současné vztahy mezi Ukrajinci a Rusy?
Příliš toho o současném stavu nevím, i když samozřejmě něco pochytávám od známých a ze studií rusistiky, trochu z médií. Vzhledem ke zprávám, které přicházejí, nečekám žádné náhlé smíření. Když byl konflikt v nejsurovější fázi, byl jsem zrovna na střední. Moji spolužáci ze západní Ukrajiny si povídali o tom, kdo musel narukovat, kdo se nevrátil. Všechno to bylo rázem velmi blízko a já osobně cítil zlost a ošklivou nedůvěru vůči lidem, kteří mluví rusky, sledují ruskou televizi. Na vysoké mi pak kamarádka z Mariupole vyprávěla, že doma v jistou chvíli přestali rozlišovat, která strana zrovna ostřeluje město. S odstupem času jsem si uvědomil, že propast, která tou doutnající válkou vznikla, vlastně nerozděluje Rusy a Ukrajince. Ti totiž stojí dějinně na jedné straně, na té druhé jsou jejich vlády, které hrají špinavou hru se životy lidí. Otázka je, kdy si to obě rozeštvané společnosti uvědomí.
Setkáváš se v Česku s předsudky?
Nikdy jsem se tu necítil diskriminovaně. Jako dítě jsem ale z ostatních dětí cítil, že mají strach, že dochází k nepochopení. Na hlavní židovské svátky jsem do školy nosil jarmulku a vousatý táta mě doprovázel do školy. Občas se někdo lekl, že jsme třeba teroristi. Tak jsem byl často sám, uzavřený do sebe. Sestry to měly podobně. Opravdové stigma ale myslím doprovází teprve jinou část mě: ruštinu. Pro Čechy je to hlavně jazyk okupantů, málokomu je příjemný, ještě ke všemu zní ze všech stran. Učím převážně Rusy a Ukrajince v jazykové škole a ti mi často říkají, že se k nim chovají hrozně, na ulicích i v restauracích. Bývají z toho často docela na dně. Přišli sem začít nový život a mnohdy prchají právě před tím, čeho se Češi na Rusku bojí. Platí to samozřejmě zčásti i o Ukrajincích.
Jak vnímáš obraz Ukrajinců v Česku?
Myslím, že první, co se mi vybaví, je pracovitost. Kladná nálepka, kterou Ukrajinky a Ukrajinci sdílejí s vietnamskou komunitou. Málokdo si ale uvědomuje, čím bývá taková pověst vykoupena. Prací a životem ve skromných, leckdy úmorných podmínkách, které jistě neodpovídají standardům většinové společnosti. Na druhou stranu tu mnozí kromě práce nalezli také domov a zamilovali si jej. Česko se k příchozím umí zachovat i šlechetně. Ukrajinská kultura navíc v dnešní době znovu ožívá a také objevuje to, že je v základu poměrně spřízněna s tou českou. Můžou tak vznikat nádherné věci.
O společenských problémech mluvíš ve své poezii. Jakých témat se v ní dotýkáš?
Když jsem byl na krátké humanitární expedici v Jižním Kurdistánu, naše skupina přišla na návštěvu k místnímu státnímu činiteli. Během úvodních formalit se každý účastník a účastnice představili a popsali to, čím jsou pro expedici prospěšní. Logistik, fotograf, dodavatelka. Když přišla řada na mě, netušil jsem, co říct. Po chvíli jsem odpověděl: I am a poet. Cítil jsem se trapně. Asi po roce od návratu do Čech jsem na svůj facebookový profil nahrál video, na němž jsem recitoval svou slamovou báseň Iraqi Blues, v níž jsem popsal vše spatřené během expedice. Za pár dní mi přišla od toho váženého Kurda zpráva. Psal, že je to obrovská podpora, že jsem jeho bratr a takové věci. Moje hlavní téma je od té doby jednoduché: lidé a jejich světy, plné radosti i smutku. Rád bych vše popsal tak, aby se to vešlo do taktu, ve kterém přemýšlí současný člověk.
Jaké jsou ty světy současných lidí?
Mám pocit, že žijeme za okolností, kdy je módní vyznávat heslo každý sám za sebe. Je to možná způsobené tím, že bezprostřední lidský kontakt už není nevyhnutelný, a tak někdy umisťujeme do středu vlastní pozornosti kusy sebe sama, abychom zaplnili vznikající prázdná místa. Často myslím na verš Johna Donna o tom, že člověk není ostrovem sám pro sebe. Líbí se mi.
Ty nejsi jen básník, ale taky boxuješ.
Dříve jsem boxoval, chvíli závodně. Teď už na to není moc čas. Mám ale prostor k uplatňování toho, co mě box naučil. Když pominu ta klišé o životě, který rozdává tvrdé rány, tak je to například schopnost vést dialog s lidmi, kteří jsou mi názorově úplně cizí. V ringu i u piva. To je samozřejmě vtip. Box mně mimo jiné otevřel cestu k feminismu, viz všechny ty holky, které se perou jako holky a často odvážněji než kluci. Schopnost zvládat strach je pro mě asi nejzásadnější efekt úpolových sportů.
Nedávno jsi spolupracoval s Centrem RoSa, o co šlo?
Byl to úspěšný projekt vedený formou literárních tvůrčích dílen, výsledek součinnosti Centra RoSa a Střední školy umění v ulici Náhorní v Praze. Byl jsem přizvaný jako jeden z lektorů tvůrčího psaní. Spolu s pamětníky událostí 20. století jsme vedli skupinky studentů střední školy k vytvoření literárních textů, inspirovaných životy pamětníků. Moje skupina si povídala s paní A., ženou, která se stala váženou vědkyní, přežila druhou světovou válku, všechny osudové české osmičky a na konci svého života v Centru RoSa ve volném čase překládala Rimbauda do češtiny. Její příběh popsaly studentky SŠ Náhorní pozoruhodně, poeticky i v próze. Nedávno vyšel sborník těchto prací pod jménem Z očí do očí. Paní A. už nežije. Na konci našeho rozhovoru nám tehdy pověděla: „Učte se jazyky a cestujte.” Neberu to jako obyčejnou radu.
Foto: Jiří Pasz a archiv Tima Postovita