Karímina matka je Slovenka, otec Iráčan. „Na první pohled to na mně asi není vidět, ale mám takový ten velký arabský nos. Táta je hodně tmavý, u mě se to ale nějak nechytlo,” dává se do smíchu. Rodiče se potkali v Praze. Otec studoval na České zemědělské univerzitě, její matka na Slovensku ortodoncii. Do Prahy jezdila navštěvovat svou sestru a při jedné z cest Karímina otce potkala. Později se za ním ze Slovenska přestěhovala. „Byla to spíš náhoda. Ale vlastně úplně přesně nevím.” Dodává, že její matka má dnes vůči vztahu s o třicet let starším otcem odstup.
Otec je podle Karímy rozený pohádkář. „On moc rád vypráví a každému řekne něco jiného, takže vlastně nikdy nevíš, co je pravda.” O jeho povaze vypovídá i skutečnost, že přesně neví, kolik je mu let. Rodina totiž ztratila rodný list, a tak se jeho věk odhaduje. Jeho to netrápí ani trochu. Praha nebyla jeho první studijní destinací. Podle Karímy v rámci spolupráce mezi různými skupinami intelektuálů projel už před Československem několik zemí jako například Čínu, Spojené státy nebo Francii.
Po deseti společných letech se však rodiče rozvedli a Karíma se s matkou přestěhovala do nedaleké Kutné Hory. Otec zůstal v hlavním městě, na přelomu režimů tam totiž založil stavební firmu a s dcerou se snažil vídat, což si matka podle ní nepřála. „Začala k tomu arabskému mít trochu odpor. Rozhodla se, že budu mít stoprocentní českou výchovu, aby na mně nebylo poznat, že jsem jiná. Nesměla jsem se proto ani učit arabsky, čímž jsem dost ztratila,” myslí si Karíma.
Návrat
Do Iráku se otec vrátil, když už byla Karíma dospělá a studovala pražskou UMPRUM. Chtěl prý zemřít doma, žije dnes proto ve městě Rawa. „Volal mi ale zděšeně, že se z Iráku stala stoprocentně islámská země a není to Irák, který si pamatuje,” reprodukuje jeho slova Karíma. Byl totiž ateista, posun ve vnímání role náboženství v každodenním životě vnímal i u své rodiny. „On pochází z doby, kdy vedle sebe bez větších problémů žili muslimové, židé, křesťané i nevěřící. Ženy tehdy nosily minisukně, teď, jak on říká, jsou tučňáci.”
Otec prožil mimo Irák více než padesát let svého života, vrátil se domů až na stáří. Proč vlast vůbec ještě jako mladík opustil, Karíma neví. „Když se ale do Iráku před pár lety vrátil, volal mi a říkal: ‚Strašný průser! Karíma ještě žije!’” Karíma, s níž nyní jeho dcera sdílí jméno, byla kdysi dávno jeho nastávající manželka, kterou mu vybrali rodiče. Pokud by neodjel, musel by si ji prý vzít. „Říkal, že to je nejošklivější žena, kterou kdy v životě viděl a ona si ho chce vzít pořád. Je jí přes devadesát. Mně pak v první chvíli samozřejmě napadlo, že mě pojmenoval po nejošklivější ženě jeho života,” směje se Karíma. Po návratu do své domoviny byl ale otec smutný, že je vše zničené, celá společnost je muslimská a mnohým lidem chybí vzdělání. Podle něj byla situace před jeho odjezdem diametrálně odlišná. Přes to všechno, co se v Iráku dělo a děje, se však rozhodl zůstat. „Může se vrátit, ale nechce.”
To Karíma se do Iráku dosud nikdy nepodívala. A jak říká, jen tak ani nepodívá. „Posledního tři čtvrtě roku s tátou nekomunikujeme. Bydlí totiž u konzervativní části rodiny, která viděla na Facebooku mou fotku z performance, kde jsem měla odhalený zadek. Podle nich jsem ostudou rodiny a měli by mě zabít. Proto teď nejsme v kontaktu,” kroutí hlavou. „Chápu to, je jimi obklopen, oni o něj pečují a on je potřebuje, tak jim musí jít trochu na ruku. Nevyčítám mu to,” říká Karíma. Podívat se ale do země, kde má své kořeny, stále touží.
Základkové inferno
„Pro mě je typické, že mám pořád energii něco dělat. Tam, kde většina lidí skončí, se já odrazím a jdu dál. Nevidím moc hranice,” říká Karíma. To se do značné míry ukázalo také v jejím dětství, když se s matkou přestěhovala do Kutné Hory a začala chodit na tamní základku. „Bylo to strašné. Nejhorší období v mém životě,” hodnotí. „Stačilo už jen to, jak se jmenuju a že mám tátu Araba. Byla jsem ten největší póvl. Smáli se mi snad kvůli všemu.”
Podle svých slov pak zažila jak psychickou šikanu, tak mlácení. „Smáli se mi, že mám jiné oči, nos. Ale já vlastně nic moc jiného nemám. Spouštěčem bylo to jméno. Taky jsem špatně mluvila.” Vypadaly jí totiž naráz všechny mléčné zuby, matka byla k tomu Slovenka a perfektní češtinou nemluvil ani její otec. Její mluva proto byla jedním ze stabilních témat posměchu.
Arabský původ se pak ukázal jako problematický i ve vztahu k některým rodičům spolužáků. „Jednou mi kamarádka, se kterou jsem chodila ven, řekla, že už nemůže. Že jí to mamka zakázala. Prý jsem Arabka,” vybavuje si. „Strašně mě to ranilo. Pak se pořád cítíš podřadně, i když jsi nic neudělal.” Dodává, že paradoxní bylo, že v té době vůbec nevěděla, co to být Arabka znamená. A to vše v situaci, kdy se matka snažila veškeré arabské vlivy od Karímy držet až úzkostlivě stranou. Aby dcera zapadla. „Ono to ale nefungovalo.”
Zakřiknutá bloudící umělkyně
Ke zvratu došlo po přechodu na Střední průmyslovou školu sdělovací techniky Panská do Prahy. Její odlišnost najednou začala být v kreativním prostředí předností. „Trvalo mi, než jsem se srovnala. Byla jsem naprosto traumatizovaná zkušenostmi z Kutné Hory.” Tam se jí také dostalo podpory ze strany některých učitelů, kteří v ní rozpoznali hloubavého člověka s talentem a předpovídali, že bude jednou dělat umění.
A to se taky stalo. Karíma se po střední škole přihlásila na UJEP v Ústí nad Labem na Fakultu umění a designu do ateliéru nových médií. Škola jí však přinesla četná překvapení. Po studiu filmové průmyslovky očekávala, že bude pracovat na vysoké s filmem, věnovali se ale obecně umění, kterému ona tehdy nerozuměla, nezajímalo ji. Nerozuměla tedy ani pro ostatní běžným uměleckým pojmům, v některých případech proto rozčilovala pedagogy doběla. „Pak se to začalo lepšit a začala jsem to mít moc ráda.” Měla sice dobré známky, pořád se ale v umění coby tvůrkyně příliš nenacházela. Vše přišlo až se studiem druhé umělecké školy, pražské UMPRUM, a následně Akademie výtvarných umění, kam zanedlouho přestoupila. Teorie jí podle ní nikdy moc nešla, většinu času namísto jejího učení trávila v dílnách.
Sorry, burku nemám
Ani kreativní prostředí uměleckých škol však nepřineslo smír ve vztahu k jejímu exotickému jménu. I tam vzbuzovalo pozornost, většinou bylo ale oproti jiným situacím předmětem zájmu. „Jednou ale za mnou třeba přišel spolužák a vyjel na mě, jestli si myslím, že jsem už nějaká stár, když mám nickname. Byl strašně naštvaný. Nevěděl, že to je mé rodné jméno,” vypráví. A jméno je pro ni nakonec životní téma. V době dospívání dokonce přemýšlela o jeho změně. Bylo totiž až příliš často spouštěčem konfliktních situací. „Říkala jsem si, že až se budu jmenovat jinak, budu mít přátele, budu v pohodě.”
Dodnes se jí stává, že když má nějakého partnera, řeší občas, jak budou reagovat rodiče, až ji představí. Její přátelé bývají čas od času případně znepokojeni tím, co bude někdo z jejich okolí říkat, až ho s Karímou seznámí. Některé galerie jí zase navrhují, jak by měla své jméno změnit, aby znělo „lépe”.
„Už mě to netraumatizuje. Už to nejsou ty stavy jako dřív ve stylu: Jdu se zabít, mám blbý jméno.” Přiznává, že ho má naopak ráda a snaží se dříve nepříjemné situace obracet v humor a vlastní pobavení. Když byla například nedávno u lékaře, který vyšel do čekárny a volal její jméno, přelétl očima po přítomných pacientkách a hledal Karímu. „Mě ale úplně přehlížel, přestože jsem se postavila a šla k němu. Tak jsem jen řekla: Sorry, burku nemám.”
Šehrezáda z Pragovky
Ve své tvorbě se mimo jiné věnuje příběhům i kulturám, k vyprávění má vztah právě po otci, jak vysvětluje. Aktuálně například pracuje na sérii výšivek do skla, kdy studuje jejich tradiční motivy pro různé kultury a snaží se v nich hledat společné rysy. Vytváří pak jejich průměr - tedy výšivky, kde se potkávají všechny z nich. „V jedné z výšivek pracuji například s tradičním islámským ornamentem. Když ji ale otočíš, stane se z něj Davidova hvězda.” Domnívá se totiž, že lidskou podstatou je zejména hledat odlišnosti, namísto snahy najít to, co spojuje. Svá díla s touto tematikou v září představí na prestižní vídeňské přehlídce Vienna Contemporary. Dnes totiž vystavuje jak v Česku, tak zahraničí.
A to i přesto, že měla na základní škole vedle vztahů se spolužáky paradoxně problém také s výtvarnou výchovou. „Dnes dělám umění, na škole mě ale šikanovala učitelka výtvarky,” tvrdí. Vybavuje si například situaci z výstavy, kterou absolvovala se školou. Bylo na ní mimo jiné velké gelové černé srdce se třpytkami, a to ji uchvátilo. Když se pak učitelka dětí zeptala, jaký obrázek se jim nejvíc líbí, odpověděla Karíma, že právě tohle dílo. „Před celou třídou mě pak zesměšňovala a v reakci na mě začala vykládat, co je kýč. A že tohle by se nikomu líbit nemělo,” vypráví. Ona sama dnes i proto často s kýčem ve svých dílech pracuje.
Zkušenosti ze základní školy a skutečnost, že se vždy musela spolehnout jen sama na sebe, se odráží také v jejím současném životě a práci. Přestože je poměrně společenská, je ve své podstatě solitér. Jak v životě, tak především v tvorbě. „Zvykla jsem si na to, že nezapadám. Už na výtvarných školách jsem byla vyhazovaná z ateliérů pro nízkou úroveň, že to je jiné. A teď jsem jedna z mála spolužáků, kteří v oboru skutečně pracují.”
Foto: Lukáš Houdek a archiv Karímy Al-Mukhtarové