Ke vzniku nemoci podle Lucie vedlo několik faktorů. „Prvním z nich je můj osobností rys, já jsem vždy byla velký perfekcionista, byla k sobě sebekritická a sama sebe si nevážila. Kromě toho mi v první třídě říkali tlustoprdka a myslím, že to ve mně zůstalo, pak už jsem vždycky chtěla vypadat ideálně. V prváku na gymplu jsem si našla prvního přítele a on byl pěkný a namakaný a já chtěla, abych ho byla hodna, abych se k němu hodila,” vzpomíná s tím, že jako velký problém vnímá i ideály krásy prezentované na sociálních sítích a v médiích. „Teď se to hodně mění, vídám i trendy plnoštíhlých holek v reklamních kampaních, ale v době, kdy jsem já dospívala, byly všude návody na zhubnutí a komentáře, že téhle někde něco kouká nebo má pár kilo navíc. Na člověka to podle mě působí a má pocit, že by měl být jako modelky.”
Devět let hladovění
V období puberty, kdy se její tělo měnilo, Lucie jedla mnohdy jen jednu ovesnou kaši za den a hodně sportovala. To vyústilo ve zdravotní komplikace i konflikty v rodině. „U nás doma probíhaly hrozné boje. Bylo to hodně vidět, protože já jsem vždy měla jídlo ráda, chutnalo mi a chtěla jsem ochutnávat různé věci a najednou se to zcela změnilo. Rodiče na mě tlačili, zavedli společná jídla, to jsem musela přetrpět. Bylo to pro mě hrozné a pro rodiče o to víc. Tu situaci jim vůbec nezávidím, protože viděli, že se jim v podstatě ztrácí dcera a nedokázali mi pomoci. Nešlo to po dobrém ani po zlém,” popisuje.
Po devíti letech hladovění měla Lucie řadu zdravotních problémů. Kvůli hormonální nerovnováze docházela pravidelně na endokrinologii a gynekologii. „Jednou na gynekologii byla nová paní doktorka hodně nepříjemná a řekla mi, že jestli budu takto pokračovat, ať si nemyslím, že budu mít někdy děti. A mně došlo, že už je mi přes dvacet a ty změny trvají dlouho, a proto musím začít něco dělat hned, jinak si zkazím život,” vypráví. V průběhu léčby požádala o pomoc Centrum Anabell, největší oporou jí však byla maminka. Lucii se postupně podařilo začít jíst a především zbavit se snahy mít vše pod kontrolou.
Anorek[tyčka]
Kniha Anorek[tyčka] přináší Lucčin příběh a doporučení dalším nemocným a jejich okolí. Po vydání díla autorku překvapilo množství mýtů, se kterými se téma pojí. „Existuje mýtus, že anorektička musí být vyhublá. To je ale až konečný efekt. Anorexie je psychická nemoc a fyzično je až vedlejší produkt. Dále mýty, že anorexií trpí jen holky. Setkala jsem se i s řadou chlapců, kteří tím trpí. Překvapilo mě, že po zveřejnění knihy se mi ozvali tři kluci z mého okolí, do nichž bych to neřekla, a přiznali se mi, že ty problémy mají také nebo je měli,” přibližuje.
Ve veřejném prostoru se Lucie setkala také s názorem, že si nemocní mohou za své problémy sami. „Já to vnímám tak, že anorexie je psychický problém jako každý jiný. Není to o tom, že si holka řekne, že nebude jíst, ono ji k tomu něco vede. Já jsem takový předsudek na začátku měla také, říkala jsem si, že ze mě anorektička nikdy nemůže být, protože jsem těmi holkami vždycky pohrdala, myslela jsem si, že jsou to nějaké barbíny, které počítají kalorie. A nakonec jsem byla úplně stejná a to jsem se nepovažovala za nerozumného člověka,” uvádí Lucie. „Což je vlastně také předsudek, který se objevuje. Když jsem téma řešila s ostatními, tak mi říkali: ,Lucie, ty jsi taková chytrá holka, jak je možné, že jsi dělala takové blbosti?’” uzavírá. Knížku seženete v Knihkupectví U Džoudyho na IP Pavlova v Praze, na e-shopu Puravia nebo Luciině webu.
Foto: Archiv Lucie Horáčkové