Proč jste se rozhodly podpořit samoživitelky, když se vás tohle téma netýkalo?
Mrzelo nás, že se na ně společnost dívala skrz prsty. Už jen to samotné rozlišování, když se někde píše o muži, který zůstal sám s dětmi, tak je z něj automaticky hrdina, a z té ženy, která odešla, je krkavčí matka. Od začátku našeho projektu jsme chtěly ukázat, že pro nás jsou samoživitelky hrdinky. Nesoudíme je, proč se dostaly do složité životní situace. Nechápeme, proč lidé komentují, že si neměly pořizovat děti s nespolehlivým chlapem. Na začátku jsou přece vždycky dva…
Na webu máte 12 příběhů maminek, kterým nyní sháníte materiální pomoc. Jak ověřujete, že jsou v nouzi?
Pokaždé pečlivě vybíráme, koho do našeho programu https://www.fandimamam.cz/aktualni-pribehy-maminek/ zařadíme. Chceme mít jistotu, komu pomáháme. Od maminek potřebujeme skeny nebo fotografie rozhodnutí o svěření dítěte do péče, nájemní smlouvu nebo doložení, že bydlí například v azylovém domě, a další dokumenty. Maminky musí také souhlasit s tím, že jejich příběh zveřejníme na webu včetně fotek, kde jsou s dětmi, aby potenciální dárci věděli, komu konkrétně pomáhají. Ve výjimečných případech fotografii samoživitelky s dětmi na web nedáváme, když víme, že ji bývalý partner pronásleduje a maminka nechce, aby o ní někde byly informace na internetu.
Co si většinou přejí?
Náš projekt vždycky bude o materiální pomoci, řídíme se heslem materiální, konkrétní a transparentní pomoc. Naprostá většina matek chce něco pro své děti, například hračky, elektroniku nebo třeba vybavení do bytu – dětské postele jsou celkem častým přáním. Málokdy si přejí něco vysloveně pro sebe.
Čím to je?
Často myslí v první řadě na to, aby zabezpečily své děti. Musíme je dost přesvědčovat, aby nezapomínaly na sebe. Jde totiž o to, že když jsou maminky spokojené, tak jsou spokojené i jejich děti. Některá samoživitelka si na seznam přání napíše, že chce sušičku. U takových přání se občas setkáváme s reakcemi: „Sušičku? To je trochu luxus, ne?!“ Náš projekt není jen o tom, aby samoživitelky neumřely hlady, ale aby si přály klidně i něco, co jim ušetří práci nebo udělá radost.
Řada žen na vašem webu popisuje, že nemohou sehnat práci v místě bydliště. Nepomohlo by stěhování?
Pro některé by to možná bylo řešení, ale s tou změnou musí souhlasit otec dětí. A ten mnohdy souhlas nedá. Ozývají se nám i samoživitelky, které putují z jednoho azylového domova do druhého. Může to znít nelogicky, proč nevydrží na jednom místě, ale je důležité znát kontext. Jedna naše dobrovolnice a zároveň samoživitelka Lenka hraje v divadelním představení SAMODIVA. Všechny herečky jsou samoživitelky a vyprávějí o svých problémech. Lenka se pak zeptá někoho z diváků: „Co byste dělal v téhle situaci?“ Většinou zazní něco jako: „Šel bych do azyláku a pro jídlo do potravinové banky.“ Jenže tak jednoduché to není! Mnoho lidí netuší, že ani azylový dům není zdarma. Maminka se dvěma dětmi tam zaplatí zhruba 5 tisíc za měsíc a doba pobytu je také omezená. Nehledě na to, že azylové domy jsou přeplněné a na místo se čeká. Potravinové banky nevydávají pomoc jednotlivcům, ale lidé si o pomoc z těchto bank mohou požádat přes neziskové a jiné organizace, např. azylové domy.
Neměla jste někdy tendenci samoživitelkám radit?
Zpočátku jsme se hodně vžívaly do jednotlivých příběhů. Mnoho maminek zažilo domácí násilí nebo zůstaly samy na péči o vážně nemocné děti. A pak to byl souběh okolností, který je dohnal právě k tomu, že raději od partnera utekly, aby byly s dětmi v bezpečí, i za cenu toho, že jsou finančně na dně. Brzy nám došlo, že si od maminek musíme udržovat odstup, abychom mohly fungovat. Už jim nedáváme naše telefonní čísla, protože se stávalo, že volaly ve dne i v noci a chtěly řešit, co se jim děje. Na začátku našeho projektu mi přišel mail od jedné samoživitelky. Bylo pár dnů před Vánoci a psala, že je v azylovém domě, který bude muset opustit, a nemá kam s dětmi jít. Četla jsem manželovi její příběh. Ještě jsem ani nestihla nic navrhnout, když mi řekl: „Pomozte jí, jak budete moct, ale u nás doma být na Vánoce nemůže!“ A měl pravdu. Taková pomoc není dlouhodobě udržitelná a dnes už vím, jak v takových chvílích poradit a postupovat.
Často se řeší, že mají ženy v nouzi nárok na nejrůznější dávky. Vědí, kde všude o ně žádat?
Upřímně řečeno ani se nedivím, že leckteré samoživitelky netuší, na co mají právo. My máme na webu Fandi mámám rozcestník pomoci právě pro samoživitelky, kde je jasně a přehledně, které instituce nebo neziskovky s čím pomáhají. Takový infoservis bych očekávala od státní instituce. Párkrát jsem si zkoušela něco najít na webu Správy sociálního zabezpečení. Mám vysokoškolský titul, ale ani ten nestačí, abych se na tom jejich složitém webu zorientovala. V minulosti jsme i jednali se zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí, zda by nebylo možné ten web zjednodušit. Byli jsme i v jejich pracovní skupině, ale výsledek se nějak nedostavil.
Co by ještě pomohlo ke zlepšení situace?
Rozhodně je potřeba mluvit o finanční gramotnosti. Když se o ní nedozvíte v rodině, pak by se měla učit ve škole, protože mnohdy právě neznalost toho, jak například fungují takzvané výhodné půjčky, vede k tomu, že se maminky dostanou do začarovaného kruhu, kdy se zbytečně zadluží. Vloni jsme se ptaly maminek, kterým pomáháme, jak finančně zvládaly uplynulé dva roky během pandemie. Některé si našly další brigádu nebo práci, ale byly tam i takové, které si musely začít půjčovat všude možně, a bohužel si vzaly i ty „výhodné” půjčky. To si pak říkám, zda by nebylo řešení, aby stát poskytl těmto ženám bezúročnou půjčku. Připadá mi to mnohem lepší než plošná dávka, která přišla všem, včetně lidí, kteří ji nutně nepotřebovali.
Máte ještě nějaké další doporučení?
Stále chybí systematická podpora zaměstnávání samoživitelek. Firmy by mohly mít podobné zvýhodnění, jako když zaměstnávají lidi s hendikepem. Také je důležité nabízet zkrácené úvazky, ale reálné poloviční úvazky, protože znám spoustu žen, které nastoupí na poloviční úvazek, jenže ve skutečnosti se po nich chce práce na celý, ale za poloviční peníze. Podpora od státu by měla být motivující, aby pro samoživitelky skutečně bylo možné sehnat práci a zároveň měly zajištěnou péči o děti. Znám samoživitelky, které sice našly zaměstnání, ale nebylo místo pro děti ve školce a na chůvu neměly peníze. Matky se pak stresují, jak se o děti postarat. Některé raději zůstanou dlouhodobě na dávkách, protože se jim nedaří zkombinovat práci a péči o děti.
Jenže to asi není nejlepší řešení neustále spoléhat na dávky…
Právě proto říkám, že je důležité nahlížet na situaci samoživitelek komplexně a změnit systémově víc věcí. Před pandemií se o jejich problémy nikdo moc nezajímal. Až v posledních dvou letech se o samoživitelkách víc mluví. Já i Petra, která je spoluzakladatelkou projektu Fandi mámám, pracujeme v médiích. Donedávna jsme téma žen v nouzi moc nemohly prosadit. To se naštěstí změnilo! Přibývá organizací, které se věnují různým formám pomoci, například pomáhají s vymáháním alimentů. Je sice fajn, že pokud bývalý partner neplatí alimenty, tak je maminka dostane od státu, ale nejdřív musí iniciovat, aby na bývalého partnera byla uvalena exekuce. Proč je ta zodpovědnost na ženě? Proč si má shánět peníze na právníky? To moc smysl nedává…
Pandemie zkomplikovala každodenní životy, ale také se ukázalo, že řadu činností lze dělat na dálku. Jak se to projevilo u matek v nouzi?
Najednou všichni zažívali, jaké to je, být s dětmi doma a zároveň pracovat. Myslím, že až právě tahle zkušenost je donutila zamyslet se nad tím, že není zrovna snadné zvládat souběžně práci a péči o děti. Jsem ráda, že přibylo firem i institucí, které už nabízejí různé kombinace, kdy můžete pracovat částečně nebo úplně na dálku, což je přesně model, který se matkám s dětmi hodí. Kdybych někdy měla firmu, tak rozhodně zaměstnám samoživitelky, protože vím, jak perfektně zvládají time management, jak jsou vděčné, že mají práci, a jsou loajální vůči zaměstnavateli.
Další změna nastala před rokem, kdy začala válka na Ukrajině. Zaznamenala jsem reakce samoživitelek, které kritizovaly, proč se jim najednou nepomáhá. Týkalo se to i vašeho projektu?
Chápu tu vlnu euforie, kdy bylo najednou hrozně moc zájmu. Lidé zkrátka chtěli všemožně pomáhat. Nemyslím, že byla správná cesta, že se některé neziskovky vysloveně přeorientovaly pouze na pomoc lidem z Ukrajiny, i když to předtím nebylo jejich zaměření. Pomáhat je vždy třeba s rozmyslem a správně, aby ta pomoc dávala smysl. My jsme se v projektu rozhodly, že budeme držet stále stejný směr. Máme mobilní aplikaci Fandimat, kde propojujeme lidi, kteří shánějí či nabízejí materiální pomoc. Vytvořili jsme tam sekci pro ukrajinské uprchlíky, ale jinak jsme pokračovali v tom, co děláme sedm let – pomáháme materiálně samoživitelkám.
Projekt se vám dost rozrostl. Máte web, aplikaci i facebookové stránky, kde je 10 tisíc fanoušků. Jak se dá tak velká komunita zvládat?
Facebooková stránka Fandi mámám Potřebuji/Daruji původně vznikla jen jako propojení pro pár lidi, kteří něco chtěli darovat, a maminek, které naopak něco sháněly. Postupně se na facebookové stránce vytvořila velká komunita. Moderujeme diskuzi, ale nemůžeme prověřovat tisíce příběhů. Takže je na každém potenciálním dárci, zda se v rámci této veřejné skupiny rozhodne něco věnovat. Pokud chce dárce maminku ověřenou, pak je najde u nás na webu. Lidé se mohou stát také dlouhodobým dárcem některé z prověřených maminek.
Co nyní plánujete?
Snažíme se samoživitelkám pomáhat i tím, že je dál zapojujeme do našeho projektu. Několik z nich zaměstnáváme na dohodu v naší organizaci. Řada žen, kterým jsme pomohly, pro nás pracuje také jako dobrovolnice po celé republice. Jsou k dispozici dalším samoživitelkám, které s námi začínají spolupracovat a potřebují poradit s podklady pro žádost. Tým našich dobrovolnic odvádí skvělou práci, a mrzí nás, že ještě nemáme dostatek financí, abychom je mohli zaměstnat. Tohle je problém nejen našeho projektu, ale i mnoha dalších neziskovek: od sponzorů se málokdy podaří sehnat finance na provoz a zaměstnance. A přitom to personální zázemí je naprosto klíčové, protože abyste mohli pomáhat, potřebujete lidi, kteří se tomu věnují. My pár takových podporovatelů, kteří to chápou, už máme a díky tomu můžeme zaměstnávat samoživitelky alespoň na dohody, a naplňovat tak i naši vizi, že bychom chtěli jednoho dne vést organizaci, kde pracují samoživitelky a pomáhají ostatním maminkám, které na své děti zůstaly samy.
Úvodní foto: Dan Vojtěch