Co se stalo mezi vámi a Tomem na Islandu?
Bylo mi 16 let a on byl student na výměnném pobytu. Nikdy jsem neměla přítele. Představoval vše, co mi bylo drahé, nejen novou kulturu, ale také dospělost. Dělala jsem první krůčky z dětství, cítila jsem se velmi dospěle. Alkohol jsem poprvé vyzkoušela na školním vánočním večírku. Byla jsem naivní a pila příliš mnoho. Byla jsem úplně nemohoucí a dost jsem zvracela. Můj princ v lesklé zbroji, Tom, mi pomohl. Pamatuji si, že jsem byla velmi vděčná. Byl tam, aby se o mě postaral. To byl další krok z dětství, předtím mi na pomoc přišli vždy moji rodiče. Odnesl mě v náručí pryč, opravdu jsem nemohla chodit ani mluvit. Byla jsem vděčná a frustrovaná, protože jsem mu nemohla ani poděkovat.
Pomohl vám Tom dostat se až domů?
Ano. Položil mě do postele a pamatuji si, že jsem byla ráda, že mám takového přítele a už nikdy nebudu v nebezpečí. Věci ale nabraly rychlý spád, svlékl mě a měl se mnou sex. V té době jsem to nedokázala chápat jako znásilnění, ačkoliv k tomu došlo bez mého souhlasu. Bylo to v situaci, kdy mi nebylo nic fyzického příjemného, protože mi bylo strašně špatně. Dopustil se na mně hluboce zraňujícího a matoucího činu zneužití. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že to byl skutečný útok. V té době byla konverzace o souhlasu na Islandu v plenkách. Představu o sexuálním násilí jsem měla jen z filmů, kde byl pachatelem většinou maskovaný šílenec, který vyskočil zpoza stromu nebo číhal na parkovišti. Neuměla jsem si představit, že by to byl můj vlastní přítel a mohlo se to stát v mé vlastní posteli. Rozhodně ne ten výmluvný, jemný a vzorný student, kterým Tom byl. Musela jsem ujít dlouhou cestu, abych poskládala tu skládačku dohromady, abych se mohla začít uzdravovat.
Bludný kruh
Jak jste samotné znásilnění v tu chvíli přežila?
Počítala jsem vteřiny, abych měla co dělat. Proto vím, že to bylo dvouhodinové utrpení. Je opravdu těžké si znásilnění představit, pokud jste nikdy nic takového nezažili. Dnes si myslím, že jsem měla otravu alkoholem. Doslova jsem nemohla pohnout ani svalem a nebyla jsem schopna křičet, ani se bránit. Tom mě dal do polohy, kdy jsem měla hlavu otočenou k hodinám, které svítily ve tmě. Blikající tečky mezi čísly se staly mým záchranným kruhem. Soustředila jsem se na ně, abych rozptýlila svou pozornost.
Tvrdil někdy někdo, že jste byla opilá dívka, která si vše pozdě rozmyslela?
Myslím, že už jsem slyšela naprostou většinu argumentů obviňujících oběti. Byla jsem do něj zamilovaná a chtěla bych s ním být, ale bylo mi špatně a nemohla jsem se hýbat ani mluvit. Nedala jsem souhlas. Proto to byla zrada důvěry.
Jaké to mělo pro vás oba následky?
Nejbezprostřednější byl emocionální a fyzický zmatek. Náš vztah nepřežil události té noci. Tom se se mnou rozešel o dva dny později. Neprotestovala jsem. Dostala jsem se poté do období deprese a úzkostí. Nesla jsem si v sobě spoustu ostudy a traumatu. Protože jsem nedokázala pochopit, odkud to přichází, snažila jsem se tomu nějak utéct. Extrémně jsem si naplnila rozvrh a stal se ze mě člověk, který se neustále překonává a přepracovává. To samozřejmě není udržitelný způsob života. Vytvořila jsem si mnoho škodlivých vyrovnávacích mechanismů, takže jsem nebyla šťastná. Směřovala jsem ke katastrofě. V mladém věku jsem musela hledat způsob, jak čelit pravdě, podívat se své minulosti do očí a přijmout ji. Myslím, že to stejné se dělo Tomovi. Byl na jakési paralelní cestě, kde minulost byla nepohodlným a zakázaným místem k návštěvě. Taky sprintoval pryč od toho, kým byl.. Čím více před sebou utíkáte, tím více jste otupělí. Abyste se cítili naživu, potřebujete stále větší extrémy. A to byl recept na katastrofu na obou stranách.
Měl Tom špatné svědomí?
Tom popsal, že si v sobě nesl tolik hanby a viny, že všechny odháněl. Opravdu ho to trápilo. Na emociální úrovni nebyl schopný intimity. Žádný vztah to nemohl přežít, držel si odstup od své rodiny.
Elva jako studentka střední školy v době, kdy ji Tom znásilnil. S matkou při promoci, někdy tehdy se rozhodla napsat Tomovi. (Foto: Archiv T. Elvy)
Tom se přitom poté snažil být dobrým člověkem, pracoval jako sociální pracovník s mládeží.
I dobří lidé mohou udělat hrozné věci a naopak špatný člověk může udělat něco dobrého. Není nesprávné říct, že Tom je v mnoha ohledech dobrý člověk. Podobně jako většina lidí je ale schopen v závislosti na situaci udělat něco hrozného. Tím neříkám, že každý je schopen znásilnění. Chci jen zdůraznit, že to nevnímám jako vzájemně si odporující.
Setkání po 16 letech
Proč jste jej později kontaktovala?
Stalo se to velmi spontánně. Měla jsem špatný den. Pohádala jsem se se svým přítelem. Bouchla jsem dveřmi a odjela. Chtěla jsem najít místo, kde bych mohla sedět v tichu, a tak jsem šla do kavárny. Měla jsem svůj zápisník na spontánní myšlenky. Dopis Tomovi se napsal sám, přestože jsem o něm léta nepřemýšlela. Nebyl součástí mého světa skoro deset let. Bylo to pozoruhodné, muselo se to v mém podvědomí vařit už pěkně dlouho. Vyšlo to ven neposkvrněné. Dopis, ve kterém jsem nemusela opravit jediné slovo, dokonce ani interpunkci.
Co v tom dopise konkrétně stálo?
Konfrontovala jsem ho: vím, co se stalo, vím, co jsi udělal, a musím na tebe přenést zodpovědnost, patří tobě. Musela jsem tu tíhu nést dost dlouho, přestože nikdy nebyla moje. Psala jsem, že chci najít konstruktivní způsob, jak jít dál, dost bylo bolesti. Nejdříve jsem nevěděla, co s tím dopisem dělat. Měla jsem jen deset let starý e-mail a pochybovala, že ho ještě používá. Následující dva tři dny jsem byla zmatená – opravdu jsem ho měla poslat? Jsem připravena na reakci? Co když to popře? Co když mi znovu ublíží a zabije můj nově nalezený hlas, když se snažím prolomit své mlčení? Co když vůbec neodpoví, což jsem považovala za nejpravděpodobnější? Po zvážení možností jsem zjistila, že všechny alternativy nejsou horší než dopis neposílat vůbec a do konce života přemýšlet, co mohlo být, a poslala jsem ho.
Zareagoval?
Netrvalo dlouho a odpověděl. Upřímné a kajícné vyznání: udělal jsem to, jsem si toho plně vědom. Nesmírně ho jeho čin tížil a rozhodl se ze všech sil snažit, aby mi to vynahradil. Metaforicky řečeno to byla podaná ruka. Poslední věc, kterou jsem očekávala. Musela jsem přemýšlet, co dál, nikdy jsem neměla v úmyslu si s ním dopisovat. Po počátečním šoku z toho, že je pravda venku a mluvíme o ní, jsem chtěla vědět to samé, co většina obětí a přeživších, odpověď na otázku za milion dolarů – proč?! Tohle byla životní příležitost najít odpověď. Vedlo to k dlouhé a složité korespondenci, analyzovali jsme, co se stalo, dali to do perspektivy a řekli jsme si, co jsme se v životě naučili a kdo jsme.
Proč jste se později rozhodli setkat se tváří v tvář v Kapském Městě?
Po osmi letech a výměně mnoha dopisů jsme cítili, že už není kam dál. Řekla jsem věci, které jsem potřebovala, položila jsem všechny otázky. Zbývalo jen nějaké velké rozloučení, abych se osvobodila od veškerého hněvu, zášti a nenávisti. A nejlepší způsob, jak to udělat, je odpustit. Nejlepší nástroj, na který jsem přišla. Můj hněv se v podstatě vypařil, protože on byl ochotný přiznat si, co udělal. Tom strávil roky tím, že se mi to snažil vynahradit, podle svých nejlepších schopností. Jestliže se vzteku držíte, kousek po kousku se mění na sebestřednost, ztrácí význam, nemá smysl to dál ždímat. Jeho účel v podstatě zmizí. Pro mě bylo toxické a těžké nést ty negativní emoce. Chtěla jsem se raději naplnit pozitivními a konstruktivními pocity. Ale prostě jsem se nedokázala přinutit, abych to ukončila „na papíře“, nebylo to dost osobní. Na používání hlasu je něco velmi silného a mocného, psaní je naopak tiché médium. Vyjádření pravdy má pak jiný typ váhy a síly. Dávalo mi smysl komunikaci osobně ukončit, jednou provždy, společně tváří v tvář pravdě.
Elva v Kapském městě, kde se po 16 letech setkala s Tomem.
Co Tom odpověděl?
K mému překvapení opět souhlasil. Přirozeně jsme se oba té myšlenky báli, ale vzhledem ke všemu, co se předtím stalo, to dávalo smysl. Takže jsme se rozhodli setkat se uprostřed mezi Islandem a Austrálií, v Jižní Africe, v Kapském Městě.
Jak se k nápadu stavěl váš partner Víðir?
Nemluvil o sobě, dokud jsem se nevrátila. Snažil se mi být oporou, byli jsme spolu pět let a narodil se nám syn. Od začátku věděl, že jsem na takové ozdravné cestě, a dopisoval si s Tomem, takže to pro něj nebyla žádná novinka. Když jsem mu řekla, že se setkáme, odpověděl, jestli je to pro vás nejúčinnější způsob, jak uzavřít tuhle kapitolu a jít dál, pak mám od něj plnou podporu.
Podařilo se vám najít odpověď na otázku „proč“?
Nemohu samozřejmě odpovídat za všechny přeživší, ale myslím, že je to velmi lidská potřeba, aby vaše bolest dávala smysl. Stává se pak snesitelnější. Nevědět, proč trpíte, je nejhorší druh utrpení. Pochopení příčin také přináší lidem naději, že tím nemusejí znovu projít nebo mohou pomoci někomu jinému uniknout stejnému osudu.
Co to bylo pro vás dva?
Tom měl toxické představy o mužských nárocích, které ho vedly k falešnému předpokladu, že má právo na mé tělo, protože jsme byli ve vztahu. V hlavě měl různá ospravedlnění, mylné představy živené privilegiem, oprávněním a sexistickým podtextem. Ale měl prostě být lepší a to taky tvrdí – na konec neexistuje pro to, co udělal, žádná omluva. Byla to jeho volba a ON ji udělal. Na určité úrovni věděl, jak moc selhal, a proto byl po léta trýzněn pocitem viny.
Na společné cestě
Udělali jste i další odvážný krok a společně vydali knihu, po které následovalo společné veřejné vystoupení v Ted Talks. Proč?
Strávili jsme týden v Kapském Městě. Bylo dobré nemuset spěchat v probírání toho, co bylo v podstatě naším životem. Bylo mi tehdy 32, což bylo doslova o polovinu života později po znásilnění. Nemluvili jsme jen o té noci. Násilí se neděje ve vzduchoprázdnu, děje se za předpokladu dalších faktorů, kterým jsem chtěla porozumět. Taky jsem chtěla porozumět tomu, co nás jako dospělé formovalo. Měla jsem osobní i profesní zájmy, protože jsem svou kariéru zasvětila prevenci násilí. To byla moje práce, to jsem byla já. Byla to jedinečná příležitost pochopit, jaké mohou být hnací faktory za násilím tohoto druhu a co dělá s pachateli i přeživšími. Bylo to fascinující na mnoha úrovních. Samozřejmě to bylo také velmi děsivé a na osobní úrovni to stálo dost sil, ale fascinovalo mě to z více než jednoho důvodu. Po tom týdnu diskusí to byl Tom, kdo navrhl, abychom vše sepsali pro lidi, kteří možná trpí v tichosti, stejně jako kdysi my.
Byla jste pro?
Když Tom došel k závěru, že bychom naši cestu možná měli sdílet s širším publikem, řekla jsem, že uvidíme. Začnu si to dokumentovat pro sebe a počkám, jak se budu cítit. Začali jsme s kapitolami postavenými na mém příběhu. Vyprávím o tom, co se stalo v Kapském Městě a on doplňuje krátké kapitoly na konci každého mého vyprávění a přidává své myšlenky a závěry.
Vše společná přednáška na TEDu má asi 10 milionů zhlédnutí. Bylo to dobré rozhodnutí?
Nelituji toho ani na vteřinu. Přestože to bylo těžké a reakce byly jak fantastické, povzbuzující, ale také obtížné a děsivé. Byla to věc, kterou svět ještě neviděl. Vím, že ve mně byla potřeba vidět jednoho pachatele, aby se k tomu přiznal, bez výmluv a bez normalizavání, bez shazování tématu s tím, že chlapi vědí, protože tohle je přece mužská kultura. Nic z toho. Aby se postavil a řekl, že udělal něco opravdu zraňujícího a škodlivého. Chtěla jsem mluvit o tom, jak se musíme těmto věcem vyhnout a zabránit jim. Jak potřebujeme mluvit o souhlasu, jak potřebujeme dekonstruovat naše představy o nárocích na jiné lidi. Tom není jediný člověk, který měl tyto mylné představy, není jediným partnerem, který cítil absolutní nárok na tělo své ženy.
Proč se Tom dokázal přiznat, reflektovat a veřejně sdílet to, co tolik pachatelů nedokáže?
Mohu jen říct, co si myslím, nemohu odpovědět za Toma. Pokud se polovinu života bojíte, že vyjde najevo vaše temné tajemství, je téměř úlevné jej vypovědět. A ještě více, pokud jste přesvědčení, že vaše přiznání skutečně pomůže jiným lidem, aby nezpůsobili takovou škodu na druhých jako vy. Po natáčení videa v San Franciscu jsem tam ještě několik dní zůstala. Našla jsem strom a u něj byla cedule: „Bez odpovědnosti nemůžete být svobodní.“ Myslím, že přesně to se stalo. Nemyslím si, že by se jinak Tom osvobodil.
Je možné trauma úplně vyléčit?
Můžete zastavit krvácení. Můžete trauma vyléčit do bodu, kdy je to úhledná jizva, se kterou můžete fungovat bez velkého nepohodlí. Nikdy to ale není něco, na co se vám podaří úplně zapomenout. A nemělo by být, myslím. Lidem, kteří něco takového zažijí a jsou stále v zoufalství a temnotě, chci dát jasně najevo, určitě se můžete dostat na lepší místo, neztrácejte naději. Zasloužíte si cítit se mnohem lépe, než se cítíte nyní. Existuje pomoc, nemusíte tím projít jen sami. Nemyslím si, že život bude někdy zcela stejný pro ty, kteří byli poznamenáni zneužitím. Možná to je součást života, možná to je způsob, jakým se nakonec staneme lidmi, kterými jsme.
Elva a Tom při společném vystoupení na konferenci TED a jejich společní kniha.
Někteří lidé si nejspíše nedokážou představit, že jste Tomovi odpustila. Je to možné?
Odpuštění je jedním z těch hluboce osobních, ale hluboce nepochopených konceptů. Lidé si myslí, že dáváte své požehnání tomu, co se stalo. Nemohou být dále od pravdy. To je moje zkušenost. Ve skutečnosti děláte naprostý opak, podtrhujete svou bolest. Kdyby nedošlo ke zranění, nebylo by co odpouštět. Odpuštění znamená, že uznáváte, že vám někdo ublížil, ale už se tím nechcete nechat ovládat. Znamená to vzít si zpět mou moc a říct, už nebudeš žít v mé hlavě. Nemůžeš mi diktovat, kdy jsem naštvaná, kdy jsem nenávistná, kdy jsem zahořklá. Požaduji od tebe zpět svou emocionální svobodu. Nenávidět někoho vyžaduje hodně energie, to opravdu ano. A připadá mi marné nenávidět někoho, kdo je tak lítostivý a ochotný své činy odčinit.
Tom si tedy odpuštění zasloužil?
Pro mě to dospělo do bodu, kdy se můj hněv vypařil a připadalo mi nesmyslné a sebestředné jej dál trestat. Proč pořád trestat někoho, kdo drží bič a stále se trestá sám? To je plýtvání energií. Co se týče trestu, žádný zákonný nedostal. Opustil Island, než jsem si uvědomila, co se stalo, k tomu pochopení jsem dospěla až rok poté. Navíc to, co spáchal, nebylo tehdy na Islandu právně definováno jako znásilnění. Nebyla bych schopna vznést žádné obvinění. Zákon se změnil a nyní by to byl průzračně jasný případ znásilnění.
Vy jste opravdu potřebovala a chtěla, aby Tom řekl nahlas, co se přesně stalo. Proč je to důležité pro proces odpuštění?
Abych sebe i jeho osvobodila od osudné noci, potřebovala jsem vědět, že plně pochopil a přijal závažnost svého činu. A litoval toho. Abych se ujistila, že už to nikdy neudělá. Kdybych měla jakékoliv podezření, že Tom je recidivista, nechtěla bych s ním mít nic společného.
Proti škodlivému mýtu
Prohlásila jste, že násilníci nejsou monstra. Kdo tedy jsou?
Kdo nejsou? Jsou všude, ve všech oblastech života. Jsou to spřízněné duše, rodinní příslušníci, přátelé, spolupracovníci, politici, hvězdní sportovci. Proto je hluboce důležité ten pojem dekonstruovat, protože to může být kdokoliv. Mýtus o monstrech je škodlivý na mnoha úrovních, také proto, že je méně pravděpodobné, že pachatelé označí sebe a své činy za násilné a zneužívající. Vždy mohou namítat, já přece nejsem monstrum, takže můj čin nemůže být sexuální násilí. Je to způsob, jak se zbavit odpovědnost. Je pak také méně pravděpodobné, že budeme věřit přeživším, kteří přicházejí s příběhy o sexuálním zneužívání lidmi, které považujeme za „dobré lidi“ nebo čestné občany. K obvinění Billa Cosbyho bylo zapotřebí 50 nebo 60 žen, než byla široce přijata možnost, že by mohl být násilník. Ještě více zahanbuje a umlčuje oběti, když je jejich útočníkem někdo, komu důvěřovaly. Co to o mně vypovídá, že jsem chodila s monstrem, měla sex s monstrem, vzala si monstrum, mám děti s monstrem? Musí na mně být něco špatného, musím být tak špatný soudce charakteru. To vše je v podstatě špatně a zaostřuje to na nesprávnou oblast. Měli bychom se dívat na sexuální násilí jako na pandemii, kterou je, a ne na něco okrajového, co existuje ve stínu a je způsobeno monstry. Je to něco, co se děje všude ve všech společnostech a v každé zemi na zemi.
Zaměřujete se na příběhy, jste dramatička, spisovatelka, vystupujete veřejně. Proč? Souvisí to také s procesem uzdravování?
Myslím, že příběhy mohou být léčivé. Jsou způsobem, jak se lidé propojují a nacházejí k sobě vztah. Příběhy jsou způsob, jak mezi lidmi pěstovat soucit. Jakmile známe příběh jiné lidské bytosti, odemkneme a pochopíme, kým je, a stává se těžší ji dehumanizovat. Věřím, že každý má svůj příběh, který stojí za vyprávění, který by nás fascinoval a naučil něco hluboce cenného. Příběhy jsou léčivé při budování společenství a soucitu. Ukazují, co máme společného a co nás spíše spojuje, než rozděluje.
Měli bychom zahrnout pachatele do debaty o sexuálním násilí?
Pachatelé jsou do debaty již zahrnuti. Až donedávna jeden sexuální delikvent zastával nejvyšší úřad v USA. Své názory vyjadřoval svobodně. Pachatelům nasloucháme neustále, už jsou na očích veřejnosti. Ale pachatelé, kteří mají výčitky a jsou ochotni přispět do debaty a přiznávají své činy – to je mnohem vzácnější. Mohou být zahrnuti pod podmínkou konstruktivního účelu. Rozhodně jsem cítila, že Tomův hlas je potřeba, protože v té době nikdo neříkal, co říkal on. A byla to protilátka proti těm mnoha hlasům, které dokonce přicházely z nejvyšších míst, rétorice, že TO nebylo sexuální zneužívání, chlapi budou přece vždycky chlapi apod. Tom tuto myšlenku zpochybnil. Není to v pořádku a není to normální součást mužské kultury. Je to špatné a zraňující. Porušení takového základního paktu v podstatě ničí společenskou strukturu. V debatě o tématu pak zcela záleží na kontextu, kdo je pachatelem a co zásadním způsobem říká – zda by měl být zahrnut. Není to černobílá otázka a něco, na co lze odpovědět jednou provždy.
Jakou roli hraje online svět v sexuálním násilí?
To je na celý další rozhovor. Internet je fantastický nástroj. Rozhodně bez něj nemůžu žít ani den, je nedílnou součástí života, od bankovnictví přes nakupování až po komunikaci. Mám ale obavy ze sexualizace a pornifikace lidí. Sex by neměl být dostupný dětem. Nemám na mysli biologii, protože tu je důležité učit se od raného věku – rozumět svému tělu a jeho funkcím. Znepokojuje mě ale dostupnost světu porna na jedno kliknutí myší. Děti jsou indoktrinovány do světa, který v podstatě smazává zásadní rozdíl mezi tím, co je sex a co je násilí. To vše se v pornu prolíná a v mnoha případech je prodáváno jako jedna a ta samá věc. To je i moje práce pro Nordic Digital Rights and Equality Foundation, kterou jsem spoluzakládala s dalšími severskými odborníky. Mohu citovat výzkumy a jeden z nich ukazuje, že v devíti z deseti mainstreamových porno scén dochází k násilí, které je namířeno proti herečce. Když dítě poprvé uvidí porno, což je často už ve věku jedenácti let, je 90% šance, že vaše dítě vidí násilí na základě pohlaví propagované jako sex. To je přece velký problém.
Dochází k nějaké změně a reflexi této problematiky?
Dochází k vývoji, např. Pornhub se hroutí a Visa a Mastercard už s nimi nechtějí obchodovat. Jejich vedoucí pracovníci rezignovali a více než 60 % jejich materiálů bylo odstraněno. 200 obětí znásilnění a sexuálního obchodování žaluje tento web. Jako dospělí musíme s dětmi mnohem lépe mluvit o pornu, sexu, hranicích, souhlasu. To je jediný způsob, jak se posunout vpřed. Nemůžeme děti absolutně ochránit před světem, ale můžeme své děti osvobodit vzděláním a znalostmi.
Elva se svými dvojčaty v roce 2020.
Je ztráta intimity součástí problému?
V pornu není běžné vidět lidi, jak diskutují o hranicích a o tom, co chtějí a nechtějí, mají a nemají rádi. Tato komunikace musí probíhat v intimním prostředí. Porno je často jednostranné a dominuje mu jedna osoba, obvykle muž. Dává chlapcům mylné představy o tom, jak by měli komunikovat, tlačí na ně, aby byli odpoutaní a emocionálně nespojení s tím, s kým jsou intimní. To vysílá dětem mnoho mylných představ a způsobuje v nich zmatek. Můžeme jim pomoci vyhnout se tomu otevřenými, transparentními a zdravými rozhovory o těchto nesmírně důležitých tématech.
Některé ženy předávají stereotypy o ženách svým dětem. Proč to dělají?
Odpověď není tak složitá. Každý se rodí a vyrůstá v kontextu, nikdo se nerodí do vakua. Všichni jsme vystaveni sociálním a kulturním vlivům, což dokonale vysvětluje, proč jsou lidé všech pohlaví vystaveni riziku, že tyto myšlenky přenesou dál, pokud si sami nedají práci, aby je vykořenili, a pokud nedostanou žádnou vnější podporu, aby tyto představy změnili. Je zcela lidské předávat dál to, co víte, co vás učili, co považujete za pravdu. Změna není přirozená lidská tendence. Naopak, je naší přirozeností jít s proudem a přijímat už existující. To je důvod, proč radikální změny a revoluční posuny v lidských dějinách vždy něco stály a vždy narážely na odpor.
Může být váš příběh inspirací pro ostatní?
Je zásadní uvést, že svůj příběh nevnímám jako univerzální metodologii, kterou jsem vytvořila pro jiné lidi. Že by se měli spojit se svým pachatelem a usilovat o proces usmíření. Mohlo by být nebezpečné dostat se do kontaktu s někým, kdo byl násilnický. Doporučuji uzdravovat se podle vlastních podmínek, upřednostňovat vlastní bezpečnost a nenechat si od nikoho říkat, jak by měla vypadat vaše cesta uzdravení.
Foto: Archiv T. Elvy