Paní Věrka a pan Petr jsou spolu dva roky. Oba mají za sebou velmi těžký život. Zatímco Věrka se se svým příběhem veřejně nesvěřuje, Petr o tom svém vypráví v rámci unikátních prohlídek Prahy. Po mnoha letech na ulici se totiž stal průvodcem sociálního podniku Pragulic. Ten umožňuje zájemcům z řad veřejnosti poznat a zažít svět lidí bez domova. Mění tím zažité stereotypy týkající se oblasti bezdomovectví.
Petrem vedená a komentovaná prohlídka nese název Bony a klid. A ne náhodou. Od svých 15 let byl pomocníkem veksláků. Když přičichnul ke slávě a penězům, veksloval sám a skončil ve vězení. Do jeho života velkou měrou zasáhly i drogy, které užíval třicet let. Zpočátku byl pouhým uživatelem, později drogy i vařil a prodával. Zamotal se do bludného kruhu drog a všemožných způsobů, jak si na ně vydělat peníze. Ztratil ženu, dítě, práci, bydlení a nakonec i zdraví. Kvůli dlouhodobému užívání drog i vlivem cukrovky přišel o nohu. „Petr se několikrát pokusil o sebevraždu, ale díky svým dvěma lékařům, psychologovi a adiktologovi, se nakonec začal pomalu vracet zpět do života. Posledním impulsem k životní změně byl právě Pragulic. Zde dostal práci a i přesto, že nebyl zpočátku spolehlivý, mu lidé z podniku dali opakovaně šanci a on nakonec dokázal, že si ji opravdu zaslouží. Dnes patří k oblíbeným, spolehlivým a vyhledávaným průvodcům. Práce průvodce ho baví, navíc má díky ní možnost setkávat se s různými lidmi, které zajímá jeho příběh,“ popisuje pro HFC Petrův příběh Petra Jačková z Pragulicu.
Když se Petr dostal do azylového domu, seznámil se tam s Věrkou. „Věrka je čistá duše a je také jedním z důvodů, proč Petr funguje. Je jeho neskutečná podpora, a to jak psychická, tak i fyzická, protože Petr nemá jednu nohu. Zkrátka se našli dva lidé, kteří neměli jednoduchý osud. Pečují o sebe, mají se moc rádi a váží si toho,“ vypráví dál Petra.
Věrka s Petrem se nedávno nastěhovali do nového bytu. Je to místo jejich společného nového začátku, nový domov. Právě Pragulic jim výrazně pomohl s jeho vybavením, které věnovali přímo lidé z podniku nebo jeho příznivci. Jedním z nich je i vizážista Pavel Kortan. O své pomoci Věrce a Petrovi zpočátku mluvit nechtěl. „Nevím, zda je vůbec vkusné, abych mluvil o pomoci, která naopak obohatila mě,“ rozmýšlel se. Nakonec rozhodla šance, že svou pomocí inspiruje k dobrým skutkům také ostatní. Pomohl nejen proto, že zná příběhy lidí z Pragulicu, ale i proto, že může, a jak sám říká, i jemu lidé pomohli, když to potřeboval. „Na takové věci se nezapomíná, ty se musí společnosti vracet,“ říká odhodlaně Pavel. „Ty věci, které jsme jim s partnerem věnovali, nám nebudou chybět. Věrce a Petrovi ale prokážou obrovskou službu. Navíc ten pocit, který jsem ten večer získal, byl mnohem hodnotnější, než bych měl z peněz, které bychom získali jejich prodejem,“ uvažuje. Sám se nijak nezmínil o tom, co přesně Věrce a Petrovi věnovali. Petra Jačková ale prozradila, že Pavel se svým přítelem darovali matrace na spaní (Věrka s Petrem dosud spali na zemi ve spacácích), stůl, botník, větrák a kromě jiných věcí i pračku. Z té prý měla paní Věrka hotové Vánoce.
Pavel Kortan
Tady však pomoc a podpora Pavla Kortana neskončila. Když se paní Věrka, která se s Pavlem seznámila právě při předávání věcí, dověděla, že je vizážista, zmínila se, že by se někdy ráda dostala do rukou takového profesionála. A přání se jí splnilo! „Pavel dorazil k nám do Pražského kreativního centra, kde Pragulic sídlí, a udělali jsme si super odpoledne,“ vzpomíná Petra a dodává, že Věrka byla po Pavlově péči o vlasy a obličej tak šťastná, že mu skočila kolem krku. „Věrka je nesmírně vlídný člověk s obrovskými zkušenostmi. Bylo mi ctí pro ni pracovat,“ říká pokorně Pavel a pokračuje: „Dokázala se zvednout ze dna a má odvahu každý den čelit své minulosti. Já sám jsem si odpoledne s ní užil na maximum a zase mi došlo, proč tuto práci dělám a proč ji pořád tolik miluju. Tu radost, kterou mám z toho, když vidím ženu, která se na sebe s potěšením dívá do zrcadla, je stále můj obrovský hnací motor.“
Pavel při té příležitosti zavzpomínal na své začátky v Praze. Podle svých slov patřil tam, kam by z jeho branže chtěl patřit každý. Pracoval pro Yves Saint-Laurent a setkával se se slavnými lidmi. „Nebyl jsem ale šťastný. Musím dělat věci, které mě těší uvnitř. A tahle pomoc mě těší. Mám pocit, že díky tomu se mohu stát lepším člověkem. Musíme si pomáhat, není jiná možnost. Pokud bych aspoň jednoho člověka inspiroval k tomu, být vlídnější, vystoupit ze své komfortní zóny a udělat pro někoho v nouzi něco hezkého, byl bych nesmírně šťastný,“ dodává Pavel Kortan.
Do budoucna by rád nabídl svou profesionální péči i dalším ženám z Pragulicu. A s paní Věrkou už je prý domluvený na stříhání vlasů.
Foto: Pragulic a archiv Pavla Kortana