HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.

Když loni v březnu Alena Drbohlavová Gronzíková vstoupila do ženské romské skupiny Manushe, netušila, že za pár dní přijde nouzový stav. Už tehdy ale věděla, že chce své know-how použít pro aktivizaci mladých Romů a Romek. „Všimla jsem si, že někteří mladí v mém okolí přežívají ze dne na den, nestudují, nemají práci, žádný cíl ani vizi. To mě trápí, takhle se přece nedá žít, jen přežívat,” vysvětluje, jak založila juniorskou pobočku Manushí v Břeclavi. Pod křídla si vzala čtyři teenagery ve věku od 13 do 18 let. Zatímco dvě dívky a jeden chlapec jsou ještě na základní škole, čtvrtá juniorka se už druhým rokem učí na kuchařku. Jakkoliv se to teď ještě nezdá, Gronzíková má v plánu vychovat z nich budoucí lídry komunity, kteří se dokáží postavit nejen za sebe, ale také pomoci ostatním. 

Začali jednoduchým zvelebováním veřejného prostoru v rámci společné akce města a energetické společnosti s názvem Zanech svou stopu. Syté barvy proměnily šedé skříně elektrických rozvaděčů v malá umělecká díla. „Vybrali jsme motiv Romky a maringotky, které mají symbolizovat silnou a nezávislou ženu,” popisuje Gronzíková s tím, že do celé organizace, která zahrnovala výběr lokace, její nafocení a oznámení místa pořadateli a v neposlední řadě její pomalování, zapojila i juniory. 

Vzápětí se přihlásili do výzvy, kterou vyhlásila Dobrovolnická pomoc po břeclavském tornádu. „Z recyklovatelných materiálů budeme tvořit vánoční ozdoby pro rodiny z oblastí postižené tornádem na jihu Moravy. Ty se jim pak jednotlivě předají během listopadu,“ přibližuje aktuální program. Sama Gronzíková má s charitativní a dobrovolnickou činností letité zkušenosti. S IQ Roma servisem naposledy uspořádali humanitární sbírku nejen pro Jarmilu Polákovou, které tornádo vzalo dům, ale i pro dalších 32 lidí včetně dětí, kteří museli být urychleně evakuováni z břeclavské ubytovny. „Zoufale jim chybělo základní vybavení jako suché oblečení, deky, ale také spotřebiče, na kterých by mohli dětem ohřát jídlo. Podařilo se jí ve sbírce sehnat vše potřebné a zbývající věci dokoupit díky finančnímu daru organizace Romodrom,“ chválí práci své kolegyně Helena Famfrlová a dodává, že zájem všech byl, aby rodiny našly co nejrychleji nový domov, protože náhradní bydlení absolutně nevyhovovalo jejich potřebám. Rodiny se nakonec podařilo k prvnímu září umístit do okolních ubytoven, nájemních bytů a v případě jedné z nich i do městského služebního bytu nacházejícího se ve vyloučené lokalitě. 

Přestože se o lokalitě, kde sama Gronzíková pět let žije, mluví jako o vyloučené, sama by ji tak nenazvala. Nálepku „vyloučená“ dostala díky špatným sousedským vztahům a zvýšené kriminalitě asi před šesti lety. V počátku 90. let tu stály pouze holobyty, které obývali převážně sociálně slabí. Dnes je situace jiná, v lokalitě žije asi 30 romských rodin a v dalších 50 bytech vlastněných městem nájemníci z řad majority. Lokalita je specifická tím, že nestojí na periferii Břeclavi, ale přímo v centru města s plnou občanskou vybaveností. Další vyloučené lokality ve městě zanikly, obyvatelům nebyly prodlouženy nájemní smlouvy, neplatiče z bytů vystěhovali a část domů nechalo město i zbourat. Lidem nezbylo nic jiného než si postupně najít jiné bydlení. Někteří z nich raději odešli do zahraničí, především do Velké Británie.

„Už neplatí, že největším problémem je nezaměstnanost, protože kdo chce, práci si najde. Ale zajistit mladým rodinám dostupné bydlení je čím dál těžší. Město svůj bytový fond před lety téměř rozprodalo a teď byty chybí,“ přibližuje, co její klienty nejvíc trápí. Převážně Romové se setkávají na trhu s bydlením s předsudky a stigmatizací, která začíná už u příjmení, když zní romsky. Podle Gronzíkové značně pomáhá o problému s bydlením a diskriminaci konkrétních rodin mluvit do médií a otevírat tím celospolečenskou diskuzi. 

„Jsme tu jedinou neziskovou organizací poskytující sociální aktivizační služby a dluhovou poradnu. S exekucemi a insolvencí se setkáváme opravdu často a opět nejen u Romů,“ vysvětluje. A její kolegyně Famfrlová dodává, že s městem mají dobré vztahy a spolupracují na všech frontách od komunitního plánování sociálních služeb přes účast v pracovní skupině Agentury pro sociální začleňování. A spolupráci s břeclavskou pobočkou IQ Roma servis si pochvaluje i vedoucí odboru sociálních věcí Jana Matušinová: „Mají registrované dvě sociální služby a jsou vůbec v Břeclavi dost aktivní. Dlouhodobě pracují s Romy ve vyloučené lokalitě, ví, jak k nim přistupovat, a přináší to výsledky. Pokud se vyskytne nějaký problém, který je potřeba řešit, vycházíme si vstříc, takže ta spolupráce je skutečně oboustranná.”

Cesta Gronzíkové k romskému tématu nebyla tak přímočará, jak by její původ snad mohl napovídat. Sice coby absolventka gymnázia nastoupila do Romské občanské iniciativy (ROI) na pozici asistentky, ale studovat začala nultý ročník na vysněné právnické fakultě.  Jenže agenda a politický program tehdy začínající strany ji ovlivnil natolik, že ze školy odešla a začala studovat romistiku. „Apak už to šlo ráz naráz. Nabídka na produkční televizního pořadu Romale na sebe nenechala dlouho čekat,” vzpomíná a upozorňuje, že to byl jediný televizní pořad, který pravidelně přibližoval život Romů.

„Točili jsme i reportáže týkající se násilné smrti Tibora Berkiho, dvaačtyřicetiletého otce pěti dětí, kterého mladí skinheadi umlátili v jeho vlastním domě baseballovou pálkou. A to ve stejný den, kdy Václav Havel odhaloval v jižních Čechách památník obětem romského holokaustu. Věnovali jsme se taky kultuře, romštině nebo školství,“ vypočítává. A stále je přesvědčena, že po pořadu, jenž se pravidelně věnoval Romům jakožto jedné z největších národnostních menšin žijících v Česku, tu zeje nezaplněná informační díra. Kromě rozhlasového vysílání O Roma vakeren, který běží už devětadvacet let na Radiožurnálu, se totiž žádné jiné veřejnoprávní médium systematicky Romům nevěnuje. „Proč? To je otázka na vedení České televize. Ale za sebe mohu říct, že když Romale zaniklo, mrzelo mě to ještě velmi dlouho,“ přiznává. V novinařině přesto působila dále, zastávala post šéfredaktorky magazínu Amaro lav, který vycházel až do roku 2005, poté byla zástupkyní šéfredaktora časopisu Romano kurko či zprávařkou v regionálním rádiu Čas. 

„Člověk mohl aspoň malou měrou přispívat k lepšímu mediálnímu obrazu Romů, který je dlouhodobě špatný. Ale úplně nejhorší byl v okamžiku, kdy v Břeclavi proběhla série protiromských pochodů,“ otevírá kauzu, která doslova otřásla Českem. Protesty v roce 2012 vyvolalo obvinění ukrajinského chlapce, který své matce tvrdil, že ho brutálně napadli tři Romové poté, co jim odmítl dát cigaretu. Případ o vážně zraněném chlapci, kterému lékaři museli odebrat ledvinu, obletěl Česko a odezvu měl i v zahraničí. 

„Nerada na tu dobu vzpomínám, týkala se totiž i mé rodiny. Nejen naši přátelé, ale i synovci byli bráni k policejnímu výslechu jeden po druhém. Policisté je na stanici svlékali do naha a nutili je přiznat se pod tlakem k něčemu, co vlastně neudělali,“ vypráví i po deseti letech s obtížemi Gronzíková, pro kterou byla nejhorší vlna protiromských nálad, která smetla dloholeté sousedské vztahy. Sousedé, s nimiž se rodina paní Gronzíkové zdravila, se k nim najednou otočili zády a skandovali protiromská hesla jako „radnice spí, cikán vraždí“ nebo „zastavme černý teror“. Nakonec vyšlo najevo, že zranění si chlapec způsobil sám při nevydařeném gymnastickém kousku, když se předváděl kamarádům.

„Nakonec se jeho matka omluvila, ale já si ještě pamatuji, jak jsme si s mojí bývalou vedoucí daly s paní Oksanou schůzku v cukrárně a ona nám vyhrožovala, že na nás pošle Ukrajince,” vzpomíná na vypjaté emoce, které se staly i námětem filmu Strach oceněném na americkém festivalu LA Shorts Fest.

Po čase se soužití mezi majoritou a minoritou v Břeclavi vrátilo téměř do starých kolejí, a to také díky aktivitě radnice. „Ne všechno jde vrátit, protože i když se snažíte sebevíc, někdy jsou chvíle, kdy to stejně nepomůže. Latentní rasismus tu zažíváme stále, ale takhle vyhrocený už naštěstí ne,“ říká Gronzíková s tím, že proti nespravedlnosti je vždy důležité se ozvat.

Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.

Foto: Archiv Aleny Drbohlavové Gronzíkové