Existují v Kambodži mýty o menstruaci?
Některé ženy věří, že se nemá jíst mango a jiné potraviny, že to je nebezpečné pro zdraví. V některých provinciích mniši nechtějí, aby menstruující ženy chodily do pagod (pozn. buddhistické chrámy) a na posvátná místa. Někdo věří, že menstruace může zhoršit ostatním jejich nemoci, třeba neštovice, a neměli by se se ženami v té době stýkat. Dalším mýtem je, že menstruace přenáší pohlavní nemoci. U produktů, jako jsou tampony nebo kalíšky, se dívky, pokud je vůbec znají, bojí o ztrátu panenství. Když je představujeme v rámci přednášek, často padají tvrzení, že ty produkty jsou jen pro vdané ženy. Nebo že by se ženy neměly při menstruaci sprchovat, protože to škodí kvalitě pleti. Což jde proti smyslu toho, co by se dělat ve skutečnosti mělo.
Proto vedete kurzy pro žákyně na základní škole, kde učíte?
Diakonie nás vyškolila, abychom mohly samostatně vést hodiny o menstruačním a reprodukčním zdraví pro své žáky a žákyně a dát jim odpovědi na řadu otázek. Škola má rozpočet na vložky. Pokud mají žákyně menstruaci, chodí si pro ně. Na kurz chodí dívky a pár chlapců, kteří jsou LGBTQ. Máme prezentaci asi na hodinu. Bavíme se o různých tématech – menstruaci, krvácení, hygieně. Probereme celý cyklus, aby se dívky dokázaly připravit na přicházející periodu. Ukazujeme jim třeba i mobilní aplikace, kde mohou sledovat svůj cyklus. Trochu se bavíme i o těhotenství. Tématem tu je i panenská blána. Aby se dívka mohla vdát, musí být panna. Jenže existují různé typy panenských blan, takže můžete být panna, ale blánu nemít. Máme modely ženských i mužských genitálií a ukazujeme si na nich, jak vypadají naše těla. Probíráme samozřejmě různé typy menstruačních pomůcek, většina žen totiž zná pouze jednorázové vložky. My učitelé jsme dostali vzorky všech druhů: tampon, kalíšek, vložky atd.
Menstruační balíčky pro studentky a žákyně
Rozdáváte žákyním speciální baličky. Jak vypadají?
Obsahuje čtyři znovupoužitelné vložky, mýdlo, žínku a dva kusy spodního prádla. Vše zabalené v tašce z materiálu, který nepropustí pach, a dívky nebo ženy ho mohou používat na uložení použitých textilních vložek, které doma následně mohou vyprat, usušit a znovu použít. Aby byly vložky lokálně dostupné, byly v jejich výrobě vyškoleny tři místní švadleny. Prodávají vložku velikosti M za cca 25 korun. Při správné péči vložka vydrží dva až tři roky. Jednorázové vložky jsou na kambodžském venkově dostupné a jejich cena se pohybuje od 15 do 50 korun za balíček. Není to ale návratná investice a chudší rodiny s vícero ženami v domácnosti si nemohou dovolit vložky pro všechny nebo mohou pokrýt pokrýt pouze část menstruace. Otázka je taky kvalita těch levných produktů a v nich použité bavlny. Nadměrné použití chemikálií na jejich zpracování navíc může způsobit zdravotní potíže.
Jak se vám takové téma přednáší na základních školách?
Já se nestydím, jsem přece učitelka, žena a manželka. Některé žákyně se stydět mohou, spíše se ale hodně vyptávají.
Kde mladí lidé berou informace o menstruaci nejčastěji?
Dívky tu typicky dostanou první menstruaci ve 14 nebo 15 letech. První informace mají většinou od rodičů. V některých rodinách to není tabu ani pro otce, někdy je dívky žádají třeba o nákupy vložek. Většinou je to ale mezi matkou a dcerou. Často se mezi sebou baví dívky stejného věku. Nemyslím, že by dnes nějak výrazně čerpaly informace o menstruaci z internetu. V některých rodinách ale problém skutečně je a některá děvčata o menstruaci nechtějí mluvit ani s matkou nebo sestrami. Je to individuální. Měla jsem jednu žákyni a její máma sama neznala žádné menstruační pomůcky, tak s ní o tom prostě nemluvila.
Menstruační workshop na kambodžských venkovských školách
Bývají dívky připravené na první periodu?
Většinou to řeší až po té první. Vědí, že menstruace existuje, ale neznají příznaky. Jdou pak za někým, kdo má zkušenosti – starší sestrou, kamarádkou, matkou.
Mají dívky nějaký bezpečný prostor ve škole, kde mohou aplikovat menstruační pomůcky?
Ve škole je toaleta, ale ta není vhodná, je společná pro dívky a chlapce. Děvčata tam nechtějí chodit. Žákyně proto přicházejí za námi a my je pouštíme do domku vyhrazeného pouze pro ženy učitelky. To ale není běžné ve všech školách. Často nikde nejsou dostupné speciální koše na pomůcky a není je kam vyhodit. U nás se stávalo, že se někdy použité vložky dostaly i do nádrže na vodu.
Je v Kambodži možné o tomto tématu mluvit s muži?
To je docela těžké. Není běžné, že by se o tom například dívka bavila se svým přítelem. Já se s manželem bavit můžu, jemu to téma nevadí. Máme tajnou řeč, řeknu, že se necítím dobře, a on už pozná proč. Manželé často tvrdí, že jejich ženy lžou, když mají menstruaci a bolesti. Je to vnímáno jako výmluva.
Proč si myslíte, že je pro muže tak těžké o tom mluvit, když je to tak přirozená věc?
Protože se to děje jen ženám, muži to pak prostě nechápou.
Menstruační kalíšky, které lektorky rozdávají žákyním a studentkám
Jaká byla vaše vlastní rodina, když jste v 90. letech vyrůstala?
Mám sedm sourozenců, tři sestry a tři bratry, jsem ze střední třídy. Otec byl lékař a matka pracovala na poli. Oba měli respekt ke vzdělání, a proto jsme já i mí sourozenci dostali vzdělání, byla to priorita. V naší vesnici chodilo do školy mnoho dětí, aby nemusely nakonec pracovat na poli nebo v textilce.
Měla jste v dětství doma hodně povinností?
Bylo to tehdy těžké. V poledne, po ranní škole, jsem musela jít domů, pomáhat v domácnosti nebo jít s krávami na pastvu. V jednu jsem šla zpět do školy na celé odpoledne. Všechna děvčata jsme doma musela pak uklízet a vařit. Ale mezi kluky a holkami to bylo celkem spravedlivě rozděleno. Kluci zase museli obstarat a naštípat dřevo. Pomohlo, že nás bylo doma hodně, měli jsme toho méně.
Jak jste se stala učitelkou?
Na střední jsem začala uvažovat, že se stanu buď překladatelkou, novinářkou, nebo učitelkou. Hodně lidí tehdy zkoušelo najít práci v textilních továrnách v Malajsii a mnoho mých přátel tam odjelo. Chtěla jsem taky, ale rodiče mi to zakázali. Chtěli, abych studovala. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se stala učitelkou. Učím už osm let, moje předměty jsou khmerština a morálka. Učím, jak se chovat v naší kultuře. Učím muže i ženy.
Jak vypadá práce učitelky v Kambodži?
Učitelé jsou tu respektovaní více než právě dělnice a dělníci v textilních továrnách. Je to dobrá práce a mně se líbí předávat dál žákům zkušenosti. Mezi negativa bych zařadila malý plat na to, kolik to je práce a odpovědnosti. Třídy mívají hodně dětí, i kolem šedesáti. Někdy bývá hodně velké horko, kolem 40 stupňů. Škola neposkytuje žákům žádné jídlo. Děti mívají malé kapesné, aby si mohly něco koupit. Někteří mají během dne potíže se žaludkem, pokud třeba neměli dost peněz na snídani. Někteří žáci bydlí hodně daleko a mají pěšky domů náročnou cestu. A máme hodně papírování.
Jak je na tom vaše země celkově, pokud jde o rovnost žen?
V oblasti vzdělávání máme rovné příležitosti, to už jsme vybojovaly. Ale muž třeba má právo podvádět ženu a žena muže ne. Muž nemusí před svatbou být panic, žena ano. U mužů se tolik nehledí na jejich minulost, ale ženy musí být „nevinné“. Říká se, že některé ženy jsou jako zkažené jídlo a to smrdí po celé vesnici. A muži jsou prý jako zlato, cokoliv udělají, je to jedno, zůstávají krásní. Taky se říká, že žena bez muže prostě nemůže prožít plnohodnotný život. Úplnou rovnost tu ještě nemáme, v Kambodži je to pořád složité téma.
Jak byste si rovnost představovala vy?
Doma mají oba udělat stejně práce, třeba při úklidu. V komunitě se podílí na rozhodování stejně. A do škol má být spravedlivý přístup pro holky i kluky.
Rozhovor vznikl za podpory Diakonie ČCE a EU díky projektu DEAR
Foto: Jiří Pasz a archiv Diakonie ČCE