Je to právě 30 let, co žije Ind Kumar Vishwanathan v Česku a zakládá zde komunitní projekty. Ještě jako učitel fyziky spoluzakládal Anglicko-české gymnázium v Olomouci. Když vypravil do světa první maturanty, postihly Česko v roce 1997 ničivé povodně a on přesídlil do unimobuňky k vystěhovaným Romům v Ostravě. Během prvního půl roku jejich děti přešly ze zvláštní školy na klasickou základku a Viswanathan od učitelství k sociální práci. Přes 20 let bojuje o bývalou hornickou osadu Bedřiška, 18 let je součástí Vesničky soužití a 15 let podporuje v úsilí o odškodnění nuceně sterilizované romské ženy. Jeho mottem je participace, inspirací slavná esej Václava Havla Moc bezmocných a snem proměna Bedřišky na sociální bytové družstvo.
V roce 1997 jste se přestěhoval z Olomouce do Ostravy a z učitele se stal aktivistou pomáhajícím Romům. Teď máme rok 2020 a vy tam stále pomáháte Romům coby ředitel neziskové organizace Vzájemné soužití. V čem se ty dva roky pro vás vlastně liší?
Mě ale spíš napadá, jak jsou si podobné. V roce 1997 zasáhla do našich životů voda, živel ničil celé části měst, připravoval o střechy nad hlavou a bohužel i o životy. A teď v roce 2020 tu máme virus, takové onemocnění a umírání také nikdo nepamatujeme. A tehdy během povodní se zvedla obrovská vlna solidarity, kterou podle mě pociťujeme zas. Nedávno jsme spoluorganizovali potravinovou sbírku a lidé byli opravdu štědří, a to i takoví, kteří toho třeba sami příliš nemají. Kolegyně mi vyprávěla, že v jednom z obchodů k ní přišla stařičká paní, nechala si vysvětlit, co tam dělají, a rovnou jim věnovala svůj nákup. A já si s vámi teď telefonuji z místnosti, kde se nacházejí stovky krabic od bot pocházejících z projektu Diakonie Českobratrské církve evangelické, který si klade za cíl zprostředkovat dárky pod stromeček od bohatších lidí k chudším dětem. Tolik balíčků na našem sběrném místě za čtyři roky, co se podílíme na projektu, nepamatuji. V lidech jako by se s krizí probouzelo něco krásného.
A co příjemci? Máme zase tolik chudých lidí jako před více než dvaceti lety, kteří opravdu potřebují pomoci?
Bohužel chudých lidí je srovnatelně, ale jsou více rozptýlení. V Ostravě jsou ohroženy především rodiny žijící na ubytovnách a v dalších sociálně vyloučených lokalitách, které nemají žádnou jistotu bydlení, nevědí, jestli budou moci zůstat další rok. Naopak otevřená nevraživost vůči Romům, která byla součástí společnosti v 90. letech, se otupila. Tehdy řádil republikán Miroslav Sládek a skinheads, pak Vandasovci, ale aktuálně by takové projevy byly nepřípustné. I dvoje poslední komunální volby tady na Ostravsku ukazují, že společnost vyzrála, protiromská rétorika už není jasným klíčem k úspěchu. Hodně zapůsobil případ Natálky a její rodiny, kdy lidé byli v šoku, že krásní bílí mladí muži se rozhodli upálit romskou rodinu, aby oslavili 120. výročí narození Adolfa Hitlera. Společnost pochopila, že tudy cesta nevede, útok odsoudil jak tehdejší prezident Václav Klaus, tak třeba vysocí představitelé církve a lidé rodinu výrazně finančně podpořili. To byl zásadní zlom v roce 2009 a v následujících volbách byli Vandasovci tady zapomenuti. Na druhou stranu sofistikovanější rasismus se stal v některých případech součástí kampaní mainstreamových politických stran.
Jak se proti tomu bránit?
Možná to brzy nebude potřeba. V takových lokalitách jako je Ostrava, kde žije hodně Romů, majorita vidí, že pracují, že díky nim fungují kanalizace, internet i dopravní komunikace. Teď ještě, aby mohli být zaměstnaní legálně a nepracovali načerno. V reakci na nárůst invalidních obyvatel po 2. světové válce začaly evropské státy do své legislativy zavádět kvótu pro zaměstnanost těchto lidí a já bych si přál teď v roce 2020, kdy se připravují nejrůznější evropské sedmileté programy, aby tam byla podmínka zaměstnat určité procento lidí se sociálním znevýhodněním. A současně je tu velký problém s exekucemi. My máme klienty, kteří mají exekuce za dluhy z divokých devadesátek, které jsou dávno prodané městem Ostrava společnostem sídlícím třeba na Antilách, tam se jen těžko domáháte domluvy. Je to absurdní: chudý Ostravák, který nikdy nikde nebyl, má dluhy poletující po celém světě. Protože lidé nepracují načerno, protože by chtěli, ale protože kdyby pracovali legálně, ze mzdy jim kvůli přemrštěným exekucím nic nezbude.
Nevyšla vesnička, vyjde Bedřiška
Víte, jak se za těch více než 20 let posunulo konkrétně těch 28 rodin, ke kterým jste se tenkrát do unimobuněk v ostravském Hrušově nastěhoval?
Stále jsme v kontaktu, jsou z nás přátelé. Většina zůstala tady v Ostravě, jen jedna rodina se odstěhovala do Británie. Znal jsem některé z nich jako děti, tehdy jim bylo sedm let, dnes mají skoro 30. Ta děvčata dbají na vzdělání, pochopily jeho hodnotu a předávají to tak dál svým dětem. Mám radost, když je vidím osobně nebo na Facebooku zahlédnu, že se jim daří dobře a stali se součástí společnosti.
Kumar Viswanathan s nuceně sterilizovanými ženami, se kterymi dale bojuje o odškodnění
Další lokalitou, která vám v Ostravě přirostla k srdci, je bývalá nouzová osada Bedřiška. Ta se dostala do celostátních médií díky starostce Lianě Janáčkové, pod níž se nejprve do osady sestěhovávali chudí Romové, aby později navrhovala je zlikvidovat. To už je ale 13 let. Jak je to s Bedřiškou dnes?
Bedřiška má za sebou více negativního než kterákoliv jiná lokalita, kterou znám. Ať už je to starostování Liany Janáčkové s plány jednou Bedřišku zbourat, pak zas do ní sestěhovávat chudé Romy, pak ji oplotit nebo žhářský útok v roce 2010, kterým vyvrcholily špatné mezilidské vztahy. Navzdory tomu padlo v roce 2018 rozhodnutí ze strany Magistrátu a především místních obyvatel, že Bedřiška bude žít dál. Místní komunita složená jak z Romů, tak majority si zvolila pětičlennou radu, která je zastupuje, pořádá akce, aktivně vstupuje do řešení problémů. Aktuálně tíží Bedřišku šest prázdných domů, které navzdory zájmu chátrají. Správcem domů je totiž městská část, ne město, a ta zájemce ignoruje. Teď v zimě navíc hrozí, že prázdné domy postupně rozeberou narkomani bez domova a na jaře budou v naprosto dezolátním stavu.
Čím si to vysvětlujete? Existuje nějaký developerský zájem?
Nevím, možná je městská část jen špatným správcem. Naděje upíráme k Magistrátu, který je vlastníkem většiny pozemků a budov a který před dvěma lety potvrdil, že Bedřiška se bourat nebude, ale opravovat. Máme velmi dobrého primátora Tomáše Macuru, ten je schopný ocenit, pokud lidé mají vztah, pouto k místu. Na zastupitelstvu řekl, že chápe, že červenou nití všech úspěšných integračních projektů je participace. A Bedřiška je participativní projekt, tím je unikátní v celém Česku. Teď by bylo skvělé, a já doufám, že se to podaří, aby Magistrát společně s Bedřiškou udělaly ještě krok dále a vzniklo zde sociální bytové družstvo.
Na setkání s prezidentem Václavem Havlem
Kdy by se tak mohlo stát?
Pravidla sociálního bytového družstva by měla vzniknout na začátku roku a projednána v komunitě by měla být na jaře, pak by šel návrh na zastupitelstvo. Času už je málo, volby klepou na dveře. Pokud by se to ale podařilo, byl by to jediný takový projekt v Česku.
V čem by spočívala ta unikátnost projektu? V čem by byl projekt dál než např. projekt sociálního bydlení v Brně?
Bylo by to v zásadě převedení Havlovy eseje Moc bezmocných do praxe. Lidé musí mít možnost participovat na svém štěstí i řešení problémů. Přesunuli bychom participaci na ty bezmocné, zplnomocnili bychom je v oblasti bydlení. Spoluvlastnili by za určitých pravidel majetek, který by sice nemohli prodat, ale mohli by získat jistotu, kterou teď často postrádají. I když by neměli 100% hlasovací právo a museli by plnit určité povinnosti, např. na údržbě zeleně a veřejných prostranstvích. Pro tyto chudé rodiny by to byl velký posun v kvalitě života. Součástí toho by bylo také společné rozhodování o přijetí nových obyvatel, vytvoření např. obchodu nebo povolení splátek někomu ze stávajících obyvatel. Lidé by přestali být kukačkami, které někdo nasadil do hnízda, kde budou bydlet, ale získali by povědomí, že hnízdo je jejich. To je myslím velice důležité.
Nejen Ostrava, ale i jednani v Bruselu, recepce na ambasádách nebo konference jsou součástí práce sociálního pracovníka
Takový záměr už jste měli s Vesničkou soužití, ale tam to nevyšlo. Proč?
To je zásadní otázka. Dnes, když ustoupily emoce, to vidím jako konflikt vizí. Když jsme v roce 2002 Vesničku soužití stavěli, její budoucí obyvatelé jak z řad Romů, tak majority se podíleli na její výstavbě. Hlavním investorem byla Diecézní charita, která měla představu trvalé péče v tom nejlepším slova smyslu o místní obyvatele, zatímco my jako organizace Vzájemné soužití byli přesvědčeni o její konečnosti. Už je to 18 let, co v zakládacích stanovách Vesničky stojí, že co nejdříve má být založeno bytové družstvo, ale dodnes neexistuje. Teď zůstává otázka: Co je sociální práce? Je to sociální práce, pokud ji poskytujete téměř 20 let? Má vůbec nějaký konec, nebo ji budete poskytovat na věky věků? Moje odpověď je, že se nemůžete celoživotně držet máminy sukně, musíte se osamostatnit. Dnes víme, že zplnomocnit by chtěla třetina obyvatel Vesničky, třetina váhá a třetina chce dále fungovat pod křídly Diecéze. Majitel nechce ale zplnomocnit nikoho, vůle seshora není.
Když pomůže opozice, nepomůže koalice
Třetí mediálně výraznou kauzou, která je už roky součástí vaší agendy, je odškodnění nuceně sterilizovaných žen. Stát se za zákroky omluvil, s odškodněním ale odkázal ženy na soud. Vy byste upřednostňovali, aby nuceně sterilizované ženy byly odškodněny v rámci nového zákona. Jak to vypadá?
Momentálně asi špatně. Už 15 let ženy v čele s Elenou Gorolovou bojují za to, aby stát uznal, že sterilizace bez vědomého souhlasu je nezákonná. Zrovna dnes se zase máme setkat u tohoto stolu. Posledním krokem v tomto boji je odškodnění samotných sterilizovaných Romek. V roce 2018 nám premiér Andrej Babiš řekl, že mám hledat podporu u opozice. Našli jsme ji a o rok později vznikl návrh zákona devíti opozičních poslanců. Zákon leží ve sněmovně a nedostává se do programu, anebo na něj kvůli jiné agendě není čas. Nuceně sterilizované ženy přijala ministryně financí Alena Schillerová, která byla nejprve proti odškodnění, po velmi hezkém emotivním setkání ale názor změnila. My jsme psali dopisy, protestovali apod. Opozice zákon předložila, ale koaliční poslanci pro něj nehlasovali. Chybělo deset hlasů, aby zákon šel dál. To nechápu, je to ostuda. Poslední šance pro zákon, aby prošel, je v lednu. Jinak se může stát, že ženy dříve umřou, než se jim dostane spravedlnosti.
Podle Vishwanatana jsou Češi v krizi štědří více než obvykle. Zde se zásilkou dárků pro chudé děti
Začínal jste jako pedagog a dnes působíte roky jako sociální pracovník. Kauzy jsou často na dlouhé lokte. Nelitujete?
To je osud, že jsem přijel do Ostravy. Sedm let jsem byl učitelem fyziky, dnes jsou z maturantů, které jsem připravoval, úspěšní lidé. Mí kolegové odjížděli do Sarajeva, kde zuřila válka a děti se učily ve sklepech. Myslel jsem, že odjedu také, ale pak přišly povodně a já v médiích poslouchal, jak se nadává na vystěhované Romy. Změnil jsem plány, požádal o unimobuňku, abych mohl žít s nimi, protože tak můžete lépe pomáhat. Nastěhoval jsem se a to bylo pro mě štěstí. Bylo tam tolik problémů, začali jsme problémem zvláštních škol. Ty děti se v zásadě nelišily od těch špičkových dětí, které jsem učil fyziku, jen neměly takové sociální zázemí a byly označeny za sociálně retardované. Přitom byly úžasně milé, emocionálně vyspělé. Přesvědčil jsem rodiče, že ve zvláštní škole nemají co dělat. Odvážná ředitelka Balabánová je přijala, jakkoliv podle zákona nemohla. Oslovil jsem tři studentky Hanku, Annu a Marcelu, aby děti doučovaly, a děti byly do roka zbaveny nesmyslné diagnózy i papírově. Ale pak bylo třeba řešit bydlení… Tady v Ostravě jsou lidé jiní, syroví a přímí, líbí se mi to. Je to adrenalin. I problémy tady jsou jiné, opravdu surové. A lidi se tu možná právě proto umí semknout a vydržet. Lidi tu jsou tzv. zvyklí na špatné počasí. Mám kolem sebe skvělé lidi, přátele i kolegy. Za chvíli mám setkání s nuceně sterilizovanými ženami, pak pojedu na Bedřišku připravovat vánoční besídku pro děti. Můj život tady je plný. A k učení se vlastně příští rok vrátím, budu učit kritickou sociální práci na Ostravské univerzitě.
Foto: Archiv Kumara Vishwanatana