Romana, ač vystudovaná sociální pracovnice s magisterským titulem, se živí jako masérka. „Pro nevidomé je bohužel obrovský problém sehnat zaměstnání jinde než v chráněné dílně, titul ani zkušenosti nikoho nezajímají, protože se zaměstnavatelé očividně bojí neznámého, tedy slepoty. Romčin sen je pracovat v oboru, který vystudovala, tedy v sociální práci, nejlépe se znevýhodněnými dětmi nebo se seniory,” komentuje situaci o čtyři roky mladší Daniela. Prozrazuje také, že Romana výborně zpívá, což ukázala v soutěžích Česko Slovensko má talent, Caruso show nebo na nejrůznějších kulturních akcích ve městě. Ráda jezdí vyprávět o životě nevidomých a LGBT+ do škol, pomáhá i s organizací charitativních akcí. Daniela pracovala jako soudní zapisovatelka. V současnosti je v dlouhodobé pracovní neschopnosti a věnuje se psaní a pečení, které miluje.
Odchod od tyranky vykoupený ztrátou majetku
Romana má za sebou nejen hezké manželství s mužem, ale také nepodařený vztah se ženou, ze kterého ji dostala právě Daniela. Obě jsou za tento rozchod vděčné, ačkoli při něm bývalá partnerka Romanin byt doslova vybílila. Stále zamilované ženy však berou všechny nástrahy života jako výzvu. Daniela se společně s maminkou, se kterou do té doby žila v Ústí nad Labem, přestěhovala za Romanou a jejím synem do Olomouce. Pronajaly prostornější byt ve stejném vchodě a mamince sehnaly bydlení v sousedství. Nablízku mají i bývalého Romanina manžela, který je také nevidomý, a vzájemně si velmi pomáhají. Po Romanině coming outu totiž nepřišel bouřlivý rozchod. Jen se manželství proměnilo v podporující přátelství: „I během rozvodu Jiřík při Romče stál a vždy ji podporoval. Teď bydlí Jura o ulici vedle, několikrát do týdne je u nás nebo my u něj, stará se vzorně nejen o Vašíka, ale i o nás dvě a my o něj. Když jsme nemocné, nosí nám citrony a polévku, když byla Romča pracovně pryč, Jura tu byl obden a denně mi volal, jak mi je, jestli potřebuju něco donést, dělal mi společnost. Je to úžasný člověk s obrovským srdcem a já si ho hned adoptovala jako velkého bráchu. Máme všichni dohromady krásný pevný vztah,” chválí si cesty osudu s dojením Daniela.
Dvě mámy jsou podle teenagera Vaška „cool”
Vašek v sedmi letech zjistil, že se jeho mámě libí ženy. Přijal to nad očekávání dobře a aktivně vztah podporuje i ve škole: „Vašík dvě maminky bere úplně v pohodě, zvlášť, když něco chce, jsme ‚maminky‘, jinak mi říká ‚teto‘. I jeho kamarádi nás berou automaticky jako pár, vůbec neřeší, že jsme dvě ženy. Váša i ve škole často mluví o LBGT+, o registrovaném partnerství, o tom, že by si přál, abychom se mohly oficiálně vzít a mít stejná práva jako hetero páry. Vlastně i náš Jura, Vaškův táta, který by měl nejvíc brojit proti manželství pro všechny, nám neskutečně fandí, rád svému okolí vysvětluje rozdíly mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím a bojuje za naše práva,” říká osmatřicetiletá Daniela.
Nový byt, nové možnosti i modřiny
Dvaačtyřicetiletá Romana nevidí od narození. Narodila se jako nedonošené miminko v osmdesátých letech, kdy byla v porovnání s dnešní dobou dvojnásobná perinatální úmrtnost. Putovala po narození rovnou do inkubátoru, přesto přišla o zrak kvůli vypálení sítnice. Podle její ženy to ale na její aktivitě a radosti ze života nijak neubírá: „Je natolik soběstačná a aktivní, že ji občas podezřívám, že to hraje na důchod,“ směje se Daniela s láskou v hlase. Ačkoli Romana nemá ani zbytkový zrak, je vášnivá a vynikající kuchařka a pekařka. Pomoc díky své organizovanosti a soběstačnosti nepotřebovala ani se stěhováním. Nový byt je pro nevidomého přesto velká zkouška. Všechny věci musí mít svoje stabilní místo, aby mohla kamkoli sáhnout bez obav, že něco shodí. Postavení nábytku musí být bezpečné a jasné, vše na dosah, vše těžké na zdi pevně ukotvené a logicky umístěné. Což je v současném bytě, kde žil třicet let člověk na invalidním vozíku, velký problém. Po peripetiích Romanina předchozího vztahu a následném stěhování je rodina s rodinným rozpočtem na nule a i přes pomoc přátel jim ještě pár desítek tisíc na rekonstrukci bytu pro potřeby nevidomého schází.
Zatímco Romana je v jednom kole, Danielu už dvacet let svazuje silná úzkostně-depresivní porucha. Vztah Daniele vrátil chuť do života, přestala brát léky na spaní a lékařka ji po mnoha letech mohla snížit i dávky antidepresiv. Vzhledem k tomu, že má vystudovanou obchodní akademii, vynikající znalost angličtiny a společenských věd, věří, že se v dohledné době zotaví natolik, aby mohla opět pracovat. Její sen, jakožto vášnivé čtenářky, je malé knihkupectví nebo výuka angličtiny pro malé děti. Tím největším snem je ale mít zdravou a šťastnou rodinu, pomáhat lidem, vracet laskavost skvělým přátelům a snad jednou i miminko s Romanou.
„Když vidíme, v jak těžkých situacích se ocitli lidé, kteří sbírky obvykle pořádají, styděly jsme se o pomoc požádat. Máme střechu nad hlavou, máme co jíst a jsme v rámci možností zdravé, nejde nám o život ani nejsme přeživší nějaké tragédie. Jsme jen dvě obyčejné ženy, které se našly až později v životě, a které touží po klidném rodinném životě v důstojných podmínkách. Děkujeme proto za to, že i úplně cizí lidé nám přispívají na sbírku, děkujeme za povzbudivé vzkazy, i za to, že někdo je ochotný přispět nejen na záchranu života nebo lidem na úplném dně, ale i někomu, kdo jen potřebuje trochu vylepšit život,” uzavírá s vděčností Daniela.