Pocházíte z muzikantské rodiny, kde se hra na hudební nástroje předávala z generace na generaci. Jak moc vás to ovlivnilo ve výběru povolání?
U nás se hudbou žilo odjakživa. Oba dědové hráli na housle, otec byl hudebník, strýc hrál na kontrabas, bratranci zas na housle a tak bych mohl pokračovat. Vzhledem k tomu, že můj bratr byl klavírista, usmyslela si moje máma, že kdybych hrál na housle, mohli bychom jako duo vystupovat spolu. Proto v šesti letech vedly moje kroky do lidušky, kde jsem začal pilně cvičit na housle. Jenže já k tomu krásnému hudebnímu nástroji neměl žádný vztah, smyčcem jsem po strunách přejížděl se značnou nevolí. Bylo to vyloženě utrpení. Dodnes tvrdím, že lituji své pedagogy, že mě museli sedm let poslouchat, protože já hrál opravdu příšerně.
Takže sen, že se stanete slavným primášem se vaší mamince po sedmi letech rozplynul…
Úplně. (smích) Ale podařilo se mi ji přesvědčit, aby mě přihlásila na zpěv. Jenže i to mělo háček. Před dvaceti lety totiž nebyla možnost věnovat se modernímu zpěvu tak, jak je tomu dnes, takže jsem se hlásil do přípravného ročníku na bratislavskou státní konzervatoř, kde se vyučovala opera. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to obnáší, nikdy jsem na ní v divadle nebyl. Vzpomínám si, že jsem přišel na zkoušky a zazpíval jim písničku Největší z nálezů a ztrát od Michala Davida. Dostalo se mi odpovědi, že mám velmi pěkný hlasový fond a rozsah, a byl jsem přijat do přípravného ročníku. Teprve na konzervatoři jsem zjistil, že jsem dramatický tenor, to znamená, že mám barytonovou barvu a tenorové výšky. Zpěv mě opravdu na rozdíl od houslí bavil. V prvním ročníku na konzervatoři se mi podařilo dostat se na roční muzikálový kurz, který tehdy jedinkrát ve své historii otevřela na své půdě Vysoká škola múzických umění v Bratislavě. Z pětistovky uchazečů jsem skončil mezi dvanácti nejlepšími a dostal možnost studovat tam muzikálový zpěv, tanec a herectví. Tehdy jsem si říkal, že k něčemu mi ta hra na housle přeci jenom byla, znal jsem dokonale noty a neměl trému.
Profesionální zpěv se často přirovnává k vrcholovému sportu. Deset procent tvoří talent, zbytek je velká dřina. Jak jste se s tím coby třináctiletý hoch, kterému se v průběhu dospívání měnil hlas, popasoval?
Měl jsem štěstí na špičkového profesora Róberta Szücsiho, který vychoval skvělé operní pěvce. Jeho poslední studentkou byla žačka Luciana Pavarottiho. Szücsiho žáci dodnes vystupují v národních divadlech po celém světě a patří mezi pěvecká esa. Díky panu profesorovi jsem si operní zpěv oblíbil a uvědomil si, že můj hlas nevede mě, ale jsem to já, kdo rozhoduje, jak s ním naloží. Výhoda byla, že jsem si velmi rychle osvojil pěvecké techniky, jak frázovat, kde přidat, kde naopak tempo zmírnit a čemu se vyvarovat. Nakonec jsem byl rád, že na konzervatoři v tu dobu nebyl popový zpěv, protože díky tomu jsem se naučil dobře starat o svůj hlas a tělo, které jsou mým hudebním nástrojem.
Naučit se s tím žít
Fanoušci vás znají především jako popového zpěváka. Odskočíte si i k opeře?
Před pěti lety jsem otevíral v maďarském národním divadle sezónu. Ostatně s Claudií Farkašovou, s kterou jsem dlouhé roky tvořil pěvecké duo, jsme se publiku několikrát představili těmi nejznámějšími písněmi od Luciana Pavarottiho či Andrey Bocelliho. Každopádně jsem nikdy netoužil po kariéře operního zpěváka. Ono není jednoduché, když zpíváte operu a jste upoutaný na invalidním vozíku. Neumím si představit, že bych momentálně odzpíval celý koncert. Pro hendikepovaného zpěváka je to opravdu velmi náročné a zcela jiné, než když zpíváte pop, který není tak hlasově náročný. Dodnes mám spodní břicho ochrnuté, musím si repertoár sestavit tak, aby se mi nestalo, že mi vypadne hlas a koncert nebo vystoupení neodzpívám.
Od osudové autonehody, kvůli které jste na invalidním vozíku, uplynulo 14 let. Jak se vám žije?
Vždycky říkám, že jsem se podruhé narodil jako zcela nový člověk, protože každý den se učím něco nového. Velmi brzy zjistíte, co můžete a co ne. Bariéry jsou jen v lidských hlavách, přesto je jasný, že když jste na ulici, nemůžete se chovat jako zdravý člověk, vždy na nějaké omezení narazíte. Já si vždy vážil života a nikdy jsem s ním nehazardoval. Ale díky Bohu, že to ještě dopadlo takto, protože všechno mohlo být ještě jinak. Když mi zrovna není hej, tak si uvědomím, že ať je člověk zdravý nebo nemocný, každý má své problémy. A i bolest se dá překonat s úsměvem.
Vyčítáte si, že jste nastoupil do auta svého tehdejšího kamaráda, který dopravní nehodu zavinil?
Nikdy jsem si to nevyčítal ani jsem to nevyčítal člověku, který to celé zavinil, protože si nemyslím, že tu dopravní nehodu způsobil s úmyslem někomu těžce ublížit. Co mu ale vyčítám, je to, že mě neposlechl, když jsem ho během jízdy upozorňoval, aby jel opatrně, protože to tak vůbec nemuselo dopadnout. Musel jsme se s tím postupně naučit žít, jiná možnost nebyla. Tedy byla… Buď se budete litovat a proležíte život, nebo na sobě budete pracovat a dělat to, co máte rád. Já se naučil se svým ochrnutím žít, přijmout se takový, jaký jsem, i když se samozřejmě stále snažím, aby se můj zdravotní stav nadále zlepšoval.
Co se tehdy přesně stalo?
Byl pátek 10. července 2009 a já byl pozvaný na blížící se pietní akci za Michaela Jacksona. Chtěl jsem si pořídit něco nového na sebe a sedl si ke kamarádovi do auta, že pojedeme na nákupy. Byli jsme čtyři. Jeli jsme po mostě, když kamarád najednou z 50kilometrové rychlosti sešlápl plyn na 120. Během jízdy nesmyslně cloumal volantem ze strany na stranu. Dvakrát jsem ho upozornil, aby jel opatrně, protože se nám něco může stát. Když jsem ho chtěl upozornit potřetí, tak jsme v plné rychlosti narazili do billboardu a já už to nestihl ani vyslovit. Naštěstí se nikomu nic nestalo, vážně zraněný jsem byl jen já.
Omluvil se vám?
Za těch 14 let mi nikdy neřekl, že ho to mrzí. Neposlal mi ani žádný dopis, kde by vyjádřil lítost. Ale já to ani nečekal, nebylo to pro mě prioritní. Člověk myslel na jiné věci, než že se vám má někdo omluvit. Jeho omluva by mi stejně neulehčila.
Kdy jste přišel na to, že jste částečně ochrnutý?
V tu dobu jsem vystupoval s bandem Barbory Botošové Bohémiens. Vystupovali jsme na jednom festivalu, který natáčela televize. Když jsem ležel na nemocničním pokoji, zrovna to měli dávat v televizi. V okamžiku, kdy jsem se chtěl otočit, abych na obrazovku lépe viděl, jsem zjistil, že mé nohy vůbec nefungují. Došlo mi, že jsem ochrnutý.
Bylo těžké se s tím obzvlášť v tak mladém věku smířit?
Pamatuji si na období, kdy jsem se půl roku svých nohou ani nedotkl. Měl jsem k nim averzi. Tehdy jsem byl absolutní ležák a byl rád, že vůbec dýchám. Prognóza nebyla příznivá, předpokládalo se, že zůstanu po prsa ochrnutý a budu moct hýbat jenom očima. Bylo to velmi náročné období nejen po fyzické stránce, ale i psychické, a to i pro mou rodinu. Dnes už nemám problém o tom období veřejně mluvit, ale je pravda, že tím, že jsem víc vidět, musel jsem se to postupně naučit. Ale už to mám víceméně odžité, přesto nerad na tuto etapu života vzpomínám, protože to nebylo nic pěkného.
Co vám tehdy dodalo sílu nevzdávat se?
Rodina a přátelé. A pak také pan docent, který mě operoval a řekl mi, že jsem ještě mladý a když budu chtít, tak se můj stav zlepší. A zlepšil. Patřím mezi lidi, kteří jsou houževnatí, jsou na sebe přísní, takže jsem každý den třikrát denně rehabilitoval. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do rukou Evičky Ševčovičové, fyzioterapeutky, která mě doslova nechala potit krev, dokud jsem neudělal, co po mně požadovala. Pod jejím vedením jsem se učil to, čím si přirozeně procházejí kojenci. Naučil jsem se plazit, sedět, udržet balanc. Neuměl jsem si vyčistit zuby, držet příbor. Trvalo roky, abych vydržel sedět. To byla po fyzické a psychické stránce dřina. Finančně to bylo také náročné, mohl bych mluvit donekonečna, co všechno stát zdravotně hendikepovaným neposkytuje a musíte si to financovat sám. Kdybych nevystupoval, sotva bych vystačil s invalidním důchodem.
Změnil vám hendikep pohled na svět?
Dalo mi to jiný pohled na hendikepované lidi, protože do té doby jsem jako většina z nás netušil, jaké mají potřeby. Bezbariérovost v Bratislavě se stále zlepšuje, ale jsou místa, kam se bez cizí pomoci nedostanete. Ale s tím mají problém i jiné státy, například Německo nebo Francie, kde jsem také vystupoval. Zranění a následné upoutání na vozíček mi dodalo vnitřní sílu a ještě větší pokoru k životu. Poznal jsem, kdo je pravým přítelem, a zažil zklamání. Někteří z nich se ke mně otočili zády, ale i to bohužel k životu patří. Dnes jsem přesvědčený, že všechno se dá zvládnout, ale musíte mít tu oporu v druhém.
Během vystoupení v pořadu „V siedmom nebi“ jste zazpíval s chodítkem. Jaké to pro vás bylo?
Nádherné. Já už mám za sebou i zhruba hodinovou chůzi s francouzskými a německými berlemi, a to právě díky své úžasné fyzioterapeutce. Vím, že kdybych se dostal na nějakou dobrou zahraniční rehabilitační kliniku, kde umějí s mým druhem ochrnutí pracovat, můj zdravotní stav by se zase o něco zlepšil.
Na začátku
Před nehodou jste byl v jednom kole a měl jste to štěstí, že jste se hudbou mohl živit. Co vám po vašem zranění pomohlo nastartovat kariéru?
Po nehodě jsem měl dva roky zcela hluché a hudbě se nevěnoval. Kariéru jsem znovu nastartoval v televizní relaci Modré z neba, kterou vysílala Televize Joj a moderoval ji Vilo Rozboril.
Na to si vzpomínám, tehdy jste vystoupil s písní Cítím…
A právě tenhle cover na píseň Feelings se stal po dobu jedenácti týdnů nejhranější písničkou na Slovensku.
Divákům jste se dostal do povědomí i v roce 2014, kdy jste společně s Claudií Farkašovou patřili k favoritům první série československé pěvecké show X-Factor. Přestože jste skončili na druhém místě, o tři roky později jste zcela převálcovali maďarskou verzi programu, kde jste se stali absolutními vítězi. Jak na tuhle zkušenost vzpomínáte?
S obrovskou pokorou. Obě soutěže nám toho hodně daly. Právě po roce 2014 jsme s Claudií vydali debutové album „Ver mi“, později vyšlo i mé sólové album „Druhý dych“. O tři roky později jsme dostali nabídku od televize RTL, abychom se zúčastnili maďarské verze soutěže. Claudii se do toho nechtělo, ale nakonec se ji podařilo přesvědčit a my se stali historicky prvním duem v soutěži a prvními Slováky, kteří to dotáhli až do finále a zvítězili. Díky tomu jsme vystupovali s Petrem Hložkem, Michaelou Kaločai nebo se stali předskokany na koncertě Michala Davida.
Výherci podobných talentových soutěží si občas postěžují, že smlouvy, kterými jsou vázaní, jsou velmi striktní. Jak to bylo ve vašem případě?
Dost nás to omezovalo. Přeci jenom nám už nebylo „náct“ a měli jsme něco za sebou. Takže to, že musíte s lidmi z týmu konzultovat, zda se můžete nechat ostříhat nebo si něco zveřejnit na sociální síť, bylo z našeho pohledu zbytečné a mnohdy nepochopitelné. Neměli jsme mezi maďarskými manažery takovou podporu, jakou bychom po vítězství očekávali. Naráželi jsme i na to, že měli jinou představu o našem repertoáru, než jakou jsme měli my. Ale u nás už ta linka byla nalajnovaná, měli jsme vytvořenou image a nechtěli na tom nic měnit. Ruce se nám rozvázaly po uplynutí smlouvy. Ale na druhou stranu o nás bylo velmi dobře postaráno, co se týče zázemí během soutěže, na to si opravdu nemůžeme stěžovat.
Foto: Archiv Richarda Sarközi