Jak jste hledala respondenty pro svůj výzkum o LGBT+ migrantech?
Těžce. Nejprve je potřeba říct, že můj výzkum se soustředil na migranty ze střední společenské vrstvy, kteří měli prostředky do Česka odjet za studiem nebo za prací a byli rozhodnuti zde kvůli své situaci v zemi původu zůstat. Jejich sexuální orientace a genderová identita nebyly jedinými důvody, proč emigrovali, často se k tomu přidávala politická a ekonomická motivace. Tito respondenti se nemuseli žádnými komplikovanými cestami dostávat do Evropy. Provedla jsem 8 hloubkových rozhovorů s gayi, lesbami, pansexuály a queer lidmi z afrických, arabských a postsovětských zemí ve věku 20 až 28 let. Pouze dva z nich v ČR požádali o azyl, zbývající setrvali díky studijním nebo pracovním vízům.
Máte představu, kolik migrantů přicházejících do Česka uvádí coby důvod svou sexuální orientaci a genderovou identitu?
Taková čísla nemáme u nás ani jinde. Snad jen Velká Británie si vede statistiku. Je otázkou, jak vůbec postupovat, protože často se stává, že se nejedná o jedinou motivaci migrace. Podle mých informací od zainteresovaných organizací by to odhadem mohly být stovky. V tom jsou ovšem započítaní LGBT+ migranti, o kterých víme, ale museli bychom vzít také v potaz všechny migranty, u kterých nám sexuální orientace a genderová identita známá není.
Oddělené životy
Jak se rozhodují zrovna pro Českou republiku?
Sexuální orientace a genderová identita jsou mezinárodními dokumenty ratifikovanými i ČR uznány jako legitimní důvody migrace. V tuzemské legislativě to ale není explicitně řečeno. Nicméně zmiňuje se tam, že ochrana může být poskytnuta zranitelným skupinám, které jsou ve svých zemích původu nějakým způsobem perzekvované, a takto bývají LGBT+ migranti vnímáni.
A to stačí? Protože Polsko nebo Maďarsko také ratifikovaly takové úmluvy, přesto tam asi s takovou motivací nezamíří…
Velkou roli hrají informace ze sociálních sítí a internetu obecně. Česko může trochu klamat, protože je obecně považováno za jednu z nejateističtějších zemí, což některé LGBT+ migranty vede k představě, že bude pro ně také nejsvobodnější. Řadí ČR do západní Evropy a ta obecně v jejich představách figuruje jako osvoboditelská pro LGBT+ lidi. Až tady pak zjišťují, že jsme v tomto tématu poměrně tradiční heteronormativní společností a LGBT+ lidí a právy většiny zde stále existuje velký rozdíl.
Nikdo z vašich respondentů si nezjišťoval předem nějaké větší detaily? Jak je to u nás s manželstvím pro všechny, adopcemi nebo při změně pohlaví?
Je důležité si uvědomit, pakliže se rozhodnou migrovat, je to skutečně ze zemí, kde jsou LGBT+ lidé perzekvováni. A to pokutami, ale také vězením nebo popravou. Takže ten člověk nepřemýšlí, kam by šel, aby tam později mohl vychovávat děti, aby se mohl oženit nebo vdát, ale utíká za vidinou svobody. Jakkoliv si pod tím pak každý může představit trochu něco jiného a většinou i něco jiného, než by si představil domácí člen LGBT+ komunity. Už to, že tady může partnera nebo partnerku vzít na veřejnosti beztrestně za ruku, políbit apod., pro něj znamená velmi mnoho. Často je z takového kulturního prostředí, že si ani nedokáže představit, že by jednou mohl mít dítě nebo svatbu.
Udržují nějaký kontakt se svými příbuznými v zemích původu?
Většinou otevřeně o svém životě tady s rodinami nemluví. Často nejsou ani v kontaktu, někdy jen v telefonickém, a ani pokud se scházejí s rodinou na dovolené v nějaké třetí zemi, nemluví s nimi o tom, jak žijí tady. Přestože většina z nich se před rodinou před odjezdem ze země vyoutovala, vnímají příchod do Česka jako nový start a nechtějí rodičům na dálku nic moc vysvětlovat, protože jsou přesvědčeni, že by je stejně nepochopili. Raději proto život tam a tady oddělili.
Sekávali se vaši respondenti po příchodu do Česka s diskriminací, případně dvojí diskriminací kvůli orientaci i barvě pleti nebo etnicitě?
Důvodem stigmatizace nebo až diskriminace v Česku byla pro ně především rasa, barva pleti, národnost a etnicita. Případně náboženská příslušnost, kterou si na základě barvy pleti okolí domýšlí. Mnohem méně se jim stávalo, že by byli diskriminováni z důvodu sexuální orientace. Přece jenom to, co je patrné na první pohled, jsou právě ty fyzické odlišnosti jako jiná barva kůže. Všichni se setkali s verbálními útoky z těchto důvodů, někteří až s fyzickými.
Někteří z nich byli tedy v Česku napadeni?
Ano. Dokonce to řešili na policii, ale bez valného výsledku. Jeden z incidentů se stal v baru, kdy byl dotyčný napadený bez varování právě kvůli svému původu. Když pak byla přivolána policie, neuměla si s tím poradit. A celé to zametla pod koberec jako potyčku z důvodu podnapilosti, jakkoliv měl dotyčný i očité svědky.
Je něco dalšího, co LGBT+ migranty spojuje?
Diskriminace na základě původu je jedna věc. Druhá věc je ztížená integrace právě kvůli sexuální orientaci a genderové identitě. Tito lidé nemají logicky chuť ani potřebu se zapojovat do migrantských komunit v nové zemi. Zároveň necítí potřebu být součástí domácí LGBT+ komunity, protože nemusejí sdílet stejné hodnoty. Najednou zůstávají někde mezi a v současnosti nemáme způsob, jak je začlenit do české společnosti, aby to pro ně samotné bylo komfortní.
Všichni respondenti tedy nezávisle na sobě popsali pocit osamění?
Mluvili konkrétně o izolaci a osamělosti. Mají větší potíže s jazykovou bariérou, Češi většinou až tak rádi anglicky nemluví a migranti v této situaci se zrovna snadno neučí česky. Podobně bychom mohli mluvit o bariérách kulturních. Češi jsou podle nich značně odtažití, což může být výhoda i nevýhoda.
První ve falometrii
Jak hodnotí LGBT+ lidé přístup českých úřadů?
Citlivost ze strany tuzemských institucí byla podle dotazovaných nulová. Neznamená to ale, že by s tím všichni byli nespokojeni. Někteří z nich nevyžadují žádný speciální přístup a v některých případech by je dost možná i obtěžoval.
Jestliže se ale úředníci ptají po osobních až intimních záležitostech, po důkazech orientace nebo perzekuce kvůli orientaci, pak už by asi citliví být měli.
Ano. Pak je důležité se ptát, např. jak chce být člověk oslovován. V Německu už takové dotazování provádějí LGBT+ friendly konzultanti a migranti si mohou zažádat o takového, který by jim byl na základě orientace a identity nejbližší. Nic takového v Česku nefunguje, pokud vím.
Jak před českými úřady probíhá dokládání sexuální orientace a genderové identity? Je povinné nějaké sexuologické vyšetření?
Je pravda, že Česko je stále v odborných textech zmiňováno jako první země, která zavedla metodu falometrie v této oblasti. Nicméně od roku 2010 se už toto vyšetření nepoužívá. Ty důkazy se většinou zakládají na různých písemnostech, fotografiích, videích. Úředníci hodně dají na dokumenty potvrzující perzekuci žadatele nebo články či fotografie z demonstrací ohledně práv LGBT+ lidí. Je problém, jestliže migrant nic takového k dispozici nemá, protože se ještě nevyoutoval. Pak jsou úřady skeptické a žádost mohou zamítnout. V Německu jsou coby falešné vyhodnoceny řady žádostí. Jestli se ale opravdu jedná o lež, nelze říct, protože právě mohlo jít o člověka, který se vyoutoval pozdě, pod tlakem společnosti se třeba i oženil a má děti, ale jeho sexuální orientace i identita je jiná než heteronormativní.
Na základě své zkušenosti doporučili by vaši respondenti Česko jako vhodnou cílovou destinaci svým LGBT+ přátelům?
Myslím, že ano. Česko stále hodnotí coby svobodnou zemi pro LGBT+ lidi, přestože zde není možné mít třeba svatbu.
V dnešní debatě na Prague Pride, kterou jste moderovala, byla řeč o situaci v Německu ve vztahu k LGBT+ migrantům. V čem je jiná?
V Německu už nemají detenční centra, ale kolektivní centra, v nichž nepanuje tak pevný režim jako v českých. Některá německá města se profilují jako LGBT+ equal, což znamená, že aktivně vytvářejí prostory a příležitosti, kde a kdy se LGBT+ migranti mohou setkávat. Školí pracovníky úřadů i neziskových organizací, aby věděli, co to obnáší, migrovat z důvodu sexuální orientace a genderové identity, a jak s takovými lidmi mluvit. Také vymýšlejí aktivity, jak tyto migranty lépe integrovat.
Panelová diskuse na Prague Pride 2022 o situaci LGBT+ migrantů, kterou Tereza Brunerová moderovala.
(Foto: Archiv T. Brunerové)
Nic z toho v Česku neděláme?
Pozornost toto téma získalo až s příchodem LGBT+ migrantů z Ukrajiny. Když jsem dotazovala neziskové organizace pro svůj výzkum, hned na začátku si moje otázky rovnou vztáhly na ukrajinské uprchlíky. Když jsem se jich zeptala na dobu před válkou na Ukrajině, tak odpovídaly, že jich zde bylo pomálu a nebylo potřeba se jim nějak speciálně věnovat. Potíž je ale v tom, že se často stali pro systém téměř neviditelnými. Teď se situace vlivem okolností mění. Doposud zde sice není nezisková organizace, která by se tématu věnovala, nebo dlouhodobější projekt, ale už je první vlaštovka - aktivita spolku Transparent, kterou chtějí své služby rozšířit i na trans lidi z řad imigrantů. A své plány má už i Prague Pride.
V čem je situace ukrajinských LGBT+ migrantů specifická?
Více se v případě uprchlíků hraje o čas, ale jsem přesvědčená, že zabývat se situací LGBT+ migrantů by se měly organizace vždy. Aktuálně je třeba nemožné, aby za ukrajinskou uprchlicí přicestovala její ruská partnerka, protože zde nemohou uplatnit legislativu o slučování rodiny. To je ovšem pouze jeden příklad z mnoha dalších problémů, kterým tu LGBT+ uprchlícii čelí. Za půl roku, až budeme mít vyhodnocená data, budeme obecně v této problematice chytřejší a snad i aktivnější.
Foto: Kateřina Čopjaková