„Zambie je země plná mírumilovných a příjemných lidí,“ říká Lucie Hrabcová, která v této stabilní africké zemi žije a pracuje už téměř deset let. Podle ní tu lidé mají podobně jako u nás rádi pivo, fotbal či grilování. Lucii trápí, že se o Africe často mluví pouze v negativním kontextu: „Řada lidí se pak obává, že Evropa je rasistická a že Afričané jsou tam nenáviděni.“ Stereotypy a nálepky se ale objevují i na straně Zambijců. „Stereotypům se neubrání nikdo. Zambijci mají pocit, možná podvědomý, že s bělochy je třeba jednat jako v rukavičkách. Klasický stereotyp je pokládat všechny bělochy za bohaté,” vysvětluje Lucie. Jsou v Zambii stále vidět negativní dopady kolonialismu? Lucie si myslí, že to je především narušená identita, destrukce kultury či poničené sebevědomí: „My Evropané možná máme pocit, že doby kolonialismu jsou pryč. V lidech tady ale trauma stále je,“ líčí Lucie a dodává: „Pokud nás štve, že nás bělochy někdo hází do jednoho pytle, neházejme ani my do jednoho pytle černochy nebo Afričany. Jsou stejně komplikovaní jako my.“
Jaká je podle tebe Zambie?
Plná mírumilovných a příjemných lidí. Toho si všimne každý, kdo tu stráví pár dní. Zambijci jsou pohodový národ, přistupují k věcem s klidem. O Africe se často mluví v negativním kontextu. Lidé slyší o chudobě, o konfliktech. Takže si mohou představovat, že i Zambie je nebezpečná. To ale pro tuto zemi není typické.
A jak to s ní vypadalo v historii?
Válkám se Zambie zatím vyhnula. Samozřejmě je to země sestavená z regionů, které se propojily v jeden národ uměle. To poskytuje příležitost k tenzím. Další věc je, že extrémní chudoba s sebou nese problémy, včetně zvýšené kriminality. Rozhodně ale nejde o násilí či xenofobii rozměrů, s jakým se potýká například Jihoafrická republika. Historie Zambie ale jednoduchá není. Dodnes je cítit dopad kolonialismu a postkolonialismu. Předchozí generace prošly tím, že někdo silnější zničil jejich pořádky, přivlastnil si, co mu nepatří. Bylo nalomeno sebevědomí Zambijců, jejich identita. My Evropané možná máme pocit, že doby kolonialismu jsou pryč. V lidech tady ale trauma stále je
I přes obrovský počet kmenů tu nikdy po nezávislosti nebyla občanská válka, kmenový konflikt ani velká politická nestabilita. Jak je to možné?
Popravdě nevím. Odborníci by to uměli doložit, já jen spekuluji. Po získání nezávislosti v roce 1964 se dařilo vést jednání o formaci nového státu v relativním klidu. První prezident Kenneth Kaunda si, pokud se můžu spoléhat na vyprávění známých, dělal starosti s kmenovou roztříštěností. Údajně podporoval mezikmenové sňatky i umístěnky pro státní zaměstnance do vzdálených lokalit, aby se etnika neizolovala. Kmenovou rivalitu se ale nepodařilo zcela vymýtit.
Jaké jsou vztahy mezi bělochy a Zambijci dnes?
Hlavně ve velkých městech je spousta cizinců. Máme tu indickou a nově i čínskou komunitu. A samozřejmě jsme tu i my, migranti evropského původu zvaní „muzungu“. Takže to není tak, že Zambijci nikdy neviděli bělocha. Je jich tu určitě víc než v Česku Afričanů. Mám osobní teorii, že my Češi historii vnímáme hodně prizmatem národnostních kategorií. Často se porovnáváme třeba s Poláky, Brity, Němci... Překvapilo mě, že Zambijci v řeči lidi dělí spíš na bělochy a černochy. Jejich pohled je tedy postavený spíš na rase. Mimochodem, kdo sem tenhle narativ přitáhl? Také kolonizátoři. A zanechali v lidech komplex. Zambijci jsou si vědomi, že se stali obětí historické nespravedlnosti. Na druhou stranu zřetelně cítím, že tu jako běloška mám stále privilegia. Dobře si uvědomuji, že už když jsem sem přišla jako nevycválaný dvacetiletý „fracek“, měla jsem respekt, který jsem si nezasloužila.
Jak je na tom země ekonomicky?
Ne moc dobře. To, že je ostrůvkem relativní stability, se odráží pozitivně i v hospodářství. Je to ale pořád ještě země rozvojová. Střední třídu si teprve vytváří. Velká část ekonomiky je neformální, šedá. Vláda se snaží vybrat peníze do rozpočtu, odkud to jde. K tomu přidejme korupci, nepotismus. A taky fakt, že velké firmy často vlastní cizinci. To podrývá rozvoj místních podniků. Země se zadlužuje, především do Číny. Čínská ekonomická kolonizace je ostatně kapitolou sama pro sebe. Problémem je i energetika, Zambie v posledních letech nezvládá vyrábět dostatek elektřiny. Třeba loni jsme v závěru roku měli denně až dvacetihodinové výpadky. Základem ekonomiky je samozřejmě zemědělství. I tady čelíme problémům, jako je třeba odlesňování. Hrozí sucha, tedy neúroda a hladomor. Pozitivní je, že se lidé v posledních letech o tuto problematiku víc zajímají.
Na jedné straně tady vidíš lidi ve městech jezdit v dobrých autech po dobrých silnicích, chodit do kaváren, obchoďáků a do kina. Pak vyjedeš na vesnici a tam lidé mají jako záchod jen díru v zemi přikrytou kamenem a žijí v hliněných chýších.
I tady se trochu rozevírají nůžky mezi skupinou nejmovitějších a většinou žijící na hraně chudoby. Záleží ale i na tom, jestli se díváme na oblasti městské nebo rurální. Jinak to vypadá na venkově, což jsou malé komunity žijící tichým životem. Obyvateli jsou většinou rolníci, život mají tvrdý. Tradiční jazyky, myšlení, životní styl včetně užívání kouzel jsou stále živé. I tam už ale dorazily moderní výdobytky. Zambie se pyšní celkem dobrým pokrytím signálem, není samozřejmě všude, ale nějak funguje. I tam, kde není elektřina, si lidé umí instalovat solární panel a nabít si mobil. Na chýši mají mnozí satelit. I na vesnici lidé mají obyčejné potřeby. Třeba koukat na zprávy.
Co velká města?
Záleží, jak jsou na tom ekonomicky. Pokud jsou v oblasti, která je třeba blízko měděných dolů, vypadají hezky. A ano, všude se otevírají pověstná nákupní centra. I v té nejaktivnější lokalitě je ale cesta k příjmu trnitá. Osobně mi městská chudoba přijde leckdy depresivnější než ta vesnická. Chudinské čtvrti v Lusace jsou znečištěné, kanalizace v hrůzném stavu, vládne tu drsnější mentalita.
Zdá se mi, že zásadně tady mění život hlavně mobily a data. Je tu spousta smartphonů, lidé si dělají selfíčka a žijí na Facebooku a iIstagramu. Je to tak?
To je hodně populární. Zambijci rádi komunikují. Možná v tom hraje roli to africké ubuntu (pozn. původní africká filozofie prožívání skrze komunitu), žijí komunitně, přátelstvím a vztahy. Samozřejmě i tady se nenávratně mění struktura společnosti. Má to na svědomí urbanizace, ale třeba i epidemie AIDS v 90. letech. Ta postihla hlavně generaci lidí v produktivním věku. Poničilo to tradiční záchranné sítě, na jejichž soudržnosti společnost stála. Hlavně systém africké extended family – rozšířené rodiny. Komunitní soužití ale stále existuje. K přežití mu podle mě napomáhají právě komunikační technologie. Výpočetní technika je čím dál dostupnější. Polovinu populace tvoří mladí pod 35 let. Sociální sítě využívá skoro každý. Já doufám, že informační věk bude přinášet nové příležitosti. Proto se taky v našich projektech s Charitou snažíme mluvit s mládeží a vysvětlovat, že internet není jen Facebook.
Když jsi říkala, že tady lidé mají v paměti kolonizaci, střet s bělochy a naší civilizací, jak se tu žije tobě? Zažíváš nějaké negativní věci?
Nám se tady žije moc dobře. Když přijedete do Zambie, nenastane nic drastického. Zjistíte, že tu lidé mají rádi pivo, fotbal, velká část obyvatel mluví anglicky. Takže člověk se zaraduje, jaká je to pohoda, dokonce si může koupit stejný šampón a krém, jako v Česku. Jsou tu obchody Baťa. Prostě styčné body tu jsou. Některé věci samozřejmě nebyly jednoduché. Poprvé jsem se v Zambii ocitla v roce 2007 jako dobrovolnice. Bylo mi dvaadvacet, neměla jsem zkušenosti. Pamatuju si, že jsem řešila banální problémy, že není voda nebo že se přemnožily krysy a běhají po trámech. Tak to je v pohodě, říkala jsem si. Kulturní šok probíhá postupně, jako když se loupe cibule. Pro mě nastal, když jsem začala navazovat hlubší mezilidské vztahy. Několikrát se nade mnou přátelé slitovali. Museli mi otevřít oči a sdělit, kdo mě vodí za nos. Jak říkají Nigerijci: to shine my eyes. Nikdy jsem ale neměla okamžik, kdy bych si řekla: „Panebože, stýská se mi po Evropě, po Česku a vůbec si tady nerozumím s lidmi.“ To ne. Ale v průběhu let nastávají situace, kdy si člověk myslí, že všemu rozumí. Ale pak zjistí, že se v tom vůbec neorientuje.
To se mi dost stává i v Česku, takže to není zas tak rozdílné.
To jo. Když ale člověk nerozumí místnímu kontextu, je to riziko větší. Zklamala jsem se v pár lidech, protože jsem včas nepoznala, že nejsou důvěryhodní. Taky jsou tu ale okamžiky opačné. Stydím se, když si vzpomenu, jak jsem na něco hloupě reagovala. Najednou vidím, že to já byla ten slon v porcelánu. Ztrácela jsem třeba nervy na veřejnosti, když se lidé dostavili bez omluvy pozdě nebo mi truhlář vyrobil štokrle jinak, než jaké bylo zadání. V naší kultuře jsme zvyklí problém řešit přímo. Zambijci si potrpí na diplomacii a frustraci projevují mlčením. Konfrontace nefunguje, budete vypadat akorát jako zuřiví šílenci. Jeden známý prohlašuje, že se v Zambii stal zdvořilejším. Já snad taky. Dnes už se ale zdaleka tak netrápím. Volím jiné komunikační prostředky. A chodím všude pozdě.
Část české společnosti má stále o Afričanech, černoších, Zambijcích atd. určité stereotypy z nichž některé rozhodně nejsou moc pozitivní. Existují taky negativní či zábavné stereotypy Zambijců vůči bílým?
Já jsem truchlivý typ, když vidím nějaký stereotyp, tak mě to trápí. Chtěla bych, aby si lidé lépe rozuměli. Stereotypům se ale neubrání nikdo. S čím se nemůžu vyrovnat, je to zmiňované white privilege. Zambijci mají pocit, možná podvědomý, že s bělochy je třeba jednat v rukavičkách. Zároveň vím, že řada lidí se obává, že Evropa je rasistická a že Afričané jsou tam nenáviděni. Klasický stereotyp je, že Zambijci pokládají bělochy za bohaté. Vedeme debaty s kamarády, co to vůbec znamená. Pro mě to není to, že mám hodně peněz, takže se celý den válím. Naše bohatství spočívá třeba v tom, že máme školu zadarmo a špičkové zdravotnictví. Tady dítě zemře na průjem, protože rodiče si nemohou dovolit péči. Ano, i v ČR je chudoba. Pořád mě ale ten systém chrání lépe, než by mě chránil v Zambii.
Na první pohled je třeba patrné, jak si tu lidé potrpí na oblečení a jak jsou „vymydlení a vymazlení“. Někdy si tady připadám jako nejšpinavější a nejotrhanější člověk.
To si připadáš správně. Zambijci mají smysl pro módu, i chlapi. Oblékají se většinou do standardního, „globálního“ oblečení. Tomu neunikli, i když bych si přála, aby se nezapomnělo na místní tradice. Prosím vás, až sem přijedete na návštěvu, buďte zdvořilými hosty a přijeďte oblečení normálně. Nejezděte sem v safari oblečku s bandaskou pokrytou plstí a nožem za opaskem, to je hrubý stereotyp.
Co situace, kdy si spousta lidí na vesnici řekne o peníze, dárek? Odkud se bere tohle?
To jsme sem taky zavlekli my. Pokud bylo v minulosti na rozvojové země pohlíženo spatra a s příjemci rozvojové pomoci nebylo zacházeno jako s partnery, nemůžeme teď obviňovat lidi z toho, že v nich tato představa přežívá. To neznamená, že nemáme být solidární. V Česku je módní nadávat na neziskovky. Jejich práce je přitom extrémně záslužná. Humanitární a rozvojové projekty mění životy. Správně prováděné intervence v komunitách nezpůsobují závislost. Naopak, posilují místní kapacity. Takže pro někoho tu jsem chodící peněženka, pro někoho ne. Určitě nerozdávám „žebráčkům“ na ulici peníze. Raději podpořím program, který umí pomoc poskytnout líp než já. Za chodící bankomaty jsou ale mimochodem kolikrát i Zambijci. Očekává se, že lidé uvnitř rodinných vazeb k sobě budou solidární. I finančně.
To znamená, že pokud má jeden člověk práci, živí třeba celý zbytek rodiny?
Ano, tak to prakticky vypadá. V jedné rodině je většinou omezený počet jedinců s formálním příjmem. A pak velký počet závislých příbuzných. Lidé si často myslí, že Afričané mají hodně dětí a mají je brzo. Není to tak docela pravda. Třeba máš kamarádku, všimneš si, že jí po domě pobíhají čtyři děti. Ptáš se jí: „Ty jsi jejich maminka?“ Ona přisvědčí. Jenže pak zjistíš, že ona není biologickou matkou žádného z nich. Dvě z dětí jsou třeba její sestry, která někde našla práci a nemohla je s sebou vzít. Další je sirotek. A tak dál. Děti dost často cestují uvnitř klanu, pobývají u tet, babiček. Takovým alternujícím rodičům se říká „my mum“, „my other mum“. Výchova je kolektivní úkol. Když tady člověk žije dlouho, tak se stane součástí těchto struktur, což je čest i zátěž. Lidé se stabilním příjmem čelí někdy velkému tlaku.
Máš nějaký vzkaz pro lidi, kteří mají negativní pohled na Afriku? Co by měli dělat?
Chvilku mlčet. My v Česku máme vždy na všechno názor. Kibicujeme, i když nám chybí osobní zkušenost. A jsme negativní. Zkusme být trochu jako Zambijci v tom, že dáme jiným lidem šanci. Afrika je spousta různorodých zemí na velikém kontinentu. Pokud nás štve, že nás, bělochy, někdo hází do jednoho pytle, tak prosím neházejme do jednoho pytle ani my černochy nebo Afričany. Jsou stejně komplikovaní jako my. Jsou mezi nimi lidé dobří i problematičtí, výstřední i nudní. Přála bych si, aby všichni lidé mohli v budoucnosti hodně cestovat. Aby se konfrontovali s tím, co je jiné. Nemusíme nic hodnotit, stačí pozorovat. Možná tím narušíme stereotypy na obou stranách. Možná najdeme nový respekt pro jinou kulturu a pro bližního člověka.
Text vznikl za podpory České ambasády v Lusace
Foto a video: Michal Gálik, Charita ČR