Magdaléna Pražáková žije od mládí s diagnózou bipolární porucha. Jaké to bylo, když se nemoc poprvé projevila? „Měla jsem pocit, že vidím barvy daleko jasnější a barevnější,“ popisuje stav mánie a pokračuje: „Přišly s tím samozřejmě i různé psychotické záležitosti, výstřední chování, promiskuitní, hádavičné. Mozek jede strašně naplno. Je to úplný myšlenkový trysk. Máš silnější smysly.“ Magdaléna byla během života nakonec šestkrát hospitalizována, poslední dvě ataky už ale zvládla doma. Po mánii ji někdy trápí depresivní stavy. „Po mánii se pomalu dostáváš do reality, uvědomíš si, komu si ublížil, co si zase tropil. Spousta věcí je rozbitých a myslíš si, že to nejde spravit. Přemýšlela jsem o sebevraždě. Velmi intenzivně. Chtěla jsem skočit z okna,“ říká Magdaléna a dodává, že po telefonátu matky se to rozhodla neudělat. Podpora rodiny je pro ni velmi důležitou součástí života s nemocí. Sama je matkou dvou dětí. „Já si myslím, že to zvládám, jako každá jiná matka. Nesou se s tím úplně stejné věci jako u zdravých žen. Ta moje nemoc do toho podle mě nevnáší nic jiného. Jedině snad, že mám strach o psychiku dětí.“ Onemocněním si v životě prošla i řada slavných osobností, v současnosti o něm otevřeně hovoří například Mariah Carrey, Sinead O’Connor nebo Jean-Claude Van Damme. U nás pak měli tuto diagnózu Miloš Kopecký, Ota Pavel či Petr Muk.
Pamatuješ si na dětství? Byly nějaké náznaky toho, že jsi trošku jiná než ostatní?
Můžu s klidem říct, že jsem měla šťastné dětství. Akorát se to pak zlomilo, když se rodiče rozvedli. Několikaleté hádky, které tomu předcházely, nebyly hezké. Nemyslím si, že bych byla jiná, neměla jsem nějaké dramatické výkyvy. Spíš jsem byla hodně přecitlivělé dítě. Taková u máminy sukně, lítostivá. Pamatuju si spíš přecitlivělost, než že by moje dětství mělo dva póly, které by třeba předznamenávaly nějakou chorobu.
Byl pro tebe rozpad manželství rodičů velká rána?
Manželství se jim rozpadlo, když jsem byla ve druháku na gymplu, mně bylo čtrnáct. Byla to pro mě celkem rána. Můj starší brácha už u nás nebydlel, zůstala jsem sama s mámou. Kolikrát jsem měla pocit, že já musím být ta silnější. Máma brečela, byla nešťastná. Asi se dost na mě upínala. Když jsem se s tím nějak srovnala, táta se vrátil. V tu dobu jsem se cítila jako páté kolo u vozu. Byl to konec dětství, dost mě to zdrtilo. Rozpadl se ideální svět. Byli jsme rodina, která spolu držela.
Kdy se u tebe projevila nemoc poprvé?
V roce 1993, v prvním ročníku na vysoké škole, bylo mi osmnáct let. V květnu byli rodiče pryč na dovolené a já sama doma. Začala jsem si zvát kamarády, ponocovala jsem. Přestala jsem spát. Toulala jsem se po nocích, celý ten týden. Když se rodiče vrátili, byl doma hrozný nepořádek. Táta koukal, protože do té doby jsem byla naprosto bezproblémové dítě. Bezproblémová dcera, bezproblémová studentka, taková ta slečna úplně akorát. Nikdy jsem neměla žádný průšvih. Nebyla jediná věc, která by napovídala tomu, že se může něco stát, že proflámuju celý týden. Měla jsem pocit, že jsem konečně svobodná, že tohle je moje pravá osobnost. Za velmi bouřlivých hádek jsem utekla z domova, cítila jsem naprosté nepochopení rodičů, pocit zrady, křivdy. Nakonec to bylo jen na pár hodin. Našli mě na Václaváku a odvezli mě do RIAPSu (pozn. Regionální Institut Akutních Psychosociálních Služeb).
Tam udělali diagnózu?
Asi podle toho, co jim řekl táta. Moc si to nepamatuji. Chodila jsem jako vzteklý lev po chodbě tam a zpátky. Pak mě odvezli do nemocnice Ke Karlovu na psychiatrii, celkem bez přípravy. Já jsem si nepřiznávala, že se mnou je něco špatně, něco divného. Všechno jsem cítila jako hroznou křivdu, že mě dají do blázince. Co jsem vlastně udělala tak zlého?! Akorát jsem flámovala, což u mě nebylo zvykem. Ale oni mě zavřeli na psychiatrii. Už tenkrát mi hned diagnostikovali maniodepresivitu.
Jaká zkušenost byla tvoje první hospitalizace?
Nějak jsem tím proplula. Na pokoji nás bylo, nevím kolik, deset až patnáct? Lidi tam byli zvláštní, mně to ale nepřišlo úplně divné. Staral se o mě pan doktor Žukov, odvedl dobrou práci. Diagnostikoval mě správně, bipolární porucha už mi zůstala. Měla jsem tehdy v plánu jet na půl roků do Anglie jako au-pair. Všechno bylo domluvené. Když jsem se o tom bavila s doktorem, hrozně jsem se divila, protože řekl: „Proč byste nejela?“ Byl to progresivní doktor.
Nepřijde ti zpětně jako velké riziko odjet do Anglie po první atace?
Mně to jako riziko nepřišlo. Měla jsem medikaci, kterou jsem tam měla dobrat. Natrefila jsem tam na báječnou rodinu, vůbec nic si z toho nedělala. Starala jsem se o starší dítě, tomu bylo sedmnáct měsíců, ten mladší se sotva narodil. Starala jsem se o novorozeně a oni to vůbec neřešili. Necítila jsem se tam vůbec stigmatizovaná. I moji rodiče k tomu vždy přistupovali tak, že je to nemoc jako každá jiná.
A jak jsi na začátku přemýšlela nad svou nemocí ty sama?
Nijak významně jsem to neřešila. Je to zvláštní, to je pravda. Když jsi v mánii, řešíš to míň. Ano, nastane razantní omezení tvého chování a přemýšlení, protože ti nasadí léky. Ale já jsem fakt neměla pocit, že najednou budu vyřazená z běžného životního chodu. Během hospitalizace jsem se asi chovala dost bláznivě. Snažila jsem se nějak naplnit čas. Na psychiatrii máš furt čas. Snídaně, léky, nic. Oběd, léky, nic. Vůbec si nevzpomínám, že bychom měli nějakou terapii, skupinu nebo něco tomu podobného. Mám pocit, že jsem tam tak lítala po oddělení a snažila se zabavit ostatní pacientky. Byla tam holka stejně stará jako já, hodně depresivní. Snažila jsem se ji dodávat nějakou energii. Byly tam staré babky, ani nevím, co jim bylo. Těm jsem myla hlavy a fénovala vlasy. Takové věci jsem tam dělala. Manická terapeutka (smích)!
Máš pocit, že to prostředí bylo léčivé?
To asi ne. Mně přijde, že to bylo akorát vězení, kde tě chtějí dát do richtiku, abys byla schopná fungovat v běžném životě. Byla jsem na uzavřeném oddělení. Nemohla jsem ven, poprvé jen s rodiči. Byla to ale krátká hospitalizace, tak čtrnáct dní. Když jsem přišla, hned jsem řekla, že nejsem žádný blázen. Což asi byla chyba (smích). Dostala jsem injekci.
Dokážeš popsat, co se člověku děje v hlavě během mánie?
Svět se zbarví. V mánii je najednou všechno barevné, naopak v depresivních stavech je všechno šedé. Měla jsem pocit, že vidím barvy daleko jasnější a barevnější. Přišly s tím samozřejmě i různé psychotické záležitosti, výstřední chování, promiskuitní, hádavičné. Mozek jede strašně naplno. Kolikrát ani nestíháš říct to, co máš v hlavě. Ostatní tě nestíhají. Je to úplný myšlenkový trysk. Máš takové silnější smysly. Já jsem vždycky měla pocit, jak se říká, že slyšíš trávu růst. Objevili se mi tři duchové. Objevily se mi nadpřirozené schopnosti. Cítím se nějakým způsobem vyvolená. Představ si, visí na tobě celá tíha světa, ty musíš něco nebo někoho spasit, to je hrozně tíživý pocit. Vůbec nevíš, jak to máš udělat.
Jak se z mánií dostáváš?
Z mánie mě vždycky dostala nemocnice. Stalo se mi, že jsem ji dokázala překonat i sama, ale až po hrozně moc letech léčby. Byla jsem hospitalizovaná šestkrát. Většinou s ostrou mánií, kterou by už člověk doma nedal. Už to hraničilo s nějakou tragédií, která se mohla stát. Třeba nevnímáš strach. Myslíš si, že přeběhneš dálnici a nic se ti nemůže stát, jenom proto, že seš Magdaléna. Těch šest atak bylo přeléčeno v nemocnici, až poslední dvě jsem překonala doma, s pomocí rodiny a lékaře. To byl velký přelom. Ataky trvaly orientačně asi tři týdny. A je to daleko těžší překonávat doma než v nemocnici, protože u mě se to pojí s hroznými hádkami s nejbližším okolím. Máma, táta, manžel. Vždycky tyto tři osoby odsuzuji, vyčítám jim věci, strašně se hádám. Jednou jsem před hospitalizací vyhodila manžela, byli jsme poměrně krátce po svatbě. Měla jsem pocit, že se spolčuje s mými rodiči. Člověk má pocit, že jsou všichni proti němu. Není to paranoia, spíš pocit křivdy.
Jak jsi přečkala ataku doma bez hospitalizace?
Bylo to trochu slabší, protože jinak bych do nemocnice musela. Pomáhali mi rodiče, speciálně máma. Měla jsem roční dítě a ona zastala takové ty praktické věci. Obstarat dítě, uvařit, nakoupit, já jsem z toho nemusela nic. S mániemi se taky pojí to, že se strašně zaktivizuji a začnu dělat spoustu věcí. Chovám se jako takový automat. V poslední fázi se už nehádám, ale přestávám mluvit. Furt děláš nějaké věci a komunikuješ jen málo. Když jsi v nemocnici, tak jsi v takové zlaté kleci. Jsi tam chráněný, nemusíš nic, jen jít na jídlo, na léky, na nějaký program. Když zapomeneš, sestry ti to připomenou. Doma jsem musela vyjít s lidmi a oni se mnou, chtěla jsem se pořád hádat. Doma je to hodně těžké. Pro mě je hodně důležitý ten pocit, že to jde. Akorát to musí člověk odhalit brzo. Moji rodiče jsou výborní, co se týče zvládnutí choroby vlastního dítěte. Rodiče vždy dělali maximum, co mohli. To bych kolikrát přála všem lidem, co mají duševní choroby. Aby za nimi stála rodina pevně.
Jak se dá přicházející ataka odhalit?
Musíš si pamatovat, co tomu předcházelo. Zvýšený stres, nervozita, že si nemůžeš odpočinout, že nemůžeš spát. Ataka nemusí vzniknout tím, že něco se stane a pak to vznikne. Nikdy tam nebyl jednoznačný důvod, proč se to dělo.
Jaká je tvoje zkušenost s depresemi?
Já nemám depresi před mánií. Je to stav nepříjemný, ale není v tom nechuť žít, respektive touha nežít. Pro mě byly těžké post-manické deprese. Po mánii se pomalu dostáváš do reality, uvědomíš si, komu jsi ublížil, co jsi zase tropil. Když jsem tehdy vyhodila manžela, přišla potom asi nejtěžší postmanická deprese. Vrátila jsem se z nemocnice do prázdného bytu, v mánii jsem si myslela, jaké to bude jupí, ten free život. Já si občas říkám, že jsem se chovala jako nějaký pubertální fracek. Z toho jsem rychle vystřízlivěla, už mi bylo třicet. Spousta věcí je rozbitých a myslíš si, že to nejde spravit. Díky tomu, že to moje blízké okolí jsou silné osobnosti, tak se vztahy vždycky pomalu daly do pořádku. Tenkrát jsem se opravdu dostala hodně hluboko. Přemýšlela jsem o sebevraždě. Velmi intenzivně. Chtěla jsem skočit z okna. Ale staly se takové věci mezi nebem a zemí, které si člověk těžko vysvětluje. Tenkrát naši byli v Chorvatsku na dovolené a já jsem ležela v posteli a čekala, až bude tma. Že teda skočím za tmy, abych se tam dole nerozplácla za světla. Ležela jsem, najednou zvonil telefon, volala máma z Chorvatska. Říkala, ať neudělám žádnou blbost. A já jsem řekla ne. Těžko říct, jestli bych to udělala, nebo ne. To fakt nevím, ale ten telefon mě přiměl to neudělat.
Důležité téma tvého života je rodičovství. Bylo těžké se pro to rozhodnout?
O dětech jsem vůbec nepřemýšlela. Vůbec jsem to neřešila. Ale samozřejmě to řeší hodně žen s duševními obtížemi. Třeba na Facebooku se to téma hodně omílá. Jestli mít děti, jestli jíst medikaci během těhotenství. Podle mě buď to dítě chceš, nebo nechceš. Vůbec jsem neuvažovala o tom, nemít dítě kvůli bipolární poruše. Nikdy nemáš jistotu, ani když jsi zdravá, že budeš mít zdravé dítě. Samozřejmě riziko, že moji kluci to budou mít, tady je. Mám kliku, že jsem byla celé těhotenství na medikaci, která nemá žádné škodlivé vlivy. Medikace se ale nijak neupravovala, brala jsem úplně stejnou dávku jako předtím. Mám dvě děti a zatím jsou zdravé.
Jaká jsi máma?
Já si myslím, že nejsem vůbec přísná. Jsem nedůsledná. A to se mi možná vrátí (smích).
Myslíš si, že to zvládáš? Pro spoustu lidí je možná nepředstavitelné, aby byl někdo šestkrát hospitalizovaný matkou.
Já si myslím, že to zvládám jako každá jiná matka. Nesou se s tím úplně stejné věci jako u zdravých žen. Ta moje nemoc do toho podle mě nevnáší nic jiného. Jedině snad, že mám strach o psychiku dětí. Možná jsou pod příliš velkým drobnohledem. Teď mám doma jednoho puberťáka a pořád řeším, jestli je to normální puberta, nebo jestli už jsou ty projevy divné. Své děti zkoumám daleko víc. S Bertíkem jsme dokonce ve výzkumu, už asi sedm let. Je to výzkum dětí bipolárních rodičů. Jednou ročně se monitoruje stav dítěte. Snaží se odhalit, jestli neexistují nějaké známky počínající choroby. Mně to přijde skvělé, kdyby se s mýma dětma něco dělo, chytne se to v začátku. Nebudou muset prožít tu bouřlivou hospitalizaci, bude se to dát třeba přeléčit ambulantně, terapií nebo něčím podobným. Přijde mi hrozná škoda, když někdo má takovou možnost zapojit se do výzkumu, a neudělá to. Je tam stigma, lidi se bojí.
Setkáváš se ty sama se stigmatizací?
Já ani ne, protože začátky té nemoci byly brány tak, že je to nemoc jako každá jiná. Tohle já si ale úplně nemyslím. Myslím, že je to nemoc závažná, špatně odhalitelná. Léčba není nikdy jednoznačná, není jasné, že ty léky, které dostaneš, zaberou. Někdo je farmakorezistentní. Není to fakt ta zlomená noha, kdy máš rentgen, zlomeninu, sádru, rehabilitaci a nazdar. Je to celoživotní cesta, kterou musíš jít. Ale tím, jak to u mě bylo nastavené od začátku, že máš maniodepresivitu a svět se nezboří, tak jsem nikdy necítila stigma. Hlavně jsem se tím nikdy netajila, neměla jsem problém o tom mluvit. Všichni moji přátelé o tom věděli, část jich první ataku se mnou prožila. Nikdo z těch lidí mě neodsoudil. A pokud mě někdo odsoudil, tak je mi to úplně jedno. Možná jsem měla kliku na lidi okolo sebe.
Stalo se mi to možná jednou, když jsem sháněla práci, byla jsem dlouho doma, pak jsem byla hospitalizovaná. O práci jsem díky té nemoci přišla. A pak jsem začala shánět místo a jelikož jsem v životopise měla několikaměsíční proluku, zaměstnavatel se na ni zeptal. Já naprosto upřímně řekla, že jsem byla v nemocnici. Ptali se, co mi bylo. A já že maniodepresivita. „Aha. Dobře.” A vlastně mě pak nikdy nevybrali. Zbyli jsme dva a oni vzali toho druhého kandidáta. Takže takhle se ta upřímnost nevyplácí. Na dalším pohovoru jsem to neřekla a oni mě vzali. Se zaměstnáním mi to přijde v současné době úplně nejhorší. Říct to, neříct to? Při vstupním pohovoru člověk nemá důvod, proč by tohle říkal. Ale pak, když se něco stane, když se ten zdravotní stav zhorší, tak mají ti lidé strach.
Mění se frekvence depresí a mánií s věkem?
To asi ne. Přichází a zase odchází.
Jaký vztah má člověk ke své mánii? Můžeš na tom mít něco ráda? Ztrácíš něco léčbou?
Mánie ti otvírají možnosti, že je nelze nemít rád. V určité fázi ti dávají křídla. Dají ti jiný rozměr myšlení. Dají ti ty barvy, jak jsem o nich mluvila. Jsou to tak nevšední zážitky, které běžně lidé nezažijí. Ale ten dopad je hrozný. Mánie s sebou nesou, alespoň v mém případě, velký pocit osamění. Nikdo ti nerozumí. Jedeš si v hlavě ty svoje věci a je tam velký pocit samoty. Mánie se často popisuje, že člověk je výřečný, výstřední a tak dále, že je vlastně v podstatě šťastný. Ono to má i druhou stránku v podobě té samoty.
Děláš peer konzultantku. O čem to je?
Peer konzultant je člověk, který sám prošel nebo prochází duševním onemocněním. Je v určité fázi zotavení a může svoji zkušenost použít jako pracovní nástroj. Já pracuji v Centru duševního zdraví a naše klientela je složená většinou z lidí s vážnou duševní nemocí. Práce s mým osobním příběhem je založená na tom, že ti klient pak může daleko víc důvěřovat. Není tam jen pocit, jako je při práci s psychiatrem, se sociálním pracovníkem, s psychiatrickou sestrou. Oni jsou ti zdraví, oni jsou ti odborníci a ty jseš ten klient, který buď má snahu o spolupráci, nebo ne. Kolikrát se mi v práci stává, že ti lidé nepotřebují slyšet můj celý příběh od A do Z. Oni hledají podobnosti. Řeknou: „Stalo se vám tohle a tohle? Jak jste se při tom cítila? A co vám pomohlo se z toho stavu dostat?” To je to, co ti lidé hledají. Jedna klientka mi říkala, že se jí moc líbí, že může být v pozici tazatele, je to takový rovnocenný vztah. Ty se můžeš ptát na věci, oni se můžou ptát. To si myslím, že je pro ně kolikrát důležité. Ale ne každý klient chce spolupracovat s peer konzultantem. Klientelu musíš docela hledat. Abyste byli na podobné vlně.
A tvoje osobní motivace?
Má to smysl. Pomůžeš lidem na cestě životem a budou se mít líp. Nejen tím, že nějakým způsobem zvládnout chorobu, ale že se jim třeba povede získat zaměstnání. Dodávání naděje je základ. Říct, že je nějaké úspěchy v životě čekají. „Když jsem to dokázala já, proč byste to nedokázal vy? Pojďme to zkusit.” Tato poslední věta mi přijde čím dál tím důležitější, protože spousta lidí nic nezkusí. Mají takové obavy, takový strach. Nebo je jejich zdravotní stav ještě hodně špatný, že ani nic zkusit nechtějí. Tím nemyslím rovnou zkusit získat zaměstnání na volném trhu práce, ale třeba si dojít nakoupit. „Zkuste doma umýt nádobí.” Zkoušet takové malé věci, od kterých se to pak může odpíchnout dál. Hlavně se objeví ten dobrý pocit. „Jo, dneska jsem zvládl jít sám nakoupit.”
Je něco, co ti tvoje nemoc dala?
Mám dvě konkrétní věci. Dala mi smysluplnou práci, kterou bych bez této choroby dělat nemohla. A je to divadlo. Mám pocit, že jsem v sobě vždycky měla kus umělecké duše. To se v těch mániích hodně zvětšuje, moje umělecké sklony. Během mánií hodně píšu básničky. Asi bych se taky nikdy neodvážila jít se někam zeptat, jestli nemůžu hrát. V Bohnické divadelní společnosti jsem už deset let. To mi přijde, že je celkem výdrž.
Má pro tebe to divadlo terapeutický účinek?
Ne, u mě to je čistě koníček. Dovedu si představit, že pro jiné lidi to účinek mít může. Už jenom to, že máš pravidelně někam docházet, na zkoušky. Pro některé je to zásadní program v týdnu.
Spolupráce: Hana Rakovská
Foto: Jiří Pasz a archiv Magdaleny Pražákové