HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.

„Je to takový obvyklý koktejl špatných podmínek, které Romy drží v sociálně vyloučené lokalitě Železný dvůr u nás v Chodově. Hojně to jsou nízká kvalifikace a nezaměstnanost, dluhy a nevyhovující bydlení. Klasicky početné rodiny v příliš malých bytech,” popisuje Blanka Voráčová z neziskové organizace Khamoro své nejčastější pracoviště. Organizaci založila společně se svým manželem Emilem Voráčem před 25 lety a od té doby pomáhá v rodném Karlovarském kraji. Od počátku si coby sociální komunitní pracovnice uvědomovala, že bez zapojení místních se jejich situace dlouhodobě změní jen stěží. „Občas se někomu podaří odstěhovat se do města nebo emigrovat do Velké Británie, většina z místních tady ale zůstane, proto je nutné zlepšovat podmínky přímo v lokalitě,” rámuje místní realitu. 

Ať už jsou to drobné opravy a úklid nebo větší kroky jako zřízení přechodu nebo autobusové zastávky, Voráčová se obyvatele Železného dvora snaží zapojit do řešení. Je to nekončící mravenčí práce, jejíž výsledky jsou často nejisté. Před lety se jim sice společně podařilo vybojovat přechod na jedné z frekventovaných ulic sociálně vyloučené lokality, kde předtím došlo ke smrtelné nehodě, po 2 letech byl ale městem zrušen coby málo využívaný. Podle informací krajského koordinátora pro romské záležitosti Pavla Vaculíka, který se tehdy do snahy organizace Khamoro aktivně zapojil, probíhalo měření frekventovanosti mimo špičku kolem deváté hodiny, kdy už děti seděly ve škole, a to mělo na výsledky zásadní vliv. I přes vleklá vyjednávání s bývalým starostou a dopravní policií se nakonec podařilo „jen” snížení rychlosti v lokalitě díky posunutí označení konce obce za hranici města.

Teď má ale Voráčová s místními nový nápad. Aktuálně usilují přímo o vznik autobusové zastávky, kde by děti mohly nastupovat na spoj, který by je rozvezl do škol. Společně s dalšími 4 ženami se před rokem spojily v projektu Bidaripen pod ženskou romskou skupinou Manushe a hned oslovily spádové školy. Teď se chystají komunikovat s místním dopravním podnikem a městským úřadem a zároveň začít se sbíráním podpisů pod petici, která by jejich návrh podpořila.

„Někteří Romové pociťují bydlení ve vyloučené lokalitě jako hendikep, stydí se za to, kde bydlí a na jakém místě vychovávají své děti. A to i přesto, že Železný dvůr prošel před lety revitalizací a dnes už vyloučenou lokalitu téměř nepřipomíná,“ vysvětluje s tím, že právě takové malé změny mohou proměnit vnímání čtvrti nejen v očích místních, ale i ostatních obyvatel Chodova. Voráčová si na práci v terénu zakládá, proto v Železném dvoře postavili komunitní stan, který slouží k setkávání, workshopům i jako příležitostná kancelář.

Avšak strategii postupných kroků vrátila o míle do minulosti pandemie covidu-19, ta bohužel přinesla Khamoru i nové klienty. „V současné době eviduje Úřad práce České republiky v rámci lokality Sokolov v ulici Železný dvůr a Pod Železným dvorem celkem 43 uchazečů o zaměstnání. Před pandemií covid -19, tedy k 1. březnu 2020, to bylo celkem 30 uchazečů o zaměstnání,“ předestírá tisková mluvčí Úřadu práce Kateřina Beránková. Sama Voráčová ke statistikám říká: „Muži pracovali nejčastěji ve stavebnictví a ženy jako uklízečky. Čísla se v lockdownu průběžně měnila, lidé o zaměstnání nebo příležitostné brigády přicházeli a hrozilo jim, že přijdou i o střechu nad hlavou.” Její kolegyně z projektu Bidaripen Jarmila Bandurová dodává, že najít práci v kraji poznamenaném krachem porcelánek a dalších továren nikdy nebylo snadné. 

Navíc stále přibývá lidí, kteří spadnou do dluhové pasti, a dostat se z ní ven je často úkol překračující rámec jednoho lidského života. „Zdaleka to není jen problém Romů, do existenčních problémů se dostává stále větší počet obyvatel i z majority. Více než rok jsme žili ve velmi omezeném režimu, bohužel se tato situace jako první odrazila na těch nejchudších lidech,“ hodnotí důsledky pandemie Voráčová. Většina klientů organizace Khamoro se tak nachází v bludném kruhu půjček, obsílek a exekucí a sami si se svou situací nevědí rady. „Úspěšnější jsme u klientů z majority, protože přicházejí na rozdíl od Romů včas, kdy je možné exekuce ještě řešit,“ upozorňuje. Právě tehdy od svých klientů slýchává, že v životě nemohou nic dokázat, případně že ani nevědí, kde začít.  

Khamoro coby odběratelská nezisková organizace pomůže měsíčně díky podpoře Potravinové banky až 4000 lidí dostat se k základním potravinám, jako jsou rýže, těstoviny, mouka nebo trvanlivé konzervy. Potravinovou pomoc poskytují obyvatelům Loučky, Chodova, Nového Sedla nebo už zmíněného Železného dvora. Vybrané potraviny a drogerie míří především k osamělým seniorům, samoživitelkám, rodinám v krizi, lidem bez domova či lidem s psychickým a tělesným postižením. V době pandemie okamžitě narostla poptávka po potravinové pomoci kvůli ztrátě zaměstnání a omezení podnikání. „Našimi klienty nebyli a nejsou pouze sociálně slabí Romové, pro potraviny si chodí ve velké míře i lidé z majority. Je to opravdu padesát na padesát,“ přibližuje Voráčová, která jako rodačka z Nejdku kraj dobře zná. 

Nejvíce klientů se nachází nepřekvapivě mezi rodiči s malými dětmi. Těm se poskytuje pomoc po dobu 6 měsíců, poté musejí prokázat, že si našli zaměstnání. Lidé bez domova dostávají potraviny jednou týdně, a to takové, které není potřeba tepelně zpracovat. „Najezdíme s manželem přes tři tisíce kilometrů měsíčně, auta se takovým náporem likvidují, ale s tím se musí počítat, když se rozhodnete pomáhat,“ komentuje Voráčová jejich každodenní práci, za kterou její manžel před 4 lety získal ocenění Nadace Karla Janečka v programu Laskavec.

„Musím říct, že organizace Khamoro mi byla pokaždé nápomocná. Pokud se vyskytl problém, byli tam jako první a až pak se obraceli na kraj nebo na mě jako krajského koordinátora. S Romy spolupracují od doby, kdy je v 90. letech vedení města vystěhovávalo z centra na samotný kraj, kde postupně vzniklo ghetto,“ vzpomíná Vaculík na okolnosti vzniku sociálně vyloučené lokality. Podle jeho odhadu žije v současné době v Chodově asi 500 Romů. V lokalitě Železný dvůr pak o něco méně. „Nutno dodat, že ghetto není dobrou vizitkou pro žádné město a bohužel to chodí tak, že se v něm neopravují silnice, nevyváží odpad nebo neseče tráva, což se běžně v centru města děje,“ vysvětluje dále. Podle Vaculíka se Khamoro nadstandardně věnuje dětem a volnočasovým aktivitám. Organizují akce, jako je Mezinárodní den Romů nebo se zapojují do projektu Krabice od bot, který dětem z chudých rodin naděluje dárky pod vánoční stromeček.

A pomáhat se snaží i členky Bidaripen, které něco málo přes rok vede Voráčová jako lokální koordinátorka. „Děvčata o zapojení do projektu velmi stály. Samy cítily potřebu měnit stávající pohled na Romy a zlepšovat jejich životní úroveň. Přicházejí s nápady a řešením, kterými by se chtěly do budoucna zabývat. Každá z nich má svou dopředu stanovenou funkci a povinnosti,” vysvětluje Voráčová, která se chtěla realizovat i jinde než v Khamoru a přitom předávat své zkušenosti dál. Členky stihly například před začátkem školního roku rozdat školní potřeby pro děti nebo zorganizovat happening o významu voleb, kterého se zúčastnili nejen obyvatelé Železného dvora, ale i Nového Sedla a Chodova. „Přišly také s návrhem, zda bychom se nemohly podílet na vybudování dětského a sportovní hřiště v lokalitě Železný dvůr, kde něco podobného zcela chybí. Zpracováváme v tuto chvíli žádost a zkusíme realizaci projektu vyjednávat s vedením města hned po projednání zastávky“ plánuje Bandurová.

„Znám Romky, které si budují úspěšnou kariéru, ale znám i řadu těch, pro které je stále důležitější rodina než vlastní rozvoj. Ale to je všude, nejen u Romů. V mé blízkosti je spousta majoritních žen, které se za emancipované nepovažují. Já se tak cítím, neměla jsem nikdy pocit, že by to bylo naopak. Oporou mi je můj manžel, který mě motivuje zkusit cokoliv a nebát se,“ přemítá. A vzpomíná, že v její rodině nebyly ženy upozaďované, ale fungovaly jako skvělé „manažerky“, které zařídily cokoliv kolem dětí a chodu domácnosti i svého zaměstnání. „Můj táta byl negramotný, prožil si válku a do školy kvůli tomu nikdy nenastoupil, ale byl pracovitý. Máma byla naopak vzdělaná, a tak převzala na sebe i část jeho povinností,“ vypráví o svém dětství. „Nikdo nechápal, že spolu na první pohled dva tak diametrálně rozdílní lidé mohou být, ale oni se navzájem respektovali. Máma na tátovi oceňovala jeho pracovitost, nezažili jsme, že by táta někdy neuživil rodinu. A táta si mámy vážil a byl hrdý na to, že jeho manželka je učitelka.“ 

Přestože Voráčová vnímá vzdělání jako výtah do lepšího života, uvědomuje si také, čím vším si Romové během studií procházejí. Často jsou na středních školách osamoceni a pociťují, že startovací možnosti nemají stejné jako jejich většinoví spolužáci. Setkávají se i s tím, že se s nimi nikdo ve třídě nebaví, jsou vystaveni předsudkům a zažitým stereotypům o Romech nebo se stávají i oběťmi šikany. „Ale ty důvody jsou také sociokulturní, nízkonákladovým rodinám chybí peníze na pomůcky nebo každodenní dojíždění do školy. A to jsou mnohdy odpovědi na otázku, proč někteří studenti odcházejí předčasně ze středních škol,“ vysvětluje a podotýká, že v komunitním centru, které kdysi vedli pro děti a mladé dospělé, zdůrazňovali potřebu vzdělání. Výsledkem toho je hned několik středoškoláků. „Ráda vzpomínám na jednu dívku, která měla touhu pomáhat a chtěla studovat sociální práci. Pomohli jsme jí najít vhodnou školu a snažili jsme se ji během studia podporovat. Sice chtěla několikrát skončit, protože ji spolužáci nevzali mezi sebe a ona tím trpěla, ale nakonec zatnula zuby, dostudovala a dnes už pracuje jako sociální pracovnice,“ zmíní Voráčová jeden z mnoha příběhů, které jsou pro ni důkazem, že její práce má smysl.

Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.

Foto: Rena Horvátová