Jak jsme na tom s duševním zdravím poté, co byla zrušena velká část omezení? Více lidí s psychózami, neobvyklý věk propuknutí onemocnění, nárůst syndromu vyhoření v podobě nespavostí, panik a totálního vyčerpání. Přibylo i příjmů souvisejících s alkoholem. „V oblasti závislosti na alkoholu jsem zažil pár lidí, kteří se mnoho let drželi, a v tomto období do toho opět spadli. I na sociálních sítích jsem pozoroval, že se začalo více o alkoholu mluvit v tom pozitivním, že to byla berlička, která nám zbyla,“ říká Michal Raszka, psychiatr a terapeut z Třince. Objevují se i lidé, kteří mají psychické obtíže kvůli ztrátě zaměstnání. Pokud jde o úzkosti a deprese, situace se také mění. „Zažil jsem více prvozáchytů, kdy i dost odolní jedinci najednou přišli se sebevražednými myšlenkami, těžkými úzkostmi a nikdy předtím se na psychiatrii neléčili, žádné léky neužívali.“ Pocit nedobrovolné izolace byl podle něj zásadní a náročnější, než jsme čekali. „Nedostatek svobody, pocit uvíznutí a omezení u mnoha lidí spouští silné reakce, které nasedají na něco z minulosti. Velmi často se to projevuje jako panické ataky, pocity bezmoci, marnosti, stísněnosti nebo mohou být výbuchy hněvu, podrážděnost,“ vysvětluje Raszka. Mladý psychiatr má sám osobní zkušenost s úzkostmi a panickými záchvaty, i proto v případě problémů radí vyhledat odbornou pomoc. „Sám jsem jedno období zažíval úzkostné stavy, také jsem párkrát za život zažil i panickou ataku. A řeknu vám, není to nic příjemného, když se vám tělo splaší a něco vás sevře natolik, že nemůžete dýchat. Samozřejmě doporučuji najít odbornou péči. Kromě toho skutečně zpomalit, zcela vysadit alkohol, omezit kávu, vzít si případně neschopenku, více se hýbat, pít hodně vody. A v neposlední řadě zkusit psychoterapii.“
Změnila se nějak situace na psychiatrii po rozvolnění opatření? Dá se říci, že se objevují i lidé, kteří by problémy neměli, kdyby neprobíhala pandemie?
Ano, změny byly. Pracuji hlavně na akutním psychiatrickém oddělení a tam jsem přijímal více lidí s psychózou, kterým se rozvinula právě v souvislosti se změnami v koronaobdobí. Ty psychózy měly obsah, který se týkal obav z viru, ale nejen jich. Navíc věk lidí, kteří přišli s těmito potížemi, byl vyšší než běžně psychóza propuká. Je možné, že bez pandemie by se to nemuselo projevit. Taky jsem zažil více lidí se syndromem vyhoření, který se projevil v podobě panik, nespavosti, pocitu totálního vyčerpání až neschopností vstát z postele. Jak se změnily podmínky práce, nová nařízení, zodpovědnost, tak někteří jeli přes čáru a najednou je to vyplo. Přestali spát, začali mít silné stavy úzkosti. Někteří lidé velmi těžce zvládali uzavření, pocit, že nikam nemohou. Někdy až tak, že je to paralyzovalo v podobě úzkostí, konfliktů ve vztazích, pocitů, že už nemůžu, pocitů selhání.
Jak je to s alkoholem? Ustáli to lidé bez něj, nebo je více relapsů a utěků k alkoholu jako domnělému řešení problémů?
V oblasti závislosti na alkoholu jsem zažil pár lidí, kteří se mnoho let drželi, a v tomto období do toho opět spadli. Bylo toho více. Také na sociálních sítích jsem pozoroval, že se začalo více o alkoholu mluvit v tom pozitivním smyslu. Že to byla berlička, která zbyla. Jsem si jist, že to mnoha lidem se závislostí v jejich boji nepřidalo. Na druhou stranu mnoho lidí to zvládlo. Nicméně jsem vnímal, že alkohol byl více po ruce a měl jsem z toho důvodu na psychiatrii více příjmů.
Jaká je teď situace v oblasti úzkostí a depresí?
Jak už jsem zmiňoval, koronasituace tyto stavy výrazně ovlivnila. A to se jednalo o lidi, kteří se nikdy na psychiatrii neléčili. Zažil jsem více prvozáchytů, kdy i dost odolní jedinci najednou přišli se sebevražednými myšlenkami, těžkými úzkostmi. Nikdy předtím se na psychiatrii neléčili, neužívali žádné léky. Mnoha lidem, kteří trpí obsedantně-kompulzivní poruchou – právě formou, že mají obavu, že někoho nakazí – se to často výrazně zhoršilo. Museli jsme navyšovat léky. Ale také mě překvapilo, že někteří lidé, u kterých bych propad očekával, to brali s velkým nadhledem. No a někdy z mého pohledu došlo k tzv. popření. Chovali se tedy, jako by se vůbec nic nedělo a jakoukoli obavu úplně vytěsnili, což mi nepřijde zcela zdravé. Díky tomu jsem také některým mechanismům, proč právě potíže mají, porozuměl více do hloubky.
Jak se do situace okolo duševního zdraví promítla nedobrovolná izolace?
Velmi zásadně. Dovolím si zmínit jeden příklad. Volala mi moje známá, že se jí po mnoha letech opět objevily panické ataky. Opravdu silné. Ve svém bytě, kde je s dětmi, začala zažívat stavy, kdy jí přepadlo brutální sevření, strach, že to nezvládne, že se zblázní, totální paralýza. Nejednalo se o krátké paniky, které jsou nejčastější a trvají tak deset minut. Byla to hodinová utrpení. A když jsem se jí vyptával více, vzpomněla si, že jako malé dítě byla dlouho v nemocnici. Sama. Bylo to asi ve dvou nebo třech letech. Už jednou se jí tyto potíže spustily během života, ale po chvíli to zvládla. Teď podruhé. Tím chci říci, že nedostatek svobody, pocit uvíznutí, omezení u mnoha lidí spouští silné reakce, které nasedají na něco z minulosti. Velmi často se to projevuje jako panické ataky, pocity bezmoci, marnosti, stísněnosti nebo i výbuchy hněvu, podrážděnost.
Co může udělat člověk, který se necítí dobře? Jak pozná, že už potřebuje odbornou pomoc?
Začnu od konce. Pokud stav nepřechází i po různých pokusech se z toho dostat, člověk má pocit, že je toho na něj opravdu moc, potíže mu zasahují do běžného života a vztahů natolik, že nad tím nemá kontrolu, neví kudy kam, je čas pro vyhledání odborné pomoci. Lidé většinou přicházejí spíše později. Samozřejmě se toho bojíme, chceme to zvládnout sami, zkoušíme vše možné. Nejsme přeci blázni! Po delší době zkoušení ale přeci jen doporučuji vyhledat pomoc u někoho, na koho máme dobrou referenci. Pokud nám ta konzultace nebo vyšetření nesedly, což se může stát, zkusme se neuzavřít a oslovit někoho jiného. Lze oslovit praktického lékaře, který může napsat doporučení na psychoterapii a také předepsat léky. Po předepsání léků doporučuji pokračovat u psychiatra, který je na to specializovaný. Čekací doba může být ale dlouhá i několik měsíců. Můžete oslovit ale i přímo psychoterapeuta a pokud hledáte rychlou pomoc, jsou k dispozici krizové linky. S kolegou právě spouštíme projekt, který nabízí online semináře na téma panik. Chceme totiž určitou pomoc zpřístupnit více lidem v kratší čekací lhůtě. Více je možné najít na Semipro.cz.
Co naopak může udělat člověk, který má blízko někoho, u koho to vypadá, že pomoc potřebuje?
Netlačit, neříkat „to bude dobrý”, neříkat „vzchop se”, neříkat, že stačí udělat toto a toto. Máme o své blízké strach. První, co je dobré udělat, je strachu porozumět, trochu jej zmapovat. A svého blízkého vyslechnout bez hodnocení. Zeptat se ho, co by potřeboval, a když něco říká, tak po něm jen opakovat. Být přítomný a hlavně nehodnotit. Pokud je to vážné, oslovit odborníka, získat informace o potížích a podat je našemu blízkému. V krajní situaci můžeme volat sanitu nebo blízkého na místo odborné péče osobně doprovodit. Problém často je, že my vidíme mnohem více než ten člověk a často chceme, aby s tím něco dělal. On ale z různých důvodů tuto představu nesdílí. Musíme proto vydržet, být trpěliví, laskaví a říkat svůj názor s respektem k jeho rozhodnutí. A někdy nezbývá nic jiného, než skutečně sanitu volat a zejména ve chvíli, kdy se bojíme o život druhého.
Objevují se lidé, kteří mají problémy s duševním zdravím v souvislosti se ztrátou práce?
Samozřejmě. Je to docela velký problém mnoha lidí a setkal jsem se s některými, kterým se kvůli tomu jejich psychický stav zhoršil. Přeji všem lidem, kteří přišli o tuto jistotu, aby rychle byli na té bezpečné straně a pomoc ostatních byla dostatečná.
Ty máš sám zkušenost s úzkostí a panickými atakami. Co bys na základě ní lidem poradil? Jak to co nejlépe zvládnout?
Ano, sám jsem jedno období zažíval úzkostné stavy, také jsem párkrát zažil i panickou ataku. Není nic příjemného, když se vám tělo splaší a něco vás sevře natolik, že nemůžete dýchat. Samozřejmě doporučuji najít odbornou péči. Kromě toho skutečně zpomalit, zcela vysadit alkohol, omezit kávu, vzít si případně neschopenku, více se hýbat, pít hodně vody. K tomu doporučuji vyšší dávky vitamínu C, tak 1 gram denně přechodně. Pokud to jde, vyhýbat se lékům jako Diazepam, Neurol, Rivotril a podobným, pokud mi to nepředepíše psychiatr a nejsem domluven na omezeném užívání. A v neposlední řadě zkusit psychoterapii, jelikož mnoho věcí si táhneme v sobě. Věřím, že odkrývání, porozumění sobě sama a postupné změny jsou zásadní. Tím dochází k ústupu potíží, i když to někdy může trvat delší dobu.
Foto: Archiv Michala Raszky