Jak doléhá pandemie na lidi s duševním onemocněním? Psychiatr Miroslav Roš působí v Ústřední vojenské nemocnici a v Centru duševního zdraví v Praze. Podle jeho slov je situace náročná úplně pro všechny, přesto mu pacienti nepřibývají: „Mám pocit, že nyní vídám v práci trochu méně lidí s úzkostnou problematikou. Ostatních lidí je přibližně stejně, tedy pořád dost,“ vypráví a dodává: „Řešíme alkohol a návykové látky, deprese, mánie, psychotická onemocnění, poruchy osobnosti a další poruchy. Psychotická symptomatika se ovšem přizpůsobila aktuální situaci – viděl jsem lidi, co si myslí, že jsou původci koronaviru, nebo přesvědčené o tom, že před ním zachrání svět.“ Psychiatrické oddělení ÚVN nyní funguje s některými důležitými změnami: „Co jde, se řeší po telefonu. Hospitalizují se v podstatě pouze akutní stavy, které nelze řešit ambulantně, neprobíhají skupinové terapie. Příjmu pacientů na oddělení předchází vyšetření na koronavirus a dočasné umístění na karanténní oddělení,“ popisuje současný režim Roš. Jako jinde ve zdravotnictví je problematická nemožnost návštěv, podle Roše se ale zatím zdá, že se všichni dokázali nařízení dobře přizpůsobit. Přesto si myslí, že určité skupiny lidí jsou aktuálním děním ohrožené více: jsou to například lidé se závislostmi, senioři a lidé s podlomeným fyzickým zdravím, lidé, kteří nyní nemohou pracovat, a lidé nezaměstnaní.
Co byste poradil lidem, jak si teď udržovat duševní zdraví?
Nekoukat pořád na zprávy o koronaviru, i když ony teď moc ani jiné nejsou. Neizolovat se – v telefonu a na Facebooku máte jistě spoustu kamarádů, známých a příbuzných, se kterými můžete sdílet své pocity. Mluvit o svém strachu, zatloukání pocitů nikdy nikomu nepomohlo. Vyplnit den různými aktivitami. Je jenom iluze, že v karanténě nemůžeme nic dělat. I z domova se dá věnovat nejrůznějším činnostem, projektům, které jste dlouho odkládali, vzdělávání se či zábavě. Alkohol a drogy na chvíli můžou zmírnit pocit úzkosti a strachu, ale v dlouhodobém měřítku to přesně tyhle pocity a náladu zhoršuje. A když k tomu přidám rozvoj závislosti, je to jednoznačně cesta do pekel. Koronavirová pandemie jednou přejde. Je hlavně na nás, jestli na ni budeme vzpomínat jako na ty časy, kdy jsme seděli doma na zadku, nebo jako na největší hrůzu století.
Jak se se současnou situací vypořádávají vaši pacienti?
Na každého ta situace dolehá různě. Mám pocit, že nyní vídám v práci trochu méně lidí s úzkostnou problematikou. Lidé se asi víc soustředí na základní věci, jako je přežít a nenakazit se, dodržovat stanovená nařízení a podobně. Taky jim pomáhají různé online projekty, terapie a krizové linky, které v souvislosti s koronavirem vznikly, takže můžou zůstat doma v bezpečí. Myslím, že ostatních lidí je přibližně stejně, tedy pořád dost. Řešíme alkohol a návykové látky, deprese, mánie, psychotická onemocnění, poruchy osobnosti a další. Psychotická symptomatika se ale přizpůsobila aktuální situaci – viděl jsem lidi, co si myslí, že jsou původci koronaviru, i přesvědčené o tom, že před ním zachrání svět. Situace je těžká pro všechny občany. Nemyslím si, že by na tom byli lidé s duševním onemocněním jinak nebo se s tím vypořádávali hůře než ostatní.
Jak to vypadá na lůžkovém oddělení a jak funguje stacionář?
Normálně máme k dispozici 40 lůžek, z toho 15 je pro akutní a 25 je pro lehčí případy, které potřebují spíš psychoterapeutický přístup. Taky běží několikrát do roka psychoterapeutický docházkový stacionář pro lidi s neurotickými obtížemi. Ambulantní lékaři objednávají své pacienty k hospitalizaci, na oddělení o ně pečuje od začátku do konce jeden ošetřující lékař, pokud to provoz umožňuje. V práci je nás celkem hodně, jsou tam psychoterapeutky, adiktoložka a další lidé. Nyní je všechno přizpůsobeno akutnímu stavu. Otevřené oddělení nevyužíváme, držíme ho jako rezervu, kdyby bylo potřeba víc lůžek pro lidi s koronavirem. Stacionář nyní neběží, ambulance omezila výkony na nezbytně nutné. Co jde, řeší se po telefonu. Nefunguje ani plánování hospitalizací. Hospitalizují se v podstatě pouze akutní stavy, které nelze řešit ambulantně. Příjmu pacientů na oddělení předchází vyšetření na koronavirus a dočasné umístění na karanténní oddělení. O všechny pacienty na oddělení pečuje každý den jiný lékař. Je to hodně jiné oproti běžnému stavu.
Jak se hospitalizovaní lidé vyrovnávají s nemožností návštěv? A jak se s tím vyrovnávají příbuzní?
Nikoho to pochopitelně netěší, ale všichni to chápou a akceptují jako nutné bezpečnostní opatření. Celkově jsem se zatím setkal pouze s pochopením a pozitivní reakcí. Lidé chápou, že je to má chránit před nákazou.
Jak se přizpůsobují situaci sami lékaři? Jaké mají ochranné pomůcky a režim?
Početní stav personálu na oddělení se výrazně omezil. Zavedl se dvanáctihodinový směnný provoz, ve směně je pouze jeden psychiatr pro potřeby celé nemocnice. Zbytek lékařů je doma. Střídáme se tak, aby se minimalizovalo riziko nákazy personálu mezi sebou. Dá se říct, že kdo není nepostradatelný, v práci osobně není. Každý večer děláme online poradu, abychom si udržovali přehled o tom, co se v práci děje. Někomu volno vyhovuje, někomu ne. Máme víc odpočinku, abychom byli připraveni na případný příliv nemocných, stejně jako je to v jiných státech. S pomůckami to bylo úplně na začátku hodně tristní. Pamatuji si, jak jsem měl jít se zdravotním bratrem vyšetřit pacienta hospitalizovaného přes noc, který ještě neměl výsledky vyšetření na koronavirus, takže jsme k němu museli přistupovat jako k infekčnímu. Ale ochranné pomůcky jsme měli v ten den jenom pro jednoho člověka. Zdravotní bratr se kompletně obléknul a já jsem mu stál za zády a koukal pod ruku na pacienta, hulákal svoje dotazy. Naštěstí to byl jednoduchý případ, neumím si představit, že bych takhle vyšetřoval pacienta, od kterého bych potřeboval víc informací. Teď už je to naštěstí jinak. Ochranných pomůcek máme pro naši práci dost. Člověk potřebuje jednorázový overal, dvoje páry rukavic, čepici, respirátor, brýle nebo štít. Všechno kromě brýlí nebo štítu je jednorázové, takže si představte, že když jde sestra za pacientem změřit tlak, podat ranní, polední, večerní léky, odebrat krev, přinést jídlo a ještě se tam nacpe lékař, že chce to či ono, je to velká spousta jednorázového materiálu. Člověk navíc musí dodržovat přesný postup oblékání a svlékání těch věcí, aby si případnou nákazu neroznesl po sobě. Je to stresující, ale dá se to nacvičit. Nemocnice nám naštěstí poskytla dostatek výukových materiálů i pomůcek k tomu, abychom se nyní byli schopni o lidi i o sebe pořádně postarat.
Mají někteří lidé ze zdravotnického personálu obavy?
Určitě. Jsme taky jenom lidi. Nikdo si s sebou domů z práce nechce přitáhnout koronavirus, případně ještě nakazit své blízké, kolegy a pacienty.
Poskytujete online pomoc? Jak to berou pacienti? Chodíte i na návštěvy domů?
Já osobně online pomoc neposkytuji, přece jenom ještě pořád mám tu možnost i povinnost pomáhat lidem osobně v nemocnici. V Centru duševního zdraví jsem klientům k dispozici k telefonické konzultaci, ale i k osobnímu setkání u nás či u nich doma, pokud to jejich stav jinak nedovolí. Pořád se snažíme udržovat bezpečnostní pravidla, i v osobním kontaktu. Znám jednu pacientku, která má kromě duševního onemocnění taky těžké zdravotní postižení. Kdyby se nakazila, ve svých 30 letech zemře. Má velké obavy, naprosto ji chápu, na jejím místě bych se taky bál. Právě pro takové lidi je online a telefonická pomoc nedocenitelná. Spousta lidí se trochu uklidní už jen pohovorem, případně léky se dají upravit a předepsat i na dálku po telefonu, když toho člověka už nějak znáte. Rozhodně je to pro pacienty velká výhoda. Ty internety má dnes už skoro každý. Říkám si, že by nebyla škoda, kdyby online podpora a pomoc zůstala lidem dostupná i po pandemii.
A myslíte, že zůstane?
Doufám, že ano.
Setkal jste se s tím, že současná situace zafungovala jako spouštěč duševního onemocnění?
Nesetkal. Zatím jsem viděl pouze lidi, u kterých nějaké duševní onemocnění nabralo konkrétní obsah koronaviru. Vždycky tady budou lidé přesvědčení, že spasí, nebo zahubí svět nebo že se všechno děje kvůli nim. I před pandemií tu byli ti, co si myli ruce padesát minut. Jen si to teď častěji spojují s koronavirem. Až ten pomine, budou si to spojovat s něčím jiným.
Jak vy sám situaci vnímáte? Jak se případně vyrovnáváte s obavami?
Na začátku pandemie jsem se bál. Po zprávách z Itálie a Španělska to vypadalo hodně černě. Moc se mi do práce nechtělo. Nemocnice však rychle zavedla různá bezpečnostní nařízení. Chvilku trvalo, než jsem si na nový pracovní rytmus zvyknul. Ale teď už z toho takové obavy nemám. Jednak se šíření koronaviru drží v Česku zatím pod kontrolou, jednak ta různá nařízení a opatření v práci mi dávají celkem pocit bezpečí. Jinak se snažím o sebe pečovat, abych zvládnul případnou vlnu nemocných pacientů v klidu. Důležitý je pro mě spánek, zdravá strava, dostatek fyzického pohybu. Když nejsem v práci, tak se vzdělávám, čtu si různé materiály, věnuji se svým koníčkům – hře na klasickou kytaru, cvičení, longboardu, meditaci. Je toho tolik, že nad koronavirem není čas přemýšlet.
Co skupinové terapie? Co se s nimi teď děje?
U nás teď neprobíhají. Lidé musí do jiných zařízení nebo čekají doma, dokud se situace neuvolní. Místo toho mají možnost využít právě již zmiňované online terapie, spousta terapeutů přizpůsobila svou práci aktuální době a nabízí online sezení.
Jsou aktuálně nějaké zvláště ohrožené skupiny obyvatel?
Řekl bych, že lidé se závislostní problematikou můžou mít nyní větší problém udržet abstinenci, přece jenom sedět doma v izolaci a bez práce je těžké. U seniorů a lidí s oslabeným zdravím je nasnadě zvýšený výskyt úzkostných obtíží. U lidí, kteří v důsledku koronaviru ztratí příjem a zaměstnání, to platí stejně tak. Trochu jiný pohled je na lidi, kteří již mají nějaké duševní onemocnění. Ti jsou ohroženi tím, že se v aktuálním omezeném provozu nemají jak dostat k péči, kterou užívali předtím a kterou by potřebovali. Komunity, stacionáře, psychoterapeutické skupiny, adiktologické programy a spousta jiných věcí neběží, nebo běží jenom omezeně. Množství lidí s duševním onemocněním teď bude mít problém se k takové péči dostat.
Není to tak, že se lidé teď bojí vyhledávat pomoc a po pandemii a uvolnění opatření přijde „nával“?
Minule jsme si takhle s kamarádem internistou říkali přesně to samé – kolik lidí doma sedí se strachem přijít k vyšetření a zatím u nich ty obtíže rostou a rostou, až je jednou buď doveze záchranka, nebo po opadnutí pandemie zaplaví ambulance. Je možné, že opravdový nával na zdravotnická zařízení přijde až po uvolnění opatření. Co se týče psychické pomoci, alespoň nějakou náhradu představuje online a telefonická podpora. Ostatní obory takové štěstí nemají. Upřímně nevím, co bude, proto se tím snažím moc netrápit. Když taková situace nastane, tak se s ní prostě budeme muset nějak poprat.
Jak vypadá komunitní péče v rámci CDZ, kde pracujete?
Ve zkratce je Centrum duševního zdraví soubor různých odborností, sedí tam sociální pracovníci, zdravotní sestry, psycholog, psychiatr, peer konzultant, konzultant pro podporu zaměstnávání. Všichni tito lidé spolu pečují o vybrané klienty s duševními onemocněními. Chodí se za klienty k nim domů nebo klienti chodí k nám. Asi nejdůležitějším cílem je začlenit lidi s duševním onemocněním do jejich běžného prostředí a pomáhat jim tam fungovat tak samostatně, jak jen to jde.
Foto: Archiv Miroslava Roše