HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Bohumil Pospíšil se narodil v roce 1902 v Přerově. Jeho rodiče zemřeli, když byl ještě dítě, vychovali jej příbuzní. Z každodenní reality pomyslně utíkal do cizokrajných zemí. Četl cestopisy a vysnil si, že se jednou vydá do exotických krajů. Počátkem 20. let se se svým kamarádem z Přerova Josefem Hüblem přestěhoval do Prahy. V srpnu 1926 vyrazili na cestu kolem světa s cílem navštívit co nejvíce zemí. Na rozdíl od ostatních dobrodruhů neměli finanční podporu od mecenášů a vydali se do neznáma jen se skromnými úsporami. „Pospíšil během pětiletého putování napříč světadíly fotografoval nejen každodenní život, ale také nejrůznější slavnosti či válečné konflikty. Snímky doplňoval popisky a vedl si deník," líčí historik Martin Nekola, který se věnuje příběhům krajanů v rámci projektu The Czechoslovak Talks. 

Martin Nekola se snažil vypátrat víc informací, ale v archivech mnoho neobjevil. Zjistil, že se v roce 1930 Pospíšil oženil s Elizabeth, která částečně pocházela z maorské komunity. Přijeli do Prahy, kde se mu záhy podařilo zorganizovat výstavu ve Veletržním paláci. Vystavil sérii deseti tisíc fotografií. Manželce se v Praze nelíbilo, a tak se po pár letech přestěhovali na Nový Zéland. Po smrti Pospíšila v roce 1974 se stalo něco, co možná znáte z hollywoodských filmů: unikátní materiály ležely desítky let v krabicích, aniž by kdokoliv tušil, že je v nich doslova poklad. Vše se změnilo, když je v rodinné pozůstalosti objevil nejstarší Pospíšilův vnuk. „Když mi bylo šedesát, začal jsem se zajímat o historii naší rodiny. Zjistil jsem, že můj dědeček byl novodobý Marco Polo! Zdědil jsem všechny jeho knihy, poznámky a tisíce fotografií. Mrzelo mě, že se o dědečkových cestách ani o tom, co vše zdokumentoval, skoro neví. Celý jeho archiv jsem věnoval Martinu Nekolovi, který se snaží tento příběh oživit,“ říká Ashley Berrysmith. Donedávna netušil, jak byl dědeček populární v meziválečném Československu. Novináři o něm psali: „Marco Polo našeho věku, milenec hvězd, snů a větrných bouří, se rozloučil s jižními moři a usadil se na rodné hroudě". Pospíšilovy dobrodružné příběhy vycházely v populárně-naučné revui Širým světem nebo v časopisech Světozor a Malý čtenář. Obrazovou přílohu k poslednímu jmenovanému titulu ilustroval Zdeněk Burian.

Pospíšil se během cest věnoval nejen dokumentování každodenního života či nejrůznějších slavností v jednotlivých zemích. Přednášel také o historii a současnosti Československa. V roce 1929 doputoval na Tchaj-wan, jenž byl tehdy japonskou kolonií. Tamní intelektuálové usilovali o samostatný stát a zaujalo je, co se dočetli o Československu, které se pro ně stalo symbolem malého státu, jenž vybojoval nezávislost. Jedním z hlavních tchajwanských aktivistů byl Chiang Wei-Shui, který pozval Bohumila Pospíšila, aby široké veřejnosti přiblížil cestu k samostatnému Československu. Jeho přednáška „Cestování po světě a nezávislost mé vlasti“ přilákala v květnu 1929 mnoho lidí, ale skončila násilným zásahem japonské policie. „Zbytek jejich cesty byl Pospíšil a Hübl pod dohledem tajné policie a už nesměli veřejně vystupovat. Cestovateli se ale podařilo zdokumentovat život obyvatel Tchaj-wanu, včetně portrétů členů horských kmenů. Zatím není zcela jasné, jak se mu povedlo získat tyto snímky, protože do horských oblastí byl cizincům vstup zakázán. V jeho sbírce se nacházejí fotografie brutálních poprav domorodých Tchajwanců japonskou policií,“ říká badatelka Sandy Chou. 

Příběh o nezávislém Československu je dodnes pro Tchajwance důležitou inspirací. „Vyhledala jsem stovky článků, které u nás vyšly v letech 1918 – 1938. Novináři popisovali, jak Masaryk sjednotil odlišné názorové skupiny a společně vybojovali nezávislost. Na Tchaj-wanu byla ve 20. letech podobná situace, protože tu byly různé názorové skupiny. Pospíšil během přednášky mluvil o tom, jak jste byli po staletí utlačovaní a co napomohlo tomu, že jste se z područí vymanili. Příběh Československa se dodnes učí u nás na školách. Vzpomínám si, že nám o něm pedagogové vyprávěli,“ říká tchajwanská badatelka Sandy Chou, která se vloni setkala s Milošem Vystrčilem – předsedou Senátu ČR. „Řekl mi, že naše země mají mnoho společného. Domnívám se, že měl na mysli nejen meziválečnou historii, ale také totalitní režim, který byl ve vaší zemi a také u nás. Do loňského roku jsem netušila, jak silné je naše společné pouto. Náhodou jsem na Facebooku objevila zprávu Martiny Lehmannové, která vloni v Praze koordinovala mezinárodní setkání muzejníků. A zmínila jméno Bohumil Pospíšil. Začala jsem pátrat po dalších informacích a postupně se do výzkumu zapojili i další badatelé,“ vysvětluje Sandy Chou.

Fotografie z výstavy (Foto: Archiv National Museum of Tchaiwan History)

Součástí aktuální výstavy na Tchaj-wanu jsou Pospíšilovy dobové snímky, cestovní deníky a texty o tom, jak cestovatel ovlivnil tamní společnost. „V Pospíšilově archivu je více než stovka snímků. Jedná se především o fotografie domorodého obyvatelstva, přírodních krás a každodenního života na ostrově. S identifikací lokalit a překladem textů z dobového tisku mi pomáhala Sandy Chou a studenti National Chengchi University v Tchaj-peji,“ říká Martin Nekola, který bude tento týden na slavnostní ceremonii v Národním muzeu tchajwanských dějin. „Chceme představit dlouho opomíjené tchajwansko-československé vazby na počátku 20. století.  Doufáme, že otevřením této výstavy vybudujeme nový most pro vzájemné porozumění a budoucí spolupráci mezi Tchajwanci a našimi přáteli ve střední a východní Evropě. Návštěva pana Pospíšila na Tchaj-wanu a v Asii ve 20. letech 20. století je významná nejen proto, že se setkal s osobnostmi tchajwanské společnosti, ale také proto, že je informoval o intelektuálních a politických trendech v Evropě, které utvářely moderní dějiny,“ říká Lung-chih Chang, ředitel Národního muzea tchajwanských dějin, který minulý týden zahájil výstavu o pozapomenutém cestovateli. Tisíce kilometrů od Pospíšilovy domoviny začíná nová kapitola, o které se přerovskému rodákovi ani nesnilo. 

Článek je ilustrován dobovými fotografiemi z pozůstalosti Bohumila Pospíšila (Archiv Martina Nekoly)