Poslouchejte podcast Hrana od Radia Wave.
Jak často se ve své praxi setkáváte s muži, kteří mají poruchu příjmu potravy?
Podle průzkumů nebo statistik by zhruba jeden z deseti nemocných měl být muž. Ale muži daleko méně s těmito tématy za psychoterapeuty chodí. Víc se stydí, méně si to připouštějí, jejich okolí si toho tolik nevšímá. Lidé nejsou zvyklí u mužů téma poruchy příjmu potravy hledat. Já se s nimi setkávám o dost míň než se ženami, ale na druhou stranu za ty roky, co se poruchám příjmu potravy věnuji, jsem potkal muže od 12 do 40 let, kteří nějakou její formou trpěli.
Proč muži tyto potíže, pokud je mají, tolik neřeší?
Muži se daleko víc stydí za to, že nějaký problém týkající se váhy a jídla mají. My jako psychologové víme, že se to týká i mužů a kluků. Ve společnosti je ale zažité, že když už má někdo problém s váhou a je nespokojený se svým tělem, jsou to ženy. Pokud to postihne muže, bojí se s tím někam jít. Mají strach, aby byli bráni vážně.
Já mám teď praktickou zkušenost z posledních měsíců, kdy za mnou přišla rodina s patnáctiletým klukem s anorexií jak z učebnice. Přivedla ho maminka, on sám si to nepřipouštěl. Komplikovala to však dětská doktorka, která vůbec nepřipouštěla, že by mohl mít poruchu příjmu potravy. Už nevím, jestli řekla, že kluci tohle nemají, nebo něco takového naznačovala, ale mamince řekla, že dělá vědu z toho, že kluk teď míň jí. Ale to, že kluk zhubl dvacet kilo během několika měsíců, ji tedy zřejmě nijak nezaskočilo. Když se přejídají kluci, říkají lidé, že to je dobře, že rostou, že teď musí víc jíst. Když se přejídá v dospívání holka, má spousta rodičů strach, že bude mít nadváhu, že bude nešťastná, a začnou to řešit. Nedostatek informací ale má i odborná veřejnost.
S jakými problémy za vámi muži chodí?
Muži, kteří mají známky poruchy příjmu potravy, nejčastěji řeší pocit nedostatečnosti. Že nejsou dost chlapi. U základní formy mentální anorexie jsou to muži, u kterých se to často rozvine v důsledku velké zátěže. Nemusí to být často dané tím, že sledují internet, chtějí hubnout a začnou držet diety. I to se stává. Ale může tam být velký stres pojící se třeba se změnou školy, práce, se ztrátou, s rozchodem. Takové to nejedení v důsledku depresivních nálad a stresu. To, co anorexie v počátku vůbec být nemusí, se jim najednou rozjede a jsou v tom. Nedokáží už jíst normálně, začnou se jídla bát a vyhovuje jim, že hubnou. Taky to ale bývají vrcholoví sportovci, kde dieta, sledování váhy i manipulace s jídlem jsou součástí toho sportu. Někteří jsou trenéry tlačeni na určitou váhu. Řada z nich to zvládne, je tam ale taky dost kluků, u nichž se pak vypěstují špatné stravovací návyky, které pak mohou přerůst buď v mentální anorexii, nebo často v bulimii. Kdy se snaží si jídlo upírat, pak když ale už nemusejí, pustí kontrolu, přejedí se a zvracejí.
V poslední době se mluví o poruše zvané bigorexie. V čem spočívá?
Je to snaha o extrémní práci na svém těle, což je většinou doména kluků a mužů. Cítí se málo jako chlapi, začnou chodit do posilovny. Zpočátku je to fajn. Chodí tam s kamarádem, který ale pak už nemá čas a ten muž, který se následně dostane ke mně, tam tráví víc a víc času. Začne k tomu být upnutý, nahrazovat jídlo potravinovými doplňky a extrémně se upne na svaly a vyrýsování postavy. Začne za to všechno utrácet velké peníze, přichází o školu nebo i zaměstnání a i se s ním pak těžko o něčem mluví. Ztrácí jiná témata a přestává se stýkat s lidmi, protože se s nimi nemá o čem bavit. Má to pak podobné rysy jako jiné poruchy příjmu potravy, kdy sleduje kalorický příjem a váhu. Ostatní věci jdou do pozadí a on je z toho nakonec nešťastný.
Existují také emoční jedlíci, což je mimochodem nejrozšířenější porucha jak u mužů, tak u žen. Jsou to lidé, kteří si zvyknou nepříjemné emoce zajídat. Nezvracejí, ale přejídají se, když jim není dobře. Jde to na váhu a pak to vede k obezitě, což jim nijak nepomáhá. A ti se s emočním přejídáním dostanou pak ke mně, bez ohledu na pohlaví.
Kvůli čemu chtějí muži hubnout? Je za tím společenský tlak, jak má člověk vypadat? Nebo to takhle bylo vždycky?
Myslím, že to je poslední desetiletí u nás rostoucí společenský tlak. Na západě to bylo dřív, k nám to přišlo po revoluci. Poruchy potravy jsme tu samozřejmě znali, byla to ale doména specifické skupiny lidí. Dneska už je to celospolečenský problém. Manipulace s jídlem, sledování postavy, strach z kalorií jsou příznaky, které přicházejí z různých důvodů.
Jakých?
Nejběžnější je experimentování v rámci dospívání nebo období v životě, kdy jde o nespokojenost s tím, jak vypadám. Může to být i tím, že mám dispozičně sklony k obezitě nebo jsem naopak rachitické postavy a toužím být pro partnery nebo partnerky atraktivní. Do toho se spíš než pohybem snadněji zasahuje jídlem, protože pohyb bolí. Lidé proto začnou experimentovat s dietami. U některých se to zakoření a stane se z toho zlozvyk, návyk až posedlost. Ať je to hubnutí nebo přejídání. Může to tedy začít u běžné nespokojenosti.
A jak se dá ten problém řešit?
Řešení je ve znovunacvičení zdravých stravovacích návyků a podpoře v tom, aby člověk začal své nespokojenosti řešit jinak než skz jídlo. Někteří to mají ale horší. Například v důsledku šikany ve škole, kdy člověk přichází o sebevědomí a pocit, že je atraktivní a zajímavý pro druhé. Navíc je to trauma, kde se kromě depresí i jiných problémů jako sebepoškozování, vyjadřování nenávisti ke svému tělu může rozvinout porucha příjmu potravy. V některých situacích, zejména u dospívajících, to bývá tak, že žijí v dlouhodobě rozladěné rodině, jsou svědky velkých konfliktů a předrozvodových stavů. Zalézají si do pokoje a hledají únik od neutěšené situace, kterou nemůžou nijak ovlivnit. Únikem je hraní počítačových her, drogy nebo alkohol, únikem jsou ale také diety a bodybuilding. Něco, co vás strhne. Ti lidé pak žijí virtuální život kalorií a váhy a míň se jich dotýkají starosti, se kterými nemůžou hnout.
V některých případech může mít nespokojenost s vlastním tělem podobu nenávisti. A to se děje lidem, kteří mají za sebou týrání nebo zneužívání. Tam je velmi poničen vztah k vlastnímu tělu a i když jsou sami obětí, stejně se cítí provinile, vyčítají si to, nemají rádi své tělo. Je to snaha tělo umenšovat tím, že ho omezují v jídle. Sebetrestání.
Jak je možné, že si toho člověk sám nevšimne?
U každého člověka, i když bude zdravý a bude dlouhodobě držet radikální dietu, se rozvinou myšlenky, které znají anorektici. Začnete mít poruchu vnímání tělesného schématu. To znamená, že začnete své tělo vnímat tlustější, než ve skutečnosti je. Začnete se bát jíst normální jídlo, protože mu bude vyhovovat, že jde váha dolů. Jsou to věci, které nastartuje zřejmě mozek, jehož fungování je narušené nedostatečnou stravou a objeví se zkreslení, která udržují stav nemoci. Je na tom vidět, že ti lidé nemají podobný jeden příběh, ale jsou to různé příběhy lidí, kteří jsou nějak zranění nebo někam tlačeni. Těžko hledají přirozenou sebejistotu a respekt k sobě sama a přeroste jim přes hlavu snaha to řešit jedením, hubnutím nebo cvičením.
Jak důležitou roli v tom hrají sociální sítě?
Bude to podobné jako u žen. Pokud někdo chce hubnout, hledá si na obrázkových sociálních sítích ideály nebo tam pouští své obrázky. Pokud někdo vyrábí svaly, je to podobné. Sociální sítě přinášejí mnohem větší masáž ideálu krásy. Mnohem míň se tam fotí lidé, kteří mají nadváhu, naopak se tam ukazují lidé, kteří jsou štíhlí, a tedy za to neschytají kritiku. To může přidávat k pocitu, že kdo chce být úspěšný, musí být hubený.
To téma je u mužů spojováno především s gay komunitou, kde se předpokládá větší důraz na vzhled a podobu těla. Je na tom něco pravdy?
Týká se to všech. Možná je pravda, že o sebe gay komunita v tomto ohledu více pečuje a více na ni dopadají tlaky, které jsou blíže tlaku na ženy. Ty představy, že muž, který má problémy bulimického nebo anorektického typu, bude pravděpodobně gay, jsou nesmysl. K poruchám příjmu potravy musí patřit velká míra nespokojenosti se sebou, až bych řekl velká míra odmítání svého těla. Nemyslím si, že to musí nutně být obecná vlastnost gayů. Proto mi připadá, že to tak nutně není.
Zmínil jste, že muži tvoří desetinu vašich pacientů. Potýkají se muži s těmito problémy daleko méně než ženy?
Myslím, že ženy projdou daleko větší fyzickou proměnou během dospívání. Kluci začnou mutovat, postupně zesílí, ale nic jim nevyroste. Kdežto ženám toho vyroste dost a nejsou s tím vždy v pohodě. Je to, myslím, dobře vidět u těch dívek v předčasné pubertě, kdy jim v deseti letech narostou prsa, boky a leckteré začnou také menstruovat. Připadají si divně a nemůžou si na to zvyknout. Puberta je v tomhle pro kluky mnohem jednodušší. Druhá věc je ideál krásy. U mužů je daleko míň přísný než u dívek. Mantinely jsou u mužů mnohem širší. Jedna rakouská studie z 80. let ukázala, že zhruba 85 % dívek mezi 14. a 16. rokem je výrazně nespokojených se svým tělem, zatímco u kluků to bylo třeba 20 %. Dívky jsou také mnohem míň kritické ke klukům, co se týká fyzického vzhledu, kdežto kluci mají daleko víc kritický pohled na holky.
Jak člověk pozná, že už nějaký problém má?
Dobře se to pozná u anorexie. Ruku v ruce totiž jde velké hubnutí. Okolí si začíná všímat, že v krátkém časovém úseku kluk hodně zhubnul. Výrazně se mění stravovací návyky. Není to jen dietování, ale opouštění mnoha jídel, předefinování toho, co je zdravé. Tím se stává vše nízkotučné. Pak to bývá vyhýbání se společnému jedení. Lidé, kteří trpí anorexií nebo bulimií, totiž přestanou mít schopnost jíst na veřejnosti. V rodině si pak mají tendenci odnášet jídlo a sníst ho někde bokem.
Proč?
Protože část toho jídla vyhazují, zároveň se začnou stydět za to, že vůbec jedí. Mají pocit, že vypadají jako nenažranci. Podobně jako mají zkreslený pohled sami na sebe – kdy hubnou, ale když se podívají do zrcadla, připadají si tlustí – je zkreslené i vnímání samotného aktu jedení. Cítí se provinile, že jedí běžnou porci. Mají pocit, že je ostatní vnímají jako ty, co se přecpávají. Mají obavu ze ztráty kontroly. Bojí se, že kdyby polevili, začnou se automaticky přejídat. Což se pak taky někdy stane, protože se kontrolují moc dlouho. Anorexie pak v takovém případě přechází k bulimii.
Jak moc velký dopad mají poruchy příjmu potravy na vztahy s okolím?
Postupně čím dál větší. Už jen proto, že člověk s touto poruchou normálně nejí, mu docela lítá glykemie. To známe, když máme hlad a jsme občas unavení nebo podráždění. Pokud lidé hladoví, pocit hladu ztrácejí. Přichází ale únava, podrážděnost, horší soustředěnost, problém se spaním. To pak vede k tomu, že ti lidé začnou být ve vztahu protivní. Když se navíc budete pořád pozorovat a věnovat sám sobě, tak i když jste na začátku mohl být hodně empatický, stejně se z vás nakonec stane sebestředný tvor, který sleduje jen sebe a přemýšlí sám nad sebou. To jsou věci, které pro vztah dobré nejsou. Začne se vyhýbat společenským aktivitám, kde by jídlo mohlo být, začne upřednostňovat samotu, posilovnu nebo běhání. Čím víc je ten člověk nemocný, tím je větší sólista a tím míň mu ostatní rozumějí. Nevědí, proč má najednou blbou náladu. Ale on to ví. Dal si o jednu papriku víc k svačině a to stačilo, aby mu to zkazilo zbytek dne.
Může porucha příjmu potravy vztah zničit?
Myslím, že se to docela často stává. Když je ta nemoc hodně silná, je přítomen negativní vztah k vlastnímu tělu, což ovlivňuje také sexualitu. Ti lidé pak mají problém se sexem, vyhýbají se mu. Tím, že jsou navíc takoví hádaví, přestane to občas partnera prostě bavit. Anebo se o tom doma mluvit začne, otevře se to, pojmenuje se to a partner se tomu nemocnému snaží pomoct. Jenomže tohle pomáhání potom vede k nevyrovnané pozici, kdy se dostává do role rodiče nebo terapeuta. Byť to tomu nemocnému pomáhá, začne to tomu zdravému časem lézt na nervy. Když se budu muset dlouhodobě starat o svou partnerku, stane se ze mě pečovatel a přestávám být partner. Na to řada vztahů dojede.
Dá se s tím ve vztahu něco dělat?
Určitě. To nejzásadnější je, aby se ten nemocný začal léčit. Výrazně to tomu vztahu odlehčí, přestože léčba často trvá dlouho. Je důležité, aby partner neměl pocit zodpovědnosti za zdravotní stav toho druhého. Důležité také je, aby se ten nemocný naučil říkat, co od svého partnera potřebuje. Když budeme mít někoho hodně rádi a budeme vědět, že není v pořádku, budeme mu chtít pomoci. Ne každá pomoc ale opravdu pomáhá. Nemocný by se měl naučit říct, kdy potřebuje podpořit, podržet nebo i hlídat, a kdy to naopak nechce. Protože jinak to může být i na škodu.
Foto: Lukáš Houdek