Co podpis Memoranda na ochranu lidí se zdravotním postižením konkrétně znamená?
Začátek debaty. Osobně jsem moc ráda, že organizace In IUSTITIA zvedla toto téma, kterému se v české společnosti dlouhodobě nedostává potřebné pozornosti. Obecně se kolem problematiky týkající se lidí s postižením pouze našlapuje, média jej reflektují především v souvislosti se sociálními dávkami nebo nějakými sportovními super úspěchy. Přispívají tak k tomu, že lidé s postižením setrvávají na okraji společnosti.
Několikrát zde zaznělo, že by se lidé s postižením měli aktivně podílet na změnách, které memorandum stvrzuje. Přijde vám, že jste byli dostatečně zapojení už do procesu samotného vzniku memoranda?
Ano. Sice jsem zde jako člověk s postižením promluvila jen já, ale byly zde prezentovány výsledky průzkumu, kde odpovídali jako respondenti, a zároveň je tady zastupovaly spřízněné organizace a sami se na textu memoranda podíleli. Mimochodem memorandum je dále volně k podpisu a je možné, aby jej podepsali další zástupci organizací nebo lidé se zdravotním postižením. Ale je pravdou, že se stále stává, že o věcech, které souvisejí s lidmi s postižením, jednají politici od stolu. Nemají nejen zkušenost, ale mnohdy ani povědomí o životě člověka s postižením. Je to třináct let, co Česko ratifikovalo Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, přesto se pořád stává, že se jedná o nás bez nás a aktivní zapojování zdaleka není samozřejmostí.
Memorandum na ochranu lidí se zdravotním postižením podepsalo 18 organizací, zástupci ministerstva spravedlnosti a policie i vládní zmocněnkyně pro lidská práva.
Lítost nebo závist
Vy sama se hodně angažujete. Dokonce jste kandidovala v posledních volbách do Poslanecké sněmovny. Co vás motivuje?
Na úplném začátku jsou mí rodiče, kteří mě vždy podporovali ve vzdělání a snaze věci kolem sebe měnit, zapojovat se do společnosti. Chci vždy dostat věci dál, nejen se z nich vypsat na sociálních sítích, proto jsem zkoušela vedle svých ostatních aktivit také vstoupit do politiky.
Dnes tu byly prezentovány výsledky výzkumu o zkušenostech s předsudečným násilím mezi lidmi se zdravotním postižením. Podle něj se v posledních pěti letech setkalo s násilím 61 % respondentů a z toho 39 % z jeho předsudečnou verzí (článek k výzkumu si můžete přečíst zde). Překvapila vás ta čísla?
Ne, protože se pohybuji mezi lidmi se zdravotním postižením. Pro mě osobně pak byly parodoxně ulevující, protože se téměř denně potýkám s předsudky coby člověk se zrakovým postižením, a někdy jsem si už myslela, že agresory snad nějak přitahuju. Když jsem si pak četla, že podobnou zkušenost má takové množství lidí ve vzorku uklidnilo mě to a utvrdilo v tom, že je potřeba něco dělat. Násilí totiž není jen fyzické napadení, ale také slovní útoky nebo nevhodné a urážlivé poznámky, a těch je společnost vůči lidem s postižením plná.
Jaká byla vaše nejhorší zkušenost s předsudečným násilím?
V mém případě se vždy jednalo o slovní útoky, zažívám je stejnou měrou v Praze i mimo centrum republiky. Je těžké říct, co bylo nejhorší, ale velmi nepříjemné bylo, když jeden známý zpochybňoval mé vzdělání, aniž by znal jakékoliv podrobnosti. Začal mi vykládat, že jsem během studia právnické fakulty v Praze měla určitě úlevy a že mi usnadnili zkoušky. Hodně mě to mrzelo a ptala jsem se dotyčného, jestli má pro svá tvrzení nějaké důkazy a on mi odpověděl, že je to přece jasné, protože mám postižení, se kterým práva vystudovat nelze. Nařknutí, se kterým se pak setkávám skoro každý den je, že nejsem dostatečně slepá. Mám zbytky zraku a pro pohyb potřebuji bílou hůl nebo asistenci, přesto, když se třeba na tramvajové zastávce dívám ze dvou centimetrů do mobilu, hned kolem sebe slyším: „Na co máš tu hůl, když vidíš?“ Člověk je ze strany ostatních předmětem neustálého zkoumání. Někdy mám pocit, jako by bílá hůl přitahovala pozornost a všichni vás kontrolovali, jestli náhodu nějak nevypadnete z jejich představ o nevidomém člověku. Přitom většina lidí se zrakovým postižením má nějaké zbytky zraku jako já, vnímá třeba obrysy nebo světlo a absolutní slepota je spíše výjimečná, ale tato informace se do společnosti ještě nepropsala. Když se pak zachováte jinak než od člověka, který je slepý, očekávají, například slušně odmítnete nabízenou pomoc, reagují někteří lidé agresí.
Jak reagují na vaše vzdělání?
To je kapitola sama pro sebe. Když se mě zeptají, co dělám, někteří čekají, že jsem doma na sociálních dávkách. Když řeknu, že jsem právnička, reakce je velmi často až přehnaně obdivná, slýchávám, že je to úžasné a neuvěřitelné. To vypovídá hodně o společnosti, která vysokoškolské vzdělání člověka se zdravotním postižením vidí jako superschopnost a výjimku potvrzující pravidlo. Nebo to naopak dotyčný nese velice těžce a cítí se zrazen, protože mě vnímal coby chudinku a teď má pocit, že se mi dostalo nějakých nezasloužených výhod, kvůli kterým jsem připravila nějakého zdravého člověka o jeho místo na slunci.
Jaké to bylo studovat práva na Karlově univerzitě vzhledem k vašemu postižení?
Už během středoškolského studia jsem zjistila, že jsou tři typy pedagogů. První se ke mně chovali jako k malému dítěti, velmi pečovatelsky, pak byli ti, kteří vyjadřovali pochybnosti, jestli studium na gymnáziu zvládnu, a nakonec byli ti, nejideálnější, kteří se ke mně chovali jako k běžné studentce a v případě potřeby přizpůsobili výuku. Na vysoké škole se mi stalo dvakrát, že jsem přišla na zkoušku a vyučující mě přivítal slovy, že vůbec nechápe, proč studuji práva a kde se v budoucnosti uplatním. V situaci, kdy je člověk nervózní před zkouškou, mu takové komentáře opravdu nepřidají.
Být součástí
Co vás dnes vlastně živí?
Pracuji jako právnička v poradně Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých a v Kanceláři veřejného ochránce práv. Vedle toho působím jako předsedkyně Odborné skupiny pro přístupnost veřejné správy veřejných služeb při Vládním výboru pro osoby se zdravotním postižením. A od listopadu jsem předsedkyní správní rady organizace Okamžik, která pomáhá se začleněním lidí se zrakovým postižením do společnosti.
Jaké téma, kterým se zabýváte, aktuálně nejvíc rezonuje mezi lidmi se zrakovým postižením?
Mimo jiné jsou to špatně zaparkované nebo spíše různě po městě pohozené elektrokoloběžky. Zní to asi trochu úsměvně, ale vzhledem k tomu, že elektrokoloběžku můžete opustit prakticky kdekoliv, tak se stává překážkou pro lidi se zrakovým postižením. Máme několik případů, kdy se lidé takto zranili. Evergreeny mojí agendy tvoří přístupnost veřejného prostoru a informací.
Dostávají se případy okradení nebo podvodů, které během konference byly zmiňovány, k vám do právní poradny?
S tím se na nás lidé neobrací. Podle mě se často bojí a ještě častěji stydí, že se jim něco takového stalo. Ale dozvídám se o nich především od známých ze sociálních sítí. Nedávno se na nás obrátil prostřednictvím třetí strany nevidomý muž, který jel sám z vesnice do vesnice autobusem a s řidičem měl opakované negativní zkušenosti, které vyvrcholily tím, že řidič úmyslně prudce zabrzdil, aby muž spadl. Řidič se totiž domníval, že muž něco předstírá, a není tak zcela nevidomý. Když muž otřesen vystupoval z autobusu řekl mu, že si klidně může stěžovat, protože tam byli jen oni dva a nemá žádné svědky. Pro poškozeného to byla navíc jediná možnost dopravy v místě bydliště.
Jak jste mu poradila?
Ten úmysl by se prokazoval velice těžko, ale možnost podání trestního oznámení samozřejmě byla. Kdyby platily požadavky memoranda, existovalo by povědomí, že takové chování je společensky nepřijatelné a stíhané přísnějšími tresty, pak by byla menší šance, že se to dotyčnému stane, případně, že se situace bude opakovat.
Vy jste se se zrakovým postižením narodila. Vnímáte během svého dosavadního života nějakou změnu, kterou česká společnost v přístupu klidem s postižením prošla?
Spíše ne, ale jsem opravdu ráda, že už jsem dospěla do stavu, kdy se za svá práva můžu sama prát. Pocit vyloučení si uvědomuji od mateřské školky. Přestože jsem tehdy byla integrovaná do běžného školství, pocitu toho, že jsem byla za exota, jsem se nikdy nezbavila, ani později na střední nebo vysoké škole. Možná jsem se s tím spíše naučila žít. Zrovna dnes cestou na tiskovou konferenci na Úřad vlády jsem si říkala, že si vykračuju docela sebevědomě. Pořád mám ale pocit, že téma zdravotního postižení je až na tom posledním místě. Proto jsem chtěla vstoupit do politiky, protože mezi poslanci ani senátory není nikdo, pro koho by byli lidé s postižením na prvním místě.
Ale z hnutí Přísaha Roberta Šlachty už jste vystoupila. Proč?
Po volbách jsem pochopila, že toto téma pro hnutí není tolik zásadní, jak jsem se domnívala, a členství ve straně pro mě zcela pozbylo smysl.
A kde má teď smysl bojovat?
Velký potenciál mají masmédia. Kdyby v nich lidé s postižením byli přítomni denně, nejenom když získají medaili na paralympiádě, přijali by je ostatní jako součást společnosti. V tuzemských pohádkách nevidíte hrdiny na invalidním vozíku nebo s jiným postižením. Pořád jste nějakou podivnou mimořádností, na kterou lidé často reagují extrémně pečovatelsky nebo odmítavě, a to jen zákon bohužel nezmění, v komplexní osvětě musí pomoci i média.
Foto: Kateřina Čopjaková