„Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem uviděl ten byt, byl jsem tak šťastnej,“ říká pan Josef. Panelákový byt na pražské Hůrce má jen dvě místnosti – malou ložnici a pokoj s kuchyňskou linkou, pro něj je ale vším. Čtyřicet sedm metrů čtverečních patří městu, které jej v rámci programu sociálního bydlení před deseti měsíci Josefovi pronajalo.
Ze začátku spal na zemi na nafukovací matraci, kterou si koupil ze svých úspor, protože na postel neměl prostředky. Přesto byl spokojený. Humanitární „covidový“ hotel, kde do loňského létapodobně jako stovky dalších lidí bez domova v Praze bydlel, skončil a on byl rád, že se ani na den nemusel vrátit zpátky na ulici. Tam totiž předtím strávil pět let.
Nešlo bojovat
Pochází z Roudnice nad Labem, kde také strávil většinu života. Živil se výrobou popelnic a sudů, občas měl i nějakou příležitostnou práci. Vedl dobrý život, jak říká, dokud jeho manželka nezačala užívat heroin. Pak to šlo rychle z kopce.
„Přišel jsem úplně o všechno i o bydlení,“ vysvětluje Josef, který prý vše zjistil příliš pozdě. „Nevěděl jsem, že žena neplatí účty ani že je na tom tak špatně, sociálka se nám snažila pomoci, ale už nešlo nic dělat,“ vzpomíná. Nyní je rozvedený a podle svých slov je rád, že má klid, a vzpomínat na nešťastné období života už nechce.
Než se ho ovšem dočkal, strávil přes pět let na pražských ulicích, dva z toho v humanitárním hotelu pro lidi bez přístřeší, které město otevřelo během covidové epidemie. Posledních několik měsíců už věděl, že pravděpodobně získá od Prahy nájemní bydlení. „Byla to obrovská úleva, nedokázal jsem si představit, že bych se opět vrátil na ulici,“ říká Josef.
Na jednom ze čtyř humanitárních hotelů sdílel pokoj nejprve s dalšími spolubydlícími, později bydlel sám. Měl k dispozici sociální zařízení, možnost uschovat si osobní věcia především malý balkon, takže nemusel se svojí fajfkou pokaždé, když si chtěl zapálit, ven. Mohl se zde také stravovat a prát si.
Pro pana Josefa jako pro stovky dalších lidí bez domova bylo novou šancí na změnu humanitární bydlení v hotelech během pandemie.
Humanitární hotely zřídilo město doslova ze dne na den v březnu 2020 na začátku pandemie covid-19 pro lidi bez přístřeší. Pracovníci neziskových organizací, kteří s lidmi bez domova dlouhodobě pracují, se ve spolupráci s městem snažili dostat na „hotel“především ty nejohroženější z nich. Buď kvůli jejich věku, nebo zdravotní situaci. Josef splňoval obě podmínky. Je kvůli problémům s páteří a dolními končetinami částečně invalidní a na začátku pandemie překročil šedesátku.
Do standardu
V Praze přebýval především na Václavském náměstí, kde využíval teplého vzduchu u jednoho z průduchů metra. Na něm spal přes noc, přikrytý dekou nebo kartonem. Na blízké lavičce trávil dny. „Snažil jsem se s nikým moc nedružit a nikomu nevadit,“ vypráví. Občas mu někdo dal peníze, někdy dostal i nějaké jídlo. Když už měl opravdu hlad nebo byl hodně unavený, případně se jen chtěl umýt, jezdíval z Můstku tramvají číslo 14 na Maniny do pobočky Armády spásy.
„Nebyl jsem tam ale moc rád. Byli tam sice příjemní, mně ale vadilo, že nevím, kdo spal v posteli přede mnou, že nás spalo v jedné místnosti dvacet, že jsem tam občas chytil blechy a také že se tam hodně kradlo,“ vypočítává pan Josef, co ho nutilo vracet se k průduchu na Václaváku.
„Policajti mě už znali, protože jsem po sobě vždy uklidil, tak mě nechávali být,“ vypráví. Sám neví, jestli by se bez pomoci sociálních pracovníků z neziskových organizací, kteří ho navigovali na humanitární hotel a později mu pomohli i se žádostí o sociální byt, někdy z ulice dostal.
„Byl jsem z toho, co se mojí rodině a mně stalo, v šoku. Je to smutný příběh a bral jsem to tak, že s některými věcmi se prostě nedá bojovat,“ vysvětluje svou tehdejší rezignovanost.
Humanitárními hotely za dva roky existence prošly více než čtyři stovky lidí. Většina z nich díky tomu mohla začít svoji životní situaci řešit. Získali přístup ke zdravotní péči, systému sociálních dávek, brigádám či práci. Části z nich se podařilo najít si stálé bydlení. Obvykle s pomocí neziskových organizací na běžném trhu s bydlením nebo nájemní bydlení v městském bytě díky pražskému programu sociálního bydlení.
Když hotely skončily, byl to pro jejich nájemníky šok, i když se město snažilo udržet v nějaké formě bydlení pro většinu z nich. Covidové hotely ovšem nikdy nebyly součástí systému a Praha je jednorázově zřídila jen kvůli pandemii.
Navíc se v nich dalo pomoci jen zlomku z tisíců lidí, kteří jsou v Praze bez přístřeší. „Bylo by lepší, kdyby město provozovalo vlastní ubytovny pro potřebné, a především co nejvíce z nich se dostalo do standardního bydlení,“ je přesvědčen dnes už bývalý radní Adam Zábranský (Piráti), za jehož působení v městské radě bylo humanitární bydlení zavedeno. Argument pro je jednoduchý, jedná se podle expertů o jedinou šanci, jak bezdomovectví v Praze, kde je skoro 5 tisíc lidí na ulici, skutečně ukončit.
Strachu se nenajíš
Pan Josef měl štěstí, od léta bydlí. „Snad se mi podaří bydlení udržet. Situace je špatná a vše hrozně zdražuje,“ vysvětluje své obavy a rychle dodává: „Ale strachu se nenajíš.“ S pomocí sociálních pracovníků je rozhodnut se nevzdat a v návratu do běžného života pokračovat.
V Praze je na program sociálního bydlení navázáno hned několik spolupracujících neziskových organizací jako Armáda spásy, Naděje, Člověk v tísni, Maltézská pomoc, Neposeda, Jako doma a další. Ty pomáhají lidem v bytové nouzi nejen se získáním samotného bydlení, ale především s jeho udržením.
I s jejich pomocí dostal pan Josef z nábytkové banky, zřízené Centrem sociálních služeb, postel, stůl a skříň. Vedle Pražanů, kteří aktuálně nemají prostředky na vlastní nábytek, jejich služeb od loňského jara využívají především uprchlické rodiny z Ukrajiny.
Pan Josef poprvé ve svém nájmu, v sociálním bytě na pražské Hůrce.
Na kytaru, kterou sehnal za 50 korun a kterou miluje, v bytě ale raději moc nehraje, aby nerušil sousedy. Jen své dýmky se nehodlá vzdát. Kupuje si do ní nejlevnější doutníky, které si pak rozdrolí na tábak. Musí kvůli tomu vždy sjet výtahem dolů před dům, aby mu to doma pořád hezky vonělo.
Jestli se do nájemních bytů dostanou z ulice v hlavním městě další lidé, zatím není jasné. Nová pražská radní pro bydlení Alexandra Udženija měla k programu sociálního bydlení, díky kterému získal nájemní byt i pan Josef, během let v opozici silné výhrady. Aktuálně se nové byty v programu nepřidělují a jeho další osud je nejistý.
Foto: Petr Zewlakk Vrabec