Profesorka Naďa Jirásková je jedním z nejlepších očních chirurgů v Česku. Pravidelně jezdí se svým týmem z nemocnice v Hradci Králové operovat v rámci programu MEDEVAC pacienty do Jordánska, kde mezi nimi převažují syrští uprchlíci. V čem jí cesty na Blízký východ ovlivnily? „Pomohly mi pochopit mnoho věcí. Třeba to, že situace je velmi komplikovaná a že se často nedá říct, co bude zítra,“ vysvětluje. Jordánsko navštívila už sedmkrát a její tým tam odoperoval 1200 operací šedého zákalu. Pacienti jsou za pomoc vděční. „Je to pro ně šance na normální, lepší život. Operovali jsme například i jedno malé dítě, jehož rodiče byli velmi zoufalí. Teď má naději, že nebude úplně slepé.“ Proč jsou podle ní zrovna oftalmologické operace uprchlíkům potřeba? „Vždycky je obrovský rozdíl, jestli člověk vidí, nebo nevidí. Zkuste si kdokoliv zakrýt obě oči na hodinu dvě a něco dělat. Představte si život nevidomého v obrovském uprchlickém táboře! Už tak je tam život pro ně těžký.“ Profesorka Jirásková by podle svých slov život v uprchlickém táboře sama nesla těžce. „Mají za sebou traumata, žijí v beznaději, v bezmoci. Jejich návrat domů se pořád odsouvá. Bydlet pět let v uprchlickém táboře bych já osobně těžko snesla.“ Většina uprchlíků ze Sýrie, které potkala, chce žít ve své zemi. „Viděla jsem, že většina syrských uprchlíků v Jordánsku do Evropy nechce. Jsou jiní, mají jinou kulturu. Nechtějí to měnit, chtějí žít svůj život, ve kterém byli vychovaní, který znají,“ vysvětluje a dodává: „Po nás po Evropanech zase nemůže nikdo chtít, abychom se přizpůsobovali jim. Já vidím jedinou možnost, zlepšit jim podmínky tam, na místě.“
Jak jste se dostala k medicíně?
Já jsem kupodivu medicínu nikdy nechtěla studovat, byla jsem celkem dobrá v matematice a ve fyzice. Medicína bylo přání mé maminky, já jsem ji poslechla a jsem za to nyní ze srdce vděčná. Našla jsem se v tom. Neumím si představit, že bych dnes dělala matematiku a fyziku. Děti někdy mají poslechnout rodiče (smích). A stejně tak úplně náhodně jsem se dostala k oboru oftalmologie. Chtěla jsem dělat nějaký chirurgický obor, ale zase ne úplně velkou chirurgii, kde je převaha mužů.
Je v oboru, který se stará o lidské oči, více mužů nebo žen?
Záleží na tom kde, v Čechách stoprocentně více žen. Je to obor, který je opravdu velmi feminizován. Je pravda, že pro ženy je to obor velmi vhodný. Ve světě, obzvlášť v západním, je oftalmologie řazena ke špičce medicíny. Zejména oftalmochirurgové jsou vysoce cenění, nejenom co se týče uznání, ale i finančně. A tam je určitě převaha mužů.
Věříte, že oči jsou okna do duše?
Ne, tak tomu nevěřím. Nevěřím ani na takzvanou irisdiagnostiku. Nicméně je pravda, že šíře zornice je ovlivňována dvěma vegetativními systémy, sympatickým a parasympatickým. Oči do určité míry odrážejí celkové zdraví organismu. Pokud jsme ten parasympatický typ, tak máme většinou úzké zornice a pokud máme v těle převahu inervace sympatickým nervovým systémem, tak máme široké zornice. To je vědecky dokázané. Jinak oči jsou opravdu zrakový analyzátor. Na sítnici se projeví mnoho celkových chorob jako je hypertenze, diabetes a jiné. Podstatou jsou patologické změny drobných cév. Ale že bychom v tom četli jako v kávové sedlině, to určitě ne.
Čím se jako profesorka oftalmologie nejvíc zabýváte tady v Česku?
Nejvíce oční mikrochirurgií, operacemi šedého zákalu. Operuji i rohovku, celý přední a zevní segment. Druhou mojí specializací je neuro-oftalmologie.
Musíte být na tak jemnou práci extrémně dobře vybavena co se týče rukou?
Mikrochirurga by ruce měly poslouchat. Ale ačkoli je oftalmologie obor chirurgický, tak v něm může vyniknout i někdo, kdo vůbec neoperuje, to je krása toho oboru. Je zde obrovský prostor pro diagnostiku a farmakologickou léčbu. V České republice naprostá většina oftalmologů neoperuje, na klinice nás operuje pouze třetina. Vůbec to neznamená, že lékař, který operuje, stojí někde výš než ti ostatní. Naopak, obdivuji lékaře, kteří pracují na ambulanci. Pro mě by to bylo duševně mnohem náročnější než operovat. Ono to opravdu není legrace, mít za den třicet až čtyřicet pacientů a všechny je dobře vyšetřit. Je to velmi vyčerpávají.
Co je podle vás znakem dobrého lékaře?
Já jsem šťastná, že náš tým na klinice se skládá převážně ze skvělých lékařů. Jsou tu minimálně dva až tři lékaři, kteří jsou podle mého obětavější než já, protože jsou schopni opravdu udělat pro pacienta maximum. Na druhou stranu, někdy snaha udělat pro pacienta maximum není vždy to nejlepší. Dobrý lékař si musí udržet odstup a pacienti to někdy nedokážou pochopit. Určitý odstup je nutný, aby lékař podal ten nejlepší odborný výkon. Jakmile je tam větší citová zainteresovanost, můžou se projevit i negativní emoce, jako například strach ze selhání. To není v medicíně zrovna nejlepší a lékař může začít chybovat. Já osobně bych nikdy neléčila ani neoperovala rodinného člena, to opravdu není dobré. Aby člověk podal nejlepší odborný výkon, musí zůstat nad věcí, to je podle mě nezbytnost.
A co se týče komunikace s pacienty?
To je velmi obtížné a neexistuje na to žádný univerzální klíč, protože každý pacient je jiný. Někdo ocení, když mu řeknete pravdu a někdo pravdu slyšet nechce. Brání se tomu, naopak chce slyšet útěchu. Tohle se lékař naučí z praxe s nějakým tím citem. Trvá, než dobře ví, jak s kterým pacientem má komunikovat a přesto po tolika letech jsem někdy překvapená.
Jak jste se dozvěděla o MEDEVACu?
Byla jsem oslovena vedením nemocnice a ta zase byla oslovena MEDEVACem. Když se hledal tým, který by měl jezdit za fakultní nemocnici v Hradci Králové, byla vybrána oční klinika. A protože ráda operuji a byla to pro mě další výzva, tak jsem na to s radostí kývla. Navíc se podařilo sestavit skvělý tým, se kterým perfektně spolupracujeme. Nemáme nikdy problémy a ani nevyžadujeme žádné speciální podmínky.
Jak jste se chystala na první cestu?
První cesta byla do Jordánska. Samozřejmě to byl stres a první reálná zkušenost, ale vše dopadlo velmi dobře. Byla to moje první zkušenost na Blízkém východě. Vlastně jsme byli vůbec první, kdo tam začal jezdit. První tři pobyty jsme hledali to nejlepší zařízení, kde operovat. V Jordánsku je naprosto skvělá podpora ze strany českého velvyslanectví. Velmi důležitý je tam pan Watek. Je to Jordánec, vystudoval ale u nás, mluví arabsky, umí slovensky. To zlepšuje naši práci, je to správný člověk na správném místě.
Měla jste někdy obavy jet tak blízko Sýrie?
Musím říct, že jsem se o místní situaci začala zajímat až při cestách tam. A pomohly mi pochopit mnoho věcí. Třeba to, že situace je velmi komplikovaná a že se často nedá říct, co bude zítra. Ani před tou první cestou jsem neměla obavy, Ammán patří k těm bezpečnějším místům. A my se tam navíc nehneme z operačních sálů. Věřila jsem, že se nám mezi hotelem a operačním sálem nemůže nic stát, ani mé okolí nemělo obavy. Ale já jsem člověk, který se rozhodne a stojí si za svým. Měla jsem napoprvé strach spíše z toho, že tam selžeme a neuděláme, co jsme si naplánovali, co se od nás očekávalo.
Pohled na tábor Zaatari, Jordánsko 2016
Kolik pacientů v Jordánsku operujete denně?
Denně operujeme tak 30 pacientů. Devadesát procent pacientů, které jsme v Jordánsku operovali, byli uprchlíci. Celkem už je to přes 1200 operací. To je velké množství lidí, kteří díky nám vidí. Já jsem byla v Jordánsku už sedmkrát.
Myslíte si, že jsou ti lidé vděční?
Ano, většina z nich jsou určitě vděční. Je to pro ně šance na normální, lepší život. My ale opravdu nemáme moc šanci ani čas si s nimi povídat, pouze operujeme. Je mi líto, že žijí v těch podmínkách, jsou pět let v uprchlickém táboře, nemůžou se vrátit domů a nevidí žádnou budoucnost. To je bezmoc. Každopádně zdravotní stav je pro všechny nejdůležitější a nejcennější. Pokud se jim poskytne nějaká materiální pomoc, tak je to jistě dobré. Když je to operace, na kterou oni nemají finance a nejspíš by ani nikdy neměli, je to ta nejlepší pomoc. Operovali jsme například i jedno malé dítě, jehož rodiče byli velmi zoufalí. Teď má naději, že nebude úplně slepé. Jedna věc mě zaujala. Zjistila jsem, že lidem v táborech hodně předepisují velké dávky léků na uklidnění. Poznala jsem to na stavu duhovky u žen. Mají za sebou traumata, žijí v beznaději, v bezmoci. Jejich návrat domů se pořád odsouvá. Bydlet pět let v uprchlické táboře bych já osobně těžko snesla. V tom je mi jich velmi líto. Bohužel jsem osobně nebyla přímo v Zaatarí nebo Azraqu, dvou velkých táborech, odkud k nám lidé přijíždějí.
Zaatari, Jordánsko 2016
Jaký máte na migraci názor?
Já jsem tam viděla, že většina syrských uprchlíků v Jordánsku do Evropy nechce. Jsou jiní, mají jinou kulturu. Nechtějí to měnit, chtějí žít svůj život, ve kterém byli vychovaní, který znají. Po nás po Evropanech zase nemůže nikdo chtít, abychom se přizpůsobovali jim. Já vidím jedinou možnost - zlepšit jim podmínky tam, na místě. Aby tam byli spokojení a alespoň v rámci možností tam mohli žít. To děláme i v rámci MEDEVACu a ten je v tom efektivní. Je potřeba jim zajistit materiální i zdravotní pomoc, zdraví je strašně důležité. Sem tam se dozvíme, čím si třeba ti lidé prošli. Jak zoufale se snažili nalézt zdravotní pomoc pro sebe nebo pro své děti. Někde je odmítli, jinde pro ně byla cena ošetření astronomická. Pro mě je taky ale důležité, aby rodiče operovaného dítěte pak plnili sliby, které nám dali ohledně pooperační péče. Z toho já mám ale obavy.
Proč operovat uprchlíky?
Vždycky je obrovský rozdíl, jestli člověk vidí, nebo nevidí. Zkuste si kdokoliv zakrýt obě oči na hodinu dvě a něco dělat. Představte si život nevidomého v obrovském uprchlickém táboře! Už tak je tam život pro ně těžký. Lidi o nás ví a chodí jich hodně. Když jsme tam poslední den, tak často máme co dělat, abychom se vůbec prodrali do nemocnice. Kdyby to těm lidem nepomáhalo, nebyli by tam. Někteří mají třeba pokročilé katarakty a vidí jen světlo a stín, někteří jsou dokonce slepí. My je vracíme do práce, do normálního života, alespoň v těch podmínkách. Pacienti chodí s rodinami, před nemocnicí je stan. Tam jsou příbuzní pacientů, je jich tolik, že se nevejdou do nemocnice. Takže naše operace získávají přátele České republice, nejen přímo mezi pacienty, ale jsou to celé jejich široké rodiny.
Jeden z pacientů v Jordánsku
Pamatujete si nějaký specifický příběh?
Operovali jsme člověka, který byl mimořádně sečtělý. Čistý, slušný, mluvil několika jazyky. V Sýrii byl právník, jeho syn zlatník. Rodina byla na vysoké úrovni. Člověk si uvědomí, že se to může stát komukoliv. Víte vlastně, že Bašár Asad je oftalmolog? Měl léčit oči.
Foto: ©MV ČR / Jiří Pasz