„Při vystupování z auta, které jsem zaparkovala na místě pro invalidy, mi začal pán nadávat. Byl opravdu velmi sprostý a vyhrožoval mi, že mě zmlátí, pokud neodjedu. Celkově na mě řval, že v takto mladém věku mi nic být nemůže a jen obírám stát a beru lidem, kteří to potřebují, možnost parkování,“ uvedla jedna z respondentek do on-line dotazníku, , který In Iustitia distribuovala prostřednictvím organizací lidí se zdravotním postižením, časopisu Mosty, středisek vysokých škol pro studenty se speciálními potřebami nebo na sociálních sítích. Cesta k respondentům byla od května 2021 do ledna letošního roku komplikovaná hned dvakrát – stále probíhající pandemií covid-19, ale také specifičností dotazované skupiny. Žádná z poptávaných profesionálních agentur nebyla schopna zaručit reprezentativní počet respondentů.
Udělal to kamarád
„Citlivě jsme s kolegy vnímali reakce na plánovanou výstavbou chráněného bydlení pro lidi se zdravotním postižením, zejména mentálním. To nám přišlo velice podobné jako protesty, když se mají do nějaké lokality nastěhovat Romové, kteří jsou v Česku stále nejčastější obětí předsudečného násilí“ vzpomíná kriminolog Václav Walach, proč se rozhodli realizovat takto zaměřený průzkum. V obecně prospěšné společnosti In Iustitia, kde pracuje a jež se zabývá předsudečným násilím v celého jeho šíři, zároveň přibývalo klientů s postižením, kteří se setkávali s různě závažnými projevy předsudečného násilí. Mezi zainteresovanými akademiky a odborníky se také dlouhodobě vědělo, že v tuzemské realitě zeje slepé nepopsané místo.
Z 311 posbíraných dotazníků, které měly dvě varianty, aby byly přístupné i lidem s mentálním postižením, vyplynulo, že s násilím vůči své osobě se setkalo 76 % respondentů a respondentek. Přímo s předsudečným násilím pak 58 % z nich. „V posledních 5 letech bylo násilně viktimizováno 61 % z těch, kteří vyplnili základní verzi dotazníku. Pro alespoň orientační srovnání uveďme, že podle výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci se v roce 2017 stalo obětí zločinu v posledních 3 letech 34 % obyvatel Česka,“ píše se ve faktickém výtahu k výzkumu s názvem Zkušenosti lidí se zdravotním postižením s násilím a předsudečným násilím, detailní zpráva bude k dispozici koncem roku.
Jakkoliv jsou čísla vysoká, podle expertů mohou být ještě vyšší. „Citlivost lidí s postižením vůči předsudečnému chování je v Česku vlivem norem „nevšímej si toho“ a „to se stává“ obecně nižší,“ vysvětluje Walach. Až do roku 1989 většina z nich žila za zdmi ústavů a ve veřejném prostoru nebyli tolik vidět, natož slyšet. Přitom se nejedná o malou skupinu, ale podle 3 roky starých dat Českého statistického úřadu je v tuzemsku 1,15 milionu lidí nad 15 let se zdravotním postižením, tedy asi 13 % obyvatelstva České republiky.
Nejčastější formou násilí, s níž odpovídající setkali, je ta slovní (75 %), vyhrožováno a zastrašováno bylo 39 % z nich a 35 % bylo během svého života fyzicky napadeno. „Lidé se zdravotním postižením bývají nejen častěji ohroženi násilím, ale jedná se často také o specifický druh násilí, který na nich páchají jejich blízcí,“ přibližuje Walach s tím, že v odborné literatuře se hovoří o tzv. mate crime. Slovní hříčka v sobě skrývá anglické slovo pro nenávist (hate) a britský slangový výraz pro kamaráda (mate) ve spojení se zločinem, pak pojmenovává nenávistný trestný čin ze strany člověka, který se vydává za přítele, přitom využívá znevýhodnění oběti ve svůj prospěch.
„Když jsem žila se svým bývalým manželem, byla jsem těhotná. On nepracoval, bral mě invalidní důchod. Bil mě přes hlavu, ačkoliv věděl, že jsem po těžkém úrazu hlavy a po operaci mozku. Kopal do mě, nadával mi a ponižoval. Když se nám narodila dcera, bylo to i nadále, ponižování, kopání, mlácení. Bohužel dcera zemřela na syndrom náhlého úmrtí kojence ve 3 měsících. Místo pomoci, opět nadávky, bití a ponižování a během půl roku si našel jinou ženu a podal žádost o rozvod. Ano, bylo to kvůli zdravotnímu postižení,“ popsala v dotazníku další z respondentek.
Zde by násilné chování patřilo spíše do kategorie domácího násilí, přesto i v tomto případě jde o osobu, která se do přízně člověka s postižením vloudil. Podle výzkumu je osoba, kterou oběť dobře zná, nejčastějším pachatelem násilí, jestliže se jedná o útočícího jednotlivce. V základní verzi dotazníku tomu tak bylo téměř v polovině případů (43 %), v přístupnější verzi, kterou vyplňovali především lidé s mentálním postižením až 71 %. Naopak vůbec útočníka neznala podle první verze dotazníku pouze třetina odpovídajících, podle druhé 21 %.
Britský příklad
Může se zdát, že s bezpečím lidí se zdravotním postižením nelze nic udělat bez většího omezení jejich emancipace, podle výzkumníků má ale Česká republika stále ještě velké systémové rezervy. „Určitě je nutné novelizovat trestní zákoník, protože zákon speciálně chrání lidi napadené pro svou skutečnou nebo domnělou rasu, etnicitu, národnost, politické přesvědčení a náboženství, ale ne pro zdravotní postižení Nedává to smysl, protože lidé s postižením jsou zohledněni v přestupkovém zákoně a je na ně pamatováno též v antidiskriminačním právu, ale nikoliv u nejzávažnějších zločinů,“ upozorňuje Walach a dodává, že toto by měl být pouze první krok. Během vyhodnocování výzkumu je také zajímalo, jak pracuje s oběťmi s hendikepem policie. A zjistili jsme, že policisté mají vlastní metodický dokument, jehož znění je pro veřejnost tajné.
První výstup z výzkumu už také nabízí doporučení, ke kterým by instituce s přímým zapojením lidí s postižením měli přistoupit, aby se jejich situace v Česku zlepšila. Kromě už zmíněné legislativní změny obsahuje seznam osvětovou kampaň, preventivní činnost a navýšení kompetencí policie, aby u hendikepovaných získali důvěru - 80 % nejzávažnějších útoků totiž respondenti policii nenahlásili.
Inspirací, jak konkrétně postupovat, může být Česku podle Walacha Britské království. Tam novinářka Katharine Quarmby mapovala okolnosti brutální vraždy 36letého Keitha Philpotta, ke které došlo v březnu 2005. Policie rychle odhalila, že pachateli byla dvojice mladíků, kde jeden z nich byl bratrem Philpottovy kamarádky. Náctiletá dívka chodila do Philpottova bytu popíjet s přáteli a měla mít dokonce vlastní klíč. Jakkoliv Philpotta rodina na falešné přátelství dívky upozorňovala, nevěřil jim. Může se to zdát nepochopitelné nebo naivní, ale Quarmby po analýze dalších osmi vražd hendikepovaných došla k jednomu společnému jmenovateli – společenské izolaci. Touha lidí se zdravotním postižením mít přítele (i když mají milující rodinu) je tak velká, že jsou pro ni schopni přehlédnout množství varovných signálů. Když se přidá jejich horší orientace ve společenských konvencích, za kterou bývají často obviňování, stávají se snáz obětmi vykořisťování.
V reakci na články novinářky Quarmby a následně knihu s výmluvným titulem Obětní beránek britské instituce nastavily množství preventivních a osvětových programů, kriminalisté měnily své postupy, a především zvedla se celospolečenská debata o nepřijatelnosti zločinů vůči lidem s postižením. Není na místě nechat se ukolébat falešným přesvědčením, že v Česku k takovým činům nedochází, případně jen ojediněle. První indicie poskytuje letošní průzkum, ty další jsou pravděpodobně rozesety po krimi rubrikách a čekají na českou Quarmby, až je dá do souvislostí.
Ilustrační foto: David Růžička