Jak moc dárcovství plazmy ovlivnila pandemie koronaviru?
Zpočátku jsme měli obavu, aby lidé kvůli počínající pandemii nepřestali chodit. Zbytečně. Setkávali jsme se s tím, že dárci měli pocit, že musí ještě daleko více pomáhat. Pravda je, že po prodělání covidu nesměli několik týdnů na odběr, ale ani to lidi neodradilo pomáhat.
Proč darovat krevní plazmu?
Protože existují skupiny pacientů, které jsou na dárcích životně závislí. Jedná se například o lidi s poruchou imunity, po operacích, při léčbě polytraumat, rozsáhlých popálenin, transplantaci ledvin nebo při léčbě pacientů s hemofilií, a to včetně těch dětských. Uvádí se, že zhruba dvě třetiny lidí se v průběhu života dostanou do situace, kdy potřebují krevní plazmu, a to není zanedbatelné číslo. Plazma je výchozí surovinou pro výrobu léků na srážlivost krve, na kterých mnohdy závisí zdraví i životy tisíců pacientů. Není ani výjimkou, že se používá k léčbě vlastní plazmou u artróz nebo u zmíněných popálenin, protože je to něco, co je tělu plně přirozené. Krevní plazma je v tomhle směru nenahraditelná. Nelze ji vyrobit uměle v laboratořích, lze ji jen darovat. A vím, o čem mluvím, protože v Motole, v době, kdy jsem ještě působila na oddělení hematoonkologie, jsme ji dětským pacientům aplikovali denně.
Ubývají nám dárci, nebo jich máme dostatek?
Všeobecně se dá říct, že dárců není a nebude nikdy dost. Dřív nebo později vám dárci kvůli hranici věku odejdou, někteří se přestěhují, jiní onemocní. Nemohu mluvit za všechny, protože situace se bude lišit podle lokality, ale našemu odběrovému centru se daří udržovat už tři roky větší počet dárců. Je to i tím, že k nám větší část z nich chodí od počátku otevření centra pravidelně. Cítí se u nás dobře, protože tam panuje až rodinná atmosféra. Dárci k nám mají důvěru, jsou to naši sousedi, potkáváme je běžně na ulici, stává se, že nám posílají pohledy z dovolených a celkově se na nás těší. A hlavně funguje, že dárce doporučí dárce a ten za to má menší finanční odměnu v řádu několika stovek, což využívají především studenti. Dalším bonusem je den placeného volna, tím si prodlouží třeba víkend.
Darovat jako pečovat
Vy sama jdete dárcům příkladem?
Daruji pravidelně a nejsem jediná, dárkyněmi jsou i mé kolegyně. Plazma se obnovuje během několika dnů i hodin, a proto pro zdravého člověka není problém chodit na odběry pravidelně. To z darování krve se náš organismus vzpamatovává podstatně déle. Jediné, co lze doporučit v den odběru, je snížení fyzické aktivity, takže na túru vyrazit až o pár dní později.
Co se vlastně s tou odebranou plazmou následně děje?
Ihned po odebrání plazmy se odebírají ještě vzorky, které se posílají do laboratoře zvlášť, aby se podrobily konfirmačním přezkoumáním plazmy na různé nemoci, na protilátky, krevní skupinu, jaterní testy. Poté se plazma šokově zmrazí, což je důležité pro zachování jednotlivých bílkovin v plazmě. Takto zmražená plazma se uloží v komorovém mrazáku po dobu maximálně 90 dnů, než se dárce vrátí na další odběr. Po druhém odběru se opět důkladně otestuje a teprve když víme, že dárce dvakrát po sobě vyšel jako zdravý, připravujeme plazmu k expedici. V rakouské laboratoři poté zůstává dva roky, než se může použít.
Dva roky je v celku dlouhá doba….
Je to čistě z bezpečnostních důvodů, nemůžeme riskovat, že se mezi jednotlivými odběry dárce nakazí nějakou nemocí, která se přenáší krví a má inkubaci třeba i půl roků. Tohle se skutečně musí bedlivě hlídat.
Kolik jí vlastně jednomu dárci najednou odeberete?
To záleží podle váhy jednotlivce. Ale maximum je během jednoho odběru 890 ml a minimum je nějakých 600. Ročně však můžeme na základě doporučení Rady Evropy provést maximálně 33 odběrů. V litrech je to nanejvýš 25 za rok. Dárce může být pouze ten, kdo váží nad 50 kg. Je to čistě kvůli tomu, že odběr lépe snáší. Nutné je ale zmínit, že se odebírá plná krev, která projde přes filtr, oddělí plazmu od krvinek a destiček, které se prozatím skladují v rezervoáru, a po krátké separaci se vrací zpět do těla. Takže se skutečně odebere pouze plazma, která se skládá z 90 % vody a žádné červené krvinky nespotřebuje.
Lze si pohlídat i její kvalitu, nebo ta se zjistí až důkladným testováním?
Kvalitu si ověřujeme i během odběru. Hlídáme si, aby plazma nebyla moc naředěná krví nebo naopak tučná, což by znamenalo, že se nemůže použít. Proto je nutné před samotným odběrem dostatečně dodržovat pitný režim a nejíst tučná jídla či pít alkohol.
Zmínila jste i nemoci, které může vyšetření ze vzorku krve následně odhalit. S jakými se nejčastěji setkáváte?
Už jsme bohužel odhalili všechny typy hepatitid, syfilis, HIV nebo parvovirus B19 – krví přenosné choroby, o kterých dotyčný vůbec neměl tušení, protože se cítil subjektivně zdráv. Naštěstí tyto případy nejsou tak časté. Nepříjemné diagnózy pak dárcům sdělují lékaři. Odebraná plazma se samozřejmě bezpečně zlikviduje. Hodně také prozradí i vstupní dotazník, kde by měl každý poctivě uvést, zda prodělal v minulosti nějaké krví přenosné choroby, infekci nebo zda nepatří mezi osoby s rizikovým chováním, jako je promiskuita, narkomanie nebo si nepořídil nové tetování či piercing... Na druhou stranu, a to je benefit odběrů, pravidelný dárce má 100procentní jistotu o svém zdraví, protože není více sledovaného, než je právě ten, kdo daruje plnou krev nebo plazmu. A není výjimkou, že se zdravý jedinec poté zajímá i o další možnosti dárcovství, ať už se jedná o darování kostní dřeně či plné krve.
Hodně se mluví o bezplatném dárcovství, přesto se za odběr vyplácí minimální částka. Neměla by se krev a plazma darovat čistě z altruismu?
Samozřejmě chodí i lidé bezpříspěvkově, ale není jich mnoho. Většina z nich si kromě dobrého pocitu odnáší také finanční kompenzaci ve vyšší 700 korun, což je symbolické a pokryje to například cestovné. Nechceme dárce motivovat penězi, protože celé zdravotnictví je založené na solidaritě a dárcovství má být o tom, že někomu chcete pomoci z vlastního rozhodnutí. Takže odběrová místa, která fungují při nemocnicích, nevyplácejí vůbec žádné finanční příspěvky či bonusy.
Darují víc Romky
Jak vnímá vaše okolí, že každodenně pracujete s krví, plazmou? Setkáváte se s nějakými mýty, které musíte vyvracet?
Nejčastěji, že se jim plazma už neobnoví, odběr bude bolestivý, zničí se jim žíly nebo mají přijít k odběru nalačno. Slýchávám také, že se jim plazmou odebírá i krev, ale tak to opravdu není. Jediné, co je pravda, že po vpichu zůstává menší jizvička, ale spíš u pravidelných dárců a není to nic hrozného. Rozhodně se žíly odběrem nepoškodí. A co se týče vnímání okolí, tak samozřejmě, že když zmíníte, že pracujete s plazmou, tak se vás každý hned vyptává, zda vám nevadí pohled na krev. Ale všeobecně jsou reakce velmi milé a lidé se zajímají, komu by jejich plazma pomohla.
Jak jsou mezi dárci zastoupeni Romové?
Není jich tolik, ale chodí darovat pravidelně. Na rozdíl od majoritních dárců, kde je poměr mezi muži a ženami vyrovnaný, u Romů darují plazmu víc ženy středního věku. K pravidelnému odběru krve jsem motivovala také svého bratrance. Z praxe vím, že stejně jako kdokoliv jiný i oni se bojí jehel, ale ten pocit, že pomáháte, případnou obavu přebíjí.
Od dětství jste měla představu, že budete působit ve zdravotnictví?
To byla spíš představa mojí maminky, která mě od dětství viděla jako zdravotní sestru. Já jí na to vždycky odpovídala, že mi pohled na krev nedělá dobře.
Paradoxně…
To byl důvod, proč jsem po základce nastoupila na diplomacii a veřejnou správu do Mostu, kde jsem vydržela rok. Poté jsem nastoupila v Chomutově na zdrávku, kam jsem se šla nejprve podívat během dne otevřených dveří. Prostředí a učitelé mě natolik zaujali, že jsem hned věděla, že tam patřím. Studium mě po celou dobu natolik bavilo, že jsem patřila mezi šprty. Dnes to vidím tak, že máma přesně odhadla, co mě bude v budoucnu bavit, v čem se budu chtít realizovat.
Dnes studujete obor všeobecná sestra na II. lékařské fakultě Univerzity Karlovy…
Bylo to potřeba, když jsme se z Prahy přestěhovala zpět do Chomutova, automaticky jsem se ucházela o místo na chomutovské onkologii, ale tehdy brali jen všeobecné sestry a ne zdravotnické asistenty. Takže jsem se rozhodla vrátit do školy, což mi v budoucnu otevře další dveře.
Vnímáte nějaký zásadní rozdíl mezi studiem na střední zdravotní škole a na univerzitě?
Pokud se ptáte, zda mě to, co se týká dovedností, někam posune, pak nejspíš ne. Všechno se naučíte nejlépe praxí, kdy něco zažijete a podílíte se na léčbě pacienta. Studiem ale samozřejmě získáte další důležité informace. Jde spíše o kompetence, které získáte. Například praktické sestry a zdravotní asistenti nesmějí aplikovat léky do žíly. Mohou tedy pouze podávat léky, ale pod dohledem všeobecné sestry. V nemocnicích je však dlouhodobě podstav zdravotnického personálu a ne vždy tomu tak je, protože nelze mít na každou praktickou sestru přítomnou jednu všeobecnou s vysokoškolským titulem. Na některých odděleních pracují pouze praktické sestry, ale zase zkušené s dlouhodobou praxí v oboru.
Pracuje někdo z vaší rodiny ve zdravotnictví nebo v jiné pomáhající profesi?
Jen teta působí v sociální oblasti zaměřené na děti a rodiny, ale ve zdravotnictví nikdo z rodiny nepracuje. Přesto mám zkušenost, že se Romové realizují jako sanitáři, v Motole jich bylo hned několik, zdravotní sestry, ale i lékaři.
Setkala jste se během své práce s předsudky pro svůj původ?
Ze strany dárců jsem se s předsudky nikdy nesetkala, i když překvapení, že vidí Romku odebírat plazmu, se dá z jejich tváře občas vyčíst. Ale předsudky měla má tehdy budoucí kolegyně, když se dozvěděla, že k nim bude nastupovat Romka, nechtěla mě do kolektivu přijmout. Ale to se časem srovnalo a dnes si nemůžu na své kolegy stěžovat. A romští dárci jsou rádi, že vidí během odběru romskou sestřičku, protože v tu chvíli se cítí komfortněji.
Jak se lidé všeobecně staví ke svému zdraví?
Do určitého věku zdraví bere jako samozřejmost většina z nás. Lidé jsou někdy až zbytečnými hazardéry, experimentují s léky, narkotiky, vysokou konzumací alkoholu či extrémními sporty. Nehledě na to, že Češi stále vycházejí z mylných představ, že pokud jim nic není, nemají žádné projevy nemoci, jsou prakticky zdraví. Setkávám se s tím, že někteří nebyli 20 let na preventivní prohlídce u svého praktika, gynekologa či zubaře. Jenže to vás jednou dožene. To se týká často Romů, kteří žijí mnohdy v sociálním vyloučení a na prevenci zdraví nedbají. Vyhledávají lékaře, až když je pozdě. I proto v některých sociálně vyloučených lokalitách fungují preventisté zdraví, kteří organizují různé semináře, pomáhají Romům s registrací u praktika nebo zmírňují obavy z některých lékařských úkonů. A to se bohužel děje i v dnešní online době, kdy lidé mají přístup ke spoustě informací, jak dbát na prevenci svého zdraví a včas odhalit riziko závažného onemocnění.
Foto: Archiv Kateřiny Fénešové