Šestapadesátiletý Zdeněk se ocitl bez domova dva měsíce poté, co odešel od firmy PPL a coby agenturní zaměstnanec ztratil automaticky i nárok na ubytovnu. Jako mnozí další pražští lidé bez přístřeší přespával na lodi Hermés, ta ale ze dne na den v důsledku nařízené karantény přerušila provoz. „Ze čtvrtku na pátek řekli konec, v pátek v noci pršelo. Celou noc jsem prochodil po městě, nevěděl jsem, co se bude dít. Roušku jsem neměl, nosil jsem šálu, vypráví Zdeněk. Měl štěstí. Už v sobotu ráno potkal, jak říká, kamaráda-krajana, který mu dal tip na právě se otevírající Humanitární kemp Císařská louka spravovaný organizací Naděje.
Mimo nouzový stav funguje místo jako klasický kemp. Dnes je na místě asi 60 stanů, jejichž rezidenti se drží na stálém počtu 75 osob. „Kvůli nouzovému režimu v ČR byly uzavřeny noclehárny pro lidi bez domova. Skončily ze dne na den a spousta lidí, zvyklých na to, že se tam můžou jít každý den vyspat, se najednou ocitla bezprizorně na ulici, aniž jim bylo nabídnuto alternativní řešení. Lidé bez domova se srocovali na ulicích v celé Praze,” vypráví Michaela Márová, která je původně terénní pracovnicí Naděje a toho času působí jako vedoucí kempu. „Lidem bez domova často chybí stálé místo pro přespání, takže se pohybují v MHD, v parcích na lavičkách, v nákupních centrech apod. Náš kemp má tu výhodu, že jsou tu lidé celý den na jednom místě a nemají potřebu chodit do města,” vysvětluje Michaela s tím, že pohyb lidí po městě je nyní omezen na klienty, kteří dosud mohou docházet do zaměstnání, respektive pokud má někdo neodkladnou pochůzku na úřad či k lékaři.
Společně s dobrovolníky z hornopočernického skautského oddílu se místní zaměstnanci snaží lidem v nouzi zajistit veškeré základní podmínky pro přežití. „Mají k dispozici sprchy, jídlo po celý den nebo šatnu, kde si můžou vyměnit oblečení. Třikrát týdně sem docházejí Medici na ulici, kteří poskytují klientům základní ošetření a monitorují jejich zdravotní stav,” říká Michaela Márová. Zdejší klienti jsou si podle jejích slov dobře vědomi toho, že současná situace je dosti vyhrocená a že výpravou do města by se vystavili například riziku pokutování ze strany policie, karanténu proto bedlivě dodržují. Velkou neznámou tak zůstává především to, kam zdejší rezidenti kempu, jehož vznik a chod byl finančně podpořen především pražským magistrátem, půjdou, až situace pomine. Pro spoustu z nich totiž jeho existence znamená návrat k pravidelnému režimu, v jehož rámci si opět našli zaměstnání nebo brigádu. „To, že se mají odpoledne kam vrátit, kde se najíst nebo se relativně normálně vyspat, jim dává energii do zaměstnání chodit,” komentuje to Márová. „Znovu získávají pojem o čase, zvyknou si na klasický stravovací režim a podobně. Dokud jsme sem nenainstalovali hodiny, mnozí z nich ani nevěděli, kolik zrovna je.“
Dobrovolníci a sociální pracovníci mají na paměti i potřebu zajistit pro zdejší obyvatele prostředky pro volnočasovou zábavu. „Asi 80 % klientů je zcela bezproblémových a je na nich vidět, že jsou nám nefalšovaně vděční a šťastní, že se mají kam vracet. Zbývajících 20 % ale tvoří náročnější klientela, jsou tu lidé závislí a podobně, už jsme tu měli i předávkování, což samozřejmě není nic příjemného,“ vysvětluje koordinátorka dobrovolníků Alžběta Dyčková, proč je pro některé klienty zvýšenou měrou důležitá motivace a vzpruha. „Jakožto skauti máme dobré organizační schopnosti a tohle je v podstatě takový skautský tábor. Začali jsme vést registr místních rezidentů, řešíme základní provozní věci a k tomu rozjíždíme aktivity, aby tu nebyla trudnomyslnost, lidé míň mysleli na svoje absťáky a podobně,“ dodává. V režii skautů tak vznikla například knihovna v místní jídelně, denní donáška novin nebo půjčovna základních herních setů jako jsou karty nebo kostky, v posledních dnech zní z tábora také hra na kytaru. „Moje kolegyně sem přinesla počítač a pomáhá rezidentům s hledáním práce,“ doplňuje Alžběta. „V plánu máme i fotbal a další sportovní aktivity. Jsme rozdělení na ranní a odpolední směny, vždy dva zaměstnanci a dva dobrovolníci. Dohromady máme cca osm lidí, takže má každý z nás jednu směnu za dva dny,“ upřesňuje. Jak se obě ženy shodují, čím lépe se klienti cítí, tím větší mají potřebu trávit svůj čas smysluplně. Mnozí z nich se také aktivně zapojují do výkonu každodenních povinností, jako je opakované dezinfikování stolů, úklid ve stanu, dezinfekce sprch a podobně. „Je tu perfektní zázemí,“ pochvaluje si atmosféru Zdeněk. „Třikrát až čtyřikrát denně dostanu najíst, jsou tu skvělí pracovníci. Když jsem sem přišel, byl jsem vyčerpaný, rozbolavělý, měl jsem hlad. Ještě ten večer jsem dostal jídlo a jak se lidově říká, byl jsem šťastný jak blecha. Navíc jsou tu aktivity pro volný čas – člověk nemůže celý den spát ve stanu nebo se schovávat před lidmi,“ konstatuje Zdeněk, který už má domluvenou práci, jakmile karanténa pomine. „Po Velikonocích se mám ozvat jedné agentuře, mám u nich domluvené zaměstnání v Plzni, i s ubytováním,“ těší se Zdeněk.
