Natálie ve svém brněnském ateliéru
Natáliina matka Elena poznala otce Davida v říjnu roku 1978 na kolejích v Brně. V moravské metropoli si totiž dělal doktorát z analytické chemie. Svedla je dohromady náhoda, která se zdála jako znamení. „Potkali jsme se při oslavě narozenin na kolejích, tam se běhalo s flaškama z pokoje na pokoj,” směje se energická šedesátnice u nedělního rodinného obědu v Havřicích, na který nás s Juditou Natálie pozvala, protože sama příliš informací neměla. Zjistili tak, že mají narozeniny ve stejný den, jen David je o deset let starší. Dali se do řeči a později spolu začali randit.
Se zahraničními studenty z rozvojových zemí měla tehdy paní Elena i její spolužáci četné zkušenosti. Bylo jich na vysokých školách v Brně, kde v té době žila, poměrně dost. A vzájemně se potkávali a přátelili. „Měli jsme ve škole třeba Palestince, Syřany a lidi z různých afrických zemí,” vzpomíná. „Byli v každém ročníku.” Československo totiž, podobně jako jiné země východního bloku, vypisovalo stipendia pro studenty z rozvojových zemí. A Ghana byla jednou z nich.
Sama Elena studovala nejprve medicínu, kterou kvůli brzkému otěhotnění nedokončila. „Po tom, co se narodila Natka, jsem šla na lehčí strojárnu.” David si dodělával doktorát z analytické chemie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, která se po revoluci přejmenovala na Masarykovu univerzitu. „Byl workoholik, byl velice pečlivý student a stejně tak i další ghanští studenti, co tu byli s ním,” hodnotí stipendisty Elena.
David začal brzy jezdit za Elenou a její rodinou do Havřic. Afrického nápadníka všichni její členové přijali velmi dobře, byli totiž na různé národy zvyklí. A dokonce Elenina babička s dědečkem v meziválečném období odcestovali na několik let za prací do Argentiny. „Můj otec byl navíc vtipný a chytrý člověk, takže si ho spíš zamilovali. Mluvili přede mnou o něm vždycky v superlativech a byl to v jejich očích Bůh,” popisuje otce Natálie. Dorozumívali se spolu anglicky. Elena se na gymnáziu angličtinu čtyři roky učila. David se zase snažil mluvit češtinou, kterou pochytil od lidí na ulici, zejména od dětí, které z něj byly paf.
Příští zastávka - Natálie
Když Elena doma řekla, že je s Davidem těhotná, byli prý rodiče i prarodiče rádi. A to přesto, že věděli, že David v Československu nezůstane. Od samého počátku plánoval návrat do vlasti. Elena přiznává, že ona sama v první chvíli přemýšlela nad potratem, ale rodina ji přesvědčila, že to společně zvládnou. A dobře celou věc podle ní přijalo také okolí. „On byl u nás na vesnici atrakce. Když tu byl, chodily k nám za ním všechny děti z okolí. Hrál s nimi karty a maloval jim do památníčku,” vybavuje si. „Tehdy lidi nebyli takoví rasisti jako dneska,” pokračuje. „Všichni si ho pak pamatovali a věděli, kdo je Natálčin otec, jak vypadá.” Sama Natálie pak doplňuje, že jí o jejím otci vyprávěli samé dobré věci kromě rodiny také právě sousedé a lidé v okolí. „Nikdy se ke mně nikdo nechoval špatně proto, jak vypadám. Jsme taková liberální vesnice.”
Ádijé
David odjel v době devátého měsíce Elenina těhotenství. Paní Elena při rodinném obědě na terase svého domu říká, že proto, že nedostal povolení. Nemělo to řešení. Říká, že kdyby to bylo možné, zůstali by spolu. „Vždy dostali povolení jen na určitou dobu toho studia a pak museli odjet. To byl ten důvod,” vzpomíná. Jak se ale později ukáže na základě výpovědi samotného Davida v Ghaně, bylo to zřejmě trochu jinak a povolení v tom roli z jeho pohledu nehrálo. „On tu byl celkem dva roky. Měl povolení na tři roky, ale protože byl workoholik, zvládl doktorát za dva. My jsme spolu byli přes rok,” popisuje Elena. To, že by ona odjela do Ghany, podle ní nepřipadalo v úvahu. Krátce po narození Natálie těžce onemocněla a bojovala o život. „Tohle se tedy najednou zdálo úplně nepodstatné.” Dodává, že největším darem pro ni byla dcera. Proto toho nikdy nelitovala.
Elena byla s Davidem v kontaktu i po jeho odjezdu. Psali si. „V jednom dopise mě ale šíleně urazil, to byly Natálii asi tři nebo čtyři roky, a od té doby jsem mu nikdy nenapsala. Pak jsem na to zapomněla a když přijel, tak jsme si zase moc rozuměli. Je to ale tak tři měsíce, kdy jsem ten dopis zase našla a vzteky rozškubala,” dává se do smíchu.
Natálie zmiňuje, že skoro nic o okolnostech otcova odjezdu neví. Neví moc ani o něm samotném. I když se snažila nějaké informace zjistit, nepodařilo se. „Ona neměla žádné informační embargo, ale já sama jsem toho vlastně moc nevěděla,” připouští paní Elena. „My jsme jí vždycky o tátovi vykládali, ale dnes už to je pro mě uzavřená kapitola.” Nyní se více než o minulosti mluví o tom, jak se Davidovi a jeho rodině daří. „Voláme si tak jednou za rok. Je to tak akorát,” říká s nadsázkou Natálie. V kontaktu je dnes spíše se svým nevlastním bratrem, který žije ve Spojených státech.
Syn chudých farmářů
Sedmdesátiletý David Dodoo pochází z chudé farmářské rodiny. Střední školu a univerzitu v Ghaně vystudoval jen díky státnímu stipendiu. Do Prahy přiletěl v roce 1977. Proč zrovna Československo, dodnes neví. Říká, že mu bylo přiděleno jeho domovským výzkumným institutem v ghanském Kumasi, kde několik let po vystudování chemie pracoval. Právě ten ho vyslal za studiem doktorátu z analytické chemie do Brna. Přiznává, že o Československu v té době nevěděl vůbec nic. „Jsem ale povahou dobrodruh, a tak jsem vyrazil.”
Dorazil do rozkvetlé Prahy. Bylo teplé jaro. „Všude byly krásné barvy,” říká zasněně. Na letišti ho vyzvedl profesor z hostující univerzity a obratem spolu vyrazili vlakem do Brna. Právě on a další z profesorů chemie pro něj byli velkými vzory. Bývali spolu často v laboratořích dlouho do noci. „Byli tak zapálení, že jsme kolikrát končili až ve tři ráno,” vzpomíná David.
Oproti jiným ghanským studentům, kteří se učili v Československu, vystudoval v angličtině. Na rozdíl od klasických bakalářských nebo magisterských programů, kde lidé museli absolvovat devítiměsíční kurz češtiny v jazykových centrech po celé zemi, aby byli schopni zvládnout náročné studium v českém jazyce, bylo možné doktorát dělat v angličtině. Jeho studium platila Československá vláda a peníze, které dostával, stačily na běžné výdaje. „Díky možnosti si dodělat doktorát v Brně se značně zvýšily mé příležitosti,” hodnotí dnes.
Po návratu do Ghany se vrátil do institutu, který ho do Československa vyslal, a pokračoval v práci výzkumníka. Po čase se rozhodl z Kumasi odjet do rodného Cape Coast, aby vyučoval na tamní univerzitě. Působí na ní bezmála 40 let, je profesorem a těší se velké úctě. Napříč časem zastává na univerzitě různé čelní pozice. Dnes už je v důchodu, dále však vyučuje. Vedle toho je kazatelem v místním Metodistickém kostele. Jeho idolem je český reformátor Jan Hus. „Byl to dobrý křesťan. Byl prvním reformátorem. Až po něm přišel Martin Luther.”
Afrika podruhé
Elena se mnoho let po odjezdu Davida vdala. A podobně jako s Natáliiným otcem Davidem se s manželem Zdeňkem seznámila náhodou. Přes telefon. Byl bratrem jejího zaměstnavatele, žil v Jižní Africe v Johannesburgu a občas sourozenci volal. Paní Elena občas hovory přepojovala. „Jednou mi řekl, že až přijede do Čech, pozve mě za to, jak jsem milá, na večeři,” líčí, zatímco po manželovi pomrkává. Ten se mlčky usmívá. Svůj slib tehdy splnil. „Asi třikrát jsme spolu byli venku. Pak mi volal za čas zase z Afriky, že se mu stýská a jestli nechci přijet. A já řekla, že jo. Tak mi poslal letenku a já jela.” Byl rok 1995 a Natálii bylo šestnáct let. „Afrika je asi mým osudem.” Po čase se vzali.
Byl to právě Natáliin nevlastní otec, s jehož pomocí až téměř v dospělosti vypátrala Davida v Cape Coast. Otčím Zdeněk domů pořídil počítač a internet a začali spolu hledat. Narazili na e-mailovou adresu studenta univerzity, kde otec působil, a napsali mu. Student za Natáliiným otcem zašel, a tak započalo jejich dopisování. „A pak jsem ho pozvala na svatbu. A on řekl, že přijede.”
Natálie a její rodina v Havřicích
Mireček v kroji
„Řada lidí na mě mluví anglicky. A jsou mile překvapeni, že mluvím plynule česky, takže mám pak pochvalu, že jsem se češtinu dobře naučila,” směje se Natálie. S negativními reakcemi se nikdy nesetkala. Jediné místo, kde udivené pohledy každoročně zažívá, je v sousedním Vlčnově, který se proslavil Jízdou králů a je odtud její manžel Šimon, jehož rodina má sbírku krojů.
Když se dali dohromady, začala i Natáliina rodina jejich havřický kroj restaurovat a doplňovat chybějící části. „Například stuhy, jež leží na horní části kroje, jsem znovu ušila a vlastnoručně svým motivem vymalovala. Tím, že jsem se na Slovácku narodila a lidová kultura byla součást mne, byla jsem schopna na tradici navázat a mohla jsem si dovolit do estetiky krojů zasáhnout.” Kroje a úvazy mají poměrně přísná pravidla a například její babička nikdy nestrpěla, aby byl kroj špatně oblečen či nažehlen.
Foto: KIVA
Na Jízdu králů společně s manželem a synem vycházeli pravidelně do průvodu. Oni ve vlčnovském, ona v havřickém po prababičce. Na rodinu pak byly vždy výrazné reakce, zejména pozitivní, udivené, lidé si je fotili. „Někdo to vnímá nepatřičně, jsem pro ně takový Mireček z Básníků. Já se jim pak někdy snažím vysvětlit, že to tak není, protože ten kroj je po mé vlastní prababičce. Narodila jsem se tam,” vysvětluje a dodává, že jejich přátelé a sousedé ji považují za pravou Havřičanku. „Já jsem svým postojem v kroji vyjadřovala svoji pravdivost, kdo jsem, přestože vizualita vypovídala o něčem zcela jiném,” říká. Doplňuje, že lidová kultura podle ní navíc není jen pro „vyvolené”, ale je otevřena všem. „Nedělá rozdíly, a pokud se kdokoliv cítí v prostředí například Slovácka dobře, je bez jakékoliv diskuze součástí této kultury.”
Poprvé
„Přijel takovým africkým způsobem, tři dny po,” směje se Natálie. Poprvé v životě ho tak viděla na letišti, když dorazil - i když s několikadenním zpožděním - na její svatbu. „To setkání bylo úplně normální. Byl to pro mě v podstatě cizí člověk. Čekala bych víc emocí. Ale ono to přišlo až později, kdy jsem si uvědomila, že jsem ho celý život neměla.” Také matka Elena se s otcem Davidem po 24 letech setkala u příležitosti Natáliiny svatby. A shledání to bylo vskutku emotivní. „Hlavně můj otec viděl mamku jako bohyni. Byla pro něj krásná a úžasná.”
Osobní setkání s idealizovaným otcem začalo v jeho obrazu působit malé trhliny. „On byl pro mě takový Bůh, jak mi ho popsala mamka s babičkou. Nic mi nedocházelo. Došlo mi to až v momentě, když přijel na moji svatbu. Uvědomila jsem si až tehdy, co všechno jsem ztratila, když jsem s ním nemohla být.” Když se jí pak narodil její vlastní syn, pohled na něj se trochu změnil. Uvědomila si totiž, jak to muselo být pro její matku těžké po jeho odjezdu. „Oceňuju ale jeho odvahu, že se po těch 24 letech sebral a přijel za mnou.”
David Dodoo před svým kabinetem na University of Cape Coast v Ghaně
Po svatbě se Natálie s manželem Šimonem do Ghany vydala, aby své kořeny poznala. A bylo to pro ni spíše zklamání. Životní standardy v Ghaně, přestože otec patří k bohatším, nebyly srovnatelné s těmi, na které je zvyklá u nás. Naopak ji nad očekávání pozitivně přijala otcova rodina. „Jeho žena Charity je úplně skvělá. Všichni mě přijali, sourozenci byli nadšení. Hrozně hezky se k nám všichni chovali,” vzpomíná. Otec navíc působí jako reverend a vzal ji v neděli na své kázání do kostela. „Měl to sebevědomí mě vlastně lidem představit jako svou nemanželskou dceru.”
Natálie se snažila během svého pobytu v Ghaně otce konfrontovat, ptala se, proč odjel a nechal ji i matku v Česku samotné. „Vždy jsem dostala jen obecnou odpověď.”
Ničeho nelituju
Protože veškeré informace získávám jen od Natálie a její rodiny, a je přitom zřejmé, že chybí i jim samotným, vydávám se o několik měsíců později do Ghany, abych se s Davidem osobně setkal a na spletité rodinné vztahy se zeptal také jeho. Už příjezd do západoghanského přímořského města Cape Coast, které po staletí sloužilo jako jedno z hlavních center obchodu s otroky, je impozantní. Koloniální budovy střídají menší domky a chatrče, uprostřed toho všeho se na pobřeží tyčí bílá pevnost, kde byly naráz vězněny v nelidských podmínkách tisíce lidí, kteří byli následně odváženi loděmi na západ.
Už při vyptávání v ulicích na tržišti je zřejmé, že se Natáliin otec těší velké úctě. Prodejci profesora znají a posílají mě na místní univerzitu. V prostorách kampusu to pak ševelí hlasy studentů, já postupně stoupám po schodech, když konečně přistupuju k menším bílým dveřím, nad nimiž je vyvedena cedule Reverend Profesor D. K. Dodoo. Zaklepu, otevřu dveře a za počítačem sedí drobný tmavý muž s téměř bílými vlasy.
„Byla to moc krásná žena, blondýna,” říká potutelně David. Láska na první pohled to ale podle něj nebyla. Protože rád cestuje a poznává nová místa, přijal nabídku, aby se přijel podívat na venkov za její rodinou, která byla velmi pohostinná. „Byli to moc hodní lidé, jak Elenina matka, tak především babička,” říká nostalgicky. Byla to právě ta babička, která v meziválečné době prožila několik let v Argentině a na lidi z různých kultur byla tedy zvyklá. David tak přinesl po dlouhé době závan světovosti. „Dobu, kterou jsem u nich strávil, jsem zbožňoval.” A oni podle jeho slov zbožňovali jeho, což dokládají také vzpomínky paní Eleny. Jezdil za nimi kdykoliv jen měl čas, zejména pak v zimě, aby se mohl oddávat zimním radovánkám. A jeho přítomnost si podle všeho užívala také celá vesnice, zejména děti. „Myslely si, že jsem natřen černou barvou,” vtipkuje. „Byly se mnou snad pořád.” Byly to právě jeho skvělé vztahy s místními dětmi, které mu otevíraly dveře také k jejich rodičům. S rasismem se tedy nikdy nesetkal.
Potvrzuje, že Elenino těhotenství plánované nebylo. „Elenina matka a babička byly ale nadšené,” říká David, a to přesto, že musel velmi brzy nato odjet. O přítelkyni a dosud nenarozené dítě strach neměl, rodiče byli podle něj velmi zodpovědní. Celou situaci přijali dobře, protože prý všichni zainteresovaní věděli, že zůstane maximálně tři roky.
Natálie s manželem Šimonem a jejich designovými výrobky
Snažím se ho se situací mladé svobodné matky konfrontovat. Na to stále opakuje, že žít v Evropě nebylo v jeho plánu. „Nepřijel jsem proto, abych v Česku zůstal. Přijel jsem studovat. Svůj úkol jsem splnil, a tak jsem se musel vrátit domů.” Rozporuje informaci, se kterou pracuje Natálie a její matka, že problémem bylo odepřené povolení k pobytu. Zůstat totiž nechtěl on sám. Tvrdí, že cítil velkou zodpovědnost ke své zemi, a proto byla taková možnost pro něj nepředstavitelná. „Musel jsem se prostě vrátit své zemi pomoci.” Nevěří současně na manželství, která nejsou předem domluvená. Podle něj manželství jen na základě lásky a zalíbení šťastná nejsou. Podle Davida ale nakonec všechno dobře dopadlo. „Elena je vdaná, Natálie je vdaná i já jsem ženatý. Vše je tedy v pořádku.”
Když se Natálie s manželem Šimonem po prvním setkání s ním na své svatbě vydala do Ghany, byl nadšený. „Moji přátelé se smáli, když ji viděli. Říkali, že se nedá zpochybnit, že je moje. Je mi hrozně podobná,” říká pyšně. A radost z ní měla také jeho manželka. Považuje ji podle něj za svou vlastní. „Tohle je ghanská kultura. Nikoho neházíme přes palubu. Když máš dítě s někým jiným, je automaticky dítětem také tvé ženy.”
Ptám se ho na závěr, zda by přeci jen dnes, kdyby mohl, něco nezměnil. Na to rozhodně odpovídá, že ne. „Ničeho nelituju.”
Foto: Lukáš Houdek a archiv Natálie Perkof a Davida Dodoo
Poslechněte si také rozhlasový dokument Lukáše Houdka Máma mele maso, táta je v Africe. Jednou z jeho protagonistek je právě Natálie Perkof.