Jak jste se dostala do Česka?
Jsem z farmářské rodiny, z ostrova uprostřed řeky, kde nebyla elektřina ani vodovod. Vždycky jsem si přála studovat v zahraničí, v Česku jsem si splnila sen. V roce 2009 jsem se dostala k informaci, že u vás jako Kambodžanka mohu získat studijní stipendium. Sice jsem nevěděla, kde Česko leží, ale podala jsem v necelých 18 letech přihlášku. Z šedesáti zájemců vybrala komise dva, já byla jedna z nich. Byl to osud. Studovala jsem pak informační management na univerzitě v Hradci Králové. Začínala jsem od nuly, protože mi neuznali IT studium z Kambodži. Moc mě to bavilo a brala jsem si hodně předmětů navíc.
Jak jste se v nové zemi cítila?
Byl to kulturní šok. Jsem z tropického klimatu, byla mi velká zima a rodiče se divili, jak to vůbec můžu přežít (směje se). Mně se to líbilo. Pamatuji si, jak jsem poprvé viděla sníh. Vyběhla jsem okamžitě ven a dělala v něm andílky, dokud jsem nepřestala cítit ruce. Předtím jsem ho viděla jen v televizii. Je tu hodně kulturních rozdílů, ale nepřišly mi nepřekonatelné. V Kambodži se například nezdravíme potřesením rukou. Češi jedí spíše těžká jídla, hodně brambor, a zdaleka ne tolik rýže. Přejít na evropskou kuchyni pro mě nebylo snadné. V Česku jsem poprvé jela vlakem. Poprvé jsem slavila narozeniny. Generace mých rodičů často ani přesně neví, kdy se narodili. Měla jsem tu svou českou rodinu a cítila se dobře a vítaná. Zorganizovali mi dokonce večírek na mé 18. narozeniny, dostala jsem dárky a dort. Přestože jsme se před příjezdem neznali, moc mi pomohli se tady zabydlet. Dali mi oblečení, boty, výbavu do kuchyně, cítila jsem se najednou bohatá. Od mala jsem měla sen cestovat po světě. Ušetřila jsem nějaké peníze a cestovala po studiích po Evropě.
Na co jste si těžko zvykala?
V Kambodži jsme zvyklí se usmívat i na cizí lidi. Když se usmívám na lidi tady, asi myslí, že jsem divná nebo podezřelá. Možná se stydí, možná to je pozůstatek komunismu. V Kambodži jsme zvyklí se usmívat i na cizí lidi. Mám pocit, že v Česku jsou lidé méně orientovaní na rodinu než v Kambodži. Hodně se tu chodí na večírky a hodně pije už od mladého věku. V Kambodži například někdy lidé vstupují do domluvených sňatků. V Česku ne, přesto se polovina manželství rozpadne. Šla jsem se jednou podívat na pálení čarodějnic, ale vlastně to bylo hlavně opékání buřtů a pití piva. Nejraději mám Vánoce, jsou moc pěkné, dokáží vytvořit takovou hřejivou atmosféru.
Silná, ne správná žena
Co jste dělala po návratu?
Nejdřív jsem nevěděla co dělat a měla z toho deprese. Musela jsem si stanovit cíle. Bratr pracoval v cestovním ruchu a pomohl mi. Cestovala jsem po Kambodži a dělala překladatelku pro dokumentaristy a reportéry. Začala jsem pak dělat i průvodkyni pro turisty, třeba do Vietnamu a Thajska. Pro americkou cestovku jsem napsala první článek o ženách v Kambodži, který vycházel i z mé osobní zkušenosti. Snažila jsem se popsat, jak vypadá váš život, když porušíte sociální normy, abyste neztratili svobodu, kvůli něčemu nastavenému před mnoha generacemi. Publikovala jsem to také na svém webu a napsalo mi mnoho žen, že je to pro ně inspirativní. Začala jsem uvažovat o knize, ale v Kambodži nebyla moc rozšířená kultura čtení. Knihu jsem nejdříve napsala v angličtině, jmenuje se Proper Woman (Správná žena). Když se dobře prodávala v zahraničí, odhodlala jsem se vydat ji i doma. Přeci jenom jsem chtěla, aby inspirovala především ženy v Kambodži. Využila jsem téměř všechny své úspory, zorganizovala crowdfunding a napsala žádost o grant do německé neziskovky. Riskovala jsem, ale díky tomu se mi podařilo vydat knihu doma ve čtyřtisícovém nákladu. Byla jsem odhodlaná psát dál, doposud jsem vydala sedm knih. Vyšly v khmerštině, angličtině a češtině, vyjdou i ve francouzštině a španělštině.
O čem je kniha Správná žena?
Mnoho dětí plní sny svých rodičů. V knize porovnávám tři generace žen a zlom, který nastane, když se jedna z nich odhodlá porušit pevně dané normy. Kambodža se rychle mění. Hodně se staví. Více lidí má přístup k vzdělání a informacím. V mé vesnici jsme byly jen dvě dívky, které udělaly maturitu a pokračovaly na univerzitu. Dnes je to deset až patnáct dívek ročně. Kambodža není jenom temná historie a válka. Rozvíjí se, lidé jsou přátelští a stále se usmívají. Lidé jsou v každé zemi to nejdůležitější.
Kde se zrodilo vaše odhodlání jít proti normám?
To je velký vliv mých rodičů, kteří se liší od ostatních ve vesnici. Věděli, že vzdělání otevírá bránu k lepšímu životu. Jiní rodiče tlačili na dívky, aby odešly ze školy a začaly pracovat na polích a v továrnách. Moji chtěli, abychom neměli tak tvrdý život jako oni sami. Nemohli se sami rozhodovat, například žijí v domluveném manželství. Dali navíc mně i bratrovi stejná práva. Prodali krávy, abychom mohli oba studovat. Ani po jednom nechtěli smluvené manželství. Já jsem si v únoru vzala Čecha, znali jsme se deset let a společně žijeme v Kambodži.
Jak jsou na tom ženská práva v Kambodži obecně?
Smluvené sňatky se dějí především v rurálních oblastech. Rodiče bývají přísní a dcera je spíše považována za jejich majetek. Chlapci mají přednost ve vzdělání. Pokud si rodina může dovolit poslat do školy jen jedno dítě, bude to chlapec. Dívka bude pracovat a podporovat rodinu finančně. V mé vesnici se to pořád děje. Problémem bývá i domácí násilí. Ženy se bojí rozvést kvůli společenskému stigmatu. Pomalu se ale jejich situace mění.
Jak kambodžské ženy po návratu na venkov vzdělání uplatní?
Vzdělaná žena (stejně jako muž) je vybavena lepšími analytickými schopnostmi a lépe se umí rozhodovat, co je pro ni dobré a co ne. Naopak nevzdělané ženy jsou obecně zranitelnější vůči manipulacím. Kdybych nestudovala a necestovala, nestala bych se spisovatelkou. Kdysi ve vesnici jsem bývala stydlivá a moc jsem nemluvila, to už dnes díky zkušenostem neplatí. Pokud ženy nebojují proti společnosti, která fetišizuje jejich krásu a neoslavuje jejich mozek, nic se nezmění. Většina mužů v Kambodži si stále myslí, že žena je jejich majetek. Vzala sis mě, tak musíš rodit děti, starat se o domácnost a poslouchat mě, protože já jsem hlava rodiny. Proto se nesmíme zaměřovat jen na ženy, je potřeba vzdělávat i muže, jen tak je možné dosáhnout rovnoprávnosti.
Jak muže přesvědčit, aby se vzdali moci nad ženami?
Je dobré vysvětlit mužům, že pokud si vezmou vzdělanou a nezávislou ženu, budou mít sami lepší život. Chcete si vzít partnerku pro život nebo jen služebnou? Je potřeba všechny učit, že je lepší budovat milující a respektující vztahy než ty dominantní.
V knize píšete i o tom, že stereotypy někdy na další generace přenášejí samy ženy. Co konkrétně máte na mysli?
Moje babička nechtěla, aby se její dcera vzdělávala. Sama nikdy ve škole nebyla. Pokud matka sama nezažije vzdělávání, jak si může představit ten rozdíl a předat jej dceři? Babička si neuměla představit, jaké to je, chodit do školy, číst, mít otevřený přístup k tisícům příběhů. Nepoznala hodnotu vzdělání. Své dceři říkala, nemusíš do školy, stejně budeš manželka. Byla obětí kulturních norem okolo ní. Stereotyp byl: musíš být správná žena! Moje maminka ale nakonec do školy chodila, jen ji bohužel nemohla dokončit. Měla sen, že se stane učitelkou. Bolelo ji to a nechtěla, abych stejnou bolest prožila i já. Její zkušenost byla tou zásadní pro naši rodinu.
Přes Kambodžu na kole
Co váš otec?
Rudí Khmerové obsadili Kambodžu v roce 1975 a změnili letopočet na rok nula. Chtěli totální nezávislost a vyvražďovali tzv. zrádce, ve výsledku byly mrtvých miliony. Můj dědeček pracoval pro předchozí vládu, zavraždili ho a celá rodina byla pronásledována. Navíc máme vietnamsko-čínsko-khmerské kořeny, což se nedá schovat, protože máme viditelně světlejší odstín kůže. Otce byl v 10 letech nasazen na nucené práce. Trpěl hladem, v zemi byl hladomor, proto mu nabídli, že může jít k armádě, kde dostane více jídla. Domů se vrátil ve čtrnácti letech, byl to zázrak. Všichni si mysleli, že je mrtvý. Byl těžce podvyživený. Přežil díky tomu, že byl teprve v bojovém tréninku a spíše nosil náklady. Když Vietnamci v roce 1979 začali invazi, musel utéct stovky kilometrů pěšky až do hor, kde byl živ jen z kořínků. Bál se, že ho vietnamští vojáci upálí zaživa, to se tehdy tradovalo. Nakonec ho zachránili právě oni.
V jakém byl pak stavu?
Byl traumatizovaný. Zvládl to, ale i dnes, když o tom mluví po 40 letech, je to něco, co ho pronásleduje. Rudí Khmerové sice prohráli v roce 1979, ale až do 90. let byli aktivní v části země. Kambodža nebyla bezpečná, běžně se tu třeba rabovalo. Když mi bylo deset let, pamatuji si, jak maminka zamykala dům a prosila nás, abychom byli potichu a hlavně neplakali. Bylo to strašidelné. Myslím, že generace narozená v 90. letech, pak začala o to usilovněji pracovat na lepší budoucnosti země.
Máte nějaké vysvětlení pro to, co se v Kambodži stalo?
Velký vliv měla americká válka ve Vietnamu a bombardování Kambodži, při kterém zemřelo velké množství lidí. Byly také extrémní socioekonomické rozdíly mezi městy a venkovem. Lidé pak snáze propadli propagandě Rudých Khmerů. Mnoho venkovanů povstalo a chtělo za sebe bojovat. Byl ale obrovský rozdíl mezi tím, co Rudí Khmerové hlásali a co dělali. Myslím, že mým rodičům se podařilo těžkou minulost překonat. Bydlí ve stejné vesnici, kde žije také muž, který udal mého dědečka a má přímý podíl na jeho smrti. Ptala jsem se na to táty a říkal, že držet v sobě vztek zraňuje všechny. Rodiče jsou buddhisté, možná právě díky tomu dokáží nechat minulost odeznít. Proto mohou žít ve stejné vesnici v míru, aniž by se začali znovu zabíjet, stejně jako mnoho jiných lidí.
Jaké jsou největší výzvy země právě teď?
Zdravotnictví a školství. Bohatí lidé jezdí do nemocnic do Singapuru a Thajska. Děti posílají do škol v zahraničí. Kambodža má tvar jako pánvička, takže mnoho oblastí zažívá každoroční záplavy a to je výzva pro mnoho domácností. Velké bouře nejen devastují majetek, ale také lidské životy. Pokud žijete v záplavových oblastech, strávíte část roku na vodě, velký problém pak je hygiena a toalety.
Přejela jste kvůli rovnoprávnosti Kambodžu na kole?
Byl to fundraising pro školu. Chtěla jsem ukázat, že velkých sportovních výkonů jsou schopny i ženy. Muži vidí ženy těžce pracovat na poli, ale nemyslí si, že mohou jezdit na kole jako oni. Někteří se mi smáli. Postoje měníte i svými činy. Píše mi teď mnoho dívek, že je to inspirovalo. Často totiž slyšíme, že něco nezvládneme nebo nemůžeme jen proto, že jsme ženy, chtěla jsem ukázat, že to není pravda.
Zažíváte podceňování i mimo Kambodžu?
Zažívám stereotypy také ve světě, nejčastěji slýchám, že jsme z té chudé hladovějící země. Někteří se diví, že máme třeba bankomaty. Pokud si někdo skládá obrázek o Kambodže jen z masmédií, má jej velice zjednodušený a pak má pro nás jen lítost. Není to rasismus, ale lítost. Když jezdím po světě, nikdo netipuje, že jsem z Kambodži, nečekají, že vůbec cestujeme. V Itálii si mysleli, že jsem Kolumbijka. V Česku třeba, že jsem z Filipín. O Kambodži nikdo nikde moc neví, proto je skvělé, že mladí Kambodžané začínají více cestovat i studovat za hranicemi.