Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
„Starala jsem se o své mladší sourozence a zatímco oni se věnovali seberozvoji, já na sebe tak trochu zapomínala, a to i přesto, že na vzdělání se v naší rodině vždy dbalo a rodiče mi je chtěli dopřát,“ rekapituluje Olga Fečová. Později se věnovala svým dvěma dcerám, aby mohly mít v životě to, co sama neměla. „Ale pak jsem si řekla, že i já chci pro sebe něco udělat a naplnit své sny. A tak jsem si v 60 udělala řidičský průkaz, v 65 jsem na Evangelické akademii odmaturovala, v 70 jsem se naučila hrát na housle a o 5 let později jsem začala malovat obrazy a nakonec je i vystavovat,“ usmívá se a prozradí, že svůj život si posledních 20 let rozdělila do pětiletek, během kterých si vždy stanoví cíl, kterého chce dosáhnout. Pílí a entuziasmem už se ve svém okolí stala pověstnou.
Furt dělat
Narodila se během 2. světové války na Slovensku v romské osadě Kochanovce nedaleko Humenného. Když jí bylo 5 let, rozhodli se rodiče jako mnoho tehdejších Romů přestěhovat za prací do Prahy. Matka i otec pocházeli z vážených hudebnických rodin, proto nikoho nepřekvapilo, když se i Olga provdala za muzikanta a skladatele Jozefa Feča. Zatímco manžel s kapelou Roma štar vydal v 60. letech album, Fečová pracovala nejprve jako pradlena v divadle E. F. Buriana a posléze i pracovnice tiskárny Rudého práva. Tehdy ještě netušila, jak moc jí hudba zasáhne do života a ovlivní i její porevoluční profesní dráhu.
„Já jsem byla zvyklá dělat. Furt jsem něco dělala. Vyprat, vyžehlit, pořád mně den na práci nestačil. Manžel přicházel domů v noci, protože v noci pracoval, a vždy měl ode mě v tu noc teplé jídlo. Pak jsem šla ve čtyři ráno do práce uklízet. A v sedm jsem už zase byla doma, abych vypravila děti do školky a do školy,“ vzpomíná.
Díky vzdělání, které získala až v pokročilejším věku, mohla ke konci 90. let působit jako asistentka pedagoga na základní škole Boleslavova v pražských Nuslích. „Tehdy jsem absolvovala pedagogické minimum, práce ve škole, kam docházely i romské děti, mě neskutečně naplňovala. Dalo mi to základ pedagogické práce, ze které vlastně čerpám dodnes,“ hodnotí Fečová. A právě v té době založila a organizovala aktivity dětského pěveckého a tanečního souboru Čhavorikano luma (Dětský svět) v Neratovicích, který volně navazoval na rodinný folklorní soubor RAIDŽ (Romale aven imar dživas). Zatímco rodinná cimbálová kapela byla o dospělých muzikantech, spolek Čhavorikani luma, který vznikl v roce 1997, byl více o dětech a práci s nimi. A i když pro ni nebylo jednoduché skloubit vedle dvou zaměstnání, dálkového studia a rekonstrukce domu i péči o vážně nemocného manžela, nakonec se jí to s podporou rodiny podařilo.
Nezapomenout
Když jí obě dcery vylétly z hnízda, postupně se čím dál více zajímala, jak pomoci dalším dětem, zvlášť těm ze sociálně slabých rodin. „Kroužky byly pro mnoho rodin finančně nedostupné, rodiče neměli peníze na to, aby své děti přihlásili na výuku hudebních nástrojů, zpěvu či tance a podporovali je v jejich talentu. S Jožkou jsme si to moc dobře uvědomovali, proto když jsem viděla v parku nebo na ulici postávat skupinky dětí, nabídla jsem jim, zda nechtějí začít docházet do sboru. A oni opravdu, tehdy z čisté zvědavosti, přišly,“ vzpomíná a dodává, že to často byla jediná šance, jak je vytrhnout z nepodnětného prostředí, kde by se časem dostaly na šikmou plochu. „Nakonec se mi podařilo sehnat v neratovickém Domě dětí a mládeže prostor, kde jsme se mohli scházet a zkoušet. Přeci jenom jsme měli kolem 60 dětí,“ popisuje. Za největší úspěch považuje muzikál Zloděj a jeho svět aneb 16 krutých pravd, jehož autorem byl její manžel. Účinkovalo v něm tehdy na 40 dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Být součástí muzikálu pro ně bylo zároveň i motivací, děti si daly závazek, že si udrží dobrý prospěch ve škole nebo si jej ještě zlepší. Díky tomuto přístupu manželé Fečovi vychovali celé generace romských hudebníků, a to nejen v Neratovicích, ale také i v Krupce, kam se před více jak deseti lety přestěhovala a v intenzivní práci s dětmi pokračovala.
„S Jožkou jsme byli jeden tým, vzájemně jsme se doplňovali. Já šila pro celý ansámbl kostýmy, domlouvala výjezdy, věnovala se produkční práci, spolupracovala se školami a samotnými rodinami a on psal skladby nebo divadelní hry,” vypráví s tím, že manžel vytvořil i filmový scénář s názvem Jagali phuv – Ohnivá země. Kreativitu a činorodost zdědily také jejich dvě dcery, které společně s ní a její sestrou založily dvougenerační ženskou kapelu Romane Romnija (Romské ženy), s níž zcestovaly celou Evropu. Hudební geny nezapřou ani vnoučata Erika a Josef. Oba získali hudební vzdělání, úspěšně působí na jazzové a funkové hudební scéně, vydávají alba a vyučují na pražské Mezinárodní konzervatoři. A i když by se mohlo zdát, že činnost souboru po skonu jednoho ze zakladatelů zanikla, stále ještě funguje, i když v omezeném režimu. Bolestivé vzpomínky na svého manžela, který v roce 2013 zemřel během generální zkoušky přímo na pódiu, dodnes Fečová nese těžce. Přesto se společně se svým vnukem Josefem nedávno rozhodla vydat manželův zpěvník Ave Maria, do kterého si výjimečný houslista celý život zapisoval.
„Děda si odjakživa psal noty i text písní tužkou a nám přišlo zajímavé zachovat fotokopie autentického zápisu písní jako Akana, Kaľi romni, Tu sal raj, Romani čhaj nebo Soske man na kames,” osvětluje Josef Fečo mladší. Zatím vyšly dva díly jedinečného zpěvníku, přičemž první díl obsahuje 28 písní. Dohromady jeho dědeček napsal kolem 350 autorských skladeb, které by rádi postupně vydali a zprostředkovali jeho celoživotní tvorbu široké veřejnosti. Nejstarší zápisy pocházejí ze 60. let. Titulní píseň Ave Maria napsal v roce 2004 pro svatební obřad v kostele, který si s Olgou zopakovali po 40 letech společného života.
Pro lidi
Svou zkušenost, že nikdy není pozdě na seberealizaci, chtěla Fečová předat dalším ženám a v roce 2001 byla u vzniku ženské skupiny Manushe. Nejprve prošla několika vzdělávacími projekty, jako byly Zbořme zdi nebo Ženy to umí, které se na počátku milénia zaměřovaly zejména na posílení emancipace žen v tradiční romské rodině a v komunitě. Později vedla jako lokální koordinátorka skupinu 7 romských žen projektu Jileha (Srdcem). Cíleně se zaměřovala na Romky, které žily v azylovém domě Agapé v Krupce.
„Dodávaly jsme jim odvahu k tomu, rozhoupat se a udělat ve svém životě změnu. Zvenčí se nemusela zdát velká, ale jim často změnila život. Absolvovat rekvalifikaci, najít si práci nebo dodělat si školu pro ně nebylo snadné, když to ale zvládly, posunulo je to úplně jinam,“ vypráví. Během své práce v lokální skupině se zabývala ženskými právy, věnovala se také zdravotní osvětě - zejména nejčastějším degenerativním onemocněním, nebo sociálně právním otázkám či situaci romské komunity ve městě.
„Romky se tehdy začaly zajímat o dění v Krupce, snažily se, aby město umožnilo umístit lavičky do ulice Dukelská a Karla Čapka, kde platila vyhláška zakazující sedět na veřejném prostranství. Znepokojující na tom bylo, že omezení neplatilo v celé Krupce, ale jen v místech, kde žilo nejvíc Romů,“ odhaluje jejich agendu.
Ani dnes, kdy ji sužují choroby stáří, se nepřestává zapojovat a dcerám pomáhá s dočasným pěstounstvím. Dítě mohou mít podle zákona v péči maximálně rok, poté se jim snaží magistrát najít vhodnou rodinu, která dětem poskytne zázemí a lásku. Zatím pečovaly o 6 dětí, kterých se hned po narození zřekli biologičtí rodiče. A i když se to zatím vždy podařilo, odchod dětí do jiné rodiny se neobejde bez slz.
S respektem
Před 3 lety Fečová napsala povídku Nevo Kher - Nový Dům, která vyšla ve společné knize romských autorů O mulo! Povídky o duchách zemřelých, a loni na podzim přidala druhou povídku Bejvák pod širým nebem, jež se stala součástí antologie Všude samá krása. Aktuálně připravuje společně s redaktorkou Lenkou Jandákovou svůj nejambicióznější psaný projekt - vlastní paměti. Ty se rozhodlo v polovině roku vydat nakladatelství Paseka.
„Bylo nám velkou ctí, když nám paní Olga ukázala rozepsaný text svých vzpomínek a my dostaly možnost poznávat nejen příběh jejího života, v podstatě ságy rodu Demeterových a Fečových, ale hlavně nevšedně inspirativní způsob myšlení ženy, které si Romové hluboce váží pro její moudrost a obětavost,“ říká ke genezi vzniku memoárů Jandáková, která společně s redaktorkou Janou Habrovcovou paměti Olgy Fečové rediguje. A předesílá, že díky skvělé autorčině paměti a daru poutavě vyprávět před čtenáři doslova ožije dávno zmizelý svět předválečných osad nebo Prahy 50. let, kdy se ještě běžně pralo ve Vltavě, ale také rodinný život s legendárním hudebníkem, který zdaleka nebyl vychován k tomu, aby strávil svůj život po boku emancipované ženy. I tato osobní rovina jejich vztahu, kdy se Fečová musela potýkat s manželovou konzervativní představou o tradičním rozdělení rolí, může být podle Jandákové mnoha dnešním ženám inspirací: „Olgu Fečovou jsme samozřejmě znali, ale prostřednictvím práce na knize náš respekt k ní a k tomu, co dokázala, a že za všech okolností zůstává Romkou, která ctí a dál předává tradice a hodnoty svých předků, ještě víc vzrostl. Opravdu se těšíme, že i díky nakladatelství Paseka se o její obdivuhodné činorodosti a energii, se kterou mění lidské osudy k lepšímu, dozví široká veřejnost.”
Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
Foto: Lukáš Houdek