Proč jste pro trénink zvolila právě virtuální realitu?
Zaujalo mě, že většina policistů nemá speciální průpravu na emočně náročné situace. Pokud mají jet oznámit, že někdo zemřel, pak je na policistovi, jakým způsobem bude s pozůstalými komunikovat. V rámci policejní školy sice studenti hrají modelové situace, ale je velmi obtížné se do toho vcítit. Policisté se před sebou stydí nebo zastírají vlastní nejistotu smíchem a „vypadávají z role“. Virtuální realita se ve světě používá především na trénink fyzických dovedností. Můj projekt je první, který se zaměřil na psychologickou průpravu. Napadlo mě, že právě virtuální realita umožní, aby si policista vyzkoušel různé varianty, jak oznámit zprávu pozůstalým, a zároveň viděl odlišné reakce.
Možná jsou to jen scény z krimi seriálů, ale nejezdí takovou zprávu oznámit někdo speciálně proškolený?
Samozřejmě, že v Česku máme policejní psychology nebo krizové interventy, kteří vědí moc dobře, jak něco takového zvládnout. Jenže často nejsou okamžitě k dispozici. A policisté musí co nejdříve informovat rodinu. V Česku každý den 10 – 20 policistů musí oznámit závažnou zprávu, například, že někdo zemřel při dopravní nehodě nebo byl zabit. Náš trénink ve virtuální realitě pomáhá policistům pochopit, jak komunikovat s rodinou, aby už tak náročnou situaci ještě nezhoršili například nevhodně zvoleným komentářem.
Policisté asi prostě nevědí, zda je lepší mluvit, nebo mlčet…
Přesně takové dovednosti je učíme v rámci našeho tréninku. Nejdřív mají teoretickou přednášku, kde se dozvědí základní informace, co říkat, anebo naopak čeho se vyvarovat. Poté je trénink ve virtuální realitě a pak zpětná vazba, kde diskutujeme s policisty, co zažili, a bavíme se také s jejich kolegy z týmu, jak by konkrétní situace vyřešili. V rámci virtuální reality vidí policista avatara-pozůstalého, kterému mají sdělit závažnou zprávu. Leckdy se setkáváme s tím, že policisté cítí velkou bezradnost, a proto mluví a mluví. Jenže namísto toho, aby věcně informovali, co se stalo, a pak řekli třeba: „Je mi to líto“, tak všemožně krouží okolo. Není nic špatného na tom, když krátce sdělí vše podstatné a pak mlčí.
Co jste zjistila o reakcích pozůstalých?
Možná se zdá, že se každý chová naprosto odlišně, ale ve skutečnosti jsou tři hlavní kategorie reakcí: útěk, útok nebo zmrznutí. Útěkem myslím nejen to, že někdo odejde pryč z místnosti, ale může to být i pomyslný „útěk“, kdy začne mluvit o něčem jiném a popírá, co se stalo. Diskutujeme s policisty, která reakce pozůstalého je nejobtížnější na pochopení. Říkají, že když se někdo rozpláče, tak je to pro ně snadno srozumitelná reakce, zato velmi obtížné je takzvané odpojení. Ten člověk se začne chovat naprosto nepředvídatelně, například se hystericky směje nebo chodí po bytě a vyptává se, jestli je dost uklizeno. To jsou úplně matoucí reakce, kdy policista velmi těžko odhaduje, co se může stát.
Letos trénink vašeho projektu absolvovali policisté z celého Česka. Co je ve virtuální realitě nejvíc překvapilo?
Myslí si, že něco konkrétního řekli, ale přitom to nezaznělo. Nebo se domnívají, že byli empatičtí, ale když jim pak přehráváme záznam tréninku, vidí, že příliš empatie v jejich projevu nebylo. Existuje pět doporučených vět, které lze libovolně kombinovat či opakovat. Používají je nejen krizoví interventi, ale také odborníci v paliativní péči, kteří učí lékaře, jak mluvit s rodinou umírajícího. Tito experti se podíleli na vývoji celého našeho projektu.
Jaké věty tedy doporučují?
Jedna z nich je „pojmenování“, což lze vyjádřit například větou: „Vidím, že vás to zaskočilo“. Další věta se týká porozumění, kdy policista řekne „já se vám vůbec nedivím“ nebo „vidím, že jste naštvanej, a já se vám vůbec nedivím“ nebo „je obdivuhodné, jak to zvládáte”.
A která slovní spojení by raději neměli vůbec říkat?
Rozhodně se nedoporučuje falešné chlácholení jako například: „Bude to dobrý!“ nebo „Ono to nějak dopadne,“ či příkazy typu: „Paní, uklidněte se!“ Tyto věty zbytečně zpochybňují pocity pozůstalého a mohou eskalovat emoční vypětí. Učíme policisty, aby dokázali s emocí pracovat. Pokud tohle neumějí, pak bude situace gradovat a bude náročná jak pro pozůstalého, tak pro policistu.
Co radíte policistům, kteří musejí nejen něco závažného oznámit, ale zároveň potřebují zjistit fakta od pozůstalých?
Tahle kombinace je velmi složitá, protože v jednu chvíli chcete propojit něco emočně náročného a zároveň potřebujete faktografické údaje. Tým našich odborníků z řad policejních interventů a psychologů vždy doporučuje, že se má začít s vyšetřováním až po prvotní fázi šoku. Ta emoce totiž brání tomu, aby pozůstalý v tu chvíli přemýšlel racionálně. Takže chtít po nich, aby zodpovídali otázky ohledně vyšetřování, je naprosto marná snaha. Prostě je potřeba počkat, až prvotní fáze odezní.
Po celoročním tréninku vás nyní čeká analytická část. Na co se zaměříte?
Náš trénink ve virtuální realitě má osm různých scénářů, které si policisté postupně vyzkouší. Všechny jsou zaměřené na oznamování závažné zprávy, ale liší se tím, jakého avatara má policista před sebou. Na projekt jsme získali finanční podporu od Technologické agentury ČR a díky tomu jsme mohli s českým kreativním studiem 3dsense vytvořit velmi realistickou scénu s avatarem. Už teď máme spoustu témat, která budeme analyzovat, jako například, zda se policista choval odlišně, když v roli „avatara“ byla žena či muž, nebo zda jsou muži méně empatičtí než ženy.
Váš projekt běží paralelně také v Holandsku, kde ale nepoužíváte virtuální realitu. Proč jste zvolila jiné řešení?
Holandsko je oproti Česku dost napřed, protože kladou mnohem větší důraz na psychiku policistů. Vedení holandské policie si totiž uvědomilo, že je dobré předcházet tomu, aby policisté prožívali zas a znova emočně vypjaté situace, aniž by na to byli připraveni. Takový dlouhodobý stres vede k tomu, že policisté mají psychické obtíže jako například vyhoření. V Holandsku je dokonce specializované výzkumné pracoviště, kde se analyzuje, jak policisty ovlivňují stresové situaci. Mají také finance na to, aby najali profesionální herce, kteří policistům simulují setkání s pozůstalým podobně, jako to máme v našem virtuálním tréninku.
Dá se vůbec vytvořit něco jako „jediný správný návod“, jak se v takové situaci zachovat?
Nic takového policistům neříkáme. Snažíme se zkrátka vysvětlit, co rozhodně nezabere a co naopak pomáhá. Jde totiž nejen o samotné pozůstalé, ale také o psychiku jednotlivých policistů. Zkuste si představit, že v jednu chvíli řešíte dopravní nehodu a vzápětí máte jet za někým, komu při nehodě někdo zemřel. Vidíte, že je na tom psychicky zle, a sami máte co dělat, jak to emočně zvládnout. Z dosavadních rozhovorů s policisty jasně vyplynulo, že mají zájem o opakovaný trénink psychických dovedností.
Máte v plánu další témata pro trénink?
Před začátkem projektu jsem dělala mezinárodní výzkum, kde jsem se ptala policistů, které situace jsou pro ně psychicky nejnáročnější. Nejčastěji říkali, že sdělení závažné zprávy, pak rozmluva se sebevrahem a potom jakékoliv trestné činy, kde jsou děti jako svědci nebo oběti. Natrénovat hovor s dítětem, které bylo zneužito, není možné, a proto je tu další příležitost pro virtuální realitu. Zvažujeme, že se příště zaměříme právě na toto téma.
ELIŠKA PROCHÁZKOVÁ (1987) vystudovala aplikovanou psychologii na Heriot-Watt University ve Skotsku a kognitivní vědy na University of Amsterdam. V roce 2015 nastoupila na doktorandské místo v oboru kognitivní psychologie na Leidenské univerzitě v Nizozemsku. V říjnu 2020 získala grant Technologické agentury České republiky na vývoj výcvikového modulu virtuální reality, který má lépe připravit policisty na psychicky náročné pracovní situace v České republice i v Nizozemsku.
Úvodní foto: TerezaJosefikova