Poprvé se Katka setkala se sexuálním násilím ve svých deseti letech. Pachatelem tehdy byla blízká osoba, které důvěřovala a měla ji ráda. „Já jsem nevěděla, co s tím mám dělat,” říká dnes Katka. Čin velmi zasáhl do jejího pocitu bezpečí. Zároveň jako malé dítě nebyla schopná to, co se přihodilo, popsat ani pochopit. Šlo podle ní o spojení pocitu lásky a násilí. „Tím, že mi ten člověk ublížil, tak vlastně nezmizelo to, že bych ho měla ráda. Já jsem se ho začala bát, ale ráda jsem ho měla pořád,” popisuje chaos, který zažívala. „Zároveň je to neviditelné. Když si někdo zlomí ruku, tak to všichni vidí, ale sexuální násilí je skryté,” dodává. Pociťovala také strach, že by jí nikdo nevěřil. „Takže jsem celou tu situaci jako desetileté dítě vyhodnotila tak, že nejlepší bude, když to nikomu neřeknu a vlastně jsem to v sobě zamkla,” vysvětluje. Katka je jednou z více než deseti lidí, kteří se rozhodli promluvit o sexuálním násilí v rámci projektu Nemlčíme. „Naším cílem je seznámit širokou veřejnost s podobou sexuálního násilí, a to za pomoci autentických rozhovorů s oběťmi, pachateli i odborníky,” říká zakladatelka projektu Veronika Hlavatá.
Trauma
Katčina osobnost se změnila. Začala mít velké problémy s komunikací a studem. V době dospívání se pak setkala s dalším násilím. Když přespávala s partou lidí u kamaráda, vzbudila se v okamžiku, kdy ji jeden známý znásilňoval. Její přátelé se ale situaci jen vysmáli. „To je jako kdybych já nenesla odpovědnost za svoje tělo, jako kdyby to byla jen nějaká hadrová panenka, která když usne, tak si s ní každý může dělat, co chce. Takhle to ale být nemá, vždy tam musí být souhlas. Myslím, že spousta teenagerů tohle ale vůbec nemusí vědět. V dnešní době, kdy porno je dostupné všude a ten scénář sexuality vypadá jinak než ve skutečnosti,” popisuje své pocity Katka.
V devatenácti letech ji pak u domu přepadl neznámý muž a ona se nedokázala ubránit. Tyto prožitky u ní vedly k velkým problémům, které se nakonec rozhodla řešit terapií. Tam se její trauma začalo pomalu rozkrývat. „Já jsem zjistila, jak obrovský vliv na život to sexuální násilí má. A neovlivňuje to jen vztahy, netýká se to jen sexu, ale prolíná se to do všech oblastí života,” říká Katka a dodává, že její zkušenost se promítala i do sexuálního života, kde nebyla schopná se uvolnit a zbavit se strachu. „To byl důvod, proč jsem chtěl změnit svůj život, já jsem nechtěla být obětí, nechtěla jsem být vězněm ve svém vlastním těle,” vysvětluje.
Nemlčíme
Katka se nyní rozhodla zapojit se do projektu Nemlčíme. Ten vzniká v Jablonci nad Nisou, kde Veronika Hlavatá se svým manželem natáčí rozhovory s oběťmi i pachateli sexuálního násilí. „Je totiž velmi důležité vyvracet mýty, které bývají ve společnosti zakořeněné. Znásilnění se neodehrává jen v temném parku uprostřed noci a nemusí mu předcházet brutální přepadení. Naopak, je často velmi nenápadné a skryté,” uvádějí na webu projektu. „Společně proto chceme dosáhnout změny, kdy se výpovědi obětí nebudou zlehčovat a bagatelizovat, a vytvořit prostor, kde se oběti nebudou bát hovořit,” dodávají.
Mýty o sexuálním násilí
Podle výzkumu organizace Amnesty International mají Češi velmi špatné povědomí o tom, ke kolika znásilněním u nás dochází a o jejich průběhu. Například 98 % respondentů počet znásilnění, ke kterým každý rok v ČR dojde, podcenilo. Třetina až polovina lidí se pak domnívá, že oběť může být za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná.
Znepokojující výsledky výzkumů, lhostejnost společnosti i probíhající kampaň #MeToo motivovaly Veroniku k činnosti. „O sexuálním násilí se otevřeně nemluví. Mluví se o něm v úzkých kruzích, na terapiích a média nám čas od času zprostředkovávají některé případy, ale pokud se dotyčný nebo dotyčná svěří se svým zážitkem ve společnosti nebo v rodině, okolí neví, jak k ní přistupovat. Což je pochopitelné, neumí to, protože se o sexuálním násilí nemluví otevřeně,” říká pro HFC Veronika. „Pokud bych měla vycházet z příběhů, které jsem slyšela, tak práce policie je lepší než před lety, ale třeba tresty pro pachatele sexuálního násilí jsou někdy tak absurdní, že jen koukáte s otevřenou pusou, zda je to vůbec možné,” dodává.
Pachatelé
Do projektu pak chce Veronika zařadit nejen oběti, ale i pachatele a odborníky. Se svým příběhem se již rozhodl svěřit dvacetiletý Filip, který byl na střední škole obviněn ze sexuálního obtěžování. Zaujala ho výzva režisérky a novinářky Apoleny Rychlíkové pachatelům, aby o tom, co se stalo a jak to vnímají zpětně, promluvili. Přihlásil se tedy veřejně ke kampani #MeToo a popsal svůj případ.
Na střední škole zůstával po vyučování v rámci cvičení na hudební nástroj ve škole s kamarádkou, se kterou měl intimní vztah. Neměli však mezi sebou probrané hranice, kam až chtějí zajít. Jednou Filip tuto hranici překročil a pokračoval, i když bylo zřejmé, že dívka již pokračovat nechce a že jí situace není příjemná. Poté byla nešťastná a vyděšená a nahlásila vše ve škole. „Já jsem věděl, že se něco stalo špatně a že na tom mám zásluhu, ale zároveň tím, že nás nikdo neučil, jak nad tímto přemýšlet nebo jak o tom mám s někým mluvit nebo jak tohle řešit, tak v tu chvíli jsem cítil újmu a optikou té újmy jsem vnímal celou situaci, cítil jsem se poškozený,” říká Filip dnes.
Na škole se informace rychle rozšířila, a proto odtud Filip následně odešel. Dnes je členem sociálního družstva Střecha a ve spolupráci s družstvem otevřel restauraci, která zaměstnává lidi po výkonu trestu a lidi bez domova. To, že si brzy uvědomil celou situaci, připisuje tomu, že se pohybuje ve feministických uskupeních. „V tomto případě se stalo, že podporu získala, ale ve spoustě případů se může stát, že by neměla podporu okolí a možná ani rodiny. To si dokážu představit, že musí být nejhorší, že se někdo stane obětí a pak nemá nikoho, ke komu by se uchýlil,” říká Filip a dodává: „Nejhorší na tom je zesměšňování, že to společnost nebere vážně, že to kolikrát ani policie nebere vážně. Je to něco, pro co potřebujeme najít celospolečenské řešení, protože zároveň je tam mocenská pozice muže a je spousta mužů, kteří tu mocenskou pozici mít nechtějí, ale neumí o tom problému mluvit.”Proč jsme mlčeli
Lhostejnost společnosti a okolí může být jedním z důvodů, proč se oběti rozhodnou mlčet. „Strach, stud, výhrůžky ze strany pachatele. Často je to i tím, že si přesně neuvědomují, že dochází k sexuálnímu násilí, například v partnerských vztazích. Malé děti zase neumí situaci přesně popsat, nevědí co se s nimi děje a proč se to děje,” přidává další důvody Veronika. Přestože se tématu dlouhodobě věnuje, setkala se v rámci natáčení i se situacemi, které nečekala. „Ať už šlo o zneužívání dítěte velmi známou osobností nebo to, že se to odehrávalo ve stejném městě, kde bydlím. Hodně mě překvapuje reakce okolí obětí, když se svěřily. Nedávno jsme slyšeli příběh, kdy dívka musela popisovat situaci před matkou pachatele, a vedení, které mělo celou věc řešit, vlastně dotyčnou ještě více traumatizovalo,” popisuje.
„Jednou se mi stalo, že jsem pachatele, který velmi brutálně přepadl dvě dívky, potkala na ulici. Najednou je to pro vás ještě větší realita než kdy předtím. Víte, že mezi námi chodí velmi agresivní lidé, kteří se neštítí ničeho, a trest, který dostali, byl spíše směšný,” dodává. V projektu se tak snaží vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se napadení necítí sami. Na důvody, proč se některé z obětí obávají promluvit, reaguje i putovní výstava ,Proč jsme mlčeli’, která byla otevřena v sobotu v komunitní zahradě LIAS v Liberci.
Výstava
Výstava odhaluje cyklus deseti příběhů obětí sexuálního násilí v České republice. Jednou z nich je Klára, která byla znásilněna svým kamarádem ve dvanácti letech. „Klára byla do svého kamaráda zamilovaná a společně navštěvovali kroužek. Znásilnil ji u sebe doma i přesto, že mu jasně a důrazně říkala ne. Klára si poté nedokázala v hlavě srovnat, co se přesně odehrálo. Myslela si, že to byla její chyba, protože šla k němu domů. Poté, co ji znásilnil, jí řekl, že to byl od něj narozeninový dárek,” odhaluje cedulka připojená ke stanovišti s dětskými šaty a botičkami. Výstava zobrazuje příběhy nejen textově, ale i vizuálně, například oblečením, které oběť měla na sobě, nebo předměty, které se k celé situaci vážou. Reaguje tak i na jeden ze zažitých mýtů, že oběť může nést část viny kvůli tomu, jaké oblečení měla na sobě.
Zahájení výstavy přineslo i bohatý doprovodný program. Účastníci především měli možnost setkat se se dvěma ženami, které se do projektu zapojily. V rámci diskuze pak odpovídaly na dotazy, proč mlčely, proč se naopak rozhodly promluvit, jak na celou situaci reaguje jejich rodina a okolí nebo s jakými stereotypními otázkami se setkávají. „Pachatelé bývají schopní manipulátoři. Často obětem tvrdí, že jde o projev lásky a své oběti různými způsoby vydírají. Dnes jsou však již oběti z našich příběhů odhodlané nemlčet. Promluvit o traumatu spojeným se sexuálním zneužíváním vyžaduje skutečnou odvahu. Jejich motivace je však silná, pomoci ostatním, aby nemuseli projít stejným utrpením,” uvedla zakladatelka projektu Veronika a dodala, že zapojení do projektu může pomoci i samotným obětem. „Z toho mám velikou radost. Jde o jeden anonymní rozhovor, který byl natočený právě ze strachu, co by na to řekla rodina. Asi měsíc po zveřejnění nám dotyčná psala, že se rozhodla celou věc řešit s rodinou a jejich reakce byla vlastně skvělá. Podporující, upřímná a laskavá. Vyřešil se u nich jeden velký otazník,” uzavírá.
Výstava je nyní k vidění v prostoru obchodního domu Globus v Liberci. Odtud se v říjnu přesune do obchodního domu Plaza v Liberci, v lednu pak do Prahy do Prostoru 39. Další aktuální informace o projektu sledujte na webu nebo Facebooku.
Foto: Nemlčíme