„V Ostravě domov pro seniory bez přístřeší a lidi s hendikepem existuje více než pět let, ve Frýdku-Místku a Šumperku obdobně dlouho. V Praze se nám ale nedařilo žádný zřídit,“ vzpomíná na roky hledání vhodné lokality jeho vedoucí Petra Drvotová z Armády spásy, neziskové organizace provozující všechna zařízení. Kromě řady podmínek (vytipovaná nemovitost musela splňovat bezbariérovost a mít vlastní zahradu) nemalou roli hrálo, kdo sedí zrovna na radnici. Stávající koalice Pirátů, Prahy Sobě a Spojených sil pro Prahu je sociální politice přece jenom otevřenější než ta předchozí. Vhodná budova se nakonec našla – dvě patra klasického domova pro seniory na Zahradním městě.
Sterilní dlouhé chodby, které se zaměstnanci snaží oživit nástěnkami a aktuální podzimní výzdobou, nepůsobí nejútulněji, ale nároky lidí, kteří roky nezažili soukromí, jsou jiné. „Ne menší, ale jiné. Musím zaměstnance, kteří chtějí vymýšlet pestrý program jako v klasickém domově pro seniory, krotit. Naši klienti se třeba po letech v azylových domech, ubytovnách nebo na ulici chtějí jen vyspat, koukat na televizi,“ vysvětluje Drvotová ve své kanceláři přebudované z jednoho z pokojů. Aktuální stav je 16 klientů, žádostí jí ale leží na stole kolem 80, přitom kapacita za padesátku jít nemůže. Jitka Modlitbová, ředitelka jedné ze dvou pražských poboček Armády spásy, tento stav minulý týden komentovala v HateFree Talku: „Bez potíží by se naplnily dva takové domovy. Zájem je obrovský.“
Pivo se může
To, co běžná zařízení pro seniory nebo lidi s hendikepem odlišuje od Přístavu, je totiž volnější řád a s ním úzce propojené vedení personálu. „Lidé jsou často přesvědčení, že převažujícím důvodem, proč se člověk dostane na ulici, je užívání návykových látek. Podle mé zkušenosti je to většinou duševní onemocnění, užívání alkoholu a jiných drog je naopak následkem vysoce stresující situace, ve které se na ulici octne,“ pokračuje Drvotová. Do Přístavu tak přicházejí klienti, kteří nemusejí být z lékařského hlediska vyloženě závislí, ale alkohol užívají a ke změně je, pokud neobtěžují ostatní, nikdo nenutí. V domově konzumace sice dovolená není, jestliže si na pivo dojdou na vycházce, je to jejich záležitost. „Personál se přizpůsobí a ví od lékařky, které léky může podnapilým podat a které už ne,“ vysvětluje praxi Drvotová.
Vedoucí Domova Přístav Petra Drvotová
Problémově v Přístavu užívá alkohol asi třetina stávajících klientů, konkrétně to znamená, že bývají po návratu z hospody hluční a neohleduplní ke spolubydlícím, ani to ale není důvod, aby Přístav museli opustit. „Situaci s nimi samozřejmě řešíme, můžeme nastavit i individuální krizový plán, ale nenutíme je třeba k léčbě, ta by z donucení neměla kýžený efekt,“ pokračuje. To, co klienty možná omezuje více než řád, jsou ale finance, den ubytování v domově Přístav stojí 200 korun se stravou 370. To pokrývají z dávek a příspěvek na péči 2. stupně, na který má většina z nich nárok, putuje přímo domovu za služby.
Na pokoji
Richard Š. klepe na dveře a vedoucí Drvotové se omlouvá, že nezvládl dnešní ranní schůzku, zaspal a probudil se až dopoledne. Trpí bipolární poruchou, která jej po hospitalizacích v psychiatrických léčebnách přivedla až sem. „Naposledy jsem byl v Bohnicích rok. Našetřil jsem si na kauci garsonky, ale více než čtyři nájmy jsem nezvládl zaplatit, 12 000 měsíčně je prostě moc“ říká 49letý muž, který podle svých slov za svůj dosavadní život pracoval pro 28 zaměstnavatelů. Jeho zhoršující se zdravotní stav šel ruku v ruce se zvyšujícími se cenami bydlení v Praze, a i když z Přístavu dochází dvakrát týdně pracovat do skladu jako pomocná síla a pobírá invalidní důchod, nezaplatil by si v hlavním městě ani samostatný pokoj ve spolubydlení. Vedle postele má pečlivě poskládanou nástěnku z fotek svých dcer, ta starší se na nich šťastně usmívá ve sněhově bílých svatebních šatech. „Hlavně už ne žádnou ubytovnu, tady je čisto a klid,“ doufá a dodává, že mu nic neschází.
Pan Richard
„Kdybych si sem mohl vzít petku piva a nemusel bych na jedno do hospody, bylo by to úžasné, ale to nejde a já to chápu. Navíc takhle se aspoň donutím jít ven,“ připojuje se jeho spolubydlící Miloslav P. (65) a pohladí chodítko, které parkuje vedle něj: „To je zlatá věcička!“ Zdali strávil po ubytovnách a azylových domech tři nebo pět let, nedokáže zrekonstruovat, ale jak se ocitl bez bydlení, si pamatuje přesně. Manželka se s ním po třiceti letech rozvedla; kvůli jeho pití ztratila trpělivost. Vrátil se k rodičům do bytu, který už ale patřil bratrovi. „Bratr pak byt potřeboval, dal mi měsíc, abych si něco našel. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Když za měsíc přišel, ať si sbalím svých pár švestek a jdu, nevěřil jsem, dokud nezavolal taxíka,“ vypráví, jak se dostal do první ubytovny.
Pan Miloslav
„Tehdy jsem si ještě pořád říkal, že bych se mohl domluvit s nějakou osamělou paní a žili bychom spolu,“ vzpomíná bývalý údržbář na své marné pokusy o seznámení, které jej měly vyvést z nuzných podmínek hostelu na Florenci. Jedna lednice a jedna mikrovlnka pro čtyři patra ubytovaných, žádný výtah a klouzavá podlaha ve společných sprchách se pro stárnoucího muže chodícího o francouzské holi staly každodenním ohrožením. Úrazy hlavy se množily a s nimi hospitalizace v nemocnici, kde měl konečně klid. Nakonec skončil v azylovém domově v Tusarově. „Bydlí tam asi sto lidí, člověk nemá ani trochu soukromí. To se s tímhle místem nedá vůbec srovnávat,“ pochvaluje si. Dokonce už jej tady navštívila dcera i bývala žena, třeba se jednou ukáže i syn, který je abstinent.
Zůstat napořád
„Raději Dáša,“ představuje se upravená šedesátnice v jídelně a snaží se zprovoznit starý model tlačítkového telefonu. „Tady je to báječné, báječné, lepší než ve Varech,“ pokračuje, ale momentu, kdy přišla o obydlení, se jí dobrat nedaří. Vzpomíná, jak ve třiceti letech byla štíhlejší a pracovala v parfumerii v Kotvě, každý den jezdila taxíkem do práce, který jí platil bohatý milenec. Taky vzpomínky na dospívání v paneláku v Mariánských Lázních mají ještě živé barvy, ale proč má Dagmar K. tolik špatně srostlých zlomenin zápěstí, palce u nohy nebo ramenního kloubu, neví. „Musela jsem nosit tašky…“ zkouší vzpomínky poskládat do smysluplných vět. Nakonec se u novinářské návštěvy ujišťuje, jestli v Přístavu může zůstat. „Bojím se, aby to tady neskončilo. Můžu tady být až do smrti, že jo!?“
Přístav vlastně odporuje aktuálnímu trendu deinstitucionalizace péče, zdá se ale, že pro stávající klienty je to pravé. „Potřebují pomoc druhého člověka, aby se o sebe mohli postarat. Zároveň jim jejich vlastní prostředky nestačí k pokrytí samostatné garsonky, do které by dojížděl denně pečovatel,“ vysvětluje Drvotová a dodává, že zatím jsou stále v počátečním provozu, který předpokládá méně náročné klienty. V žádostech na stole jsou popsány případy lidí na substituční metadonové léčbě nebo bývalých „čichačů“, jejichž mozek je tak poškozen, že se o sebe nezvládají postarat vůbec.
Paní Dagmar
Aby je v Přístavu mohli přijmout a naplnit celkovou kapacitu, schází jim k téměř třicítce stávajících úvazků dvě zdravotní sestry. „Naší ambicí určitě je, aby zde klienti mohli zakotvit napořád. A přestože mají nejprve roční smlouvu, počítáme s nimi trvale a oni mohou počítat s námi,“ loučí se Drvotová.
Foto: Kateřina Čopjaková