Liší se něčím práce novináře v majoritním a romském médiu?
Zas až tak odlišná není, hlavním rozdílem je samozřejmě téma. Romská média sledují, jak dopadají celospolečenská témata na Romy, sledují kauzy, které někdy pro mainstreamové čtenáře a novináře nejsou tolik zajímavé. Vedle toho mají romští novináři na zřeteli i zlepšení obrazu Romů v mediálním prostoru, což majoritní novinář většinou nemá. V Tuke.TV vnímáme důležitost kultury prostředí ve vztahu k lidským právům, férovému jednání a partnerskému vztahu, ať už s respondenty nebo mezi kolegy, je to pro nás hodně důležité. Mediální svět – a mluvím hlavně o tom televizním – přitahuje lidi, kteří touží být vidět, kteří jsou průbojní, jdou dopředu, často je prosazení dost o egu. Romské novináře často spojuje vyšší cíl a s tím souvisí kultura, s jakou spolu jednáme. Když chceme po někom, aby byl lepší nebo ve vztahu k Romům tolerantnější, měli bychom jít příkladem. Ukázat, že to jde nejen svým profesním příkladem, ale i tím, jak kolem sebe budujeme vztahy.
Romským médiím je mnohdy vyčítáno, že ukazují většinou pozitivní příklady Romů, témata s negativním vyzněním opomíjejí.
Samozřejmě v tom můžeme vidět určitý paradox, protože se snažíme zachycovat a ukazovat věci, které většinová média nereflektují, nemají na ně kapacitu, know-how nebo kontakty na lidi, kterým by stálo za to, dát v médiích prostor. My je máme, takže je logické, že dáváme prostor tomu, co mainstreamu chybí. Když budu mluvit za Tuke, naší snahou je vytvářet rovnováhu a doplňovat mediální obraz Romů. Důležité je určitě i to, že se nevěnujeme přímo zpravodajství, ale televizní publicistice, a náš primární divák je Rom. Poskytujeme proto prostor pozitivním zprávám a vzorům s ohledem na romského diváka, jenž chce vidět Roma, který dokáže mluvit o své identitě, o své rodině, o tom, co ho baví, nebo má kompetenci vyjadřovat se k něčemu jako odborník. V mainstreamu dostávají prostor témata, jako je sociální vyloučení a problémy s tím spojené, kulturní věci, jako je Mezinárodní den Romů nebo romský holokaust, kdy se postupně hledá shoda na společenské, historické paměti. Romskému divákovi ale potřebujeme přinášet další příběhy a témata.
Jaká konkrétně?
Primárně je to stále ta nerovnováha, stále pracujeme s hluboce zakořeněnou představou mnoha lidí, že Romové jsou jakási homogenní masa flákačů a pouze výjimky žijí integrovaně. To je naprostá iluze a je podle mě čas už ji opustit. Hlavně proto přinášíme příběhy zajímavých Romů, není přitom cíl je rámovat jako ty „super úspěšné“. Jsou to často obyčejní lidé, kteří dělají, co je baví, našli svou cestu životem i přes překážky, často prokázali odvahu, vytrvalost nebo talent. Tato myšlenka je také centrem knihy Amendar: Pohled do světa romských osobností, jejíž 2. rozšířené vydání editorsky připravuji pro Muzeum romské kultury. Kromě velkých rozhovorů obsahuje medailony 300 inspirativních osobností. Jsou stovky dalších osobností, které by si zasloužily v knize být, ale její rozsah to neumožňuje.
Za stejné hodnoty
Daří se vám zaujmout v obrovské konkurenci online médií?
Vycházíme z předpokladu, že jediná šance, jak minoritní médium brát vážně, a to jak Romy, tak majoritním divákem, je kvalita výstupu. Technická, obsahová, obrazová a zvuková kvalita je základ, natáčíme i publicistické formáty filmově. Každý, kdo vytváří obsah v mediálním prostoru, se ocitá v přímé konkurenci s online obsahem, který denně vzniká. A vůbec nezáleží na tom, zda jde o streamovací služby, na kterých běží seriály s obrovskými rozpočty, celebrity nebo dobře financované influencery na sociálních sítích. Všichni bez rozdílu jsme v přímé konkurenci často s těmi nejlepšími. Tím, že jsme Romové, je naše práce hodnocená o to přísněji. Netvrdím, že jsme v Tuke už hotoví, všechno známe a umíme, učíme se za pochodu a snad se i zlepšujeme. Profesionalita výstupů by měla být zásadní, ať je finální sledovanost média jakákoliv. Zároveň se zaměřujeme na začínající redaktory, moderátory, kameramany a techniky, protože cítíme potřebu své zkušenosti předávat mladší generaci Romů, a vlastně tím vychovávat budoucí profesionály v oboru.
Snahou je dostat do regionů i celostátních televizí a novin moderátory a redaktory romské národnosti?
Ano, ale také do filmových a televizních štábů, před kamery i za ně. Jsme zatím na začátku, pracujeme s několika jednotlivci, ale je důležité, aby se Romové začali objevovat ve všech oborech a oblastech, takže my na tom pracujeme v médiích. Našim vybraným juniorům věnujeme hodně času a energie, přestože na to nemáme prakticky žádné finanční zdroje. Zapojování mladých lidí a zdroje na ně jsou ale naprosto zásadní, proto na všem, co děláme, se podílejí junioři a budou s námi pracovat v budoucnu na nově vznikajících projektech Tuke.TV. Filmová a televizní branže je uzavřená, není jednoduché se do ní dostat pro kohokoli, natož pro Romy.
Mají dnes Romové možnost dostat se na televizní obrazovky?
Nemyslím si, že je o Romy velký zájem, ale není ani odpor k tomu, aby se na obrazovkách objevovali. Jen je ještě dlouhá cesta k tomu, aby se to stalo běžným jevem. Pokud někdo chce, jde si za tím a má k tomu předpoklad, určitě to není nemožné. Souvisí s tím i vzdělání, protože skrze něj se dostanete k zajímavým příležitostem, které můžete využít ve svůj prospěch. Pomáhají tomu ale také podpůrné sítě, o jakou se s Tuke snažíme. Když podle mě vytvoříte bezpečný prostor pro zapojování a učení se v praxi, je reálná šance dostat do mediálního prostoru nadané, vzdělané mladé lidi, kteří uspějí.
Vám se uspět podařilo, dva roky jsme vás mohli vídat v Receptáři prima nápadů, kde jste 4 sezony po sobě působila. Prošla jste nějakým konkurzem?
Do Receptáře jsem se dostala zcela mimo mé romské aktivity na základě pracovních zkušeností z dřívějška. Svůj původ a téma jsem ale deklarovala v materiálech, které jsem posílala, bylo zřejmé, čemu se profesně věnuji. Za mě vše proběhlo přirozeně a to je ideální stav, kdy lidé okolo vás respektují, kdo jste, a přijímají to jako přirozenou věc.
V tuto chvíli divákům nabízíte 3 publicistické a kulturní pořady zaměřené na Romy. Vlajkovou lodí je hudební pořád Amare lavutara, který moderuje Feri Barkoci. Plánujete nabídku rozšířit o další pořady?
Feri byl sázka na jistotu. Oslovila jsme jej před 3 lety, kdy jsem ho viděla vystupovat s kapelou na koncertě, a absolutně splnil moji představu o moderátorovi tohoto pořadu. Kromě toho, že je vizuálně zajímavý, je i výborný muzikant, který nejen dokáže vyzpovídat respondenta, ale je schopný si s ním i zahrát a to je pro našeho diváka atraktivní. Také máme nový pořad Hloupé otázky, ve kterém mladí Romové reagují na předsudky, s nimiž se nejčastěji setkávají. Ve vývoji máme několik publicistických a zábavných formátů, vše je samozřejmě o zdrojích. Intenzivně připravujeme také minisérii a krátký hraný film.
Co vás vedlo k založení internetové televize?
Na založení jsme se shodli v době, kdy jsme se s Robinem Striou opětovně profesně setkali a zjistili, že oba jsme ve stejném bodu vnitřního nastavení. Ani jeden z nás už nechtěl čekat na to, co někdo jiný udělá pro pozitivní změnu v mediálním obrazu Romů. Uvědomili jsme si, že vlastní obsah chceme vytvářet sami, navíc jsme se jasně shodovali na základních parametrech – filmová kamera, dobrá energie, humor, kulturní a publicistická témata. Prostor, kam divák přijde a po zhlédnutí videí neodchází frustrovaný z toho všeho špatného, co se kolem nás děje.
Co to znamenalo ve vaší kariéře?
Pro mě samotnou bylo založení Tuke.TV důležitý bod osobního zrání, protože než jsem se pustila do Tuke.TV, stále jsem spíše pochybovala o svých schopnostech. Navíc jsem v té době měla dvě malé děti, mladší syn měl teprve pár měsíců, takže začátky byly náročné. Řekla bych, že se čtyřicítkou na krku stojím pevněji nohama na zemi. Díkybohu za partnera a podporující rodinu.
Jak si stojíte ve sledovanosti?
Dobře, přijali jsme, že naše cesta bude pomalejší a delší. Narážíme na to, že nás živí i jiná zaměstnání a musíme se s Robinem věnovat rodinám. Věřím, že potenciál pro růst našich sledovatelů rozhodně je. Co se týče velmi populárních videí, je zřejmé, že skvělá čísla nejsou vázána na kvalitu, ať už jde o bulvární formy, telenovely, jednoduché seriály… V případě Tuke.TV má nejvyšší sledovanost epizoda pořadu Vaření s Maruškou, kde vaříme pišota s paní Bagárovou z Brna. Amare lavutara a právě Vaření s Maruškou mají průměrně 5 000 zhlédnutí. Jsme si vědomi, že sledovanost je o placené reklamě a dobrém PR, zatímco my pracujeme stále v režimu kumulovaných pozic, kdy se nedostatek kapacit odráží na výsledných číslech. PR je ale náš hlavní cíl pro následující rok a už hledáme na příští rok člověka, který se bude věnovat čistě marketingové komunikaci a sítím. Těší nás, že reakce od Romů, ale i majoritních diváků máme pozitivní. Vědí, co od nás mohou čekat, tedy že jim dodáme kvalitní podívanou po technické i obsahové stránce.
Máte ambice, aby Tuke.TV byla médiem, které si na sebe vydělá?
Tuke.TV byla internetová televize spíš na počátku, dnes se vnímáme jako nekomerční produkční subjekt, který vytváří publicistický obsah na internetu. Plán je poskytovat takové služby, které nám pomohou zdrojovat projekty, které se na sebe těžko samy vydělají, proto pracujeme také na zakázku. Provoz internetové televize je velmi nákladný, pokud se má sama uživit. Nakonec zjistíte, že je to všechno takové kolo, čím víc investujete, tím víc jste vidět a vrátí se vám to. Nabízíme live streaming a výrobu promo videí pro potřeby organizací, které jsou nám ideově blízké, z oblasti nezisku, kultury nebo byznysu. Prostě lidé, kteří mají jako my vášeň pro to, co dělají, vytvářejí hodnoty a dělají to s přesvědčením. Komerční korporátní svět přenecháváme rádi velkým reklamním žralokům.
Čím dál častěji se objevují útoky na novináře ze strany vládních politiků a snaha o ovlivnění komerčních, soukromých i veřejnoprávních médií. Jak to vnímáte?
Politické tlaky na novináře tu byly vždy, jen teď jsou daleko víc vidět a jsou daleko sofistikovanější. Média jsou ale stále hlídacím psem demokracie a nezávislosti. Cením si toho, že se tu stále vyznávají hodnoty, které vedou k tomu, aby se základy novinářské profese zcela nezbortily, nezávislost veřejnoprávních médií je naprosto zásadní.
Moje romské kořeny
Pocházíte ze smíšeného manželství, jak se u vás řešila otázka identity?
Rodiče se rozvedli, když mi bylo 5 let. Od té doby jsem nebyla v kontaktu ani s otcem, ani s dalšími členy rodiny z jeho strany, a to dlouhých 20 let. Vychovala mě maminka, Slovenka žijící v Česku, a nevlastní otec. Moje romství nebylo téma, které bychom doma rozebírali. Ale byla jsem s ním konfrontovaná už v dětství, protože maminka je přírodní blondýnka a nevlastní sestra také. Takže se lidé ptali, zda já a bratr jsme adoptovaní. Máma nám nikdy neřekla, že táta je Rom, myslím, že mě prostě chtěla chránit před negativními projevy okolí.
Kdy se to pro vás důležité stalo?
První kontakty s Romy, s kterými jsem měla možnost se víc poznat, byly děti z dětských domovů během letního tábora, kde jsem byla jako vedoucí. Je to 13 let zpátky, přesto si živě vybavuji, jak mě s mým romstvím konfrontovaly. Ptaly se mě: „Tak seš Romka, nebo ne? Řekni.“ A já si uvědomila, že to všechno do sebe začíná zapadat. V tu chvíli můj život nabral jiný směr, byl to velmi silný moment, který ve mně zůstal.
Předpokládám, že jste si svou domněnku musela nejdřív ověřit. Jak reagovala vaše rodina?
V té době kontaktovala maminka moji kmotru a sešly jsme se. O několik měsíců později došlo i na setkání s mým otcem. Z vyprávění jsem zjistila, že babička je původem maďarská Romka a děda prošel za druhé světové války několika pracovními tábory. Z jednoho z nich se mu dokonce podařilo uprchnout. Prarodiče pocházeli z tradiční romské rodiny, ale určitě i vlivem komunistického tlaku, který byl tehdy vyvíjen na romské rodiče, aby své děti neučili romsky, se z rodiny romština postupně vytratila. Otec ani jeho 4 sourozenci romsky nemluví, ani jeden z nich nemá za partnera Roma. Ta rodina je velmi integrovaná, romská identita se v rodině řeší velmi málo. Loni mi ale udělali super překvapení, část rodiny přijela do Muzea romské kultury, provedla jsem je expozicí a bylo to strašně fajn.
Začala jste od té doby daleko více Romy vyhledávat, poznávat romskou kulturu a jejich historii?
V té době jsme pracovala v brněnském rádiu, kde se stávalo, že jsme měli nějaké téma týkající se Romů a někdo z moderátorů na jejich adresu neváhal prohodit nejapný vtip. Narážela jsem na to, že s tím neumím pracovat, vstřebat to, protože to bylo něco, s čím jsem se do té doby nesetkala. Zároveň jsem si uvědomila, s čím se Romové celý život potýkají. Zpravodajství mě také po několika letech dost unavilo a věděla jsem, že potřebuji změnu. Začala jsem proto spolupracovat v oblasti PR s Muzeem romské kultury v Brně, Ghettofestem, natáčela jsem pro pořad Lumani luma České televize. A čím víc jsem pronikala do kulturních, historických, ale i společenských a politických souvislostí, uvědomovala jsem si, jak jsem pošetilá a hloupá. Na druhou stranu mi to pomohlo uvědomit si, jak je náročné pro lidi zvenku, kteří Romy a jejich kulturu neznají a nemají informace ze školy nebo z médií, do tématu proniknout a pochopit některé věci. Jsem přesvědčená, že to, co musíme změnit, jsou struktury, které informace k lidem přinášejí. Lidé u nás mají tendence předsudky replikovat do svých profesí a je jedno, zda jde o úředníka, pedagoga nebo novináře. Máme před sebou dlouhou cestu, ale já osobně vím, proč po ní jdu.
Čelila jste často předsudkům kvůli svému původu?
Dnes je poměrně jednoduché kontaktovat někoho přes sociální sítě a psát mu nenávistné zprávy. Nejen online prostor sociálních sítí je ovlivněn algoritmy, které dokážou rozdělovat společnost, a jsem přesvědčená, že ovlivňují i vztahy Romů a majority. Navíc v České republice je stále velká skupina lidí, kterou negativní vztah k Romům spojuje. S předsudky jsem se setkala ale i v běžném životě. Třeba v době, kdy jsem bydlela blízko Cejlu a čekala své první dítě - těhotná Romka je něco, co spoustu lidí dráždí, a nebylo mi úplně příjemné čelit pohledům nebo poznámkám kolemjdoucím. Velmi nepříjemná situace se nám stala, když jsme s kolegy z Tuke natáčeli po tornádu v Hruškách na Břeclavsku. Stáli jsme u zničeného domu Romky Jarky Polákové. V domě naproti pomáhali jako dobrovolníci nějací mladí kluci. Najednou slyšíme, jak odtamtud hraje písnička od Ortelu o bílém jezdci, většina ji známe. Když si všimli našich reakcí, najednou všichni zmizeli. Neuvěřitelné.
Jak dnes vnímáte své romství?
Jako něco přirozeného. Jsem poloviční Romka, takže je to podstatná část mé identity, ale není jediná. I česká výchova nebo moje studia bohemistiky a vztah k češtině a obzvláště k české literatuře jsou pro mě určující a důležité. I když jsem svoje romství našla až v dospělosti, jsem ráda, že to tak je. Mám kolem sebe Romy, kteří si své romství nepřipouštějí, neprezentují, nahlas by to nikdy neřekli, sami to v sobě popírají, to je mi vždycky líto. K romství vedu i své dvě děti, v Muzeu romské kultury jsou jako doma a povídáme si o různých tématech. Na hlubokou debatu jsou zatím malí, ale učíme je s manželem, že je super, že nejsme všichni stejní a jinakost ke světu patří.