„Umíme zprovoznit solární panely, zapojit baterie, ošetřit a opravit kabely a obvody. V okolí nahrazujeme chybějící elektrikáře i elektroinstalaci,“ vypráví Deida Amar, zatímco ukazuje plastovou základní desku s trafy, cívkami a pojistkami, která slouží jako převodník mezi solárním panelem a spotřebičem. Tahle dovednost je jedním ze základů „solárního inženýrství“. Oblast, kde bydlí paní Amar s rodinou, není elektrifikovaná a pravděpodobně by nebyla ani v dlouhodobém horizontu. Velmi bohatá je ale na sluneční svit. O tom, že život na okraji Sahary není jednoduchý, vypráví i paní Amar: „Potíže nastanou hlavně, když přijde sucho, pak je problém dostat se k masu, mléku, je těžké uživit domácí zvířata. Každodenní život se pak mění spíše na přežití, zvýší se ceny potravin, třeba obilí a cukru. Ale díky Alláhovi jsme zatím naživu.“ Její slova o nevypočitatelnosti osudu venku dosvědčují i každý den zvětšující se počty sarančat, která tady čas od času v obrovském regionu Sahelu způsobí katastrofu a nedostatek jídla pro desítky milionů lidí. Každá novinka, která na mauretánském venkově pomůže zmírnit dopady tvrdého života na poušti, je proto klíčová nejen pro kvalitu života místních, ale především pro přežití.
„Když za mnou přišli, říkala jsem, že neumím číst a psát. Jenže hledali právě takové lidi,“ směje se kolegyně paní Amar, Salka Meissara. Když v roce 2006 do oblasti přijeli zástupci organizace Světový luterský svaz (LFW) a sháněli vhodné kandidáty do programu Barefoot college, znělo to fantasticky: hledáme negramotné lidi z vesnic, především ženy, vezmeme je na šest měsíců do Indie a tam je naučíme, jak se postarat o solární energii, půjde o praktickou výuku pomocí znakového jazyka. Paní Meissara vypráví, že tehdy pro většinu místních bylo něco takového nepředstavitelné. Trvalo rok, než se vše dohodlo, někteří manželé nechtěli manželky na půl roku do vzdálené ciziny pustit. Postupně ale začalo být jasné, že muži prostě musí zůstat doma a starat se o velbloudy, krávy a kozy. Nakonec se souhlasem rodin i svých komunit odjelo šest odvážných žen. „Já jsem strach neměla, ale pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že skutečně pojedu tak daleko, dokonce do zahraničí. Taky jsem nejdříve nepochopila tu rychlost letadla. Bylo to nereálné, jako sen,“ vzpomíná paní Meissara a dodává: „Pokaždé mi akorát někdo řekl: a teď jste v Maroku, a teď už v Emirátech! Nedokázala jsem pochopit, že je to skutečné, že jsem opravdu odletěla z rodné Mauretánie.
Akademii Barefoot college založil v roce 1972 Ind Roy Bunker. Sám pochází z velmi bohaté rodiny, studoval ty nejprestižnější školy a univerzity a podle svých slov byl předurčen pro „snobský život indických elit“. Ze zvědavosti chtěl poznat i život na vesnicích. Utrpení, hladovění a smrt mu změnily od základu pohled na život. Přes nesouhlas rodiny odjel na pět let na venkov kopat studny. Během té doby se zrodila myšlenka na založení školy, jež by kombinovala znalosti a zkušenosti chudých lidí s novými vědeckými poznatky a technologiemi, zrodila se Bosá univerzita. „Je to jediná univerzita v Indii, kde vás nevezmeme, pokud máte titul magistra nebo doktorát. Musíte pracovat rukama, musíte si vážit práce, musíte chtít sloužit své komunitě,“ říká Bunker ve svém Ted talku a dodává, že u nich nikdo nedostane diplom a všichni vedou velmi prostý a pokorný život: jí na podlaze, spí na podlaze a pracují na podlaze. Veškerá energie v kampusu je dnes ze solárních panelů, jídlo se vaří na solárních vařičích, voda se sbírá ze střech. „Pro nás je ve vzdělávání důležité to, co považují za důležité chudí lidé,“ vysvětluje Bunker. Když prý poprvé nabízeli program do Afghánistánu, řekli jim, že se zbláznili, ženy přece ani nevycházejí z domu, natož aby je manželé pustili samotné do Indie. Udělali kompromis a nechali v Indii studovat tři ženy – i s manžely. Ty pak začaly zavádět elektřinu v úplně první vesnici v Afghánistánu. 55letá babička jménem Gul Bahar byla sama schopna elektrifikovat přes 200 domů. Tři ženy pak vyškolily dalších 27, což už znamenalo nějakou formu solární energie pro více než 100 dalších vesnic v Afghánistánu. Podobným způsobem Barefoot college pomohla na svět už 2200 solárním inženýrkám z 93 zemí. Ty odhadem pomohly ke světlu až milionu lidí. Roy se domnívá, že umístění žen do centra procesu rozvoje je nejspolehlivějším a nejefektivnějším nástrojem změny. Inspirací je mu prý Mahátma Gándhí: „Nejdříve vás ignorují, pak se vám smějí, pak s vámi bojují – a pak vyhrajete.“
Výsledky činnosti tří solárních inženýrek jsou patrné i na mauretánském venkově. Tady v regionu Trarza už pomohly k nějaké formě elektřiny ve více než 800 domácnostech. „Všichni jsou nadšení z možností, které solární elektřina přinesla,“ sděluje třetí inženýrka, Aichetou Mkheiligh. „Volají nás ke všem elektroinstalacím. Některé domácnosti využívají solární vařiče. Děti teď taky nemají strach, že se popálí nebo nadýchají kouře, dříve se musely učit u svíček nebo ohně,“ dodává. Sama si zařídila i malý byznys, nabíjí za drobný poplatek lidem mobily. Největší změnou, kterou se díky české pomoci v poslední době podařilo zajistit pro tři okolní vesnice, je šest mrazáků, 15 solárních panelů a 24 baterií. A mrazáky na poušti jsou v Mauretánii nevídaná věc. Dva z nich stojí i tady v Muftah El Kheir, v malém zděném obchůdku se skromným sortimentem, který je ale pro místní naprosto klíčový, nemusejí se pro něj vydávat daleko z domova. Připomíná skromnější verzi české večerky, dají se zde pořídit potraviny, základní drogerie či laskominy. Na polici stojí i jedna Nutella, malým bonusem je i pár vychlazených sladkých sodovek. Mrazáky slouží i k uchovávání místní úrody, masa a především léků, jako je inzulín. Nic z toho dlouho ve 40stupňových vedrech nevydrží. Obchod zároveň funguje jako kooperativa, kde se ženy střídají v prodeji a rozdělují si zisk. Část z něj pak investují do rozšiřování sortimentu.
„Mimo to, že Česká republika darovala mrazáky, pomohla ještě vyškolit 60 lidí v okolních vesnicích v oblasti environmentálního managementu a adaptace na klimatické změny. Tady v oblasti Sahelu to pro lidi není jen otázka užitečných informací, ale přežití,” doplňuje Jan Hladík z české ambasády v Maroku, která projekt podpořila.
Solární inženýrství neznamená jen elektřinu. Tato zkušenost dává jinak uzavřeným a konzervativním muslimským komunitám ochutnat, jaké výhody mohou přinést vzdělané a pracující ženy. A osobní zkušenost je zásadní, mění i to, jak se pak další generace žen hlásí o svá práva. Všechny tři solární inženýrky si výsledky svého elektrického dobrodružství pochvalují: pracují, vydělávají peníze a těší se v komunitě vážnosti, protože umí to, co nikdo jiný. „Ženy by měly chodit do škol a pracovat, všude po světě, uplatňovat svá práva,“ shodují se všechny tři, když se ptáme, co by vzkázaly do Česka.
Foto: Jiří Pasz
