Sociální pracovnice Manu, Audrey, Hélène a Angélique vedou denní centrum pro ženy bez domova na okraji francouzské metropole. Dělají vše pro to, aby se jejich klientky postavily na vlastní nohy. Mnohdy jim v tom však brání nepružný a nedostatečný systém podpory. Poté, co je jejich centrum uzavřeno, rozhodnou se porušit pravidla a pomáhat svěřenkyním na vlastní pěst. Jejich inovativní přístup tak pomůže odhalit skryté talenty a dovednosti a podpořit u žen sebevědomí a začlenění do společnosti. O tom vypráví film Neviditelné francouzského režiséra Louis-Julien Petit, který aktuálně vstoupil do českých kin.
„Chtěl jsem natočit film plný světla a naděje, zaměřený na úzkou skupinu, její soudržnost a vzájemnou podporu tváří v tvář nepřízni osudu. Už jen z úcty k těm ženám, které si často dělají legraci samy ze sebe a odmítají jakoukoli sebelítost. Je to film o bojovnicích, jejichž zbraně nejsou vždy legální a jejichž úspěch tkví ve společném cíli, ve sdíleném dobrodružství,“ popisuje režisér snímek, ve kterém vyšel z knihy novinářky Claire Lajeunie Sur la route des invisibles. S ženami bez domova strávil na ulici i v centrech měsíce. „Chtěl jsem vzdát hold ženám, které společnost vymazala, a těm, jež je každý den provázejí. Chtěl jsem ukázat, že navzdory propadům, které na své cestě zažily, měly před životem na ulici jiný život, práci, dovednosti a že neztratily nic ze své osobnosti, důstojnosti, tužeb ani snů,” líčí Louis-Julien Petit pro distribuční společnost Aerofilms.
Reální lidé se skutečnými problémy
Film se odehrává v denním centru pro ženy bez domova, které nabízí sprchu, teplé jídlo, kariérní poradenství a také přátelství a podporu. I přes snahu pracovnic se však daří reintegrovat jen malé procento žen. V cestě jim totiž kromě těžkých životních osudů a zdravotních problémů stojí také systém, který například neřeší, že denní a noční centrum dělí padesát kilometrů, nebo že ženy, které se staly obětí násilí, se necítí bezpečně v centrech s muži. Když je z úředního rozhodnutí centrum uzavřeno, jeho pracovnice se rozhodnou, že v utajení zůstane otevřené a pomocí tréningových skupin pomůže svěřenkyním stát se fungujícími členy společnosti.
Nejvýraznější osobností této skupiny je Chantal, starší vdova, která byla ve vězení za vraždu násilnického manžela. Tam se však naučila opravovat elektroniku. Přes její otevřenost - kdy na pracovních pohovorech o svém činu vypráví, dokáže nakonec svými schopnostmi i odzbrojující poctivostí přesvědčit i zatvrzené pesimisty. Její postava tak funguje jako portrét reálných lidí se skutečnými problémy.Neviditelné
„Abych problém pochopil a dokázal ho co nejvěrněji zachytit, více než rok jsem se setkával se ženami bez domova v různých útulcích po celé Francii a zároveň jsem mluvil i se sociálními pracovnicemi, abych se seznámil s jejich profesí. Brzy mi došlo, že bych se chtěl zaměřit na dvě kategorie žen, které jsou ,neviditelné’ v naší společnosti,” říká Louis-Julien Petit. „Toto prostředí mě zcela pohltilo a já chtěl v plném světle ukázat, jak drsné a násilnické je. Přemýšlel jsem, jak bych já sám mohl přispět ke snaze tyto ženy zviditelnit,” dodává.
Aby film zachycoval realitu co nejvýstižněji, obsadil také režisér do rolí žen bez domova skutečné ženy, které v životě touto zkušeností prošly. Právě jejich herecké výkony činí dle kritiků film výjimečným. „Neherečky na sebe v každé scéně strhávají pozornost. Jejich vypodobnění žen, které neměly v životě příliš štěstí, vůbec není skličující, naopak – mají barvitý smysl pro humor a vyzařuje z nich ledový klid, díky kterému zapomenete na jejich obtíže. Hýří vtipy, ale zároveň nikdy neskrývají, v jaké situaci se nacházejí,“ okomentoval snímek Hollywood Reporter.
Herečky i ženy z ulice
Přínosem pak nebyly pouze tyto ženy pro film, ale jejich účast pozitivně ovlivnila také jejich životy. „Konkrétním přínosem bylo už jen to, že ženy, které se na filmu podílely, mohly svůj život nahlédnout jinak. Resocializovaly se, znovu objevily své sebevědomí, pomalu se pozvedly a rozjasnily. Adolpha Van Meerhaeghe (představitelka Chantal) se mnou pracuje dodnes. Děláme spolu divadlo a pracujeme na různých projektech,” uvedla k tomu pro Aerofilms herečka Corinne Masiero, která ve filmu ztvárnila vedoucí centra Manu. „Se vší skromností mám pocit, že se každá z těch žen díky filmu někam posunula. Na konci natáčení byly jiné: staly se součástí týmu, uvědomily si, že jsou nepostradatelné, dostaly zaplaceno, dokázaly se otevřít, ostatní se na ně dívali, byly milované. A to vše se podílelo na jejich proměně,” dodává Louis-Julien Petit.
Natáčení pak obohatilo i profesionální herečky, které sehrály role sociálních pracovnic. „Má postava, Hélène, rozdá malé cedulky těm zranitelným, nejistým ženám, rozdělí je do dvojic a postaví je tváří v tvář proti sobě. Mají spolu otevřeně mluvit, jako by ta druhá byla její bratr, matka, manžel, dítě nebo kdokoli jiný. Louis-Julien to točil se dvěma kamerami, v jednom dlouhatánském záběru. Byl to nesmírně silný okamžik pravdy,” popsala herečka Noémie Lvovsky. „Hluboce mě dojalo slyšet, jak se otevřely a zcela bez příkras se svěřovaly se svými bolestmi, touhami, vztekem, výčitkami. Nejdojemnější okamžik v tom dlouhém záběru přišel, když se jedna žena rozhodla promluvit k sobě jako k malé holčičce, kterou kdysi byla, a požádat ji o odpuštění za to, kým se stala. Všechny na place nás to úplně zaplavilo emocemi,” dodala.
Neviditelný problém ženského bezdomovectví
Film tak podle ní může divákům přiblížit situaci těchto žen. „Po rozvodu, ztráty blízkého nebo práce se můžete rychle ocitnout na ulici. Kromě úrovně bydlení není mezi ženami bez domova a ostatními žádný rozdíl. Protože cítí vinu a těžko se jim ta vina zpracovává, může si někdo myslet, že si tu situaci zaslouží. Ale ve skutečnosti je jen výsledkem naprosto strašné a zcela náhodné nerovnosti,” tvrdí Lvovsky. „Na méně kvantifikovatelné úrovni si lidé díky filmu doufám uvědomí, že být bez domova není nic fatálního a že se to může stát každému. A pak, když se trochu zasníme, by mohl film znamenat konec netečnosti úřadů vůči problému bezdomovectví,” souhlasí s ní Masiero.
V českých kinech
Snímek, který se ve Francii stal hitem a za měsíc od premiéry jej zhlédlo přes milion diváků, na začátku června vešel také do české distribuce společnosti Aerofilms ve spolupráci s organizací Jako doma, která se zaměřuje na práci s ženami bez domova. „Ze všeho nejdůležitější jsou lidské vztahy, a ne do kolika tašek se naskládá náš majetek. Neviditelné mě zasáhly. Je to autentický příběh o přátelství, chuti žít a užít si každý moment navzdory tomu, že se někdy nedaří. A tak sledujeme, jak se tyto nenápadné, životem ostřílené ženy snaží vytvořit svůj malý svět – útočiště, ve kterém budou v bezpečí, kde se mohou rozvíjet, učit a sílit, aby snáze mohly začít zase znovu. Proti nezdarům bojují společně a věří v další šance. Ačkoliv by námět filmu mohl svést ke slušné depce, zpracování na mě zapůsobilo tak, že jsem z kina odcházela nabita pozitivními emocemi,” popsala Magda Novotná z Aerofilms.
Film nyní můžete zhlédnout v kinech po celém Česku (konkrétní místa a časy promítání najdete zde.
Foto: Aerofilms