Proč jste se stal učitelem?
Podle maminky jsem už v první třídě pořád někoho poučoval a zajímal se o věci, které mé vrstevníky zrovna nezajímaly. Když jsem studoval na Střední hotelové škole v Žatci, uvědomil jsem si, co chci. Dost mě v tom ovlivnila tamní paní ředitelka, která postřehla, že jsem šikovný na odborné předměty. Sama mě pak vedla k dalšímu studiu na vysoké škole. Vzhledem k tomu, že jsem se chtěl věnovat oboru gastronomie a zaměřit se na výuku souvisejících předmětů, rozhodl jsem se vystudovat chemii potravin. Díky tomu učím nejen předmět potraviny a výživa pro gastronomii chemii, ale i biologii, ekonomiku, marketing a management. Teď je to už patnáct let, co jsem se poprvé postavil za katedru jako učitel.
Když to počítám, musel jste začít učit hned po bakaláři. Jak se vám studium dařilo skloubit se zaměstnáním?
Kvůli práci jsem si magistra dodělával dálkově. Nastoupil jsem totiž jako učitel do Prahy na dnes již zaniklou soukromou školu hotelového provozu. Měl jsem vizi, že ke svým studentům budu přistupovat přátelsky, nechtěl jsem být učitel-pedant. Když pak na konci školního roku odcházela kolegyně, která byla třídní druhého ročníku, a já po ní měl převzít štafetu, úplně se mi ten přátelský přístup neosvědčil. Sice jsem neměl problém s autoritou, ale někteří z mých studentů začali mít problémy s absencemi. Někde získali pocit, že na soukromé škole nemusí vynakládat tolik úsilí jako na škole státní. Sice jsem po dvou letech odešel na střední školu do Litoměřic, ale dodnes z této zkušenosti čerpám.
Takže jste na litoměřickou střední školu nastupoval s deziluzí?
Spíš jsem byl zkušenější. Byl jsem tehdy nadšeným učitelem, nabitý energií a znalostmi z chemie a odborných gastronomických předmětů, které jsem chtěl studentům předat. Ale pak jsem začal zjišťovat, že se to neslučuje s představami mých studentů. Uvědomil jsem si, že to není jen o předání znalostí, ale především dovedností. Po těch letech za katedrou si dokážu se studenty obou středních škol, kde dnes působím, určit pravidla, která respektují, a já nemusím čelit nějakým extrémům nebo nechuti studentů se mnou spolupracovat.
Splněné sny
Co by měl umět každý pedagog?
Disponovat velkou dávkou empatie. Zjistil jsem, že když se studentovi něco nechce nebo mu to nejde, tak to většinou nepramení z lenosti, ale mnohdy se za tím skrývají problémy v rodině nebo ve vztazích. Jsou studenti, kteří zažívají na vlastní kůži sociální vyloučení a chudobu. Proto volím demokratičtější způsob - možnost vyjádřit se a dát studentovi prostor žít v tom kolektivu volněji. Bezpečné klima ve třídě je zásadní.
Jenže těch studentů jsou na školách stovky. Jak moc je pro vás náročné zjišťovat si, z jakého prostředí student pochází?
Zrovna dneska jsem učil třídu elektrikářů, kde mi jeden student pospával na lavici. Studenti vědí, že vyžaduji v hodinách aktivitu, proto jsem se ho zeptal, zda ví, jak se má chovat v hodině. Odsekl mi, že je unavený. Nakonec z něho vylezlo, že od osmi let pendluje mezi babičkou, tetou a kamarády, nemá stálé bydliště, a protože byl zrovna někde na tahu, je z toho unavený. Pak je samozřejmě těžké v takové situaci, kterou každodenně zažívá a učí ho určitým modelům chování, striktně po něm vyžadovat dodržování pravidel. A není to bohužel jediný případ, se kterým jsem měl možnost se setkat. Proto si vážím, že ke mně studenti mají důvěru a svěřují se mi.
Co se dá v takové situaci dělat?
Informaci předám třídnímu učiteli, řeší se to pak s výchovným poradcem. Jde nám primárně o to, aby se studentovi pomáhalo, a nikoliv, aby byl potrestán. Pokud mají naši studenti výkyvy v prospěchu nebo nárůst absencí, vždy nás zajímá proč. Když pak zjistíme, že se student musí živit sám, protože rodina nefunguje, tak se mu snažíme jako škola přizpůsobit třeba individuálními plány nebo akceptací vyššího procenta zameškaných hodin.
Naplňuje učitelské povolání vaše dětské představy?
Určitě ano. Školy byly ještě před pár lety výhradně o známkách, výsledcích, jež se sledovaly podle nějakých předem daných měřítek. Současná vize pro vzdělávání roku 2030 ministerstva školství už není o tom, učit se něco nazpaměť, ale žáci a studenti by se měli učit kompetenční neboli měkké dovednosti. A já to tak mám nastavené od té doby, co učím. Běžně používám různé váhy známek, průměr, který studentovi vychází, pro mě není vůbec směrodatný. Naopak, snažím se hodnotit přístup ke studiu, práci v hodinách a aktivitu. V podstatě takové to memorandum, který je učitel schopen hodnotit.
Vy jste velkým fanouškem digitalizace ve vzdělávání. Kde vidíte její výhody?
Odbourali jsme sešity, žáci mají k dispozici ve školním systému skripta, výukové materiály, které tvoří učitel a každoročně je obnovuje. Využíváme i různá výuková videa, učíme studenty vyhledávat si informace na internetu, jak se učit, aby si procvičili učivo a ověřili si na různých cvičeních, že ho opravdu umí a mohou převést do praxe. Tyto zkušenosti pak převádím i na střední školu hotelnictví, kde máme kromě pedagogického lycea pod jednou střechou i učňovské obory, jako je elektrikář nebo automechanik. Je to opravdu velká škola. Zájemci o studium mají možnost zapojit se do projektových dnů, kdy mohou přijít do vyučování a zjistit, zda by je obor bavil. A právě digitalizaci a rozvoj kritického myšlení je takové moje know how. Ale bohužel mi přijde, že řada učitelů není digitalizaci nakloněná a stále vyžadují hlavně sešit a pero.
Jak to?
Někteří nemají o digitalizaci zájem kvůli věku, někteří začnou vymýšlet situace, že to v té dané třídě nejde. Ale já si myslím, že to lze téměř vždy. Nedávno jsem se zúčastnil školicího programu, jak zakomponovat digitální dovednosti do výuky, který organizovala základní škola v Chrudimi. Ta aspiruje na topku základních škol v oblasti soft skills do roku 2030. Některé jsem neznal, jiné se staly už dávno běžnou součástí mé výuky. Stává se, že zapnu data a nechám studenty vyhledávat informace na mobilu. Nedávno jsem zkoušel vygenerovat několik QR kódů, kdy jsem do jednoho zakomponoval otázku, do druhého zase webový odkaz. Studenti učebních oborů kuchař číšník si museli otázky týkající se chemie na webu vyhledávat a ověřovat. Z reakcí mohu hodnotit, že to byla velmi zdařilá hodina a studenty to bavilo. Odnesli si z toho, že pokud mají napsat referát, musí si informace porovnávat, a ne opsat první větu, kterou jim ukáže internetový prohlížeč.
Dobrý den, pane učiteli
Jakou roli podle vás hrají ve vzdělávání dětí zájmové kroužky?
Obrovskou. Pozoruji to u studentů, kteří studují na obchodní akademii a mají za sebou zájmové kroužky dramatické, matematické, přírodovědná praktika, počítačové, jazykové a další – tam je to opravdu poznat. Daleko víc si pak vybírají školy a obory, které jsou zaměřeny na akční metody, a dál je rozvíjejí. Oproti tomu některé děti ze sociálně slabých rodin nebo těch, které končí na učňovských oborech řemeslného typu, mají ten žebříček hodnot jinde. Před lety by řada z těch dětí nedosáhla ani na učňovské obory a končily by v nějakých pomocných pracích. Uvidíme, co s tím udělají silné ročníky, které budou teď nastupovat a v podstatě už nastoupily. Stále ve společnosti převládá názor, že by se každý deváťák měl hlásit na studijní obor nežli na učební. Jenže na studijní obory se nehlásí jen studijní typy, ale děti, které by byly velmi dobré v učebních oborech. Osobně v tom vidím chybu v systému školství.
Čím si to vysvětlujete?
Je to většinou o rodičích. Setkáváme se s tím u studentů učebních oborů. Některé z nich škola nebaví, nechtějí se oboru v budoucnu věnovat. Když se jich zeptáte, proč studují, odpoví, že si to přejí rodiče. Hodně také záleží na tom, z jaké základní školy přicházejí. Na druhou stranu jsou velmi dobří po pracovní stránce. To samé se vyskytuje i u studijních oborů s maturitou. Plácají se v angličtině, v matematice a nedostanou se na takovou úroveň, na jaké by měli být. Není to o motivaci, ale o tom, že nemají studijní předpoklad, jenže rodiče jim školu vybrali a oni ji budou studovat, i když je netěší.
Co by pomohlo?
Reforma odborného vzdělávání, aby se praktická výuka změnila. Když si vezmeme technické obory, tak většina je vyučována v odborném výcviku někde ve třídách, kde si žáci něco zkouší. Osobně by se mi líbil víc německý model, kdy většinu studijního života student působí v nějaké firmě. A do školy chodí několik dní v měsíci, což by pro něj bylo daleko přínosnější, než kdyby střídal model 14 dní praxe a 14 dní ve škole. A chce to samozřejmě změnit i akčnost, jak podávat ty odborné předměty. Mám třeba skvělého kolegu, který je revizní technik pro elektrospotřebiče, je uznávaný ve svém oboru a začal u nás učit. Má výjimku, že většinu teoretické výuky vede v praxi. To znamená, že studenti jsou v menších skupinkách a vysvětluje jim názorně to, co by se měli dočíst v učebnicích. To je pro ně mnohem přínosnější. Bohužel stále ještě přetrvává na mnohých školách břímě memorování znalostí než rozvíjení praktických dovedností.
Což zjevně nefunguje u praktických povolání?
Tady by stálo se nad tím zamyslet. Sám jsem třídním učitelem učňovské třídy, která je složena z automechaniků, elektrikářů a klempířů, a vidím, že třeba elektrikářům a automechanikům totálně nejde občanská nauka, protože je nebaví. Jazyky, které se na škole vyučují, by si spíše představovali zaměřené právě na tu svoji praxi, aby se domluvili a orientovali se v oblasti materiálů a úkonů práce v cizím jazyce. Třeba ekonomiku s nimi jedu hodně prakticky. Od prvního do třetího ročníku jedeme takovou fiktivní firmu, aby věděli, co mohou na pracovním trhu nabízet, co je pro ně rizikem, kde mohou selhat, dostávají informace k podnikání, protože to bude často jejich budoucnost. Také třeba i základy z práva, jak sepsat pracovní smlouvu, co si v ní ohlídat, když bude zaměstnanec, kde získat kapitál, jak se přetransformovat na obchodní společnost apod. Učíme se formou hry a žáci se na moje hodiny docela i těší. Ale u těch studijních oborů s maturitou to samozřejmě neplatí, tam musí umět student opravdu všechno.
Kolik romských žáků máte na obou školách?
Na té soukromé ekonomické ani jednoho právě proto, že pocházejí z nízkonákladových rodin a nemají na to finance. Ale možná se povede dostat na školu alespoň jednoho romského chlapce, kterému se budeme snažit získat stipendium přes romský stipendijní fond organizace Romea. Jiná situace je na střední hotelnické škole, kde studují tři Romové. U učebního oboru automechanik je dokonce 12 Romů z celkového počtu 27 studentů.
Jak reagují na to, že je učí Rom?
Zpočátku byli někteří překvapeni, ale tím, že se hrdě ke svému romství hlásím, tak se i oni cítí na škole komfortně. Někteří se mi dokonce svěřili, že jsou na škole jenom kvůli mně, protože mě uznávají za to, co jsem dokázal. S rodiči těch dětí také nemám žádné problémy, když mě potkají ve městě, velmi nahlas mě zdraví „dobrý den, pane učiteli.“ Mají ke mně blízko právě proto, že jako Rom lépe chápu, v čem vyrůstají a s čím se ve svém životě potýkají.
Foto: Archiv Lukáše Kovače