Porozumění mezi Čechy a Ukrajinci intenzivně řešíš od samotného vypuknutí války. Jak velký je tedy mezi námi podle tvé zkušenosti rozdíl?
O kulturních rozdílech mezi blízkými kulturami se málo mluví. A to pak vytváří napětí. Rozdíly mezi námi skutečně nejsou moc velké, třeba ve srovnání s lidmi z Blízkého východu. Ale přesto existují. Máme v sobě vnitřní nastavení, že Ukrajinci jsou stejní jako my – a pak nastává rozčarování, když zjistíme, že jsou v něčem jiní.
Navíc si musíme uvědomit, že ani všichni Ukrajinci nejsou stejní. Jestli je pro Ukrajinu něco typické, jsou to velké sociální rozdíly mezi lidmi. Kulturní šok mohou zažívat i Ukrajinci navzájem – třeba Zakarpatí nebo Kyjev či Oděsa jsou úplně různé světy.
Dá se říct, v čem se Češi a Ukrajinci liší nejvíc?
Napadá mě ukrajinská nedůvěra v úřady, a naopak velká důvěra ve vzájemnou pomoc. Lidé z Ukrajiny mají nedůvěru v úřady opravdu hodně zakořeněnou. Může to pramenit z toho, že v postsovětském prostoru měli hodně divoké devadesátky, takže si zvykli, že se jako první musí postarat o sebe a svoje blízké. A mít ostřejší lokty, protože nejde spoléhat na stát, na sociální služby.
To se dostává do kontrastu s českou důvěrou v úřady, která je o třetinu lepší než na Ukrajině, i když je stále o třetinu horší než v zemích západní Evropy a Skandinávie. Češi se chovají stylem „abych neobtěžoval“. Jedna z českých vlastností je moc na sebe neupozorňovat, neprojevovat se hlasitě a klást důraz na zdvořilost. Tohle je podle mě pramen 99 % nevraživostí, které vznikají v každodenní interakci Čechů s Ukrajinci.
První interkulturní tréninky jsi dávala zaměstnancům knihoven. Proč ho právě oni potřebovali?
České knihovny přecházejí od tichých studoven à la Klementinum k pojetí knihovny jako komunitního místa. Snaží se vysílat signál i do různých cizineckých komunit, že knihovna je tu pro ně, je to bezpečné místo, kde je internet a lidé, kteří jsou vyškolení na to, aby uměli hledat informace. Ukrajinské maminky v zimě s dětmi chodí do nákupních center, a přitom by mohly jít zadarmo do knihovny, kde je v dětském oddělení hernička a vlastně všechno, co potřebují. U Ukrajinců – stejně jako u části české veřejnosti – ale přetrvává představa knihovny jako oficiálního, tichého místa, kde není možné trávit volný čas a kam vůbec nemá smysl chodit s dětmi, protože budou dělat hluk.
Městská knihovna v Praze hned čtvrtý den po útoku Ruska na Ukrajinu zřídila první přijímací centrum pro uprchlíky, ještě než se otevřel Kongresový palác. Okamžitě pro ně měli připravené letáčky v češtině i ukrajinštině se vzkazem: jsme tu pro vás, můžete tu být zadarmo, nemusíte být čtenáři knihovny, máte tady internet a vodu, nebojte se tady nabít svůj telefon atd. Knihovny pak otevřely kurzy češtiny a další programy pro Ukrajince.
Jak tvé školení interkulturních rozdílů probíhá?
Mám už osvědčenou aktivitu na začátek, a to že si povíme, co kdo jí na Vánoce. Zaznívají přitom věty jako „samozřejmě máme kapra a salát“. Ale najednou se zjistí, že to, co v jedné rodině máme jako samozřejmé, v jiné rodině samozřejmé není. Jela jsem na toto školení do Pojizeří a tam všichni říkali: „Samozřejmě máme houbovec“. Ptala jsem se, jestli je to kuba. Ale oni se smáli, že to není kuba. Prostě stačí ujet sto kilometrů od Prahy a už je tam jiné tradiční jídlo, které zbytek republiky nezná. V Ostravě se mi zhádali, jestli mixovat nebo nemixovat hrachovou polévku. Je to zkrátka hezký icebreaker, jímž předávám základní sdělení interkulturního tréninku – že když já něco vnímám jako úplně samozřejmé, někdo druhý to tak vnímat nemusí.
Čím pokračuješ po tomto úvodním prozření?
Pak si povídáme obecně o komunikaci s cizinci. Jednou se mě třeba Filipínci ptali, proč na ně Češi tak křičí. Lidé na ně výrazně artikulovali a mluvili hlasitě v dobré víře, že jim tím pomůžou s porozuměním. Vždycky radím: mluvte klidně, zjednodušujte věty. A úplně nejhorší otázka při komunikaci s cizincem je: „Rozuměl jste?“ Protože tu každý odkývá, i když nerozumí nic. To dělají i Češi, když jsou v cizině.
Proto je skvělý Erasmus (program EU podporující výjezdy studentstva do zahraničí – pozn. red.), protože člověka naučí být v situaci toho ňoumy, co mluví lámaným místním jazykem a je odkázaný na dobrotu okolí. Představa Erasmu ale není aplikovatelná na současnou situaci uprchlíků. Objevuje se občas názor, že Ukrajinci mají svůj odchod ze země brát jako novou zkušenost, mají mít růstové myšlení a být rádi, že se děti naučí jazyk země EU, protože tady pak budou moci studovat zadarmo. Jenže mentální kapacita uprchlíka zkoušet nové věci je dost vyčerpaná prostě tím, že odešel z vlasti nedobrovolně.
Probíráte při školení i jednotlivé kulturní rozdíly?
Ano, mám ráda kulturní ledovec, který má viditelnou a neviditelnou část. V té viditelné je typická kultura – oblékání, jídlo, literatura, folklor. Jenže ta většinou žádné problémy nedělá.
Problém jsou věci pod hladinou, které nejsou vidět. Je to takový software, který v sobě máme. Nevěřím na ukrajinskou nebo českou národní povahu. Ale věřím tomu, že existují ekonomické, geografické a historické okolnosti, které způsobují, že se větší část lidí z dané země nějak chová. A to je například již zmíněná nedůvěra v úřady, ukazování společenského statusu, estetická norma. Představa o tom, jak má vypadat upravená žena, je u většiny lidí z Ukrajiny jiná než v Česku. Součástí jejich normy jsou nalakované nehty, každodenní make-up, nošení šperků, vlasy od kadeřníka atd.
A to se dostane do konfliktu s úřednicí na českém úřadu práce, která nemusí mít nic proti Ukrajině, ale předpokládá, že uprchlík by měl být chudý, skromně oblečený a že si uprchlice má pořizovat úplně jiné věci než gelové nehty a hezké oblečení. Už neví, že ona má možná dvoje takové hezké oblečení a jinak nic. Takže žena z Ukrajiny má strategii být v každé situaci upravená a narazí na strategii českého úředníka, kterému z pochopitelných důvodů připadá podezřelé, když žadatel o sociální dávku vypadá majetně. V tom případě přece dávku nepotřebuje.
Ano, upravené nehty byly tématem od prvních dní války…
Když jste v nekomfortní situaci, držíte se zuby nehty toho, co znáte. Je to váš způsob přežití. Děláte nadále věci tak, jak jste zvyklí, a tím si zachováváte osobní integritu. Takže v případě ukrajinské ženy-uprchlice nikdy nevíte, jestli ty nalakované nehty pro ni nejsou ten poslední symbol, že má svůj život ještě pod kontrolou.
V čem přijdeme my Češi Ukrajincům podivní?
Kromě smrkání na veřejnosti, které je pro ně to, co pro nás hlasité krkání nebo pšoukání, jim přijdeme příliš zdvořilí. Všichni pořád říkáme „prosím, mohl byste, děkuji“, zdravíme při příchodu do obchodu, poděkujeme číšníkovi pokaždé, když něco přinese na stůl. Na Ukrajině se za všechno platí, oficiálně nebo neoficiálně. Korupce tam je, je potřeba o tom mluvit. A když si nějakou službu zaplatím, nemám pak chuť hrát společenské hry, které my Češi běžně hrajeme. Pro nás je typické, že i když něco chceme, děláme, že to nechceme. Nebo nám něco vadí, ale neřekneme, že to vadí. V tom jsme pro Ukrajince hrozně nečitelní.
Myslíš si, že i přes všechny tyto rozdíly a společenské pasti si Ukrajinci v Česku můžou zvyknout a být tu šťastní?
Velké specifikum nově příchozích z Ukrajiny po ruské invazi je, že jejich původní země o ně má pořád velký zájem. To se v novodobé historii nikdy nenastalo, ani v 90. letech, kdy jsme tu měli 60 tisíc uprchlíků z balkánských válek. Ukrajinská vláda skrze média ke svým občanům v zahraničí vysílá signál: jsme rádi, že jste v bezpečí, ale neusazujte se, nezapouštějte kořeny, budeme vás potřebovat zpět na Ukrajině. Česká a ukrajinská vláda mají dohodu, že uprchlíkům nebude vydávat pobytová oprávnění, ale jen opakovaně prodlužovat dočasnou ochranu.
Vytvořilo to zvláštní situaci. Pokud se chci vrátit do své vlasti, legitimní strategie je nedělat si rekvalifikaci, zůstávat na ubytovnách, vzít jakoukoli práci, protože je to dočasné. Navíc běžná byla v počátcích mezi uprchlíky obava, že se podepsáním pracovní smlouvy upíšou navždy a nebudou moci z Česka odjet. Pro většinu lidí tedy byla strategie přečkat to nejhorší. Poslední dobou ale pozoruji, že až polovina Ukrajinců chce v ČR zůstat. Chtěli by už dobrou práci, trvalé bydlení, mají zájem se integrovat, ale nevěří, že jim český stát znovu prodlouží pobytové oprávnění. Jsou v pasti nejistoty. Navíc tuto obavu mají i čeští zaměstnavatelé.
Úvodní foto: Lukáš Houdek
Ostatní fotografie: MKC Praha