„V dětství jsem se styděl mluvit o tom, že bych chtěl být hercem. Neznal jsem žádného kluka z okolí, který by to měl stejně,“ vzpomíná Nikolas Ferenc na dobu, kdy poprvé uvažoval nad budoucím povoláním, a dodává, že jeho touha byla silná, ale kvůli svému okolí zvažoval jiné cesty.
„Když jsem v televizi viděl akčního lékaře, který zachraňoval lidské životy, chtěl jsem studovat medicínu. Taky jsem toužil žít na vesmírné stanici jako astronaut nebo objevit středověký poklad jako archeolog. A pak mi došlo, že všechny tyhle životy a role mohu zažít právě díky herectví,“ vypráví, co ho přimělo svůj sen už dále neodkládat. Vydal se tak ve šlépějích svých předků, kteří v minulosti provozovali cirkus. V mnohém ho také ovlivnila jeho babička Magdaléna Klocová a nevlastní děda, známý romský kytarista Ján Áčo Slepčík, který se osobně znal se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Bylo to v době, kdy byl Slepčík v divadle Bez zábradlí odborným poradcem při přípravě slavné inscenace Hlučná samota na motivy Hrabalovy knihy. Jenže když Nikolas vstoupil coby patnáctiletý během otevřených dveří na půdu pražské konzervatoře, řekl si, že to asi nebude nic pro něj.
Na jeviště oklikou
„Tehdy jsem si řekl, že půjdu studovat chemii, která mě na základce bavila, a po maturitě zkusím DAMU. Nikdo mi nevěřil, možná si mysleli, že mě to v průběhu studia přejde, ale já si šel za svým,“ říká s úsměvem. Rodiče jeho rozhodnutí podporovali, přesto si uvědomovali nejistotu hereckého povolání. Chemie pro ně byla na rozdíl od divadla sázkou na jistotu. Ale když se Nikolas ve třetím ročníku rozhodl zúčastnit konkurzu do hereckého studia Švandova divadla, pochopili, že prkna, co znamenají svět, syna stále silně přitahují.
„Málem se mi podařilo na konkurz kvůli škole a praxi zapomenout. Neměl jsem nic nazkoušeného, ale nakonec jsem si vzpomněl na monolog z jedné divadelní hry, kterou jsme jako osmáci hráli na základní škole. Za týden mi přišel e-mail, že jsem byl přijat, a já se najednou dostal na opravdové jeviště,“ vzpomíná na své herecké začátky. Právě průprava, které se mu dostalo v hereckém studiu Švandova divadla ho dostatečně připravila na zkoušky na DAMU.
Tam studuje třetím rokem, i když není v angažmá žádného divadla, na nedostatek pracovních příležitostí si nemůže stěžovat. Vedle role policejního prefekta Javerta v Bídnících ho diváci mohou vidět společně s jeho spolužáky v klauzurní práci O jako otesánek nebo v romské hudebně divadelní inscenaci Pal e mariklľi? Hra vznikla na motivy dvou pohádek romských autorů spojených do jednoho příběhu a Ferenc zde hraje společně se svým kolegou Michalem Žoltákem.
„Inscenace se rodila přímo během zkoušek. Já i Michal jsme od našich profesorů zvyklí na autorský přístup a umíme s ním pracovat. Každý přispěl svými nápady, až představení začalo získávat konkrétní tvar,“ pochvaluje si spolupráci a přístup dramaturgyně Lízy Urbanové a režiséra Davida Tišera.
Podle něj nejsou romské pohádky stejné jako ty české. Často rozvíjejí situace ze života, které nesou množství rysů současnosti, i když se odehrávají na zvláštních místech – třeba v královském paláci. Stejně tak jsou svým charakterem jiná i poučení, která z nich vyplývají, a v tom spočívá jejich kouzlo.
Nikolas zdatně zpívá, česky i romsky, přestože se za zpěváka nepovažuje. Muzikálové role na rozdíl od svého kolegy Žoltáka nevyhledává. Raději tvoří autorskou hudbu a píše texty pro hry, ve kterých účinkuje.
„Doma se romsky mluvilo a zpívalo odjakživa, ale já spíš lépe rozumím, než mluvím. Na DAMU jsem romštinu nikdy nepotřeboval, trošku jsem ji upozadil a teď se k ní v Marikľi vracím tím nejkrásnějším způsobem, v hudbě,“ říká a prozrazuje, že děti má jako diváky nejraději, protože jsou upřímné. Potěšilo ho, že během premiéry děti reagovaly na romsko-české písně velmi pozitivně a příběh je očividně bavil.
Režisér David Tišer z divadelního spolku ARA ART ho doplňuje: „Snažili jsme se vyplnit mezeru na trhu, protože romských programů pro děti je málo. Také jsme si po těžkých tématech chtěli udělat zase něco veselejšího,“ vysvětluje a dodává, že s inscenací pojedou štaci po mateřských a základních školách napříč Českem. První poptávky už mají v e-mailové schránce, a to od škol, kde nepřevažují romští žáci. A jen u škol nezůstanou. Díky minimalistické výpravě hry, kdy hercům stačí mouka, voda a stůl, mohou hrát kdekoliv, třeba ve vyloučených lokalitách nebo v romských osadách na Slovensku, kam se také chystají.
„Herectví je jako život, ten se také skládá ze všech odstínů emocí, nálad a situací. Proto si užívám, když hraju takzvaně site specific a inscenaci uzpůsobujeme danému prostoru na míru,“ říká a už teď se těší, kam ho role Hynka ještě zavede.
Do filmu
„V ročníku na alterně jsem sice jediný Rom, ale na DAMU je nás víc. Studují tam spolužáci na kritice, na herectví nebo režii. Každý z nich si vyšlapává svou cestičku,“ popisuje Ferenc. Sám se zhlédl v činohře kombinované s alternativními prvky či objektovém divadle. Pro hereckou práci je divadelní zkušenost velmi důležitá, i když je filmové herectví jiné a volí jiné prostředky. Přál by si, aby romských herců bylo v branži daleko více, než je tomu doposud.
Uvědomuje si, že společnost v Česku ani na Slovensku stále není zvyklá vídat Romy v klasických a pozitivních rolích. Romové tak podle něj ve filmech a seriálech hrají převážně narkomany, zloděje a další záporné postavy, přitom je na jejich romství kladen významový důraz. Obsazování Romů do negativních rolí tak zrcadlí stereotypy, v jakých je většinová společnost vnímá.
Stačí mouka, voda a stůl a romskou pohádku Pal e mariklľi? může hrát Nikolas Ferenc se svým kolegou kdekoli. Třeba pro děti v sociálně vyloučených lokalitách nebo v romských osadách na Slovensku.
„Proto jsem rád, že v Bídnících, kde hraju společně s dalšími třemi romskými herci, jejich romství pro roli není podstatné. Jsou tam čistě sami za sebe,“ prozrazuje a dodává, že právě stereotypizaci Romů ve filmu a v seriálu se věnuje ve své bakalářské práci.
A stejně jako jeho herečtí kolegové i on využívá při studiu nejrůznějších pracovních nabídek. Vedle dabingu seriálu ho v nejbližších dnech čeká vystoupení v Prešově a poté v Římě, kde se představí s hororovou loutkovou inscenací O jako otesánek, a v neposlední řadě zkouší představení Climax, které bude mít premiéru 10. května v Divadle Pomezí.
„Občas zvažuju, zda v budoucnu jít do divadelního angažmá, ale zatím jsem na volné noze a užívám si různorodosti,” libuje si Ferenc.
Foto: Archiv ARA Art