Když se před devíti lety Lucie Rácová zapojila do českoněmeckého projektu Romská generace 2.0., který se zaměřoval na romské lídry působící v Praze, Písku a Bruntále, netušila, jak moc ji to ovlivní v jejím profesním životě. Zkušenosti, které projektem získala, zúročila o 3 roky později jako členka ve skupině angažovaných žen Jileha (Srdcem), jež fungovala jako lokální pobočka pod ženskou romskou skupinou Manushe v 7 vybraných městech. Ženy se tehdy zabývaly nejen posílením sebevědomí a sebeúcty, ale i situací romské komunity ve městě či ženskými právy. Lucie, ačkoliv sama Romka není, se k nim neváhala připojit.
Z fabriky na střední
„Odjakživa jsme se potýkala s tím, že mě okolí vnímalo jako Romku, ačkoliv pocházím z běžné české rodiny a můj otec je modrooký blonďák. Spolužáci na základní a střední škole mi dávali velmi hlasitě najevo, že k nim nepatřím. Jejich slovní a mnohdy xenofobní útoky bývaly na denním pořádku,“ vzpomíná na nepříjemné okamžiky ze školních let.
„I když jsem tehdy žádné Romy osobně neznala, později jsem se o ně a jejich kulturu začala zajímat, naučila jsem se romsky, dokonce jsem se za Roma provdala a dnes spolu vychováváme tři děti,“ shrnuje. Právě její osobní zkušenost s romskými ženami ji od té doby přiměla být v romské komunitě daleko aktivnější. I to byl důvod, proč se následně rozhodla po ukončení projektu Jileha zapojit do celostátní ženské romské skupiny Manushe, kde doposud působí jako jediná Neromka.
„Manushe mě zaujaly svými aktivitami směřujícími ke vzdělávání a emancipaci s důrazem na rozvoj a posílení romských žen. To bylo přesně to, čemu jsem se chtěla věnovat,“ prozrazuje a přiznává, že ji vzdělané a emancipované Romky ovlivnily natolik, že se po letech rozhodla vrátit se do školy a dokončit si maturitu. Šlo o Romky, které působily jako romské poradkyně, sociální antropoložky, pedagogické asistentky či sociální pracovnice, tedy ženy, které byly aktivní a chtěly pomoci své komunitě. Nakonec vystudovala sociální práci na Evangelické akademii v Praze.
„V tu dobu jsem měla už první dítě, třísměnné zaměstnání ve fabrice na výrobu plastových dílů na motory a nebylo pro mě jednoduché skloubit domácnost s 5letým dálkovým studiem. Pomohl mi v tom manžel Josef, který, ač tradiční Rom, jedináček, mě podpořil v mé snaze jít studovat ze všech nejvíc,“ zdůrazňuje a dodává, že podobného přístupu rodiny nebo partnera se každé ženě v jejím okolí nedostává. Její muž byl přitom do té doby věrný romským tradicím a rodině, kde nejenže vždy rozhoduje muž, ale kde je žena svázána řadou omezení a představ o tom, co může a co nikoli.
„Dlouhodobě pozoruji, že se Romky v Písku nepotýkají ani tak s nezaměstnaností či se sociálním vyloučením jako s nízkou kvalifikací a tomu odpovídajícím finančním ohodnocením a nevyhovujícím bydlením. Většinou pracují v městských technických službách a bohužel jim to přijde dostačující. Dokonce se k nim přidávají i jejich dcery, které si místo studia na střední škole a lepším vyhlídkám na život vyberou smeták a mop a jdou stejně jako jejich mámy uklízet veřejné komunikace. „A to je to, co bych ráda v našem městě prostřednictvím komunitní práce a osvěty změnila,“ říká odhodlaně. Navíc podle Lucie stále přibývá lidí, kteří spadnou do dluhové pasti, a dostat se z ní ven je často úkol překračující rámec jednoho lidského života. Zdaleka to není jen problém Romů, do existenčních problémů se dostává stále větší počet obyvatel i z majority. Jediné východisko, jak z toho ven, vidí ve zvyšování vzdělanosti, což u Romů platí dvojnásobně.
Právě proto už téměř 2 roky spolupracuje ve skupině Manushe Junior s dvacítkou mladých lidí od 14 do 19 let, z toho se 4 chlapci. Tím, že se zná s místními Romy, nebylo pro Lucii těžké vytvořit početnou skupinu budoucích lídrů. Její snahou je vést je k občanské a komunitní angažovanosti a také ke vzdělání. Oceňuje, že dvě Juniorky, které letos ukončily povinnou základní docházku, jsou přijaté na učňovské obory kuchař a kuchař číšník. „Máme ale mezi sebou i studentku, která úspěšně zakončila střední zdravotnickou školu a pokračuje na vysoké škole zdravotnické jako porodní asistentka. V tom jsou dívky na rozdíl od chlapců, kteří se letos na žádnou školu nedostali, úspěšnější,“ hodnotí jednotlivé studijní výsledky. Romští žáci docházejí ve větší míře do Základní školy T.G. Masaryka, která se nachází v těsné blízkosti sídliště Dukla. V ostatních píseckých základních školách jich je poskrovnu.
Ukliďme Duklu
„Setkávám se s tím, že někteří Romové pociťují bydlení ve vyloučené lokalitě jako hendikep, stydí se za to, kde bydlí a na jakém místě vychovávají své děti. To ale není případ Romů žijících v Písku, protože přímo v našem městě vyloučenou lokalitu nemáme. Romové u nás většinou žijí na sídlišti přezdívaném Dukla, ale rozhodně tam netvoří většinu,“ popisuje Lucie, která vedle Juniorů úzce spolupracuje se šesticí romských žen, které na píseckém sídlišti žijí. Právě je se snaží aktivizovat pro práci v komunitě i mimo ni a zapojovat je do dění ve městě. Scházejí se jednou měsíčně v organizaci Mesada, která jim poskytuje své prostory zcela zdarma. „Jedná se většinou o ženy kolem padesáti let, některé z nich ještě pracují v kuchyni nebo ve fabrice, jiné jsou už v invalidním důchodu. Přesto je zajímavé u nich pozorovat, že po dvou letech v Manushích si vyřešily své osobní a existenční problémy týkající se například bydlení a snaží se k lepším výsledkům motivovat i své děti. A to třeba změnou zaměstnání či vyřešením tíživé životní situace,“ popisuje.
Právě s Manushemi uspořádaly před 2 lety sbírku pro osoby bez přístřeší, kteří docházejí do Noclehárny, již provozuje Městské středisko Písek. Podařilo se jim vybrat nejen oblečení a základní potraviny, ale také finanční prostředky na nákup spacáků. „Před rokem jsme reagovaly na komentáře na sociálních sítích, jež upozorňovaly na nepořádek, který údajně měli na sídlišti Dukla způsobit Romové. Lidé vyfotili poházené odpadky, fotku zveřejnili na sociálních sítí, aniž by existoval sebemenší důkaz, že za tím skutečně stojí právě romští obyvatelé sídliště. Přesto jsme se rozhodli ke vstřícnému kroku a zorganizovali jsme akci Ukliďme Duklu, které se zúčastnily jak členky Manushe, tak i Junioři,“ prozrazuje zlomek ze své činnosti.
Nyní pracují na videospotu, který by širší veřejnost seznámil s činností ženské romské skupiny Manushe a Manushe Junior a přiblížil by jednotlivé členy. A má plány i do blízké budoucnosti. Chce například zorganizovat i přednášku na téma chování na internetu, kam také pozve odborníka. „Co považuji za velký problém, je bezpečné chování na internetu. Setkáváme se s tím, že některé děti posílají své osobní fotografie cizím osobám, aniž by si uvědomovaly, co se s jejich fotografiemi následně stane.“
Po prázdninách připraví veřejnou kulturní akci, kde by majoritě přiblížili Romy žijící v Písku. Na seznamu je i zorganizování semináře s odborníkem k tématům prevence zdraví, plánovaného rodičovství, antikoncepce a ženského těla. Seminář bude určený jak pro dívky, tak chlapce.
„Tabu, kdy se o intimitě v romských rodinách příliš nemluví, se postupně prolamuje. Vítám, že se poslední dobou setkávám s případy, kdy dívkám úderem patnáctého roku matky samy od sebe nechávají předepisovat hormonální antikoncepci, protože nechtějí, aby se jejich dcery staly ještě jako nezletilé matkami. Bohužel jsme tu jeden takový případ v posledních měsících zaznamenali, proto jsme se rozhodli pozvat mezi nás odborníka, kterého by se Junioři mohli zeptat na cokoliv,“ uzavírá Lucie.
Foto: Rena Horvátová