Od roku 1941 okupovalo nacistické Německo společně s Itálií a Bulharskem Řecko. Okupace trvala do roku 1944, avšak německé posádky kontrolovaly Krétu a další ostrovy v Egejském moři až do konce války. Před druhou světovou válkou žilo v Řecku napříč různými komunitami téměř 80 tisíc Židů, naprostá většina z nich, asi 50 tisíc, žila v severořecké Soluni. Během prvního roku okupace nebyla na řecké židy uvalena žádná systematická omezení. To nejhorší mělo přijít v roce 1943, kdy začaly masové deportace a desetitisíce řeckých židů nalezlo smrt ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.
Elias Michalos, který nebyl součástí řecké židovské komunity, se přátelil s židovskou rodinou Emmanuela Velelliho a muži společně podnikali. Když v roce 1943 začaly deportace, nabídl Elias Michalos židovské rodině svou chatu na severu poloostrova Peloponés, v horské vesnici Michaleika. Tam strávila tehdy šestiletá Josephine Velelli s rodiči, sestrou, třemi strýci a prarodiči více než rok. Obě rodiny žily v každodenních obavách z vyzrazení úkrytu židovské rodiny i jména člověka, který jim svou chatu poskytnul. Obě rodiny však válku nakonec přežily a emigrovaly do amerického Baltimoru ve státě Maryland. Ačkoli se od té doby Emmanuel Velelli nesčetněkrát snažil nabídnout Eliasi Michalosovi peníze za záchranu života rodiny, ten je vždy odmítl.
Nakonec však židovská rodina našla způsob, jak rodině Michalosovým poděkovat a zkusit jim alespoň částečně oplatit záchranu životů. Vasilios Kanaras, vnuk Eliase Michalose, podniká v pohostinství. Provozoval restauraci Crabby Greek v Towsonu, o tu však přišel kvůli krizi spojené s pandemií covid 19. „Ztratil jsem restauraci a přišel o peníze,“ svěřil se. Během jednoho z občasných telefonátů s dcerou svého zachránce, se o Vasiliosově finančních potížích dozvěděla také Josephine Velelli Becker, jíž před 80 lety jeho děda zachránil život. Děti Josephine Velelli Becker už věděly, co dělat. „Chtěli jsme rodině oplatit to, že té naší kdysi zachránila život,“ uvedla Josephinina dcera Yvonne Fishbein. „A tak jsme spojili síly a pomohli. Každý jsme dali tolik, kolik jsme mohli.“ Rodina Velelli nakonec pomohla Vasiliosi Kanarasovi částkou 10 000 dolarů, kterou vložil do nového podniku, New Southern Kitchen v marylandském Cockeysville. Ač byli tak vysokou částkou a obětavou pomocí Kanarasovi překvapeni, pro rodinu Velelli se jednalo o samozřejmost, nad kterou nijak více neuvažovali. Rodiny jsou si velmi blízké, společně slaví významné události i židovské a americké svátky.
Dcery statečných rodičů, kteří si pomáhali během druhé světové války, se shodují, že pokud by jejich rodiče ještě žili, byli by velmi hrdí na to, jak si rodiny i téměř 80 let po válce pomáhají a drží při sobě. „Celé ty roky Velelliovi vždy říkali, že kdyby nebylo mých rodičů, nebyli by tady. A nyní zase říkáme my, že kdyby nebylo Velelliových, můj syn by neměl svůj podnik. Tak se to tak všechno sešlo,“ uzavírá Angela Kanaras, dcera statečného Eliase Michalose.