Petr Moravec pracuje v oblasti duševního zdraví 13 let. V Plzni nyní pracuje pro nově vzniklé centrum duševního zdraví (CDZ), jež je součástí reformy psychiatrické péče. „Je to především o týmu odborníků, který zahrnuje jak zdravotní, tak sociální oblast a obě tyto části jsou si rovny. Říkáme tomu multidisciplinární komunitní tým,“ popisuje Petr, kdo v centru pracuje.“ Co je cílem takového týmu? „Pomáhat lidem žít kvalitní, spokojený život doma, v jejich přirozeném prostředí,“ říká. Důležitý rozdíl mezi CDZ a klasickou psychiatrickou nemocnicí je ve schopnosti reagovat na individuální potřeby klienta. „Tým přizpůsobuje svou práci tomu, co kdo v konkrétní chvíli potřebuje. Za někým pojede psychiatr a sociální pracovník, u někoho zase bude častěji psychiatrická sestra,“ vypráví Petr a pokračuje: „Někomu nejvíc pomůže povídat si s člověkem, který si prošel podobnou zkušeností. Někdo bude potřebovat schůzky spíš odpoledne, protože ráno prostě nevstane. A nejčastěji to bude nějaký mix.“ Podle plánu reformy budou týmy center duševního zdraví a psychiatrické nemocnice intenzivně spolupracovat. Petr věří v metodu Recovery (tzv. zotavení), jedinečnou osobní cestu každého člověka vedoucí k nalezení spokojeného, plnohodnotného, uspokojujícího a přínosného života i s psychiatrickou nemocí. Jaké jsou prozatím reakce okolí na nově vzniklé centrum? „Zatím pilně vysvětlujeme, plánujeme setkávání. Co se týče nejbližšího okolí, tak máme štěstí. Naše centrum sídlí v krásné čtvrti plné prvorepublikových vil a nemáme tu žádné problémy. Myslím, že to celé pěkně funguje, sousedé nás znají, zdravíme se a vždy prohodíme pár slov.“ Petr zdůrazňuje, že v české společnosti stále hrají výraznou roli mýty o lidech s duševním onemocněním. „Klasickým mýtem, který je často posilován v médiích, je vyobrazení lidí s duševním onemocněním a především se schizofrenií jako nevypočitatelných se sklonem k agresivitě. Ono to může být dokonce obráceně. Lidé s duševním onemocněním jsou oproti běžné populaci častěji oběťmi agrese.“
Co je Centrum duševního zdraví?
Možná začnu tím, co to není. Není to něco jako psychiatrická záchranka, což už jsem v médiích taky četl. A není to ani o baráku, kam lidé s duševním onemocněním chodí jen do ambulance si povídat nebo místo na nějaké terapeutické skupiny. Je to především o týmu odborníků, který zahrnuje jak zdravotní, tak sociální oblast a obě tyto části jsou si rovny. Říkáme tomu multidisciplinární komunitní tým. Multidisciplinární je právě to spojení zdravotní a sociální oblasti. Komunitní znamená, že tým působí tam, kde je přirozené prostředí člověka, se kterým spolupracuje. Centra duševního zdraví jsou novým prvkem v systému psychiatrické péče v České republice a zavádí se v souvislosti s reformou psychiatrické péče u nás. Nenahrazují ale existující části systému, jako jsou psychiatrické ambulance, nebo akutní péči v psychiatrických nemocnicích. V současné době vznikající první centra duševního zdraví jsou pilotním projektem.
Co mají pilotní centra ověřit?
Jestli to bude fungovat, jak si myslíme, že by mělo. Pomáhat lidem žít kvalitní, spokojený život doma, v jejich přirozeném prostředí. Centra duševního zdraví mají současný systém péče doplňovat tam, kde dneska musí dlouhodobou podporu lidí s vážným duševním onemocněním často suplovat dlouhodobá lůžka v psychiatrických nemocnicích. A to není místo, kde je člověk doma, kde může naplňovat všechny své potřeby. Člověk zůstává v nemocnici, protože třeba nemá žádné zázemí, nemá se kam vrátit. Není pro něj dostupná následná služba, se kterou by mohl intenzivněji spolupracovat, provázející ho už během hospitalizace a pomohla mu uspořádat si život ovlivněný onemocněním, naučit se s ním žít, poznat přicházející krizi, konzultovat léky a podobně. A přitom všem už být doma. Nebo se do té nemocnice lidé někdy zbytečně vracejí, protože není nikdo, kdo by s člověkem byl v pravidelném kontaktu a mohl tak snáze odhalit nastupující krizi. Něco zvládají zajistit komunitní týmy, které vyrostly v rámci sociálních služeb. Jenže ty mají své limity dané obsahem sociální služby a odborností sociálního pracovníka. Něco zase dělají ambulantní psychiatři, kteří mají limity také. Nemohou do terénu, na lidi nemají moc času, nevidí, jak fungují doma a podobně. Tohle má centrum duševního zdraví překlenout a limity odstranit.
Jaký je rozdíl oproti klasické psychiatrické nemocnici – „blázinci“?
Asi nejzásadnější rozdíl je v tom, že centrum duševního zdraví reaguje na individuální potřeby každého klienta. Tým přizpůsobuje svou práci tomu, co kdo v konkrétní chvíli potřebuje. Za někým pojede psychiatr a sociální pracovník, u někoho zase bude častěji psychiatrická sestra. Někomu nejvíc pomůže povídat si s člověkem, který si prošel podobnou zkušeností. Někdo bude potřebovat schůzky spíš odpoledne, protože ráno prostě nevstane. A nejčastěji to bude nějaký mix. To jednoduše v instituci, která má několik set až tisíc lůžek, není úplně možné. Tam je určitý řád daný směnným provozem, technickým řešením nemocnice, ekonomikou provozu. Práce jeden na jednoho, natož dva pracovníci na jednoho, je v menšině. Hlavně to je ale úplně jiná část systému. My pracujeme především v terénu, nemáme lůžka.
Plánujete spolupráci mezi CDZ a nemocnicemi?
Týmy center duševního zdraví a psychiatrické nemocnice budou muset intenzivně spolupracovat. Jednak pomoci lidem, kteří jsou tam dlouhodobě hospitalizovaní, protože nemají kam jinam jít a jsou buď v nemocnici, nebo na ulici. Nebo ztratili vinou dlouhého odloučení od běžného života některé dovednosti „přežití“ ve světě tam venku za plotem. Pomůžeme jim vrátit se zpátky domů nebo nové doma najít a žít co nejspokojeněji. Pokud pro některého z klientů Centra duševního zdraví je pobyt v nemocnici nejlepším řešením akutní fáze onemocnění, tým Centra s ním bude stále v kontaktu. Samozřejmě pak taky bude muset být v kontaktu i s pracovníky nemocnice. Společně budou pracovat na tom, aby se člověk co nejdříve po odeznění akutní fáze nemoci vrátil domů. Následná léčba, psychoterapie a sociální práce už mohou probíhat v jeho přirozeném prostředí, kde má podporu odborníků na jednotlivé oblasti z Centra duševního zdraví. Rozdíl vidím i v tom, že víc věříme v zotavení lidí s duševním onemocněním. A to v zotavení osobní. To znamená, že nejde jen o to, že člověk nemá příznaky, samostatně bydlí, pracuje a naplňuje další body a dá se to nějak změřit. Zotavení je osobní jedinečná cesta každého člověka. Cesta, která vede k nalezení spokojeného, plnohodnotného, uspokojujícího a přínosného života i s tou nemocí. A je lemována nadějí, že na té cestě dojdu nejdál. Náš tým Centra duševního zdraví bude tuhle cestu pomáhat najít a dodávat naději.
Proč vzniklo u vás v Plzni?
Protože jsme na tom tvrdě makali (smích)! Plzeň je čtvrté největší město v republice, je centrem kraje, je tu nejvíce služeb, školy, nemocnice. Deset kilometrů za Plzní je jedna z největších psychiatrických nemocnic u nás. Bylo tak myslím jasné, že tu vzniknout má. A taky tu je Ledovec. Osmnáct let vytváříme služby pro lidi s duševním onemocněním, vytvořili jsme komunitní tým v rámci sociální rehabilitace, spolupracujeme s ambulantními psychiatry, psychiatrickou klinikou i nemocnicí v Dobřanech. Už od roku 2015 jsme zkoušeli díky Norským fondům, co to znamená multidisciplinární tým. Měli jsme v týmu psychiatra i psychiatrické sestry. Jenže jen jako pracovníky dle zákona o sociálních službách, tedy buď sociální pracovníky, nebo odborné konzultanty. Nemohou dělat diagnostiku, vyšetření, doporučení k odborníkům, medikovat. A to bylo limitující. Centrum duševního zdraví tedy byla jasná cesta jak to, co děláme, posunout kvalitativně dál.
Jací lidé v něm v Plzni pracují?
Plzeňský tým centra duševního zdraví je konkrétně složený z psychiatričky a psychiatra, psychologa, čtyř zdravotních sester se specializací v psychiatrii, jedné všeobecné sestry, tří sociálních pracovnic. Je obohacen o kolegyni s vlastní zkušeností s duševním onemocněním. Také máme specialistku, která se věnuje zaměstnávání lidí s duševním onemocněním. Je tedy vskutku multidisciplinární a sestavený právě tak, aby zahrnoval pomoc v maximální šíři oblastí, se kterými se lidé s duševním onemocněním potýkají. A aby to nebylo úplně jednoduché, tak je třeba říct, že Centrum duševního zdraví Plzeň zajišťují dva samostatné subjekty. Jedním z nich je Ledovec jako garant a zaměstnavatel sociální části týmu a pak Psychiatrie-ambulance s.r.o. za část zdravotnickou.
O kolik lidí se budete starat?
Centra duševního zdraví mají vymezenou spádovou oblast. V dokumentech Ministerstva zdravotnictví se hovoří o tom, že by měla být osmdesát až sto tisíc obyvatel. V Plzni máme spádovou oblast vymezenou na statutární město Plzeň, které má cirka sto šedesát pět tisíc obyvatel, to je tedy téměř dvojnásobek. Plzeň by si tedy zasloužila centra dvě. A to se počítá s tím, že centra by na tento počet obyvatel měla mít minimálně sedm sociálních pracovníků a sedm zdravotních sester. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o pilotní projekt, to nejde jinak. Třeba se ukáže, že bude stačit posílit tým a centrum bude stačit jedno. No a pak je tu právě kapacita týmu. Tam je to asi patnáct lidí na jednoho pracovníka, kromě psychiatrů a psychologů. V našem případě tedy počítáme s tím, že aktivních klientů bude tak sto padesát.
S jakými diagnózami vaši kienti přicházejí?
V současné době se Centra duševního zdraví soustředí na práci s lidmi s vážným duševním onemocněním, takzvaným SMI. Ti mají závažnější problémy v oblasti duševního zdraví a sociálního fungování, léčí se déle než dva roky nebo jsou ohroženi rozvojem onemocnění. Jedná se primárně o lidi se schizofrenií, bipolární afektivní poruchou, těžkým depresivním onemocněním, případně s poruchami osobnosti.
Jak chcete předcházet krizím?
Asi hlavním nástrojem je FACT model. To je způsob práce komunitních týmů obohacený o flexibilní prvek. Jde o intenzivnější způsob práce s klienty, kteří jsou v nějaké rizikovější situaci. To může být například rozpad vztahu, změna medikace, stěhování, zkouškové období, nová práce nebo projevují známky nastupující krize. Z výzkumů vychází, že takových lidí je asi dvacet procent. Tým takové klienty nepředává nějakému specializovanému pracovišti nebo jinému týmu, ale má systém, jak je intenzivněji podporovat. Ten zahrnuje setkávání na dvou poradách v týdnu, kdy je veškerý čas věnován jen těmto ohroženým klientům. Individuálně se v rámci týmu diskutují a plánují intervence, plánuje se, kdo a co pro klienta udělá. Na další poradě se pak tyto kroky zhodnotí a naplánuje se další postup. Ale ani centrum duševního zdraví není spásný nástroj, který předejde hospitalizacím lidí s duševním onemocněním. Někdy je tedy krokem domluvit s klientem hospitalizaci. Důležité však je, že můžeme předejít divočejším nedobrovolným hospitalizacím. A hlavně zkrátit nutnou dobu, po kterou je člověk v nemocnici, na nutné minimum.
Jaké jsou zkušenosti ze zahraničí? Co se tam v centrech daří a co zůstává výzvou?
Našim CDZ je asi hodně blízká zkušenost italského Terstu, kde s tím začali v osmdesátých letech. Dnes má Terst s dvěma sty tisíci obyvateli čtyři Centra duševního zdraví a úplně zavřenou psychiatrickou nemocnici. A když to jde tam, proč by to nemohlo vyjít i u nás? Troufám si tvrdit, že je pořád velkou výzvou řešení dostupného bydlení. S tím pak související práce s lidmi s duševním onemocněním, kteří žijí na ulici. Ale i tady jsou příklady dobré praxe. Například z Amsterdamu, kde uvolnili obrovský bytový fond města lidem bez domova, nebo projekty bydlení především ve Francii. Člověk dostane byt a podporu komunitního týmu. Většina lidí si takový byt udrží. Je potřeba vytvářet systémy, ve kterých nelze selhat. Pokud se to nepovede, tak člověk nedostal dostatečnou podporu.
Máte nějaké reakce okolí, okolní komunity? Jak pracujete nebo se chystáte pracovat s okolím?
Zatím pilně vysvětlujeme, plánujeme setkání se záchrannou službou, setkáváme se s ambulantními doktory, oslovíme praktické lékaře, úředníky a další. Co se týče nejbližšího okolí, máme štěstí. Naše centrum sídlí v krásné čtvrti plné prvorepublikových vil a nemáme tu žádné problémy. Ledovec tu sídlí od roku 2012 a už, když jsme se do čtvrti stěhovali, jsem začal na práci se sousedy. Nabízeli jsme dny pro sousedy, kdy se mohli přijít podívat a zeptat, co to tam vlastně budujeme, začali jsme dělat předvánoční setkání u svařáku nebo poslední sobotu v květnu se zapojujeme do Evropského dne sousedů. V podstatě děláme takovou uliční slavnost, kdy kus ulice zavřeme pro dopravu a vytáhneme stánky, uděláme soutěž sousedských dobrot, pozveme nějakou kapelu, divadlo a celé to zavřeme sousedskou grilovačkou. A myslím, že to celé pěkně funguje, sousedé nás znají, zdravíme se a vždy prohodíme pár slov.
Pracuješ v oblasti duševního zdraví delší dobu. Jaké mají lidé o nemocech nejčastěji mýty a jaká je tvoje zkušenost? Jsou některé pravdivé?
Ty jo, delší dobu… Mně to přijde jako chvilka (smích). Ale je pravda, že když započtu i práci pro Diakonii a lidi s autismem, tak jsem na třinácti. Z toho jedenáct v Ledovci. A teď se teda speciálně mýtům a stigmatizaci lidí s duševním onemocněním věnuji ještě intenzivněji v rámci celorepublikové inciativy. Snažíme se zlepšit povědomí o duševním zdraví, postavit na rovinu zdraví fyzické a duševní, zlepšit postavení lidí s duševním onemocněním ve společnosti a mnoho dalších fajn věcí. Hlavním cílem je zlepšit kvalitu života těchto lidí. Klasickým mýtem, který je často posilován v médiích, je vyobrazení lidí s duševním onemocněním a především se schizofrenií jako nevypočitatelných se sklonem k agresivitě. Ono to může být dokonce obráceně. Lidé s duševním onemocněním jsou oproti běžné populaci častěji oběťmi agrese. Jinak je agresivita v normě běžné populace. Výjimkou je, pokud se do toho připletou drogy nebo alkohol. Dalším mýtem je třeba to, že lidi s duševním onemocněním nemohou nebo by neměli, pracovat. Což je ve většině případů naopak. Pracovat mohou a chtějí. Ano, možná někdy z důvodu třeba vlivu léků nemohou dělat práce, kde je důležitá pozornost a dlouhý výkon. Někdy musí změnit s onemocněním zaměstnání. Jenže často stačí třeba zkrátit úvazek, upravit přestávky a podobně. A pak to, že duševní onemocnění je konečná, něco, z čeho se nedá vyléčit a je to jen horší. Ano, možná se z některých duševních nemocí nejde vyléčit, ale jde se zotavit. Kolem sebe vidím spoustu skvělých lidí, kteří s nemocí žijí a zároveň sami pomáhají druhým, věnují se svým koníčkům, fungují jako partneři, rodiče, kolegové v práci. Nejsou to ti „schizofrenici“, jsou to lidi. A to mě žene dál, aby takovou možnost měl každý.
Foto: Archiv Petra Moravce