Začátkem září vám vyšel debut Májky a totemy. Co vás ke knize inspirovalo?
Jako jediný z rodiny jsem se nenarodil na Slovensku ve Svidníku, ale v českém Jičíně. Život mé rodiny na Slovensku znám jen z vyprávění mých rodičů. Vyrostl jsem v malé podkrkonošské vesničce Radkyně, kde jsme se sourozenci zažili krásné časy. Dodnes se tam rád vracím a všechny ty vzpomínky nechávám ožít ve své první knize včetně příhod ze Slovenska, které znám jen zprostředkovaně.
Jak dlouho jste příběh psal?
Vzniku knihy předcházela povídka Čirlatuno dživipen, která tiskem vyšla v roce 2021 ve sbírce Všude samá krása, ale elektronicky o sedm let dřív. Vyprávěla o době, kdy jsme přišli ze Slovenska do Čech až po mé první školní dny. Motiv povídky redaktorky zaujal a vyzvaly mě, zda bych na ni nechtěl navázat a rozvinout ji. Tak jsem se nad tím zamyslel a pustil se do toho. Nakonec je to příběh barvitě vykreslující moje dospívání, které se odehrávalo v 70. letech, a končí okamžikem, kdy mi je patnáct let a chystám se do učení. Kniha nevznikla za měsíc, ale celkově i s úpravami a ilustracemi Petra Poláka, dvorního výtvarníka Deníku N, to zabralo zhruba rok a půl.
Psal se vám příběh lehkou rukou?
Dětství jsem měl krásné a inspirace jsem měl mnoho, takže jsem nemusel fabulovat. Avšak doposud jsem psal povídky, příběh na víc jak sto sedmdesát stran musí mít větší spád a jasnou strukturu. V tom mi dost pomohla redaktorka Lenka Jandáková, se kterou jsme si o příběhu hodně povídal, věděla, co chci sdělit, jakému období se chci věnovat a občas mě krotila, když jsem se zbytečně moc rozepisoval. Nakonec se mi podařilo, aby všechny časové úseky na sebe plynule navazovaly a příběh nedrhnul.
Rodina partyzánů
Úryvek z knihy nedávno zazněl na autorském čtení v Táboře, jak se vám četlo?
Atmosféra byla skvělá, četlo se mi dobře, i když to bylo samozřejmě jiné, než když příběh svého dětství vyprávím přátelům nebo vnoučatům. V publiku poslouchaly všechny generace, což mi udělalo radost a ještě větší, že se pak zastavovali na kus řeči a většina z nich si domů odnášela mou knihu s autogramem.
Kdy jste zjistil, že chcete psát?
Jako dítě jsem měl rád Erbena a jeho verše, přečetl jsem od něj snad všechno. První romsko-českou báseň Duj, duj, větře, duj, mi uveřejnili na konci 90. let v časopise Mladý svět, tu jsem ještě psal pod vlivem erbenových balad. Psal jsem nejdříve česky, romsky jsem začal psát až po setkání s romistkou Milenou Hübschmannovou. Tehdy jezdila po Čechách a sbírala romské pohádky. Dokonce se zastavila v Nové Pace a jednu z nich jí vyprávěl můj strýc Vasil Šamko. Pak jsme se s Milenou potkali během dálkového studia sociální práce v Kolíně a vybídla mě, abych pro ni napsal povídku. Tak vznikla Papuskeri paramisi (Dědečkova pohádka), která vypráví o druhé světové válce na Slovensku a byla publikována v roce 2000 v Romano džaniben a o sedm let později v antologii Sytá duše / Čalo voďi. Vzpomínám, že jsem ji napsal přes noc. U povídky Košiben / Prokletí už to bylo jiné, tam jsem si musel prostudovat historii Romů a zakomponovat ji do děje. S psaním jsem nepřestal ani po Milenině tragické smrti v roce 2005, naopak jsem chtěl pokračovat. V roce 2008 vyšla v měsíčníku pro světovou literaturu PLAV pohádka Výstřel, ale i další má tvorba, kterou jsem později publikoval v nakladatelství Kher. Ale důvod, proč jsem v dospívání začal psát, byly holky, děsně na ty básničky letěly.
Těmi příběhy se prolíná také téma rasismu a šikany. Jsou autobiografické?
Ve třídě nás bylo dvaatřicet dětí a já byl mezi nimi jediný Rom a navíc z jiné vesnice. Moje zjevná jinakost se stávala terčem slovních útoků ze strany spolužáků. Setkával jsem se s předsudky, že jsme jako Romové špinaví, máme vši a naši rodiče nepracují. Byl to samozřejmě nesmysl, v 70. letech pracoval každý, jinak by mu hrozil paragraf za příživnictví. Ale i tak se to za komoušů povídalo a v dětech to bylo hluboko zakořeněné. Nikdo se se mnou nechtěl bavit. Největším trestem pro ně bylo, když je učitelka místo poznámky posadila vedle mě do lavice. Najednou se pro zbytek třídy staly tím „nakaženým tou cikánskou špínou“. Bylo to strašné a ještě horší je, že se s podobným odmítnutím ze strany spolužáků setkává i má vnučka, která před pěti lety změnila školu. Přestože je v osmé třídě, stále si tam nenašla své místo.
Změnil se přístup spolužáků k vám v průběhu školních let?
Až později, někdy ve čtvrté třídě, ale do té doby mě škola přestala úplně bavit, neměl jsem kamarády, seděl jsem v zadní lavici a přežíval. Učitelka se mě nikdy na nic nezeptala, byl jsem jen do počtu. Ale pak přišel zlom, my dostali novou třídní učitelku, která ke mně měla zcela jiný přístup, než na jaký jsem byl doposud zvyklý. Začal jsem se snažit, učit a celkově se mi zlepšil prospěch. Hlavně v ruštině, kde jsem na rozdíl od svých spolužáků vynikal. Na konci školního roku jsem byl oceněný jako nejlepší žák v ruském jazyce ze třídy a zažil první úspěch. Tehdy mi došlo, že nemusím být nutně takový, jakého mě chce mé okolí vidět, ale můžu být sám sebou. Později si ke mně někteří spolužáci chodili pro radu z matematiky nebo ruštiny. Začali mezi sebou říkat, že jsem sice cikán, ale na vysvědčení mám dobré známky a učitelky mě berou. Ale pořád tady byla ještě půlka třídy, která mě chtěla vidět jako toho „špinavého cikána“, přestože jsem do školy nikdy špinavý nepřišel. Naštěstí už tu byli spolužáci, kteří se mě zastali a tyhle křiklouny pokaždé umlčeli.
Vyrovnal jste se během psaní knihy s traumaty?
Jeden můj kamarád, který není Rom, se mě jednou zeptal, co bych dělal, kdybych byl gadžo. Odpověděl jsem mu, že já bych byl normální i jako gadžo, ale on, kdyby byl na nějakou dobu Rom, by byl možná labilní. Když se do školy coby šestiletý těšíte, máte radost, že se něco nového naučíte, a pak během několika hodin zjistíte, že jste narazil, tak vás to skutečně může ovlivnit na celý život. Kdo to nezažil, tomu se to lehko soudí, ale romské děti to mnohdy ve škole nemají lehké a pak tím trpí nejen ony, ale celá společnost. Z vlastní zkušenosti vím, že se to pak s vámi nese na střední škole i v životě. Přestože máte vytvořený okruh přátel a kolegů, stejně se někde setkáváte s pocitem odmítnutí a předsudky. Já už jsem se s tím dávno vyrovnal, neprožívám to, ale když vidím, že si s něčím podobným procházejí i má vnoučata, tak mě to mrzí. Proto jsem svou knihou chtěl dát dětem naději a hrdina Miža jim má být příkladem, že se člověk nikdy nesmí vzdávat.
Jaká paramisa, příběh předků, vám utkvěl nejvíce v paměti?
Nejraději jsme měli tátovy příhody ze Slovenska a jeho dětství. Fascinovaly nás příběhy z období války, kdy se Romové schovávali v lese nebo se vydali na cestu do Stropkova, aby se zachránili. Vyprávěl i příběh, kdy za nimi jako dětmi na počátku války přišli Němci a dávali jim bonbóny, čokoládu, půjčovali jim zbraň, aby si z ní vyzkoušeli vystřelit. Mysleli si, že válku vyhrají, ale jak se do Svidníka blížila Rudá armáda, chovali se jako zvěř. Táta vyprávěl, že znásilnili Romku, která nesla v náručí několikaměsíční dítě. Násilím jí ho vytrhli, chytili jej za končetiny a natahovali jej do stran takovou silou, až nepřežilo. Tělíčko pak vyhodili do vápna. Starší ženy, které před nimi utíkaly, chytili a surově bili, mého strýce postřelili do nohy. Táta válkou o hodně přišel, nemohl chodit do školy. Do první třídy nastoupil teprve ve svých dvanácti letech. Oblasti, ze které pocházel, se říkalo Rusínsko - sice se tam mluvilo východňárským dialektem, ale psalo se azbukou. Proto celý život latinku neovládal a neuměl se v ní ani podepsat nebo si přečíst noviny. Často vzpomínal, že místo výuky chodili pomáhat na pole nebo na faru. Do vyprávění se mnohdy vkládala i babička, znala spoustu duchařských příběhů. Jako děti jsme milovali příběh, kdy se žena probudila v rakvi v den svého pohřbu. Dnes by člověk řekl, že prožila klinickou smrt, ale tehdy lidé omdlévali, když ji najednou viděli mezi živými. Dnes jsem vděčný za to, že nám jako dětem předali kus naší rodinné historie, která je pro nás nenahraditelná.
Do té historie patří i váš strýc z matčiny strany, kterému se přezdívalo Pinta. Byl známým romským partyzánem. Vyprávěli jste si i o něm?
Když dodnes mezi Romy řeknete Pinta, tak ho většina ze starší generace bude znát. Přidal se během druhé světové války k partyzánům, dostal se do Svobodovy armády a s ním se probil zpátky na Slovensko. Byl dokonce oceněný několika medailemi, vzpomínám si, že jedna z nich byla Hrdina partyzánského odboje. Po válce se živil jako muzikant. V boji za svobodu se ve stejné době angažoval i tátův bratr František Šamko, kterému se mezi Romy přezdívalo Miňu. Postavit se nepříteli se v první světové válce nebál ani můj děda Jan Šamko, kterému se přezdívalo Burgač. Více jak čtyři roky bojoval v Rakousku a snad i ve Francii. Nakonec byl postřelen do nohy a do zad a po svém návratu z fronty do konce života kulhal. Takže z naší strany to bylo trošku jiné než z manželčiny, kdy její rodina včetně jejího tatínka byli odvedeni do koncentračního tábora v Dubnici nad Váhom, kde část z nich byla zavražděna.
Komunisti nám zatopili
Když se ještě na chvíli vrátím ke knize, vaše postava se objevuje v roli Miža, který byl nejmladším členem kmene Apačů. Spolu s ostatními kluky jste zažil mnohá dobrodružství, na co nejraději vzpomínáte?
Na ty naše nekončící taškařice s protivníky z vedlejší vesnice Přibyslav, kterým jsme mezi sebou říkali Slamáci. Byli naše konkurence a cítili jsme mezi sebou napětí a takovou tu běžnou vesnickou zášť. Já se stejně jako každý kluk v Radkyni chtěl stát členem kmene, ale jako nejmladší jsem byl těmi staršími mazáky odstrkovaný. Musel jsem pro ně plnit nejrůznější úkoly, abych k nim patřil. Rád vzpomínám i na to soutěžení mezi námi, na dobu, kdy jsme vyráběli totemy, válečné zbraně, vedli zápasy mezi vesnicemi nebo si podřezávali májky a podpalovali čarodějnice. Svět tehdy a dnes nelze srovnávat. Doba se urychlila, rodiče hodně pracují, děti už přes všechny ty povinnosti a kroužky nemají možnosti si hrát a být dětmi. Ale v knize jsou nejen ty veselé a dobrodružné příhody, na které rád vzpomínám, ale i ty smutnější, třeba když vám komunistický režim zasáhne do života a vy se s tím musíte vyrovnat.
Jak moc vaši rodinu ovlivnil komunistický režim?
Základku jsem vyšel s vyznamenáním, a protože jsem vyrůstal na vesnici, lákalo mě zemědělství. Měl jsem představu, že se stanu zootechnikem, jenže přišel zákaz. Rodiče nebyli členy komunistické strany a ani o tom neuvažovali. Ke všemu byl táta pověstný tím, že pro ostřejší slovo nešel daleko, takže v práci sem tam utrousil, že to jsou všichni zatracení bolševici. Za to měl mnohokrát u vedení černý puntík. Vrátili mu to po letech, kdy jsem se hlásil na střední školu, i s úroky. Tehdy mi dali na výběr, že buď můžu jít do učení na truhláře, nebo na zedníka. Byl jsem z toho v šoku, ale chtěl jsem si vybrat menší zlo, tak jsem řekl, že půjdu na truhláře, ale oni mě zastavili podruhé a rozhodli, že když jsem statnější postavy, tak ať jdu na zedníka. Komunisti zatopili i mému staršímu bratrovi Dušanovi, který po škole nastoupil do Ostravy na důlního technika. Studoval pouhé dva měsíce, když ho ze školy vyhodili, aniž by udělal nějaký malér. Když se rodiče ptali na důvod, odpovědí jim bylo, že není žádoucí, aby jejich syn studoval na důlního technika. O co lehčí pro ně bylo vyřknout ortel, pro nás bylo těžší se s tím smířit. Brácha se pak strašně naštval a řekl, že už studovat nechce a radši půjde k pásu. Komunisti dokázali postrašit i jinak. Bylo nás šest sourozenců a když jsme něco jako kluci vyvedli, vyhrožovali nám, že ještě jednou a zavřou nám tatínka do vězení. Rodiče byli stále pod určitým tlakem, ale zlomit se nenechali.
Co vás při tvorbě charakteru protagonistů vašich knih inspiruje nejvíce?
Jsou to hrdinové inspirovaní skutečnými lidmi, které dodnes potkávám, od kterých jsem se hodně naučil nebo odkoukal. Třeba můj starší bratr Dušan, ke kterému jsem vždycky jako dítě vzhlížel a je jednou z hlavních postav.
Knihu ilustroval Petr Polák, měl jste možnost mluvit do výsledné výtvarné podoby knihy?
Částečně ano. Poskytl jsem k tomu účelu několik fotografií, třeba ze školy, nebo rodinné obrázky. Víc jsem se angažovat nemusel, měl mou důvěru.
Jaký žánr vás teď nejvíce láká?
Člověk má psát o tom, co ho zrovna pohlcuje nebo fascinuje. Mou snahou je předat něco další generaci Romů, proto bych se rád věnoval romské historii a zpracoval ji nikoliv odborně, ale literárně do knižní podoby. Momentálně mám rozepsanou povídku Karmela vyprávějící o dobách, kdy Romové ještě kočovali. Jako autor bych rád zpracoval i biblické příběhy, kde jsou zásadními postavami Romové. Ale co bych si opravdu přál, tak to je vydat příhody, které vyprávěl můj otec.
Foto: Archiv Michala Šamka