HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Olga Fečová vešla ve známost části veřejnosti jako ta Romka, která si v 60 letech udělala řidičák, o pět let později složila maturitní zkoušku a v další pětiletce se naučila zahrát na housle. To vše svědčí o její houževnatosti, síle i odvaze. Milovala práci, milovala neustále něco dělat a být užitečná všem, které měla kolem sebe. A že se kolem ní vždy pohybovala spousta lidí a především dětí, z rodiny i cizích. „K osmdesátinám si chci nadělit dárek – vydat své paměti,“ přála si Olga Fečová. Jejich vydání už se nedožila. Nám však zanechala unikátní vyprávění o životě slovenských Romů, o jejich strastech za války i poválečném přesunu do Čech za prací a dalším životě na pozadí historických událostí. Komunistický převrat, sovětská okupace, normalizace a nakonec i sametová revoluce, jejíž uvolnění, které přinesla, znamenalo i velký nárůst rasismu a mezi Romy strach o život. Skrze její vzpomínky se dozvídáme o množství romských tradic i samotné Olze Fečové, která, ač zastávala tradiční rozdělení rolí v rodině, byla velmi emancipovaná, cílevědomá, což se snažila předávat i dalším ženám, ať už v rodině nebo mimo ni.

Olga Fečová, rozená Demeterová, se narodila za války ve východoslovenském Humenném rodičům, kteří spolu z lásky utekli. Pro Olžinu matku Zuzanu totiž babička Beľanová vybrala jiného ženicha. Ač to byla na místní poměry bohatá statkářka, jakmile se namanul ženich, který se chtěl přiženit do rodiny bez nároku na věno, brala ho všemi deseti. Tehdy bývalo zcela běžné, že sňatek domlouvají rodiče nevěsty a ženicha. Kromě takových domluvených sňatků existovaly také sňatky únosem, k nimž se milenci uchylovali tehdy, kdy byl sňatek pro rodinu nevěsty či ženicha nepřijatelný. A to byl případ i Olžiných rodičů. 

„Nemohla pochopit, proč jí vlastní matka odpírá muže, který je muzikant, dokonce takový, co umí hrát z not. Bylo žádoucí, aby do hudebnické rodiny přišel hudebník. Navíc si chtěla vzít bratra své švagrové. Takovému sňatku se říká pre čeranki – na výměnu, kdy si sourozenci z jedné berou sourozence z druhé rodiny, tedy takzvaně na kříž. Dodala si kuráže a zeptala se ještě, proč Hanka může mít manžela na úrovni, kdežto ona si má brát člověka, který nemá o muzice ani páru, kterého nemá ráda. Zle pochodila.“ (Olga Fečová: Den byl pro mě krátkej, Kher 2022). 

Téma hudby, které Olga zmiňuje v souvislosti s domluveným a nechtěným sňatkem, prostupuje celou knihu pamětí a tedy i celý její život. Jak v doslovu, který čtivě a v souvislostech shrnuje dějiny Romů na československém území, zmiňuje jeho autor, etnolog Zbyněk Andrš, hudebníci měli mezi Romy významné postavení: 

„Romské kapely získaly během 19. století na velké části dnešního slovenského území monopol na hudební produkci a ještě dlouhá léta po komunistickém převratu v únoru 1948 obstarávaly hudební složku většiny svateb, tanečních zábav a podobných společenských událostí na venkově. Ve městech se pak romští muzikanti stali nepostradatelnými pro kavárny a vinárny – reprodukovaná hudba v té době nebyla ještě rozšířená – a jako jediní dostávali zaplaceno v hotovosti.“ Na hudební nástroje mohly hrát i ženy, nicméně nebylo zvykem, aby hraním pro majoritní společnost vydělávaly tak jako muži.

Když přišla válka, začala na Romy dopadat tvrdá opatření. Na základě nařízení z roku 1942 měli odstranit svá obydlí od veřejných státních a obecních cest a odstěhovat se za obce. „Jeden starý kovář neunesl, že by musel zbourat svůj dům a začít na stará kolena stavět nový, a tak si sáhl na život a zemřel. Tatínek nám o tom nikdy nevyprávěl. Podával to pro nás děti jinak,“ vzpomíná v knize Fečová.

Také během války na tom byli lépe ti Romové, kteří uměli hrát na hudební nástroje. „Bydleli jsme u lesa, tak [Němci] přicházeli i do naší osady. Jen díky tomu, že se vědělo, že v ní žijou muzikanti, nikam naše táty neodvedli. (…) Museli vojákům hrát, vyžadovali to, taky se rádi bavili. Chlapi, kteří na nic neuměli, byli ve velkém nebezpečí. (…) Kolikrát byli muzikanti ponižováni, Němci se jim posmívali. To ale bylo to nejmenší. Začali chytat ženy a děti. Ty chtěly utéct a schovat se, ale všem se to nepodařilo. Některé ženy bohužel znásilnili. (…) Znala jsem dvě holky z naší vesnice, říkalo se jim Jakha a Porcinaľka. Nikdy se nevdaly a nemohly mít děti, tak je to poznamenalo.“

V široké rodině Olgy Fečové během války a skrývání v lesích zemřelo několik dětí a dospělých. I na jejích rodičích se těžký život za války zdravotně podepsal. „Táta ochrnul v kyčlích, nohama mohl pohybovat jen od kolen dolů. Zůstal trvale shrbený, a když šel, vypadalo to, že má kolena jakoby srostlá u sebe. Lékaři říkali, že prodělal revmatickou horečku.“ Maminka Zuzana onemocněla břišním tyfem, na rozdíl od svého muže se však uzdravila. 

Po válce se Romům otevřely Čechy. Po vyhnání téměř tří milionů Němců se ve vysídlených oblastech naskýtalo množství pracovních příležitostí a s nimi i možnost bydlení v prázdných domech a bytech. V roce 1947, to bylo Olze Fečové pět let a jejímu bratrovi Michalovi tři, se rodina stejně jako mnoho dalších přesunula do Prahy. Přijela jen s nejnutnějším a začátky byly obtížné. Přesto Olga tuto dobu popisuje velmi vlídně a zdůrazňuje, jak si lidé vzájemně pomáhali. Protože Romů bydlela kolem nich spousta, našla si brzy kamarády, s nimiž si hrála v samém centru Prahy, kde se nyní pohybují stovky a tisíce turistů. Tehdy si však děti mohly bezstarostně hrát na plácku u Karlova mostu či na nádvořích Klementina. Olžina maminka dokonce pracovala několik let jako lampářka a rozsvěcela a zhasínala pouliční lampy v samém srdci Prahy – na Karlově mostě i kolem Klementina či Betlémské kaple. 

S radostí píše také o tom, jak se pralo ve Vltavě. Jako by si na každé činnosti uměla najít to dobré a vzít si z toho pro sebe jen to nejlepší. „V těch starých domech nebyly koupelny, prádelny, málokdo měl pračku. Oblečení se pralo na valše ve vaničce a ve škopku se pak vymáchalo, ale velké prádlo, cejchy, ručníky, se pralo u řeky. Na to jsme se jako děti těšily.“ Když bylo pěkné počasí, v sobotu se nábřeží po obou stranách zaplnilo lidmi, ženy připravily jídlo, muži s sebou vzali nástroje. Na ohni se v hrnci vyvářelo prádlo, sušilo se na okolních keřích a zpívalo se. „Rodičům jsme s praním pomáhaly, ale především to pro nás byl celodenní výlet a zábava.“

Češi podle vyprávění Fečové Romy dobře přijali a měli zájem o jejich kulturu i vzdělání. Vznikaly romské taneční a hudební soubory, fungovalo i jakési centrum v Dušní ulici, kde se Romové scházeli, učili se zde česky a ti negramotní i číst a psát. Podle Olgy se tam toho prý ale zase tolik nenaučili, protože se především hrálo a zpívalo. „Byla to nádherná doba, rodiny držely pohromadě, jezdili jsme společně co čtrnáct dní na výlety. Ty jsme měli nejen za odměnu, že chodíme do školy, ale taky abychom poznali svůj nový domov a krásy české vlasti. Zažívali jsme u toho i spoustu  legrace. Vypravily se třeba dva tři autobusy, přijeli jsme na hrad nebo zámek, dostali jsme takové ty klouzavé návštěvnické papuče a nastalo pozdvižení. To bylo myslím v Krumlově, kde jsme se tolik nasmáli, když v nich strejda Pišta, maminčin nejmladší bratr, nemohl udělat ani krok. Nikdo jsme v tom neuměli chodit a každou chvíli někdo ležel na zemi.“

Olga byla nejstarší ze tří sourozenců. Po bratru Michalovi se narodila Květa, které se coby miminku dostalo všeho, co bylo Olze s Michalem kvůli válce, během níž se narodili, odepřeno. Jejich nejstarší sestra se o ně starala a částečně převzala úlohu rodičů, když byli v práci. „Už od šesti let jsem zvládala vařit, prát, ve všední dny jsem vedla domácnost. Měla jsem to v povaze, jenom pracovat, pomáhat, na sebe jsem čas neměla. Když o tom tak přemýšlím, tak nevím, jestli to je k smíchu, nebo spíš k pláči.“ Pravdou zůstává, že čas na sebe si Olga našla až za dlouhá desetiletí. I přesto, že se dokázala postarat o domácnost i mladší sourozence, byla pořád ještě dítě a vzpomíná, jak ráda si hrála s hračkami své sestry Květy, které ona s Michalem neměla. Nikdy se však nelitovala, chápala, že vyrůstali v jiné době. I přes nelehkou dobu poznamenanou válkou, stěhování do daleké Prahy a nové začátky hodnotí Olga své dětství jako nádherné. „Měli jsme nádherné dětství, protože nám ho rodiče umožnili! Tak krásné dětství a tak skvělé rodiče, jako jsme měli my, bych z celého srdce přála všem dětem na světě.“

Nedílnou součástí dětství Olgy a jejích sourozenců byly návraty na Slovensko, k babičce Beľance z Dedačova a Andolľaně z Kochanovců. Ačkoli ani pro jednu z nich nebyla Olga vyvoleným vnoučetem vzhledem k tomu, z jakého sňatku vzešla, měla je obě ráda. Když bylo Olze 13 let, léto strávené v osadě v Kochanovcích se protáhlo na celý rok. Její tatínek měl vážnou nehodu a rodina s návratem do Čech čekala až do doby, než se uzdraví. Olga tak měla možnost prožívala v osadě všechna roční období a spolu se sourozenci poznávala místní každodenní život i tradice. Osada neměla zavedenou elektřinu, domácnosti proto skladovaly potraviny v takzvaném dolku, velké jámě v zemi. Podzim se v osadě nesl ve znamení příprav na zimu, vykrmovala se zvířata, sušilo nesnědené ovoce. „Tohle jsem z Prahy, kde jsem byla zvyklá vyběhnout s taškou do mlékárny, do masny, neznala. V domě se topilo dřevem, i to se muselo navozit z lesa. Metráky dřeva se nařezaly na polínka, ta se vyskládala pod střechu a ještě se přikryla igelitovými plachtami. Na zimu jsme byli připraveni.“ 

Život v osadě byl bezesporu těžký, Olga Fečová však i obtížné životní podmínky pospolitého společenství svých příbuzných dokázala vykreslit tak, že čtenář dostává chuť se v těch odlehlých končinách zabydlet. V pamětech nešetřila ani popisem společenského života, námluv, svatby i pohřbu. Když zemřel děda Andoľ, kráčel za pohřebním vozem průvod tak dlouhý, že nebylo možné dohlédnout jeho konce. „Přesně o půlnoci byl ve vedlejší parádní světnici připravený lavór s vodou a ručník. Všichni mladí a děti jsme ztichli a čekali, jestli se děda přijde naposledy domů umýt. Nic jsme ale neslyšeli, snad ze strachu. Tím jsme se s dědečkem rozloučili a věřili jsme, že i on s námi.“

Kochanovští příbuzní a sousedé žili skromně, a v zimě dokonce svá nevelká obydlí solidárně poskytli Romům z horské osady, kterou sníh odříznul od světa. Zatloukli okna a dveře a do svých domovů se vraceli zase až jaře, když sníh roztál. „Tenkrát mi spolubydlení s těmito rodinami připadalo hlavně zábavné, v domě bylo veselo. Nezažila jsem, že by mezi námi došlo k nedorozumění. Až s postupem času jsem pochopila, jak tehdy byli naši lidé obětaví, že se dokázali tři čtyři měsíce v roce dělit o svůj prostor a nevadilo jim přijít o soukromí. Více a více skláním před příbuzenstvem svého otce hlavu. Jsem na ně hrdá.“

Po návratu do Prahy tehdy 14letá Olga zakončila povinnou školní docházku a ve vzdělání nepokračovala. Tatínek na tom byl zdravotně špatně, nejmladší Květě byly teprve tři roky a Olga cítila povinnost pomoci rodičům s obživou. Nikoho asi nepřekvapí, že šla Olga požádat o práci na stavbu. Míchala maltu a v kolečku ji vozila dělníkům, nahazovala, pokládala cihly. S tím byl však brzy konec. „Jednou jel táta kolem od doktora, a když mě uviděl, okamžitě jsem musela domů. Neřekla jsem našim, co dělám.“ Po létě nastoupila do neratovické Fruty, kde se jí velmi dařilo. Nechala se však přemluvit místními bohatými sedláky Antošovými k práci u nich, kde potom dřela za pár halířů. „V té Frutě jsem měla zůstat. Dnes toho strašně lituju, že jsem odtamtud odešla. Už jsem postupovala na lepší pozici, mohla jsem se stát vedoucí, drželi by si mě tam, dodělala bych si školu. Byla bych se dostala úplně jinam, ale takhle jsem zůstala skoro celý život bez vzdělání.“

Osudovým mužem Olgy Fečové byl Jozef Fečo, musela si na něj však chvíli počkat. Jako první totiž vstoupil do jejího života Gejza Stojka, jehož potkala v Sokolově, kam se rodina v rámci tehdy běžného stěhování za prací přesunula. Bylo jí tehdy sedmnáct. Když však Olžin tatínek dostal cestou na Slovensko, kde chtěl podle svých slov umřít, infarkt, rodina zůstala v Praze a rok přebývala u tatínkova bratra, což jindy optimistická Olga označila za očistec. Tehdy se se svým mužem, ač těhotná, rozešla. Tatínek měsíc po narození vnučky Eriky zemřel. Psal se rok 1961. 

Nedlouho poté poznala svého druhého manžela, Jozefa Feča. Pocházel z vážené východoslovenské romské rodiny, která však byla podle Olgy pyšná a neznala se k Romům. „Dělali ze sebe gádže, mluvili slovensky, tvrdili, že romsky neumí. (…) Já, Romka tělem i duší, to bylo něco pro mě, zapírat své kořeny, svou rodnou řeč. (…) Tak jsem si dala za úkol, že z něho toho Roma zase udělám. Řekla jsem třeba něco romsky a on se na mě nechápavě podíval, tak jsem ho popíchla: „Soske avka dikhes?! Sal Rom, ta vaker romanes! (No, co koukáš?! Seš Rom, tak mluv romsky!) Já ti to překládat nebudu!“ 

Jozef Fečo se přijel do Čech vlastně jenom oženit a na Olgu dlouho naléhal, aby se spolu vrátili na Slovensko. Když však založil hudební skupinu Roma štar, která byla čím dál úspěšnější, zůstali v Praze. Olga byla ráda, na Slovensko nechtěla. Nejen že cítila potřebu pomáhat své mamince, protože sestra Květa byla stále ještě dítě, ale nechtěla žít v manželově rodině, kde by musela přijmout všechna jejich pravidla. „Byla bych jen na práci, což by mi ani tolik nevadilo, ale že bych neměla žádné pravomoci, ztratila svou samostatnost, volnost a za chvíli i sebevědomí, to jsem si nedovedla představit.“ Manželství mezi emancipovanou a samostatnou Olgou a tradičně vychovaným a velmi žárlivým Jozefem bylo zpočátku těžké. „Hádali jsme se jen kvůli tomu, že tak hodně žárlil. Někdy kvůli tomu byla doma itálie, rozbíjela jsem, co mi přišlo pod ruku. Musela jsem si trvat na svém, neustoupila jsem mu, protože jsem věděla, že pro manželské soužití je nejlepší, když mají oba stejná práva. A to byl velký problém, než jsem si ho převychovala k obrazu svému. Fečo se s tím dlouho nemohl smířit, až časem to pochopil. Trvalo to, ale jednoho dne mi řekl: „Fakt je to takhle lepší!“ 

Vášní Jozefa Feča byly housle. Založil rodinnou hudební skupinu Roma štar, psal texty, skládal a současně pracoval jako dělník. Když začali být známí po celém Československu, slibnou kariéru přetrhly srpnové události roku 1968. Nastupující normalizace nepřála big beatu a Fečovci se pragmaticky přeorientovali na cimbálovou muziku.

 Přesto na téměř desetileté období, kdy rodina žila v Truhlářské ulici, na místě, kde dnes stojí hotel Salvator, Olga Fečová vzpomíná jako na nejkrásnější roky. Narodila se jim zde dcera Ludmila, mezi sousedy v domě panovaly vřelé vztahy, pomáhali si a hodně času trávili spolu a často se také vídala se svými sourozenci a jejich rodinami. Na toto místo byla silně vázaná i proto, že zde do poslední chvíle pečovala o svou maminku, která zemřela v roce 1973. Když byl dům prohlášen za kulturní památku, odstěhovali se, stejně jako řada dalších nejen romských rodin, na Jižní Město.

Olga Fečová dlouhá léta uklízela, ať už to byly chodby činžovních domů, vagóny vlakových souprav či pražská divadla. V nich se setkala s celou řadou slavných herců a hereček, z nichž nejraději vzpomínala na Milenu Dvorskou. Její dvě dcery a později i vnoučata, neteř či synovci v divadelních prostorách díky Olžině práci vyrostly. 

Kromě tolik očekávané změny režimu a uvolnění přinesla sametová revoluce také řadu problémů. Došlo ke zrušení řady továren, z nichž jako první museli odejít Romové. „Najednou byli bez peněz a brzy nato neměli ani kde bydlet. Továrny začaly chátrat a Romové se živili, jak se dalo. Neměli vzdělání a těžko hledali uplatnění. Ženským zbyl jen ten úklid a chlapi šli kopat výkopy. Romové jako by zůstali přešlapovat na jednom místě. Žádný pokrok u nich nenastal, protože když nemáte střechu nad hlavou a co dát dětem jíst, nemyslíte na to, že byste měli mít hlavně vzdělání.“ Jako mnohem horší než nezaměstnanost hodnotí Olga Fečová útoky neonacistů, před kterými se schovávala a utíkala i její rodina. „Na rasismus narazíte často tam, kde to ani vůbec nečekáte. Když někam přijedeme jako účinkující, tak jsme vážení, ctění. Měli jsme třeba nádherné vystoupení v hotelu naproti Masaryčce. (…) Chtěla jsem zjistit, jestli by mě tam přijali jako uklizečku. Sešla jsem dolů do přízemí, kde měla kancelář manažerka hotelu, která přijímala zaměstnance. (…) ,To myslíte vážně? Že bych měla přijímat cigány?!‘ A rychle mě vyprovodila. V tom stejném hotelu, kde jsme v prvním patře sklízeli ovace.“ Špatná bezpečnostní situace přiměla v 90. letech mnoho Romů k emigraci do Kanady a Anglie. Olga však byla vlastenec a i když by se jí v řadě ohledů dařilo v zahraničí lépe, zůstala. 

Když častěji dojížděla za bratrem Michalem do Neratovic, všimla si, kolik dětí tráví volný čas na ulici a nevěnuje se ničemu užitečnému. Nikoho z jejich situace neobviňovala, byla si vědoma toho, že doba je těžká a rodiče mají starosti, kde bydlet a co jíst. Rozhodla se dětem vymyslet program. Nejdříve se scházeli v místní hospodě, ta však brzy přestala vyhovovat. V roce 1997 se spontánní volnočasový program vyvinul ve sdružení a vznikl spolek Čhavorikaňi luma (Dětský svět). S dcerami se věnovaly bezprizorním dětem, intenzivně s nimi nacvičovaly choreografie a zpěv. Snažily se je motivovat k lepším známkám ve škole a vštěpovat jim, že musí být dochvilné a nevzdávat se, když jim něco nejde hned. Olga šila kostýmy a organizovala chod spolku, Jozef psal texty, skládal melodie, napsal pro spolek několik operet a muzikálů. Vystupovali po celém Česku, na Pražském hradě před prezidentem Havlem, v Lucerně pro děti s hendikepem, před evropskými politiky v Českém rozhlase a televizi. „Ta radost, štěstí v rozzářených očích dětí, když jim diváci tleskali, to byla moje největší odměna. A vidět, že to někam jde, že ty jejich životy nepřijdou vniveč. Neberte to tak, že se vychloubám. Jenom chci říct, že všechno, co jsem měla a mohla těm dětem dát do života, to jsem jim dala.“

Protože v rodině Olgy Fečové vždy muzicírovaly i ženy a obě její dcery a příbuzné hrály i na několik nástrojů, daly dohromady čistě ženskou skupinu a nazvaly ji Romane romňija – Romské ženy. Olga na několika místech svých pamětí upřímně sděluje, že jako jedna z mála z rodiny neměla na hraní ani zpěv či recitaci talent, byla však nepostradatelná při šití kostýmů a organizačních záležitostech. Se skupinou projely kus Evropy. 

Když Olga ve svých 60 letech coby asistentka pedagoga neustále přejížděla mezi Prahou a Neratovicemi, rozhodla se, že si udělá řidičák. V každé volné chvilce si zkoušela dělat testy, až o ní děti ve škole mluvily jako o „Abécé“. Zkoušky zvládla a rozhodla se, že si doplní vzdělání. „Odmala jsem radši pracovala rukama a nepřišlo mi, že je něco špatně. Přitom jsem celý život toužila něco dokázat. Dnes vím, že jsem byla především zabedněná.“ Pět let dojížděla Olga do školy a nesmírně si studia, ač pro ni byla vzhledem k jejímu věku i péči o nemocného manžela náročná, užívala. V 65 letech maturovala. „Měla jsem pak opravdu lepší pocit, když jsem o sobě mohla říct, že mám maturitu.“

Poslední léta svého života Olga Fečová strávila v Krupce, kam se s mužem přestěhovali, aby mohli pomáhat dětem v místní vyloučené lokalitě. Splnila si zde také své velké přání – umět zahrát na housle. Skladbu pro ni složil kdo jiný než její manžel Jozef. Nacvičenou skladbu Olga zahrála na velkolepé oslavě svých 70. narozenin, kterou pro ni tajně uspořádala její rodina. „Na tento zážitek do konce života nezapomenu. Splnil se mi můj sen. Děkovala jsem Bohu za svou úžasnou rodinu a manžela.“

O Vánocích 2013 se měl v Krupce konat koncert, jež rodina pojala jako největší přehlídku dosavadní práce jejich milovaného tatínka a dědečka. Krátce před začátkem programu Jozef Fečo dostal infarkt a o několik dní později zemřel. Olgu Fečovou a celou rodinu tato ztráta velmi zasáhla. Útěchu našla jako vždy v práci. I přes zhoršující se zdraví pokračovala v aktivitách svého spolku, pomáhala matkám v azylovém domě a založila také ženskou emancipační skupinu Manushe, v níž si ženy dodávají odvahu íjt za svými sny a pracovat na sobě. 

Ačkoli Olga Fečová v pamětech často popisuje smutné události i trpké vztahy v rodinách, vyzařuje z jejích pamětí nezdolný optimismus a láska k lidem, romským tradicím a životu. S neobyčejnou vlídností, pokorou i pochopením popisuje rozmanité životy obyčejných lidí, a umožňuje tak výjimečně nahlédnout do poměrů romských rodin i historických událostí tak, jak je Romové vnímali a prožívali. V knize je stejně tak nepřeberné množství humorných vzpomínek, z nichž některé v pokročilém věku Olga přenesla na malířské plátno. Například snahy bratra Michala vytrénovat v osadě prase a závodit na něm. 

Knihu o dvou stovkách stran opatřila laskavou předmluvou Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury v Brně, a již výše zmíněný doslov z pera Zbyňka Andrše působícího na Univerzitě Pardubice, který vyprávění Olgy Fečové rozšiřuje o důležitý historický i politický kontext. Kniha je navíc doplněna slovníčkem použitých romských výrazů a obsáhlou obrazovou přílohou, kterou tvoří zejména fotografie z archivu Olgy Fečové.

„Jsem tady v Krupce šťastná. Sedím u stolu v kuchyni, vzpomínám na všechny své předky a na příhody, které se mi kdy staly. Dívám se z okna na ulici, kde vidím děti, které znám a které jsem učila nebo učím. Vidím některé dospělé, udělali si rekvalifikační kurzy a daří se jim lépe. A to mi dělá radost.“

Olga Fečová zemřela v roce 2022 ve věku nedožitých 80 let. Unikátní knihu jejích pamětí Den byl pro mě krátkej: Paměti hrdé Romky, si můžete objednat na stránkách romského nakladatelství Kher. Je unikátní nejen pro poutavost Olžina vyprávění, ale hlavně proto, že je zachycena na papíře. To je totiž vzhledem ke stále živé romské slovesné tradici vzácností.