Jak jste vnímala, že mluvíte s lidmi, kteří už se zotavili z poruchy příjmu potravy, zatímco vy jste byla v jiné fázi uzdravovacího procesu?
Na začátku každého rozhovoru jsem řekla: „Pověz mi svůj příběh, ale nejen o poruše příjmu potravy (PPP), ale všechno ostatní, co jsi prožil/a“. Moje kniha se věnuje PPP, ale řeší se v ní i další témata, která s ní přímo souvisejí: trauma, sebepřijetí, sebeláska a vztahy v rodině. Lidé si mnohdy myslí, že poruchu příjmu potravy mají pubertální dívky, které chtějí zhubnout, aby vypadaly jako modelky. Jenže tento problém se může týkat žen i mužů v různých životních fázích. Určitým způsobem pro mě bylo náročné poslouchat, čím si lidé z mojí knihy prošli, protože jsem zažívala něco podobného. Ale jejich vyprávění pro mě sloužilo jako zrcadlo a v mnoha směrech mi pomohlo ledacos pochopit. Jedna žena například mluvila o problému, který jsem tehdy prožívala, ještě jsem ale neměla odvahu se někomu svěřit. Na tom jejím příkladu jsem pochopila, že i tohle se dá zvládnout.
V předmluvě píšete, že naslouchat příběhům respondentů pro vás bylo v určitém období příliš zahlcující. Co vám pomohlo tento pocit překonat?
Šla jsem do toho naplno, aniž bych tušila, jaké mám kapacity. Bavila jsem se s lidmi, kteří už byli zotavení, zvládli se vypořádat s různými životními nástrahami a strašně moc na sobě zapracovali, a proto jejich příběhy vypovídají především o vnitřní síle a o možnosti, jak se zotavit. Tyto rozhovory mě velmi obohatily. Chtěla jsem jejich svědectví předat čtenářům, aby pochopili, co je porucha příjmu potravy a proč je třeba tu nemoc vnímat opravdu komplexně. Nikdy jsem se ale nevěnovala dokumentární tvorbě, takže jsem neměla vůbec odhad, jak emočně náročné bude naslouchat cizím příběhům. A nenapadlo mě, že bych o sebe měla pečovat, když si takhle „naložím“. Nahrávala jsem třeba tři rozhovory za týden a brzy jsem pociťovala příznaky vyhoření. Po čase mi došlo, že nejdřív musím sama nabrat sílu a mít zdroje, abych takové vyprávění zvládla zpracovat.
Když se mluví o poruchách příjmu potravy, většinou zaznívají stereotypy jako například: „Asi jí někdo řekl, že je tlustá“. Jenže ve skutečnosti nejde jen o jeden komentář…
Do knihy jsem zařadila osm příběhů, kde každý popisuje své zážitky z dětství i z dospělosti. Vyprávěli mi o tom, kdy si řekli o pomoc, ať už odbornou nebo laickou, a mluvili jsme také o postupném uzdravování. Například Terez vzpomínala na své dětství jako na šťastné období. Ona byla milované dítě, jenže když byla v sedmé třídě, tak od nich tatínek odešel a máma měla už v té době problémy s alkoholem. Terez říká, že se pak prohodily role a musela fungovat jako „máma své mámy“. V pubertě začala hodně pít a jeden spolužák se jí posmíval, že je tlustá. Nešlo o jeden komentář, ale celkově o to, co se jí v životě dělo. V knize mám také příběh Kuby, který v pubertě hodně řešil šikanu ve škole. Spolužáci se mu posmívali, protože byl chytřejší než oni a později také proto, že je gay. Hodně řešil téma kontroly. Svou orientaci ovlivnit nemohl, ale hledal něco, co může mít zcela pod kontrolou. Upnul se na zdravý životní styl a začal systematicky hubnout.
Proces uzdravování hodně souvisí s tím, komu se respondenti svěřili. Co vám o této fázi řekli?
Většinou velmi dlouho trvalo, než si vůbec přiznali, že mají nějaký problém. A dost často popisovali, jaké měli obavy z reakce příbuzných či přátel. Nejvíc jim pomohlo, když si je prostě „jen“ vyslechli. Téměř všichni respondenti se shodli, že opravdu není dobré, pokud jim někdo dával nevyžádané rady, nebo je dokonce přesvědčoval, aby se šli léčit. Například Gábi v mojí knize se celkem brzy svěřila kamarádkám. Podporovaly ji, ptaly se, jak to zvládá, a chodily s ní na záchod, aby nezvracela. Když se jí bulimie po čase vrátila, svěřila se opět jedné své kamarádce, která se zachovala nejlépe, jak mohla.
Jak jí tedy pomohla?
Do ničeho Gábi nenutila, ale zároveň jí dávala číst knížky o PPP a navrhla, že ji doprovodí, pokud by chtěla jít například na psychoterapii. Dokázala správně vybalancovat, jak být oporou, ale nezatěžovat strachem. Lidé se mě občas ptají, jak mohou pomoci, když jejich blízký odmítá jakoukoliv léčbu. Určitě je dobré doporučit i různé mezistupně pomoci. Můžete například předat kontakt na anonymní linky důvěry nebo doporučit setkání s peer konzultanty, což jsou lidé, kteří mají sami osobní zkušenost s poruchou příjmu potravy, ale už jsou zotavení.
Co lidé z vaší knihy považují za uzdravení?
Určitě to není jeden moment, ale postupný proces, kdy se uzdravují nejen z PPP, ale celkově z toho, co je v životě potkalo a jak je to ovlivnilo. Pro mě je porucha příjmu potravy nesvoboda v životě, která se projevuje nesvobodou v jídle. V průběhu let si kolem sebe vytvoříte pomyslnou krustu, jež vás chrání. Máte pocit, že právě tohle vám pomáhá, ale až kvůli zlomovým momentům nebo díky terapii zjistíte, že to byla iluze. Potřebujete se té krusty zbavit a vrátit se sami k sobě. Tahle nemoc vás totiž zbavuje identity, protože středobodem vašeho každodenního fungování je to, že řešíte jídlo. Rezignujete na kontakt se svými blízkými, na své koníčky nebo práci. Musíte posílit vnitřní zdroje, abyste už nebyla anorektička nebo bulimička, ale znovu dcera, kamarádka nebo kolegyně v práci.
Váš osobní příběh je pouze nastíněný v předmluvě. Proč jste ho nezveřejnila celý?
Když jsem finišovala mou knihu, tak jsem ještě neměla pocit, že mám všechno vyřešené, a nepřišlo mi fér o některých problémech napsat, protože jsem se o nich nebavila ani s lidmi, kterých se týkaly. Jsem ale moc ráda, že mi nakladatelka Bára Baronová a editorka Kateřina Kadlecová daly úplnou volnost, abych vyjádřila své pocity aspoň v předmluvě. Moc si vážím toho, jak je celá publikace koncipovaná – kromě příběhů jsou v nich originální ilustrace Lenky Chánové. Její portréty jednotlivých respondentů se propíjejí přes tenký japonský papír a transformují se do abstraktních obrazů plných tajemství a intimity.
Co vám řekli vaši blízcí, když zjistili, čemu se věnujete?
Moje kniha je vlastně takový můj coming out, i když vím, že původně má tento termín jiný význam. Já ho vztahuji k tomu, že jsem začala otevřeně mluvit o svém duševním onemocnění a traumatu. Mnoho let to pro mě bylo tabu. Až po delší době jsem o poruše příjmu potravy řekla svým nejbližším. Během přípravy knihy se mě lidé ptali, o čem bude, a když zjistili, že o této nemoci, říkali, že měli někoho ve třídě nebo v rodině, kdo se s tím také potýkal. Poté, co kniha vyšla, ozvalo se mi několik bývalých spolužáků. Psali, že je mrzí, čím jsem si prošla, a byli rádi, že o té zkušenosti teď mluvím. Jedna moje bývalá spolužačka mi napsala: „Škoda, že ta tvoje kniha nebyla, když jsme byly na druhém stupni základky!“
Jaké máte nyní plány?
Největší odměnou pro mě je, že se o knihu zajímají lidé se zkušeností s PPP. Sdílejí se mnou, že jim pomáhá. Má také ohlas nejen u laické veřejnosti, ale i mezi odborníky. Například psychoterapeutka Tereza Nagy Štolbová, která do ní napsala doslov, ji doporučuje v rámci své praxe. Nedávno mě pozvali zástupci Jihočeské univerzity, abych přednášela studentům sociální práce. Také mě oslovila filmová dokumentaristka Veronika Lišková. Už delší dobu zvažovala, že by chtěla natočit celovečerní dokument o poruchách příjmu potravy. Nabídla mi, abych pro ni dělala rešerše k tomuto tématu. Můžu se na tom hodně naučit, ale chci si udržet odstup. Opravdu mě těší, jaké jsou na knihu ohlasy, ale musím se hlídat, aby to pro mě zase nebylo příliš zahlcující. Není mým cílem, aby mě lidé vnímali jako „odbornici“ na poruchy příjmu potravy, protože nemám vystudovanou medicínu ani psychologii. Chtěla bych se postupně profilovat jako spisovatelka a dokumentaristka.
Úvodní foto: Lesana Hodek
Ostatní: Filip Beránek a Michaela Karásek Čejková