HateFree Talk s Annou Stodolovou si můžete poslechnout zde.
Odborníci upozorňují na nárůst případů domácího násilí v době pandemie. Znamená to, že narostl i počet klientů-násilníků, kteří své násilné chování chtějí řešit?
Když jsme se s kolegy dívali na statistiky, zjistili jsme, že počty našich klientů jsou téměř stejné jako před pandemií. Přitom jsme přesvědčeni o tom, že situace se zhoršila. Faktorů, proč nám zhoršení nedokládají čísla, je hned několik. V lockdownech došlo k omezení přístupnosti terapeutických služeb a vůbec informovanosti o nich. Lidé často nevěděli, kam se obrátit. Rozsah služeb byl omezen, přestali jsme poskytovat párovou terapii, pro kterou nám on-line prostředí nepřišlo vůbec vhodné, stejně tak skupinovou. Naopak se zvýšila volání na krizovou linku.
Máte z toho omezení služeb jako terapeutka obavy?
Zejména s klienty, s nimiž jsme byli na úplném začátku terapie, jsme si přes telefon nebo počítač nedokázali vytvořit vztah, když k osobnímu setkání třeba ani nedošlo. Takže by se dalo říct, že mám i obavy.
Agresoři přicházejí hlavně dobrovolně
Lidé s násilným chováním k vám přicházejí nejen dobrovolně, ale také pracujete s těmi, kteří mají terapii nařízenou soudem. Kolik takových klientů máte?
Terapii pro klienty, kteří přicházejí z nařízení soudu nebo z doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, neposkytujeme tak dlouho. Teprve od roku 2017. Takových klientů máme něco mezi čtvrtinou až třetinou z celkového počtu terapií.
Liší se přístup klientů, kteří přijdou, protože musí a těmi, kteří přijdou, protože chtějí?
Rozdíl je samozřejmě v motivaci. Když klient přichází dobrovolně, je to jiné, než když je donucen rozsudkem nebo má terapií podmíněný styk s dětmi. Je pak náročnější vztah mezi klientem a terapeutem navázat.
Co bývá pro ty, kteří přijdou dobrovolně, tím momentem prozření, kdy si řeknou, že potřebují terapii?
Na začátek bych chtěla říct, že je to velmi těžké rozhodnutí. Protože když přijdou k nám do projektu pro násilníky, dostávají vlastně nálepku násilníka agresora. Často přicházejí poté, co udělali něco, čeho si mysleli, že nejsou schopni, něco, co od sebe nečekali. Vztáhnou ruku na dítě nebo partnerku, také jsem pracovala s matkami, které byly vyděšené, že na své děti v záchvatu vzteku křičí, i když je velmi milují. V partnerských vztazích to bývá často ve chvíli, kdy cítí, že je jejich chováním ohrožen samotný vztah. Anebo je přímo přitlačí partner či partnerka, pracujeme jak s heterosexuálními, tak homosexuálními páry.
Takže jsou to nejčastěji klienti, kteří spáchali něco takového poprvé, případně se u nich jedná o exces, než pachatelé nějakého dlouhodobého domácího násilí?
Ano, jsou to spíše pachatelé prvního incidentu. S výjimkou partnerských terapií, kdy přicházejí celé páry po vyhrocených hádkách i fyzických potyčkách s tím, že se chtějí naučit lépe komunikovat. Problematické bývá, když přicházejí až ve chvíli rozvodu, kdy už je situace velmi vyhrocená. A nesmím zapomenout na klienty, kteří přijdou po rozvodu a chtějí terapií dosáhnout toho, aby se situace neopakovala, aby se v dalším vztahu nechovali stejně.
Klienti jsou tedy různorodí, přesto jak terapie v nějakém svém obecném rámci probíhá?
Protože všechny tři druhy terapie – individuální, párovou i skupinovou – nabízíme zdarma, jsou časově omezeny. Aktuálně můžeme klientům poskytnout až roční terapii, což už je doba, za kterou lze dosáhnout změn. Minimální doba trvání terapie je naopak tři měsíce. Samotný průběh je ovlivněn výcvikem terapeuta, v našem případě se jedná převážně o kognitivně behaviorální terapii inspirovanou zahraničními zkušenostmi s tzv. anger managementem. Ten je v základu rozdělen do 12 až 20 hodinových sezení, zvlášť pro lidi, kteří mají terapii nařízenou, aby mohla být považována za absolvovanou.
Jaké jsou fáze vztahu mezi terapeutem a klientem, kterých by mělo být dosaženo, aby terapie mohla být považována za uskutečněnou?
Nejprve je potřeba si vyjasnit, jestli je klient opravdu ochotný se do terapie zapojit, a také mluvit o jeho očekávání. Samotná první fáze terapie je motivační a navazuje se v ní vztah mezi klientem a terapeutem. Motivační prvky se prolínají celou terapií a zásadní je dobře uchopit závěrečnou fázi a s klientem se rozloučit.
V zahraničí je běžné, že terapeut agresora je v kontaktu s organizací, která naopak pomáhá oběti, mimo jiné proto, aby si ověřil, jestli terapie funguje, jestli nedochází k recidivám. Tak je tomu i u vás v Diakonii?
V Česku to tak nastaveno zatím není. Pro terapii samotnou je to velmi složitá otázka. Kdybychom nějak zasahovali, narušili bychom důvěru, kterou jsme si u klienta získali. Proto je pro nás velice důležité, pokud je klient ve vztahu, aby také jeho partner měl svého terapeuta a pracoval s ním na svém bezpečí. Někdy je to velice složité, ale v případě dospělých lidí nemůžeme zasahovat, nemůžeme porušit mlčenlivost. Jiné je to u dětí, tam se řídíme ohlašovací povinností. Je potřeba říct, že do takových situací se nedostáváme často, protože převažují motivovaní klienti a víme, že to nejlepší, co pro oběť můžeme udělat, je dobře pracovat s klientem.
Ze zkušeností zahraničních terapeutů vyplývá, že velmi obtížnou fází pro násilníka je první uvědomění si a přijetí zodpovědnosti za své chování. Odpovídá to i vašim zkušenostem?
Klienti, kteří mají léčbu nařízenou, k nám často přicházejí a jsou už v takové permanentní opozici. Hlavně nic neprozradit, nepřiznat, mají strach, aby si nepřitížili. Musíme je ujišťovat, že naše kroky nebudou represivní a že jsme vázáni mlčenlivostí. Jestliže se ale po několika sezeních nedostaneme z místa, klient je stále přesvědčen, že k nám dochází bezdůvodně, omylem či nespravedlivě, pak terapii ukončujeme.
Kolikrát za těch deset let vaší praxe jste terapii právě z takových důvodů musela ukončit?
Přesná čísla nemám, ale odhaduji kolem 30 % případů. Většinou takový klient přijde jen na první sezení, pak už se vůbec nedostaví.
Ženy jsou v menšině
Pořád tak trochu tancujeme kolem genderového rozvržení vašich klientů. Jaké tedy je?
V roce 2020 se na nás obrátilo kolem stovky klientů, z nichž třetina byly ženy, ale když se podívám na čísla z prvních měsíců roku 2021, ženy výrazně ubyly. Je to proto, že v těchto měsících jsme neposkytovali párovou terapii, v té individuální tedy ještě více převažují muži. Poprvé v roce 2019 jsme měli klientku, která měla terapii nařízenou soudem za násilí ve vztahu. Práce se ženami coby agresorkami v partnerském vztahu je pro nás stále novinkou.
Podle průzkumů si veřejnost většinou představuje agresora páchajícího domácí násilí jako muže nezaměstnaného nebo v dělnické profesi, který má nižší vzdělání a problémy s alkoholem. Odpovídá to vaší zkušenosti?
Klienti přicházejí opravdu různorodí. Základní vzdělání má tak 25 % našich klientů, středoškolské 50 % a zbývající jsou vysokoškoláci. Co se týká profesí, je to rozpětí opravdu široké, od nezaměstnaných přes podnikatele. Jednu dobu nám na skupinové terapii převažovali muži, kteří měli dvě zaměstnání a byli naopak hodně vytížení. Často se nám ale stává, že klienti jsou takové závislé osobnosti, ať už na nějaké návykové látce nebo na svém partnerovi.
Odborná literatura popisuje různé typologie agresorů. Mě zaujala ta, která hovoří o dvou typech, přičemž první je hlučný, páchá násilí otevřeně a okolí nepřekvapí, když se dozví, že bil ženu nebo děti, a druhý má tzv. dvojí tvář a všichni jsou zaskočeni, když pravda vyjde najevo. Neodpovídá toto dvojí rozdělení i poměru mezi klienty, kteří to mají nařízeno soudem a kteří naopak přicházejí sami?
Je pravdou, že ti, kteří to mají nařízeno soudem, mnohdy páchají násilí na veřejnosti, napadli souseda nebo personál obchodu, a pak máme řadu klientů, do kterých by to okolí neřeklo. Když jsme ale měli klientů méně, vyhodnocovali jsme si vlastní typologii odvozenou z naší zkušenosti. A ta nám ukazovala, že nejčastěji se setkáváme s muži, kteří si nedokážou říct, co ve vztahu potřebují, neustále se snaží vyhovět tomu druhému, ustupují tak dlouho, až nakonec vybouchnou.
Dá se výchovou nějak předejít tomu, aby z dítěte vyrostl násilník nebo naopak oběť?
Školy mohou poskytnou informace a také mimoděk poskytují sociální srovnání. Protože když v něčem dítě vyrůstá, bere to jako normu, od spolužáků ale může zjistit, že to normální vůbec není. Někdy se říká, že dítě by nemělo vidět, jak se rodiče hádají, s tím úplně nesouhlasím, jestliže je hádka po chvíli zakončena dohodou, pak dítě naopak vidí, že lidé mohou mít rozdílné názory i na sebe křičet, a přesto se nakonec domluvit. Nejdůležitější je, aby dítě do života pochopilo, že je užitečné o svých pocitech mluvit, a upřednostnilo před násilím komunikaci. A k tomu můžeme přispět všichni.
Došla jste se svými klienty k něčemu, např. právě v jejich dětství, co mají společného a co je tím spouštěčem jejich neadekvátních reakcí v dospělosti?
Pracuji v terapii dynamickým směrem, zajímáme se společně s klientem o jeho motivy prožívání, ať už vědomé nebo nevědomé, a ty se tvoří právě v dětství. Kolegyni se na skupinové terapii často ukazuje, že v rodinách, z nichž vzešli klienti, často chyběla mužská postava. Samozřejmě nejsou výjimkou klienti, kteří vyrostli v nefunkčních rodinách, kde zažili násilí. Avšak snažíme se nebýt v zajetí předsudků a předpokladů, protože se nám opakovaně ukazuje, že škála klientů je velice pestrá.
Coby pionýr v terapii s agresory jsou vnímány Spojené státy americké a v Evropě Rakousko. Jakou praxí jste se inspirovala vy?
Anger management, který používáme, navazuje na zkušenosti z Norska a také jsme součástí evropské asociace organizací poskytujících terapii násilným osobám. Ta poskytuje další pokračující vzdělání, sdílení zkušeností, pořádá konference.
Jen pro představu, řekněme si nějaký postup z anger managementu, který doporučujete klientům, aby se ovládli a nesáhli k násilí.
Doporučuje se např. odejít z místnosti a ani ono známé počítání do deseti před tím, než zareaguju, není od věci, ale všechny možné techniky by měly být součásti širšího rámce v terapii, aby byly správně použity.
Jak jako terapeutka poznáte, že už klient získal tyto dovednosti a ovládne se při dalším konfliktu?
Nejsem si jistá, jestli to poznám, hodně záleží na samotném klientovi. Když jde o ojedinělý incident, můžu si být poměrně rychle jistá, že to příště zvládne, a pak jsou tu klienti, kteří by podporu terapie potřebovali nejlépe celý život.
Vy, předpokládám, ze své pozice nemáte žádnou kontrolu nad tím, jak se klient chová po ukončení terapie. Má ji u klientů, kterým terapie byla nařízena soudem, ale někdo jiný, např. mediační a probační služba?
Sami kontrolu nemáme, máme spíš důvěru. Teď budeme vždy půl roku po ukončení terapie rozesílat dotazník, abychom zjistili, jak se klientům vede. Dohled mediační a probační služby trvá po celou dobu trestu, i když podmínečného.
Vrací se k vám klienti dobrovolně kvůli recidivě?
Osobně jsem takový případ neměla, ale na skupinovou terapii se kolegyni vrací klienti, když začnou pociťovat, že se situace ve vztahu zhoršuje, pak si přicházejí pro podporu. Neznamená to, že si myslíme, že ostatním klientům se nic takového nikdy nestane, ale je důležité, jak to proběhne a co s tím udělají.
Odrazil se nějak ve vaší desetileté praxi posun v debatě, který společnost udělala ohledně domácího násilí nebo fyzických trestů pro děti?
To si netroufnu říct. Možná oproti úplnému začátku lidé přicházejí dříve a více při prvních incidentech, ale rozdíl není nijak významný. Co se ale změnilo hodně, je, že na začátku musely kolegyně samotnou existenci projektu obhajovat. Teď už se terapie s agresorem bere jako součást ochrany oběti a soudy ji také mnohem častěji nařizují. Změnil se přístup k párové terapii, která nejprve vůbec nebyla doporučovaná, ale nakonec se ukazuje pro některé vztahy užitečná. A poslední věcí je, že se o problematiku násilí ve vztazích začala zajímat i církev (pozn. red. projekt funguje pod Diakonií ČCE) a měli jsme s jejími představiteli několik setkání, kdy se zajímali, jak postupovat. To vnímám jako podstatné.