HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Donedávna zažívala pětačtyřicetiletá Kateřina Novotná „jen“ klasický „sendvič“, kdy střídala péči o dlouhodobě nemocného tatínka a dvě dospívající děti. Před pár týdny se ale situace zkomplikovala. Když totiž přišla na návštěvu k tetě, našla ji v dehydratovaném stavu. Seniorka se nemohla hýbat, odmítala jíst a pít a potřebovala okamžitou pomoc. „Všichni jsme byli v šoku, protože ještě nedávno se tetě zdravotně celkem dařilo. Pravidelně za ní chodí její syn, ale tohle se stalo zřejmě ze dne na den. V nemocnici udělali sérii vyšetření, jenže po několika dnech tetu propustili, i když stále nemohla chodit. Dozvěděli jsme se, že pro ni máme zajistit ambulantní rehabilitaci. V první chvíli vůbec netušíte, kde hledat pomoc,“ popisuje Kateřina, která pracuje na Terapeutické lince Sluchátko. Podobné situace zažívají také další lidé ve středním věku. Právě jim pomáhá projekt Sendvičová generace. „V nemocnicích jsou sice sociální pracovníci, kteří by vám měli poradit, když si nevíte rady, ale není jich dost, aby zvládali poradit velkému počtu lidí,“ říká Lenka Špaková, vedoucí projektu Sendvičová generace z Centra pro rodinu a sociální péči v Brně.

Jak tedy vyřešit informační vakuum, když příbuzní netuší, co mají v konkrétní situaci dělat? Podle Kateřiny Novotné by se hodilo, aby základní údaje sdělili v nemocnici nejen ústně, ale také písemně. Například v podobě přehledného letáku s kontakty na různé typy pečovatelských a asistenčních služeb pro seniory. „V nemocnici jste většinou dost vystresovaní, protože máte obavy o blízkého člověka, a moc nevnímáte, když vám někdo říká spoustu nových informací a medicínských termínů. Potřebujete si to pak v klidu všechno probrat a poradit se s příbuznými,“ vysvětluje terapeutka Kateřina. Zvýšit povědomí o tom, co by mohl pečující dělat a kam se obrátit, se snaží Lenka Špaková. „Náš projekt je primárně pro Brno a okolí. Vloni jsem obeslala všechny praktické lékaře a sociální pracovníky u nás ve městě. Nic složitého jsem po nich nechtěla, jen jsem jim zaslala odkaz na náš web www.sendvicovagenerace.cz, kde jsou praktické rady a tipy, které se rozhodně hodí pečujícím. Bohužel ochota nasdílet náš web nebo aspoň předat informaci o tom, že existujeme, nebyla moc velká. Těžko říct, co za tím je. Asi musí mít konkrétní odborník vztah k tématu pečujících. Jinak si to neumím vysvětlit…“ konstatuje Lenka.

Když prvotní šok pominul, nastala další fáze, kdy Kateřina a její rodina řešila, jakým způsobem zajistit pravidelnou péči o tetu. Pomocí společné skupiny na WhatsApp sdílí nejen informace, co je potřeba zařídit, ale také drobné pokroky ve zlepšení jejího zdravotního stavu. Podle Kateřiny právě takovéhle sdílení pomáhá v tom, že se příbuzní navzájem podporují. Za tetou dochází několikrát týdně a střídá se se svým bratrancem. „Najednou jsme řešili třeba i to, jak teta zvládne osobní hygienu, protože fyzicky jí na to síly nestačí. Zpočátku jsme si mysleli, že se její stav zlepší celkem rychle, a nevědomky jsme na ni kladli velké nároky. Postupně nám došlo, že nemá smysl chtít po ní víc, než reálně zvládne, a naučili jsme se respektovat její nové tempo,“ říká Kateřina.

Nový přístup si musí osvojit řada pečujících, kteří se svěřují se svými problémy v rámci projektu Sendvičová generace. Lenka Špaková popisuje, že leckdy dochází k tomu, že se rodina musí shodnout, kdo, jak a kdy bude pečovat. Mnohdy novou situaci řeší tím, že si seniora nastěhují k sobě domů. „Často nám pečující říkají, že na jednu stranu se jim ulevilo, protože je to logisticky jednodušší než neustále k seniorovi dojíždět. Má to ale i stinné stránky, protože přijdou o dvojí soukromí. Nejen fyzicky, ale také psychicky. Vzpomínám si na příběh jedné klientky, jejíž maminka bydlela ve stejném domě. Zdravotně na tom byla ještě relativně dobře, ale nechtěla zůstávat sama v bytě. Bylo velmi obtížné vymezit nějaké hranice, aby respektovala, že její dcera má svoji rodinu a potřebují také trochu soukromí,“ říká Lenka a dodává, že často v rodinách vznikají spory o to, kdo a jak se stará. Leckdy jde o rozdílné názory sourozenců, kteří si navzájem vyčítají, co má kdo dělat.  „Někdo třeba říká: ,Proč za babičkou nechodíš častěji? Proč s ní víc necvičíš?’ Namísto kritiky by bylo lepší, aby se ostatní sourozenci víc zapojili do péče o seniora, protože výčitkami rozhodně nijak nepomáhají,“ říká Lenka.

Problémy v oblasti duševního zdraví jsou podle Kateřiny Novotné stále tabuizované. „Pro lidi okolo dvaceti je už celkem běžné mluvit o duševním zdraví, ale pro příslušníky takzvané sendvičové generace, což jsou lidé okolo padesátky, je to jinak. Mají pocit, že se jim ,přece nic neděje’, že je nikdo neznásilnil ani jim nikdo nedržel kudlu pod krkem, tak proč někoho obtěžovat se žádostí o psychologickou pomoc? Bohužel nám tito lidé volají až ve chvíli, kdy jsou už z péče o druhé naprosto vyčerpaní. Například jeden klient nám říkal, že už toho na něj bylo tolik, že zvažoval sebevraždu. Říkají, že přece nejdůležitější je ten senior v rodině, protože každý den vidí, jak fyzicky i psychicky trpí. Pečující se stydí říct si o psychickou podporu u profesionálů, přitom by také potřebovali, aby je někdo opečoval,“ vysvětluje Kateřina a dodává, že se také změní role v rámci rodiny. Najednou jste zase dítětem, které plní očekávání rodičů, ale vnitřně tíhnete do světa své rodiny, kde opečováváte partnera a své děti. Tento vnitřní rozpor je zničující.

Zástupci projektu Sendvičová generace sdílejí na sociálních sítích úryvky z rozhovorů s neformálními pečujícími a natáčejí rozhovory s odborníky, kteří jim radí. Podle Lenky Špakové se často ozývají lidé, kteří mají pocit, že jsou v takové situaci sami, a velmi jim pomáhá, když si mohou promluvit s někým, kdo také prožívá „sendvič“. Sdílení zkušeností je jednou z forem pomoci, ale podle Kateřiny Novotné by pomohla i podpora okolí. „Zkuste si představit, že jste v centru dění a kolem vás jsou různé bubliny péče – staráte se souběžně o prarodiče, rodiče a dospívající děti. Pokud vaši přátelé a blízcí mají možnost, tak by vám mohli pomoci třeba tím, že jednu z těch bublin odlehčí. Například na pár hodin pohlídají děti nebo s nimi udělají úkoly, aby si ten pečující aspoň chvilku odpočinul,“ říká Kateřina a vysvětluje, jak funguje Terapeutická linka Sluchátko, kterou spoluzaložila a je její předsedkyní.

Tým odborníků začínal v roce 2020, kdy volající nejvíc řešili obavy z covidu a pocity osamělosti v době pandemie. Postupně se ustálil okruh klientů, kteří se obracejí na Sluchátko. Podle Kateřiny Novotné je zhruba třetina z řad seniorů, kteří se chtějí poradit ohledně vztahů v rodině. Největší počet volajících je právě ze sendvičové generace. „Naše psychologická pomoc na telefonním čísle 212 812 540 je zdarma. Můžete si u nás domluvit až čtyři hodinové hovory s konkrétním terapeutem. Snažíme se, aby po téhle formě pomoci klienti zvážili, zda by nestálo za pokus sehnat si stálého terapeuta, za kterým budou docházet osobně a pravidelně,“ říká Kateřina.