Miriam je učitelka znakového jazyka a žije s neslyšící přítelkyní, která odezírá a neumí znakovat. I když se Miriam díky neslyšícím rodičům v tomto světě pohybuje již od malička a je zvyklá na kulturu slyšících – hraje divadlo, miluje hudbu, přesto ji zdrtí zjištění, že sama má rychle postupující poruchu sluchu a brzy slyšet zcela přestane. V komunitě neslyšících panují animozity i diskriminační postoje a Miriam si není jistá, zda se chce stát její součástí. S utichnutím posledního zvuku navíc ztratí i možnost dorozumět se se svou partnerkou. Režisér film natočil s herci, kteří mají různá sluchová postižení, navíc v době covidu, kdy roušky ztěžovaly komunikaci i slyšícím lidem, natož neslyšícím.
Jste oceňovaný divadelní a operní režisér. K filmovému debutu jste si nevybral zrovna snadný motiv. Co vás k tomu vedlo?
Nikdy jsem neplánoval být filmovým režisérem, studoval jsem divadelní režii a divadlo je můj život. Před několika lety jsem s Adrianou Llabrés, která v mém filmu hraje hlavní hrdinku Miriam, pracoval na divadelním představení Tribes (Kmeny – pozn. red.) od britské autorky Niny Raine. V té hře je nedoslýchavá postava, která mluví a umí odezírat. V naší hře ji ztvárnil naprosto úžasný člověk Askur Meade, sám neslyšící a bez předchozí herecké zkušenosti. Pro Adrianu a pro mě otevřel dveře do nového světa komunikace. Aby Askur mohl s ostatními hovořit, musí být v jejich blízkosti a vidět jim na rty. O podobné úrovni napojení je i samotné herectví.
Hlavní producent mého filmu Luis Salinas tehdy naše představení viděl a řekl mi, že se mu líbí, jak vedu herce, a že jednou musím natočit film. O dva roky později jsme spolu začali řešit, o čem by měl příběh filmu být. Luis navrhoval, ať prostě filmuji Tribes. Ale já chtěl vytvořit nový příběh, a to příběh o smutku. V té fázi života jsem o prožívání smutku hodně přemýšlel. Všichni neustále něco ztrácíme – přicházíme o mládí, o blízké lidi. A Adriana se mi tehdy svěřila, že má otosklerózu – poruchu sluchu podobnou té, kterou má její postava Miriam v mém filmu. Já jsem do té doby vůbec netušil, že má ztrátu sluchu. Svěřila se mi, že při zkouškách našeho představení neslyšela některé tóny piana a jaké to v ní vzbuzovalo obavy. Navrhl jsem, že právě o tom bude náš film.
Znal jste nějaké neslyšící lidi už předtím, než jste režíroval divadelní představení Tribes?
Ne. Měl jsem sice pár tetiček, které ve stáří ohluchly. Ale jinak jsem o světě neslyšících nic nevěděl, nikoho takového jsem neznal. To všechno změnila až práce s Askurem. Svůj film Všechno to ticho jsem mu věnoval, protože mě opravdu velmi ovlivnil. Nebyl mi jen inspirací, ale přiměl mě také uvědomit si, že každý se vypořádáváme se životem jiným způsobem. Mnohdy máme pocit, že si perfektně rozumíme s lidmi v naší společenské bublině – v mém případě s Mexičany, s lidmi od divadla. Ale nikdy nevíte, jak to prožívá někdo jiný. Tento neslyšící herec, který rozuměl odezíráním ze rtů, vnímal svět úplně jinak. Rozuměl naší kultuře slyšících, protože byl vychován jako slyšící. Někdy jsem při práci na jeho problém se sluchem dokonce zapomněl, protože mu stačilo vidět mluvčího z boku a perfektně rozuměl, co říká. Jednou se mi stal trapas, když jsem hercům dával pokyny a ukousl jsem si přitom sušenky. Askur mě zastavil a upozornil mě, že když koušu, nemůže odezírat.
Ovšem jiné je to pro člověka, který vstoupil do kultury neslyšících až jako dospělý, a pro někoho, kdo se neslyšící narodil. Mezi našimi dvěma světy jsou velké rozdíly. Jazyk ovlivňuje způsob, jak vnímáme celý svět. A znakový jazyk je odlišný od mluvené řeči, je mnohem přímější než mluvená španělština. Musíte v přítomnosti vyjadřovat myšlenky a emoce, o kterých chcete mluvit. Slyšící člověk řekne: „Včera jsem byl smutný,“ a nemusí přitom být smutný. Ve znakovém jazyce ale musíte v tu chvíli zesmutnět a předvést smutek. Je to trochu jako herectví. Nemůžete se schovat za slova, je to mnohem upřímnější komunikace.
Jak se žije neslyšícím v Mexiku?
Jsou vyčleněni ze společnosti. Mají jiný jazyk, kterým slyšící lidé nemluví. Jen někteří z nich se rozhodnou komunikovat orální metodou (odezírají ze rtů a sami mluví – pozn. red.). Většinou používají znakový jazyk a vnímají to jako záležitost své identity. Nechtějí se přizpůsobovat slyšícím.
Nicméně neslyšící v Mexiku jsou aktivní komunita. Například divadelní soubor Seña y Verbo, který se objevuje v mém filmu, existuje od 90. let a přinesl v naší zemi pro neslyšící mnoho pokroku. Například zavedl nové znaky pro významy, které dosud znak neměly. V mém filmu je scéna, kdy Miriam na prstech ukazuje písmenka pro slovo „divadelní hra“ a neslyšící kolega z divadelního souboru jí ukazuje znak pro toto slovo. Diváka jistě napadne, jak to, že Miriam ten znak nezná, když je učitelka znakového jazyka? Je to právě proto, že ten znak se divadelní soubor Seña y Verbo teprve snaží zavést do praxe. Myslím, že je krásné, když divadlo takto obohacuje kulturu.
Četla jsem, že všechny neslyšící postavy ve vašem filmu hrají skutečně neslyšící herci. Jak těžké bylo role obsadit?
Nejtěžší bylo obsadit hlavní mužskou roli – znakujícího Manuela. Tu postavu jsem totiž psal přímo pro již zmíněného Askura Meadeho, ale on z pracovních důvodů nemohl ve filmu hrát. Proto jsme udělali casting a jsem velmi rád, že jsem potkal Moisése Melchora, který postavu skvěle ztvárnil. Je to jeho první herecká zkušenost a myslím, že je velmi talentovaný.
Vedlejší role herců z divadelního souboru neslyšících ztvárňují skuteční členové divadelního souboru Seña y Verbo. Bylo to pro ně poprvé, co hráli ve filmu, ale mají hereckou zkušenost a umějí pracovat s výrazovými prostředky.
Uvažoval byste i o tom, že neslyšící postavu svěříte slyšícímu herci? Nebo to je pro vás nepřijatelné?
Pro mě bylo důležité, aby ve filmu hráli nedoslýchaví či neslyšící herci a aby slyšící herci představující slyšící postavy měli osvojenou dostatečnou citlivost vůči kultuře neslyšících. Takže například postavu jedné z Miriaminých kamarádek, znakující La Tusy, hraje herečka Montserrat Marañón, která je slyšící a patřila k zakladatelům divadelního souboru Seña y Verbo. Stejně tak postavu doktora hraje režisér, který stál u zrodu Seña y Verbo. Zní to sice jako drobnosti, ale pro mě bylo důležité mít ve filmu lidi, kteří chápou význam toho, aby všechny postavy byly ztvárněny realisticky a bez klišé.
Zároveň sám učím herectví a hluboce věřím v jeho sílu. Jsem přesvědčen, že herec nemusí být sám tou postavou, kterou ztvárňuje. Od svých studentů očekávám, že se ponoří hluboko do své duše a také do zkoumání světa okolo. Můj film není dokument, je to fikce, takže angažovat slyšícího herce pro ztvárnění neslyšící postavy by bylo v pořádku. Ale je potřeba hledat delikátní rovnováhu, protože jako společnost procházíme významnými okamžiky v oblasti inkluze.
Jak jste při natáčení ve štábu komunikovali?
S neslyšícími herci jsem komunikoval pomocí znakového jazyka, na který jsem měl překladatele. Režírování vyžaduje co nejjasnější sdělení směrem k hercům, napojit se na každého tak, jak to potřebuje on, ne já jako režisér. Herec musí co nejpřesněji pochopit to, co mu režisér sděluje. V případě překladu do znakového jazyka byl tento úkol obzvlášť složitý. Každým překladem se něco z původního významu ztrácí. Tím spíš při převodu mluvené řeči do znaků, protože oba jazyky mají jinou strukturu. Ale myslím, že překladatel odvedl skvělou práci.
Stejně důležitý byl i překladatel, který celý scénář filmu přeložil do znakového jazyka. Při natáčení pak byl celou dobu vedle mě a na monitoru sledoval, jestli bylo znakování správné a jestli byl v záběru vidět celý znakující člověk tak, aby mu znakující publikum mohlo rozumět. Chtěl jsem totiž natočil dvojjazyčný film, který mohou sledovat i neslyšící komunikující mexickým znakovým jazykem.
V Mexiku má celý film španělské titulky. Scény se znakováním jsou natočené jednozáběrově tak, aby znakování bylo rozumět. Záběry musí ukazovat celou horní polovinu těla herce, nemůžete přestřihnout na detail. V dramatických momentech nemůžete dát střih, protože znakování by zůstalo nedokončeno.
Považoval jsem za důležité, aby neslyšící lidé v Mexiku cítili, že tento film s nimi počítá. Proto jsou první čtyři scény filmu po úvodních titulcích ve znakovém jazyce a znakující publikum celým scénám skutečně rozumí.
Hlavní postavy žijí v lesbickém vztahu, na který ale není upřena pozornost. Takových filmů zatím stále vidíme málo, většinou bývá odlišná orientace – pokud se objevuje – hlavním tématem. Proč jste se vůbec rozhodl queer prvek do filmu dát?
Protože jsem queer umělec. Zobrazuji vztah, kterému rozumím, i když jsem gay, ne lesba. Už mě nebaví koukat na filmy, jejichž hlavním tématem je coming out a hlavní postavy musí ostatním ospravedlňovat svůj vztah s osobou stejného pohlaví.
V určitém momentu historie byly takové filmy důležité. Ale já i autorka scénáře Lucía Carreras, která je taky queer, máme to štěstí, že už nemusíme svým rodinám, přátelům a okolí naše vztahy vysvětlovat. Věřím, že když budeme ukazovat příběhy, v nichž queer aspekt nestojí v samotném centru, začnou je lidé z většinové společnosti brát jako normální. Jdou do kina na film o dívce, která ztrácí sluch a mimoděk je lesba. Možná si při sledování mého filmu uvědomí, že neheterosexuální orientace je jen jednou ze součástí komplexní životní zkušenosti Miriam jako lidské bytosti.
Queer identita musí být zobrazována ne jako téma, problém, otázka. Když píšu příběh, vždy v něm jsou queer postavy, protože jsou i v mém reálném životě. Je to stejné, jako když se zeptají režisérky: „Natočila jste svůj film ženským pohledem?“ Samozřejmě, vždyť je to žena!