Když se Romové potkají a neznají se, vždy se zajímají, kdo k jaké rodině patří. Odkud pocházíte?
Táta pocházel z Velkých Zalužic na Slovensku, kde vlastnil obrovské pozemky, na kterých stála romská osada. Náš prapředek totiž v bitvě u Slavkova zachránil život svému pánovi a ten mu za to daroval rozsáhlé pozemky na Slovensku. Nechal na nich bydlet Romy, kteří do Zalužic přicházeli. Ale pak přišly v roce 1964 záplavy a rodina se přesídlila. Já se narodil o rok později v okresním městě Sobrancích na Šariši, kde otec vlastnil dům, malý vinohrad, hospodářství, kde jsme chovali kozy, ovce, krávy, veškerou drůbež a na jedno oko slepého koně, kterého nám bylo líto. Byl jsem nejmladší z pěti dětí a chodil do místní školy, kde nás všechny romské prvňáčky nastrkali do jedné třídy. Učila nás paní učitelka Virágová. Ale to bylo jen proto, že spousta dětí neuměla slovensky a používala jen romštinu.
Vás doma se také mluvilo jen romsky?
Máma na nás dost mluvila slovensky, ale tím, že jsme běhali za romskými dětmi, naučili jsme se mluvit i romsky. Já v té třídě nakonec pobyl jenom měsíc, učil jsem se se sestrou, takže jsem šel do běžné třídy, kde byly i děti z majority. Vzdělání u nás byla priorita, sestra vystudovala gymnázium. A protože v historii Sobranců se to podařilo jako Romce jen jí, táta byl na ni hrdý. Vysokou školu už pravda nedodělala, protože čekala rodinu. Ale i ta romská třída se po roce rozpadla a děti mluvící už slovensky zařadili do běžných tříd.
Ve stopách otce
Spousta Romů se přesunula ze Slovenska do Čech za prací, byl to i váš případ?
Tehdy v tom sehrál osud. V tu dobu, někdy v roce 1978, dojížděl otec za prací na Ostravsko. Soused, který bydlel vedle nás, zemřel, zůstala po něm žena a dospělá dcera, která se rozhodla vzít si svou maminku k sobě a dům prodat. Po nich se tam nastěhovali noví sousedé. Táta přijel po několika dnech ze šachty domů a když viděl nového souseda venku, vylítl na něj se sekerou. Nikdo ten zvrat nechápal. Lidé vycházeli ze svých domovů a říkali mému otci: „Lajoš, čo robíš?“. Jenže táta v něm poznal gardistu, který zastřelil dědečka a babičku mého otce před očima rodiny ve Velkých Zalužicích, kde žili. A protože se moje máma a táta seznámili ve sběrném táboře v Leopoldově, kam je šoupli gardisti, poznali v sousedovi tyrana, který je tam věznil. Chápali jsme to, o válce nám rodiče do poslední chvíle vyprávěli a nic před námi netajili. Jenže soused byl komunista. Vyšetřovala to pak policie.
Jak to dopadlo?
Přišel pan Hudák, jeho syn nás učil ve škole, takže nás znal. Sedl si k nám do kuchyně a táta mu nalil pálenku a vyprávěl mu, že jeho starší bratr Štefan působil u slavné partyzánské jednotky Pavla Boroše na východním Slovensku. Nakonec se to vyřešilo bez větší újmy, domů se vrátila původní nájemnice a soused se odstěhoval bůhvíkam. A to definitivně rozhodlo o našem přesunu. Vzpomínám si, že bylo před Vánoci a po Novém roce jsem už nastoupil na základní školu do Teplic, bylo mi 12 let. Táta si našel práci na Teplicku, využil toho, že jeho kamarád působil na ředitelství dolu v Ostravě a měl převzít místo ředitele na dole Klement Gottwald v Oseku. A tak se stalo, že táta celý život fáral hnědé uhlí. A já šel v jeho stopách. Působil jsem na velkostrojích, ovládal rýpadla. Pracovalo tam hodně Romů, jenom na našem celku 30, ale stroje jsme ovládali jen dva. A celky tam byly 4. Hornictví byla vždy těžká práce, ale i respektovaná, často jsem pracoval dvanáctky i o víkendu. Ale kluci z party věděli, že mám onemocnění pohybového aparátu, která se budou časem zhoršovat, a brali na mě ohledy.
Nejen váš strýc bojoval za války, ale i ostatní čelenové vaší rodiny se zúčastnili odboje.
Nejvýraznější byl můj děda, Juraj Miker, kterému se mezi Romy přezdívalo Surta, bojoval v první světové válce na italské frontě a ve španělské občanské válce. Po svém zranění se později přidal k Ludvíku Svobodovi. A tátův bratr Štefan byl u slavné partyzánské jednotky Pavla Boroše na východním Slovensku. Do boje s nacismem se zapojili i další bratranci. O tom všem se doma mluvilo často.
Jaké bylo začínat od nuly?
Byli jsme na tom lépe než Romové, kteří přicházeli za prací a čekali na přidělení bytu. To my jsme nechtěli, bydleli jsme vždy ve svým. A tím, že jsme na Slovensku všechno prodali, koupili jsme si dům s devíti místnostmi v Trnovanech u Teplic za 40 tisíc, protože nás bylo hodně a nechtěli jsme žít odděleně. Ale naletěli jsme podvodníkům. Ze Slovenska jsme takové praktiky neznali. Čekali jsme na přepis, ale nic se nedělo. Když se o to táta začínal zajímat, vyšlo najevo, že to byl městský dům. Policisté to tehdy řešili, nájemník peníze musel vrátit, i když už něco málo utratili, a dostal rok na tvrdo. Táta tehdy šel na národní výbor, jako havíř měl nárok na byt, ale táta chtěl dům. Doložil, že prodal majetek na Slovensku, a koupil dům za 28 tisíc. Za komunismu se děly i hrozné věci. Vzpomínám, to jsem byl ještě kluk, byla tam taková malá hospoda, které se říkalo mezi místními Tejle ko Roma (Dole u Romů). Jednou se opili Slováci v hospodě a řekli si, že tu osadu půjdou vypálit, a celá hospoda se zvedla ze židle a policisté se tomu smáli. Naštěstí se nic nestalo. Kolikrát přijeli opilí policisté a jen tak bezdůvodně vás zmlátili, protože chtěli, a nikdo s tím nic neudělal. Nebo vás viděli jít po ulici a dostala jste taky. To jsme z Čech neznali. Ale stalo se i to, že Nerom něco provedl, ale svedlo se to na Roma. Mlátili ho tak dlouho, dokud to na sebe nevzal. To tam bylo hrozný.
I když jste šel ve stopách svého otce, víc než horník jste známý jako romský aktivista. Kdy jste se začal zajímat o lidskoprávní témata?
To bylo v roce 1992, kdy poprvé pochodovali náckové Teplicemi. Mířili si to do okolí Dubské ulice, kde bydleli samí Romové. Protiromské nálady ve společnosti sílily. Přibývaly vraždy s rasovým podtextem. Hlavní vlna protiromských demonstrací probíhala v letech 2008-2012 například v Janově, na Šluknovsku nebo v Krupce. Na to nikdy nezapomenu. To už nebyli jenom náckové, to už byli takzvaní „slušní občané“ a to bylo mnohem horší. Vidět, jak společně s nácky křičí: „Upalte ty černý svině“. Během těch některých pochodů, na kterých jsem byl, jsem se seznámil s několika lidmi z Antifašistické akce, s Mírou Brožem, Markusem Papem a začal se veřejně angažovat v boji proti neonacismu.
I vy jste bojoval za odstranění vepřína, kde od srpna 1942 do srpna 1943 stál tzv. cikánský tábor. Co vás k tomu přimělo?
Asi setkání s Mírou Brožem, Michaelou Duškovou, se kterými jsme založili Konexe. Poznal jsem i svou nynější partnerku a její rodinu, její děda mi vyprávěl, že jsou původní čeští Romové a že byli v táboře v Letech u Písku. A tak to začalo. Poznal jsem i skvělého Čeňka Růžičku, to byl rok 1999, Čeněk od počátku stál v čele Výboru pro odškodnění romského holokaustu a zásadně se zasadil o odstranění vepřína v Letech u Písku a za to mu patří obrovské díky. Ale spolupracovat jsme spolu začali až v roce 2011. Čeněk vyjednával s vládou, my zas dělali demonstrace a blokády.
Dost tomu napomohlo, že se o případu mluvilo dlouhodobě nejen v tuzemsku, ale i ve světě. Jak se vám vůbec povedlo zaujmout veřejnost ve světě?
Poznal jsem se se skupinou německých antifašistů, se kterými jsme jezdili blokovat okolí Drážďan proti náckům, kteří tam chtěli během výročí bombardování Drážďan pochodovat. A právě oni nám začali pomáhat dostat téma Lety do světa. Pozvali mě, abych na jedné konferenci, která se věnovala Romů v Evropě, promluvil o Letech. Někoho trápily zdi v Maďarsku nebo rasová nesnášenlivost, mně nedaly spát Lety. Po skončení za mnou přišel jeden rakouský novinář a přislíbil mi, že téma Let se stane jeho prioritou a bude se snažit o jejich medializaci. O téma, které bylo do té doby okrajové a vyvolávalo u části společnosti nevoli, se najednou zajímala přední světová média. Zásluhu na tom měl Benjamin Abtan, prezident antirasistického hnutí EGAM, které sdružuje asi 50 romských organizací po celé Evropě. Ten nám zásadně pomohl téma dostat do celého světa včetně Německa a Izraele. Dokonce organizoval petici, kterou podepsala řada významných osobností z veřejného života.
Byl jste překvapený, že téma Lety tak rezonovalo světovou společností?
Docela ano. Tehdy němečtí kamarádi uspořádali čtrnáctidenní výjezd po Německu, společně s Ivanou Čonkovou a Mírou Brožem jsme navštívili 15 měst a všude tam jsme dělali přednášky a besedy o Letech. Dělali jsme i demonstrace před ambasádou v Německu nebo v Maďarsku. Jezdili jsme třeba jen v pěti lidech, ale dokázali jsme svolat i 12 novinářů z Evropy, kteří se zajímali o to, jak je možné, že na takovém místě, kde za 2. světové války umírali lidé, stojí prasečák. Vzali jsme s sebou do Let i německé filmaře a ukázali jim, jak to tam vypadá teď, ten všudypřítomný smrad, a pak jsme je vzali do Terezína, kde zrovna probíhala Terezínská tryzna. Ti se tomu rozdílu nestačili divit. Ale naštěstí se podařilo vepřín odkoupit a teď je myslím už v dobrých rukách.
Měli jste o tom možnost mluvit s letskými starousedlíky?
Několikrát. Nejdřív nám nadávali, že se nejednalo o žádný koncentrační tábor, ale pracovní, protože jim to říkaly jejich babičky. Argument, že pokud se v nějakém táboře koncentrovali lidé, jednalo se o koncentrační, neuspěl. Neuspělo ani to, že jsme jim říkali, že v Letech končily celé rodiny i s malými dětmi, proto nemohlo jít o pracovní tábor. Ale nikdy to nepřiznali a ještě aby jo, když vězně celá vesnice využívala na těžkou práci, stavěli jim silnice, pracovali v lesích a na polích. A teď, když se s některými z nich bavíme, tak najednou otočili o 180 stupňů a říkají, že jsou rádi, že se to zbouralo a konečně tam není smrad a dá se tam dýchat. A někdo přiznal, že celý život žil v omylu, a připustil si, co se ve skutečnosti v Letech stalo.
S Petrem Pavlem
Vy jste, když opomenu tu ránu kamenem do hlavy, čelil před třemi lety i fyzickému napadení. Co se stalo?
Tehdy probíhalo druhé kolo voleb do senátu, to si pamatuji dobře. Odvolil jsem a vyšel na zastávku autobusu. Měl jsem na sobě triko s pirátským logem. Tam jsem se potkal se skupinkou mužů, kteří to nahlas komentovali: „Ty vole, Cikán a v tričku Pirátů.“ Bylo mi jasný,
že to nedopadne dobře. Jeden z té party mi zkroutil ruce za zády a druhý mě udeřil pěstmi do obličeje. Pak mi to tričko roztrhali. Ale v roce 2013 jsem dostal na demonstraci v Praze dlažební kostkou do hlavy, ta mi teda dost duněla. Hodili to tak nešťastně, že mi natrhli ucho
a teklo docela dost krve. Mám z toho na památku tři stehy. Ale rozhodně mě to od mojí práce neodradilo a neodradilo mě ani tehdy, když jsem ve stejném roce dostal v Kralupech od policistů obuškem. Tam jsem měl z Romů radost, sešlo se nás tam na protiromské
demonstraci dost a podobné to bylo i v Ostravě, kde nás stála asi tisícovka na náměstí Svatopluka Čecha. A když byl Duchcov, tak mě po městě honili, ale zachránil mě jeden místní, který mě schoval do svého bytu. Odvezl mě pak domů. Ale přihodilo se mi v Krupce, že mé
dva syny, kteří tehdy byli ještě děti, venku profackovali s tím, že to mají za mě.
Ta nejhorší vlna protiromských demonstrací je naštěstí pryč. Dnes působíte jako dobrovolník, pravidelně vaříte a rozdáváte obědy pro lidi bez domova v Teplicích, rovněž se věnujete práci s dětmi a mládeží ze sociálně slabších rodin. Jak to všechno stíháte?
Začínal jsem vařit s kamarádem Jirkou Černíkem v Ústí, pak se k nám přidal Karel Karika. Financovali jsme to nejdříve z vlastní kapsy, později třeba někdo přispěl. Pak jsme přidali i Teplice, ale nakonec si to tam převzala nějaká místní neziskovka, takže jsme dnes jenom
v Ústí. Nejvíc jsme rozdali 220 porcí. Občas přijdou i senioři, kteří nejsou bezdomovci. Jeden takový přišel a říká: „Chlapče, já nejsem bezdomovec, ale když zaplatím byt, tak už mi zbyde jenom na mléko a dvě housky denně.“ Je to smutný. Rozdáváme jídlo i Romům, ale ti se
většinou stydí si přijít nebo pošlou za sebe někoho jiného.
Jaké jsou reakce?
Zrovna před měsícem jsme rozdávali jídlo v Ústí a přišla k nám paní, že by chtěla porci. Když jsem jí chtěl podat ještě chléb, odmítla to, dala mi najevo, že se mě štítí. Ostatní se do ní pustili s tím, že se takhle k jejich Jožkovi nikdo chovat nebude. Ale většinou jsou samozřejmě
reakce pozitivní.
O vašem úsilí vznikl dokumentární film Jožka německého režiséra Hamze Bytyci. Jak došlo ke spolupráci?
Když mě oslovil Hamze Bytyci v Drážďanech na přednášce a já mu vyprávěl o Letech, svěřil se mi, že by chtěl natočit dokument. Uvědomoval si, že ani v Česku, ani v Německu není příliš lidí, kteří o bývalém romském koncentračním táboře vědí, a to chtěl změnit. Tehdy studoval režii. Na počátku vůbec nebylo jasné, co se v Letech a na dalších místech bude dít, to všechno se vyvinulo až během natáčení. Nakonec film zavede diváka do centra boje s větrnými mlýny. Dobře tam šel vidět rozdíl mezi památníkem v Letech a Terezínem. Ale to se
teď změní, protože Lety jsou konečně v dobrých rukou.
Fotka, na které vám prezident Petr Pavel podává ruku, obletěla český internet. Poprvé jste
se ale neviděli, že?
Byl to moment, který zachytil pohotový fotograf Petr Vrabec a poodkryl pro server Romea příběh starý 36 let. Sloužil jsem na vojně původně v Chebu na praporu, ale protože tam neměli letiště, přeložili mě na několik měsíců do Prostějova, kde jsem jako výsadkář trénoval
seskoky. Petr Pavel byl tehdy mladý velitel roty, ale hlavně byl lidský a ctil spravedlnost. Já byl tehdy jediný Rom na celém útvaru a ležel některým v žaludku. Východoslováci, kteří tam byli se mnou, se divili, co tam vůbec dělám, protože výsadková průzkumná rota patřila mezi
speciální jednotky. Nadávali mi, že už je to tam jako u cizinecké legie. A Petr Pavel se za mě tehdy postavil. Rád jsem se s ním v Letech u Písku viděl, podpořil jsem ho i ve volbách. A jak se nerad fotím, jsem docela rád, že se fotografovi podařilo tuto momentku zachytit.
Foto: Petr Zewlak Vrabec