Tři holčičky a jeden klučík skládají na koberci věž ze stavebnice „až do nebes“. Usilovně ji přidržují, a když se zhroutí, začnou se rošťácky smát. Nevelké místnosti vévodí stolek se židličkami, v regálech a krabicích podél zdí jsou uloženy roztříděné hračky, okno zdobí papírová jarní výzdoba. Nechybí malá knihovna, umyvadlo a stůl pro „tetu“ i obrázky přibližující dětem 4 hlavní pravidla. Želva pro bezpečný pohyb, kapka pro hygienu, smetáček s lopatkou pro úklid a kytička pro vzájemné ohleduplné chování. Prostor předškolního klubu Stromeček neziskové organizace Člověk v tísni se na první pohled ničím neliší od jemu podobných zařízení rozesetých po celém Česku. Stačí ale vyhlédnout z okna, aby bylo zřejmé, že situace malých dětí, které klub navštěvují, bude v mnoha ohledech jiná. Za okny hned přes silnici se rozkládá jedna z nejbídnějších sociálně vyloučených lokalit v Česku – ústecké Předlice čítající na tisícovku domácností.
V nesmělém jarním slunci na prostranství před základní školou sbírají metaři v oranžových vestách odpadky. Cesta z předškolního klubu do školních dveří nevede přímo po vylité asfaltce, ve skutečnosti je plná zákrut, kde se budoucnost malých dětí může zadrhnout. Přitom jsou teprve na začátku, startují ale zcela z jiných pozic, než je pro většinu společnosti obvyklé a možná i představitelné.
Předlická zákruta
Majestátní budova z konce 19. století vystavěná původně pro 400 dětí, kterou dnes navštěvuje asi 250 žáků, je jedním z mála udržovaných objektů ve čtvrti. Ta nejvýstavnější patří podle místních Moravákům, tak přezdívají klanu olašských Romů, který přibližně před 15 lety skoupil dostupné nemovitosti a několikanásobně v nich zvýšil nájem. Jejich činžák se pozná podle zánovní fasády, hustého plotu, vlastního dětského hřiště a nejnovějšího modelu mercedesu zaparkovaného před garážemi na zámkové dlažbě.
Paleta devastace domů má v Předlicích nečekaně mnoho odstínů od jen olupující se špinavé fasády přes chybějící dveře a okna až po hromadu suti, která se dříve nebo později stane další černou skládkou. I zde jsou ale patrné pokusy o lepší životní úroveň jako plastová okna, skromné dětské hřiště nebo popelnice, které tu před lety zdaleka nebyly samozřejmostí. Během všedního dopoledne projedou popeláři i policejní vůz, večerka s bohatou nabídkou laciného alkoholu otevírá už ráno. Po travnaté ploše za domy se v reflexních vestách procházejí dvojice žáčků z mateřské školy, do té na povinný předškolní rok zamíří v ideálním případě většina z místních dětí.
„Rodiče dětí, které k nám chodí, už si uměli uvědomit výhody spojené s docházkou do předškolního klubu, a to v sociálně vyloučeném prostředí není málo,“ popisuje Veronika Blažková s tím, že naplnit kapacitu 10 dětí se jim sice daří, ale trápí je četné absence a stěhování rodin, které migrují za vidinou lepších životních podmínek i několikrát do roka. Předškolní klub funguje pro děti od 3 do 5 let a ačkoliv se po zavedení povinné předškolní docházky předpokládalo, že nebude tolik potřeba, opak je pravdou.
„Děti i jejich rodiče si potřebují zažít řád, který obnáší včasný příchod nebo omluvení absence, ale také se naučit základním dovednostem, zvyknout si na odlišné prostředí. Pak se jim snadněji přestupuje do klasické školky a častěji do ní chodí, protože už ví, co můžou čekat,“ upozorňuje dále Blažková. Předškolní kluby obvykle pracují také s rodiči, pomáhají jim s praktickými úkony jako vyplnění přihlášek do školky a zvou je jednou za měsíc nebo dva, aby se nad společnou činností dozvěděli o životě rodin víc. Obvykle jsou totiž součástí organizací, které poskytují vějíř sociálních služeb, v případě už zmíněného Člověka v tísni dluhové poradenství, doprovod při jednání s úřady, pomoc s bydlením nebo nízkoprahový klub pro starší dětí a mládež, jejichž cílem je pomoci rodinám komplexně.
Vyplatí se to
V případě, že se situaci nepodaří podchytit a dítě z nepodnětného prostředí nastoupí rovnou a jen na povinný rok před školou, se často stává, že přejde na individuální plán nebo do školky příliš nechodí a jeho docházka není nijak vymáhána. Na tom se už den předtím shodli profesionálové 40 neziskových organizací z celé České republiky, které do Ústí nad Labem společně pozvaly nadace společností Albatros, České spořitelny a OSF, aby si vyměnili zkušenosti v oblasti péče o své nejmenší klienty. Takovému dítěti se pak zkomplikuje nástup do základní školy a často i celý vzdělávací proces, který u něj začne a skončí jen povinnou docházkou vyměřenou zákonem. Už na začátku je totiž daleko za svými spolužáky, před nástupem do školy si pravidelně nehrávalo na hřišti, nečetlo s rodiči nebo nejezdilo na výlety.
„Dítě prakticky okamžitě selhává. Následuje buď dodatečný odklad, kdy je dítě z první třídy vráceno zpět do školky. Následně opakování první třídy nebo přeřazení do speciální školy,“ shrnuje za své kolegy Kateřina Sirotková, která má Platformu včasné péče v Nadaci OSF na starosti.
Zatímco v Praze je podle výzkumné organizace PAQ Research podíl mladých lidí se základním vzděláním pouze 2,7 %, v Ústeckém nebo Karlovarském kraji jich je přes 17 %. Těch, kteří nedokončí ani základní vzdělání, je pak ve zmíněných krajích až 10krát více než v Praze a 4krát více než je celorepublikový průměr. Zároveň se tyto kraje překrývají s těmi nejchudšími a nejzadluženějšími oblastmi v republice. Více než třetina rodičů základoškoláků je v těchto oblastech v exekuci a zdaleka se nejedná jen o ty žijící v sociálně vyloučených lokalitách.
Podle sociologa Daniela Prokopa, který na setkání společně s kolegou Václavem Korbelem prezentoval data vyhodnocující mimo jiné americké předškolní programy zaměřené na znevýhodněné děti, je jejich návratnost patrná od 2 let absolvování dál, přičemž úspěšnější jsou ty inkluzivní zahrnující děti z různých prostředí. Podle Sirotkové z Platformy pro včasnou péči to ale neznamená usilovat o prodloužení povinné předčasné docházky na 2 roky. „Praxe nám ukazuje, že tyto děti nám ze systému vždy nějak vypadnou a školky zároveň nemají kapacitu pracovat s jejich rodinami komplexně,“ vysvětluje.
Vše tedy směřuje k tomu, zajistit neziskovým organizacím, které mají potřebné zkušenosti i know-how, systémové financování. Protože v případě sociálně slabých rodin se často nejedná jen o zaplacení personálu, vybavení a provozních nákladů, ale také třeba o úhradu svačin nebo obědů. To se může zdát drahé, ale Sirotková upozorňuje, že se to vyplatí: „Programy včasné péče mají 4-9násobnou návratnost. Stačí investovat 1 korunu a vrátí se minimálně 4 koruny zpět. Navíc víme, že jejich absolvování pozitivně ovlivní i následující generaci.“
Foto: Archiv OSF